McLeod Ganj: muzeum tibetského exilu

McLeod Ganj: muzeum tibetského exilu

McLeod Ganj neboli „Malá Lhasa“ je městečko na úpatí Himaláje nedaleko Dharamsaly v indickém státě Himačalpradéš. Kromě sídla Dalajlamy a tibetské exilové vlády zde můžete navštívit i muzeum tibetského exilu.

Nejmarkantnějším důkazem přítomnosti tibetských uprchlíků v oblasti je komplex Tsuglagkhang. Toto místo slouží současně jako residence 14. Dalajlamy i jako jakási náhrada nejposvátnějšího buddhistického chrámu Džókhang ve Lhase. Na stěnách chrámu, který z venku připomíná spíše kulturní dům nebo tělocvičnu z komunistického Československa 50. let 20. století, je vyobrazena Potála, Dalajlámův palác ve Lhase.

Vzájemné srovnání působí velmi tristně a nutně staví místní chrám do pozice chabé a nedůstojné náhražky tibetského svatostánku a to i přesto, že uvnitř chrámu lze nalézt mnoho z Tibetu dochovaných relikvií, vzácné pozlacené sochy Buddhy nebo třeba křeslo, v němž trůní Dalajláma při bohoslužbách a meditacích. Kromě hlavní budovy je součástí tohoto uzavřeného komplexu chrám Kalachakra s úžasnou nástěnnou mandalou a především pak klášter Namgyal Gompa, v jehož těsném sousedství najdete místo, z jehož návštěvy si cizinec odnese asi nejvíc – Muzeum tibetského exilu.

Předzvěst silného zážitku, který vás čeká po zhlédnutí stálé expozice o čínské okupaci Tibetu, visí již na hlavní vstupní bráně do celého komplexu. Do očí vás udeří velký plakát s podobiznou jakéhosi ctihodně vypadajícího učeného tibetského rimpočeho, představeného jednoho z nejvýznamnějších klášterů v Tibetu a zároveň jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi. Tento plakát není ničím jiným než jakýmsi zoufalým apelem na nás, turisty, abychom ve světě šířili zprávu o tom, že byl tento vynikající muž v červnu 2008 unesen a uvězněn představiteli čínské vlády. V tu chvíli vás poprvé trkne myšlenka. Cože? V červnu? V červnu 2008, tedy dva měsíce před začátkem pekingské olympiády? Jak je možné, že se o tom svět nedozvěděl, jak je možné, že olympiáda vůbec vypukla, kolik podobných, byť třeba méně významných lidí tam každým dnem asi zmizí neznámo kam, jak je možné, že se něco takového děje ještě dnes? Vždyť se jdeme podívat do muzea, tedy do něčeho, co by mělo pojednávat o historii, ať už byla jakákoliv. Bohužel hned z tohoto plakátu je zřejmé, že utrpení tibetského národa historií rozhodně není a realita je asi o poznání bolestnější než informace, které se k nám do střední Evropy ze Střechy světa dostanou skrz různá mediální síta.Výhled na McLeod Ganj z chrámu Tsuglagkhang, Indie

Projdete tedy hlavní branou a pokračujete dál směrem k muzeu, nicméně již po pár metrech zaujme vaši pozornost další plakát se stejnou tématikou. Unesenou tváří z tohoto spíše obrazu než plakátu není nikdo jiný než Pančenláma, po Dalajlámovi druhá nejvýznamnější reinkarnace tibetského buddhismu, známý v současném světě jako nejmladší politický vězeň. Čínská vláda se ho zmocnila již jako šestiletého. Toto vyobrazení nezáří novotou jako zmiňovaný rimpoče, neboť únos se odehrál již v roce 1995, nicméně právě tento již lehce ošuntělý plakát ve vás zanechá dojem ještě většího varování, neboť právě doba, která uplynula od zmizení tohoto dítěte, doba, během které se pro jeho záchranu nepodařilo udělat vůbec nic, jasně dokládá, že jakýkoliv, ať už vnitřně nebo zvenčí, vyvíjený tlak na Čínu nenese žádné hmatatelné výsledky. Cestou do muzea minete také asi deset metru dlouhý plakát, z nějž na vás kouká stovky tváří lidí, kteří jen za minulých pár let museli opustit vlast, protože nemohli dále snášet neustálé perzekuce ze strany čínských úřadů. Spousta míst na tomto plakátě je také prázdných, což jsou místa pro ty, kteří sice na cestu vyšli, ale himalájská sedla přejít nedokázali, byli zastřeleni na útěku, umrzli, ztratili se…

Vejdete dovnitř a jen nevěřícně čtete o onom krvavém vpádu, o té genocidě, o té kulturní katastrofě, co se na Střeše světa od 50. let odehrává, vidíte fotky vypálených klášterů starších 2000 let, vidíte mladého Dalajlamu, jak ho hrstka nejvěrnějších převáží zabaleného v jačích kůžích přes téměř 6000 metrů vysoká sedla, vidíte nekonečné zástupy čínských vojáků hrdě a zároveň pohrdavě pózujících v maoistických uniformách na náměstí před Potálou ve Lhase. Po čase dostanou fotografie barvu a my se přeneseme do 70. nebo 80. let a tam malí Tibeťánci svlečení ze svých nádherných krojů, nasoukaní do modrých školních uniforem a la montérky ukazují propagandistickému fotografovi, jak se jim pěkně učí z „nových učebnic dějepisu“, vždy samozřejmě pod čínskou vlajkou a všudypřítomným Maovým portrétem. Tyto výjevy dokreslují výpovědi těch, kteří přešli hory, fotky lidí s gangrénou, kterým museli kvůli mrazu amputovat nohy, prsty u rukou, výpovědi sester z tibetských klášterů o tom, jakým šíleným způsobem byly mučeny (a pravděpodobně jsou mučeny dodnes).

Výpověď sestry Rinzin Choenyi, původem z kláštera Shungseb v Tibetu

„22. listopadu 1989 jsem se spolu s dalšími pěti sestrami z našeho kláštera zúčastnila mírové demonstrace ve Lhase. Byly jsme okamžitě zadrženy a odvedeny do vězení.

Po dva měsíce jsem byla vyslýchána. Během výslechu jsme visely na hácích ze stropu, Číňané típali cigarety o naše těla a bili nás ocelovými dráty. Některým ženám byly do jejich intimních partií zavedeny kolíky, které vydávaly elektrošoky.

Výsledkem těchto výslechů bylo, že mě poslali na sedm let do vězení v Drapchi. Tamní podmínky byly kruté, trpěli jsme permanentním nedostatkem jídla i dalších věcí nezbytných k životu, všichni vězni museli tvrdě pracovat, nebylo nám dovoleno vykonávat naše náboženské povinnosti. I tak jsme si tajně vyráběly růžence z kousků chleba a společně se modlily. Přistižení při jakékoliv diverzní činnosti se mohlo stát osudným.

Po propuštění z vězení mi nebylo dovoleno vrátit se zpátky do mého kláštera, veškeré moje aktivity byly zakázány. Většina mých příbuzných a přátel se bála se mnou udržovat kontakt, a tak jsem se rozhodla raději uprchnout do Indie.

Výpověď mnicha Migmara Tseringa, původem z kláštera Dhargyeling v Tibetu

„V zimě 1993 přišel do našeho kláštera čínský „převýchovný“ tým. Odmítl jsem pomlouvat a kritizovat Jeho Svatost 14. Dalajlámu, a tak mi došlo, že vlastně nemám jinou možnost než odejít. Rozhodl jsem se utéct do Indie.

O několik týdnů později jsem se spolu se třemi dalšími muži vydal na cestu. Šli jsme skrz vysoké horské pasy, kde byla nejmenší pravděpodobnost setkání s čínskými hlídkami. Jak jsme stoupali stále výš, zastihly nás prudké sněhové bouřky, až jsme se ztratili. Vítr nám odnesl přikrývky a všichni jsme utrpěli těžké omrzliny, nicméně nezbývalo nám než pokračovat v cestě. Po třech dnech jsme došli do tábora pro tibetské uprchlíky v Sikkimu v Indii. Byli jsme absolutně vyčerpáni a trpěli jsme extrémní bolestí kvůli omrzlinám. Ostatní nomádi nás odvedli na základnu indické armády, kde se nám dostalo lékařského ošetření. Víc než o své zdraví jsem se bál toho, že nás vydají zpátky Číňanům. Byli jsme hospitalizováni v Gangtoku, ale můj zdravotní stav se nelepšil, takže mi po šesti měsících museli amputovat nohu a několik prstů.     Dvěma z nás bylo nakonec dovoleno odcestovat do Dharamsaly, ale zbylí dva, jejichž fyzický stav byl lepší, byli posláni zpět do Tibetu.

Když jsme dorazili do Dharamsaly, byli jsme pozváni na audienci k Jeho Svatosti. Nic si z toho nepamatuji, jen jsem brečel a brečel…“

Potála – ekvivalent tohoto chrámu ve Lhase, Indie

Atmosféru muzea dokresluje několik videí natočených zpod kabátu během protičínských demonstrací ve Lhase. Záběry kordónů mladých agresivních čínských vojenských bezmozků mlátících bezbranné demonstranty obušky hlava nehlava se velmi podobají těm, které koncem listopadu 1989 vyletěly z naší země a s celosvětovým ohlasem obletěly celý svět. Fatální rozdíl je v tom, že tyto záběry se ve světových médiích neobjevily a jejich natočení vedlo jen ke smutku a hořkosti nemnoha lidí, kteří je měli možnost vidět. Jak by se asi x miliard televizních diváků upoutaných koncem srpna k televizním obrazovkám, natěšených na velkolepou zahajovací olympijskou show tvářilo, kdyby zručný režisér do této bombastické prezentace „nové Číny“ přimíchal pár takovýchto záběrů? Přirozeně, nestalo se, žádné překvapení na úkor pořadatelů se nekonalo. Protesty ochránců lidských práv byly bez větších problémů překřičeny oficiální propagandistickou rétorikou. Olympijské hry v Pekingu byly celosvětově hodnoceny jako vydařená akce, historická šance pro Tibet byla promarněna vskutku s plnou parádou.

Na konci výstavy je věnován prostor komentářům Dalajlámy a několika dalších významných tibetských duchovních. Když tyto komentáře čtete pár minut po tom, co v předchozích minutách v tomto muzeu vidíte, tak nepochopíte, odkud se v tom úžasném člověku bere ta vnitřní síla, ta víra, ta naděje, že jednou se vše v dobré obrátí. Každopádně ta víra je nejen v něm, ale i v těch statisících utečených lidí. Všichni do jednoho, ať už v severní Indii nebo v Nepálu, říkali to samé: „Doufáme, že jednoho dne…“ Víra babiček, které s baťůžkem plným suvenýrů celé dny brázdí ulice a hledají, kde by udali  nějakou tu cetku vlastní výroby, víra žen z továrny na výrobu tibetských koberců, víra těch šťastnějších, kteří dokázali v cizině rozjet jakýkoliv rodinný podnik, ať už tibetskou restauraci nebo hotýlek, víra nosičů a průvodců, od každého jsme slyšeli vždy to samé, z každého byla cítit víra v Dalajlámu a naděje v lepší zítřky, která byla skoro až nakažlivá. Nakažlivá pro nás, kteří jsme slyšet chtěli, avšak jako mlácení prázdné slámy znějící čínské vládě. Ta si je dobře vědoma toho, že ji čas netlačí, čas tlačí Tibet.

Víra každého Tibeťana v exilu je téměř absolutně spjata s osobou 14. Dalajlámy. Bohužel je zřejmé, že ani tato nadmíru povedená reinkarnace tu nebude věčně a Čína si je toho dobře vědoma. Dobře ví, že nově zrozený Dalajláma nalezený v nějakém malém dítěti už tu morální sílu, za kterou dnes téměř jako jeden muž stojí celý národ, mít nebude. Čas tu zkrátka hraje roli mnohem víc než by se zdálo, a proto je neskutečná škoda, jak se nevyužila šance jménem olympiáda. Bohužel ekonomická závislost každého z nás na čínských produktech je, zdá se, mnohem větší, než potřeba osvobodit 7 milionů lidí, to je alespoň z mého pohledu smutná realita, takže nezbývá než doufat, že právě v Číně morálně dospějí a přestanou si nárokovat něco, co jim nikdy nepatřilo.

Muzeum v McLeodu Ganj je silná káva. Obsahově, způsobem vyobrazení a zpracování, ale hlavně svou aktuálností a morálním imperativem, který je kladen na každého návštěvníka. Asi málokdo z těch, kteří tuto výstavu shlédnou, zůstane v tibetské otázce netečný a nezaujatý. Pokud budete mít cestu do severní Indie, toto muzeum si nenechte ujít!

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí