Marokem od svatých měst po hlubiny pouště

Nejlepší doba pro návštěvu země je naše jaro a podzim, kdy jsou teploty příjemné, a na pobřeží je jen malé množství dešťových srážek. Zároveň se vyhnete úmorným vedrům v centrální části země. Z mého osobního pohledu je jaro ještě o trochu lepší – nejen vzhledem k místní rozkvetlé fauně a delším dnům, ale i pohled z Marrákeše na malebné zbytky sněhu v pohoří Atlas je opravdová nádhera. Jarní období má také výhodu pro horaly, kteří chtějí zdolat nejvyšší horu severní Afriky Džebel Tubkal (4 167 m).

Kromě leteckého spojení se můžete do Maroka dostat i autem. Cesta je to však poněkud zdlouhavá, a ne až tak levná, jak by se mohlo zdát. V tomto případě je nejvýhodnější využít trajektu z italského Janova, kterým jste za dva dny v marockém přístavu Tanžer. Hned po přistání trajektu v Maroku na vás zapůsobí shon „orientu“, přesto mně osobně Tanžer nikdy moc neoslovil, navíc je zde značné riziko, že si vás vyhlédne nějaký šikovný kapsář.

Doporučuji se hned vydat do vnitrozemí do městečka Šefšauen skrývajícího se v pohoří Ríf. Už na první pohled vás uchvátí blankytně modré fasády jeho budov. Má velmi bohatou historii – od ryze muslimského města přes město, v němž se ukrývali židovští uprchlíci ze Španělska, až po centrum částečně nezávislého „emirátu“. Kromě městečka si v okolí Šefšauenu můžete udělat i několik zajímavých pěších výletů.

Perličky okolí Fesu: Volubilis, Muláj Idrís a Meknés

Pojedeme nyní dále vnitrozemím Maroka od severu k jihu a od východu k západu.

Idrís II., syn Muláje Idríse, založil nedaleko významné město Fes, jež je proslulé největší medínou v Maroku a velkolepými dosud fungujícími koželužnami. Jen necelých 100 km od Fesu leží město Volubilis (UNESCO), hlavní město nejzápadnější římské provincie Mauretania Tingitana. Místo bylo osídleno již od paleolitu, svou stopu zde zanechali Berbeři i Kartaginci, avšak nejvíce již zmiňovaní Římané. Nadchnou vás zde výborně zachovalé římské mozaiky, sloupy Kapitolu nebo triumfální oblouk.

Nutno dodat, že po Římanech upadlo město do značné míry v zapomnění, zejména díky sousednímu posvátnému městečku Muláj Idrís. Muláj Idrís se jmenuje po prapravnukovi Alího, zetě proroka Muhammada, který se zde usadil v roce 788, stal se imámem kmene Awraba a založil dynastii, která po staletí Maroku vládla. Je zde i pohřben, a proto je Muláj Idrís nejvýznamnějším poutním místem v Maroku a dlouhá léta v něm bezvěrec nesměl zůstat přes noc. Díky tomu si uchovalo silnou duchovní atmosféru. Dodnes muslimové často vykonávají poutě k mauzoleu. Dokonce lze dle místních vykonáním alespoň pěti poutí do Muláj Idrís nahradit pouť do Mekky, která je mnohým muslimům díky vysoké ceně nedostupná.

Za návštěvu určitě stojí i nedaleké Královské město Meknés, sídlo sultána Muláje Ismaíla z dynastie Alavitů, jež sjednotil většinu země, a položil tak základy moderního Maroka. Hned při vstupu vás uchvátí některá z monumentálních bran v opevnění z přelomu 17. a 18. století, paláce i malebná medína. Můžete se podívat do interiérů Ismaílova mauzolea či navštívit Velkou mešitu. V okolí jsou pozůstatky velkých sýpek a zejména takzvané Haras – ohromné stáje, ze kterých byli dodáváni arabští plnokrevníci na francouzský dvůr. Prý zde bylo ustájeno až několik tisíc koní.

Co ochutnat v Marrákeši

Ve vnitrozemí nelze vynechat královské město Marrákeš, jež leží na úpatí Vysokého Atlasu. Město bylo založeno v počátcích vlády Almorávidů v 11. století s množstvím paláců, mešit i lázní, na jejichž výstavbě se podíleli cordobští architekti a řemeslníci. Byl vybudován i podzemní rozvod vody, takzvaně chettára. Ve 12. století bylo město řádně opevněno hradbami ze směsi červeného jílu. První cestovatelé jej proto mnohdy nazývali „Červenou perlou jihu“. Město vás okouzlí malebnými paláci Bahía či al-Bádí, proslulými hrobkami dynastie Saadů, královskými zahradami z 12. století i několika muzei. Z těch bych nejvíce doporučila muzeum věnované marockému umění a řemeslům v překrásném paláci Dár Si Said.

Minaret mešity Kutubíja vás nasměruje k Džamá al-Fná – „Náměstí mrtvých“, jehož název odkazuje do minulosti, kdy se zde jako odstrašující příklad vystavovaly hlavy popravených zločinců. Kolem náměstí v klikatých uličkách jsou jednotlivé súky (trhy) nabízející nepřeberné množství věcí od rukodělných výrobků pro turisty až po věci denní potřeby. Při nákupu je třeba obrnit se trpělivostí a absolvovat standardní „tanečky“, kolik co stojí: „Né, to je moc drahé,“ – „Né, to není moc drahé, to je nejlepší cena, už tou cenou okrádám své děti a rodinu“. Nejvíce se mi při smlouvání osvědčila taktika „žena a netrpělivý muž, kterého nebaví nakupovat“.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Samotné náměstí začíná nejvíce ožívat se zapadajícím sluncem, to je ta pravá chvíle, kdy sem vyrazit. Uvidíte kejklíře, břišní tanečnice, zaříkávače hadů, klauny, pouliční hudebníky, astrology, cvičené opičky. Na okrajích náměstí stojí stánky s umně vyskládaným čerstvým i sušeným ovocem, oříšky i olivami. Z části náměstí se v podvečer stane skvělá restaurace pod čirým nebem s tisíci chutí a vůní. Z grilů zde stoupá dým, blikají provizorní osvětlení stánků, to vše v tajemném mlžném oparu. Můžete ochutnat všechny místní speciality, například babbouche (tradiční šnečí polévku), merguez (pikantní klobásky), makoudu (smažené bramborové placičky), vařené beraní hlavy, ze kterých ještě stoupá pára, zaalouk (salát z lilků a rajčat), nepřeberné množství grilovaného masa i salátů. Vše zapijte tradičním marockým čajem – takzvanou „berberskou whisky“, silně oslazeným zeleným čajem (často gunpowder) s jedním druhem bylinek či kořením. Nejčastěji se setkáte s mátou, která vás v horkých dnech ochladí, větvičkami čerstvého pelyňku, sušenou citrónovou verbenou, badyánem nebo i s pestíky šafránu.

Přes Atlas za kasbami

Z Marrákeše vede přes pohoří Vysokého Atlasu horská silnice vybudovaná francouzskou armádou v roce 1936. Vyveze vás přes vysoko položené sedlo Tizi n’Tička, ležící 2 260 m n. m. Silnice se udržuje průjezdná i v zimě, jakožto hlavní komunikace do vnitrozemí. Cesta je vskutku mistrovské stavební dílo a jako bonus si můžete vychutnat mnoho krásných výhledů.

Na úpatí vnitrozemské části Vysokého Atlasu a dále k poušti je mnoho jedinečných staveb, zvaných kasba a ksar, postavených nejčastěji z cihel z nepálené hlíny a z kamenů.

Zatímco kasba je většinou opevněný dům s několika patry patřící jedné rodině a jejímu služebnictvu, ksar je celá opevněná vesnice s mnoha domy, sýpkami, tržištěm, stájemi a dalším potřebným zázemím. Mně se nejvíce líbí kasba rodiny Glaouí v Teluetu, stojící zapomenuta v úrodné části Vysokého Atlasu plné palem, fíkovníků a olivovníků nedaleko jedné z mnoha starých obchodních stezek. Fascinuje mě ostrý kontrast mezi postupně se rozpadajícími hliněnými vnějšími částmi budovy a dosud dobře zachovanými interiéry s mozaikami, vykládanými podlahami, štukovými a mramorovými sloupy.

Opravdová Sahara: offroad do pouštních měst

Jižně od masivu Džebel Saghro jsou nejrozsáhlejší písečné duny Maroka – takzvané Erg Šigaga. Cesta do pouště vede po stopách proslulé karavanové stezky do Timbuktu v Mali. Vždyť ve městě Zagora si můžete vyfotografovat i známou „dopravní značku“ s nápisem „Tomboctou 52 Jour“. Přesně tolik dnů trvala karavanám cesta přes Saharu.

Velmi zajímavá je i hliněná vesnice Amzrou s židovskou čtvrtí, včetně postupně renovované synagogy. Ve vesnici stojí za návštěvu šperkařská dílna či manufaktura na výrobu koberců. V berberském městečku Tameghrut, v místě súfijského učeného bratrstva Nássiríja ze 17. století, stojí jedinečná knihovna Koránu, v níž bývalo přes 40 tisíc knih a písemností. Kromě knihovny je městečko proslulé keramickou dílnou vyrábějící po staletí tradiční „zelenou“ keramiku. Určitě si nechte vysvětlit jedinečný způsob její výroby. Noc je nejkrásnější strávit přímo uprostřed písečných dun Ergu Šigaga v některém z beduínských stanů, které si lze pronajmout jako „hotel“ včetně skvělé večeře.

Pravou saharskou pistou můžete dojet až do pouštního města Foum Zguid. Offroadisty určitě nadchne náročný přejezd dunového pole. Vyschlé jezero Iriki vám ukáže pravou „fata morgánu“ se siluetami jedovatých kolotropií obrovských. V této oblasti je také několik nalezišť fosílií, kde si můžete najít svou vlastní. V okolí oázy Akka se nalézá mnoho jedinečných skalních rytin, které stojí za to vidět. K jejich nalezení je třeba využít služeb místních průvodců.

A kdybych měla ještě vypíchnout, co jsem nezmínila, ale nelze v Maroku opomenout? Podívat se, jak ženy vyrábí arganový olej v manufakturách v pohoří Antiatlas, ochutnat tažín (pomalu dušené maso se zeleninou na dřevěném uhlí ve stejnojmenném speciálním hrnci) u silnice a domácí kuskus, který je pro Maročany něco jako naše svíčková – každá rodina jej připravuje trošku jinak a má své supertajné ingredience, odpočinout si a zrelaxovat v hammámu (tradičních lázní) a předem se smířit s tím, že jet do Maroka jen jednou prostě nestačí!