Legendární Jan Eskymo Welzl

Legendární Jan Eskymo Welzl

Legendární světoběžník, dobrodruh, cestovatel, eskymácký náčelník, polární lovec, spisovatel, vynálezce …

Chlapec, který doma neměl stání

Narodil se 15. srpna 1868 v Zábřehu manželům Velclovým. Jeho otec byl kloboučnickým tovaryšem, matka, která brzy po narození druhého syna Jana ovdověla, si na živobytí vydělávala jako hokynářka a mlékařka v otevřeném mázhausu domu Pod Podloubím. Welzl, jemuž díky matčině živnosti v Zábřehu nikdo neřekl jinak než Tvarohový Hanes, navštěvoval utrakvistickou obecnou školu a pak nastoupil do učení na zámečníka v nedaleké Zvoli. Po vyučení pracoval krátký čas v nově založeném strojírenském podniku Eduarda Lederera, ale záhy – ve svých 16 letech – se vydal do světa na zkušenou.

Putoval pěšky přes Vídeň a Janov, prošel celý Balkán. V Zábřehu se objevil, až když musel narukovat do armády. Sloužil u pevnostního dělostřelectva v Brně. Odbyl si vojenskou službu, u matky pobyl jediný den, aby jí už za týden poslal pohlednici z Hamburku. Zde se uchytil na zámořském parníku. Pracoval jako topič, strojník a pomocník v kuchyni.

Pojídač medvědů

To však bylo pro Welzla málo. Nakonec se dostal na stavbu transsibiřské magistrály a tady se rozhodl, že projde napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Štěstí, ani zdraví a odvaha jej neopouštěly, a tak jednoho dne uviděl zamrzlé Beringovo moře. Nechal se dopravit na jeden z Novosibiřských ostrovů, které tehdy podle mapy patřily ruskému carovi, ale ve skutečnosti to byla země nikoho.

Lovil medvědy, brzy si získal respekt jako zručný řemeslník a obchodník s kožešinami. Se smečkou eskymáckých psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží. Několikrát se přepravil na Aljašku, poznal zlatonosný Yukon, projížděl pověstné peřeje White Horse a Five Fingers. V roce 1903 byl na Novosibiřských ostrovech zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známo po celém Severu – bílí polárníci mu říkali Arctic Bird nebo Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak (Pojídač medvědů).

Nucený návrat domů

Někdy v roce 1924 (uváděno podle Welzlova vyprávění) ztroskotal se svou lodí Seven Sisters někde u Seatlu a potopil celý náklad cenných kožešin. Zachránil si jen holý život. Americké úřady jej jako podezřelého cizince bez dokladů vyhostily a poslaly zpět do Evropy.

Po třiceti letech se tak opět objevil v Hamburku, po různých peripetiích v Praze a v prosinci 1928 v rodném Zábřehu. Zde navštěvoval známé, vyjížděl do okolních měst a vesnic, kde míval v nabitých sálech přednášky o svých neuvěřitelných dobrodružstvích na Zlatém severu. Na jaře 1929 jej pozvali redaktoři Lidových novin Eduard Valenta a Bedřich Golombek do Brna, aby zde vyprávěl své životní příběhy.

Z Welzlových vyprávění pak vznikly knihy, které mu (v úpravě obou redaktorů) zajistily nesmrtelnost: Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a především Třicet let na Zlatém severu. Některé z nich pak vyšly a vycházejí také v zahraničí: ve Velké Británii, Francii, Skandinávii, Německu, Maďarsku, Estonsku, ale také USA a Japonsku.

Zlatý sever volá

V Evropě však nebylo pro Welzla místa – zejména kvůli jeho bezprostřednosti a neotesaným mravům. K domovu ho již nic nepoutalo, zjistil, že mu málokdo rozumí. Touha po ledových pláních a drsné severské přírodě jej přiměla vydat se zpět na „Zlatý sever“. Dorazil však jen do Dawsonu, na kanadsko – americké hranice. Proč se nedostal na Novou Sibiř, se už nejspíš nikdy nedozvíme – snad z nedostatku finančních prostředků, snad jej zradilo zdraví.

Hned po příjezdu sice začal pracovat pro železniční a paroplavební společnost, ale už v roce 1930 si poranil záda a od té doby až do své smrti žil ze státní podpory. Vzdal se sice svého snu o návratu k Eskymákům, ale začal se zarputilostí sobě vlastní pracovat na vynálezu perpetua mobile. Žil samotářsky, bez přátel, jen se svým psem. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let, pochován byl na dawsonském obecním hřbitově. Přesné místo jeho hrobu se i přes veškerou snahu místních českých přistěhovalců nepodařilo nalézt.

V Zábřehu nese Welzlovo jméno jedna ze zdejších ulic. V roce 1998 zde byla odhalena Welzlova socha od Stanislava Lacha. O dva roky později byl jmenován čestným občanem města. S jeho odkazem je svázána řada místních kulturních, sportovních a společenských akcí a aktivit.

Zkušenosti čtenářů

Karel Wolf - redakce Hedvabne Stezky

Byli jste nekdo na Welzlovani v Zabreze?

Petr
Karel Wolf - redakce Hedvabne Stezky:

Ja se tam teprve chystam …

Dany
Karel Wolf - redakce Hedvabne Stezky:

Akci doporucuji, velice prijemna atmosfera. Ale necekejte obdobu Setkani cestovatelu ci podobnych monstroznich akci.

Jeste pro Karla – je super, ze se rubrika "cestovatelske legendy" zacina plnit. Eskymo Welzl do ni rozhodne patri. Mam jednu technickou pripominku. V ramci prehlednosti bude dobre clanky radit ne podle nazvu clanku, ale abecedne dle jmen osobnosti – tedy napr. ne jako "Muz z obrazu Buriana" ale jako Vladimir Kozak ci jeste lepe Kozak Vladimir. Hezkej den. Dany

Karel Wolf - redakce Hedvabne Stezky
Dany:

Diky Dany za zpravu 🙂 zkusime to …

Robert
Karel Wolf - redakce Hedvabne Stezky:

To na fotce je imaginární hrob v Zábřehu, nebo jej našli?

Dalibor Norský

Rád bych si koupil knížku od – nebo o Welzlovi

Imro
Dalibor Norský:

Tu je obšírnejší zoznam literatúry o Janavi Welzlovi:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl

Zdeněk Velzel ( Welzl )

Vážení,
pokud v klubu Jana Eskyma Welzla ještě nemáte jeho krev tak se hlásím, přemýšlel jsem již dávno, že Vám napíši.

S pozdravem Zdeněk Velzel

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: