Kmen Šuárů – Za válečníky Amazonského pralesa 

Ekvádor je sice jednou z nejmenších zemí kontinentu, ale je nesmírně rozmanitý. Důkazem toho jsou četné indiánské kmeny žijící roztroušeně po celé zemi. Za nejpočetnější domorodou skupinu v Amazonii je považován kmen Šuárů, národ s válečnickou tradicí. Žijí v amazonském deštném pralese, který se rozděluje mezi Ekvádor a Peru. Existují tedy ekvádorští a peruánští Šuárové. Dohromady jich je asi 120 000. Ekvádorské Šuáry najdeme především ve východní části země u hranic s Peru, konkrétně v provinciích Morona-Santiago, Zamora-Chinchipe, Pastaza, Orellana, Sucumbíos, ale také na západě v Guayas. Tento kmen jsem navštívil nedaleko města Macas, které je hlavním městem provincie Morona-Santiago.  

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Vesnice rodiny Šuárů

Zobrazit

Šuárská dívka

Zobrazit

Vaření ayampaca

Zobrazit

Šuárská dívka s typicky modrými šaty

Neuspěli Inkové ani španělští dobyvatelé 

Šuáry charakterizuje především jejich válečnická tradice a schopnost ubránit své území. Jsou jediným indiánským kmenem, kterému se podařilo povstat proti španělskému impériu a zmařit pokusy Španělů o jejich znovudobytí.  

Poprvé se je pokusili podmanit Inkové v rámci expanze svého území v 15. století. Přes veškerou vojenskou sílu a vyspělost incké kultury marně. O několik desetiletí později, v polovině 16. století, se je snažili přemoct španělští conquistadoři při výpravě vedené kapitánem Hernandem de Benavente, jehož cílem bylo proniknout amazonskou džunglí na východ, aby rozšířil sféru svého vlivu. Šuárové se mu postavili na odpor a Španělé byli nuceni urychleně ustoupit zpět. Benavente v dopise adresovaném španělskému králi Carlosovi I., v němž se zmiňuje o Šuárech, uznává jejich sílu a píše následující: „Tento národ je ten nejstatečnější, jaký jsem za celou dobu, co jsem cestoval po kontinentu a snažil se ho dobýt, viděl.“  

Juan de Salinas Loyola při další výpravě založil v oblasti několik měst, ovšem bojovníci kmene Šuárů zničili Logroño de los Caballeros a zatkli koloniálního vůdce v oblasti, kterého donutili spolknout roztavené zlato jako trest a pomstu za to, že po původních obyvatelích chtěl, aby mu vzdali hold a projevili mu úctu. Několik dní po zničení Logroña zničili také Sevillu de Oro, zabili muže a rozdělili si jejich ženy. Odtud pramení jejich bělošské rysy. Takto si Šuárové získali cenný respekt jak u dobyvatelů, tak u ostatních domorodých kmenů na celém kontinentu.  

Pod vedením šamanů a rodinných svazků 

Stejně jako většina amazonských kmenů neměli Šuárové žádnou mocenskou ani společenskou strukturu. Politická, náboženská a léčitelská moc byla v rukou šamanů (v šuárském dialektu uwishin), kteří měli hluboké znalosti o léčivé síle rostlin. Pouze v případě válek byli jmenováni vůdci, jejichž mandát skončil v okamžiku, kdy dokončili svou vojenskou misi. Nejdůležitější společenské, kulturní, hospodářské a politické centrum Šuárů byly jednotlivé početné rodiny vedené muži.  

Polygamie neboli mnohoženství praktikované muži záviselo na statečnosti a čestnosti muže, stejně jako na jeho loveckých a válečnických kvalitách. Po zhodnocení vlastností to byli jeho budoucí tchánové, kteří povolili spojení daného muže s jejich dcerou. Polygamie Šuárů byla také sororalistická – muž se po smrti své ženy oženil s její mladší sestrou, případně se jedná o svazek muže se skupinou několika sester – a praktikovala se i levirátně. Vdova se tak provdala za bratra svého zemřelého manžela, ten se musel o neteře a synovce starat, jako by byly byli jeho vlastní.  

Dnes ale má jen málo mužů více než jednu ženu. Současný trend směřuje k monogamnímu a exogamnímu manželství, tj. s osobou z jiného kmene. Rodiny sdružené v sousedních, i když rozptýlených čtvrtích, se sdružovaly do komunit (comunidades). V dnešní době se pro usnadnění rodinných vztahů komunity právně nazývají centra (centros). Sdružováním center vznikají asociace (asociaciones) a jejich sdružováním federace (federaciones).  

Bohové džungle a lebky nepřátel 

Než evropští misionáři přišli vyučovat katolické křesťanství, propojovalo starobylé náboženství Šuárů člověka s přírodou prostřednictvím víry v předky a mytologické bytosti. Hudba a tance Šuárů byly hlavním projevem náboženství a součástí obřadů, které vede sám šaman. Při hraní svých písní dodnes používají bubny, malé kytary a chrastítka.  

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, horolezeckých, vodáckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tzantza je starobylý zvyk Šuárů, který spočívá v tom, že nepříteli poraženému v bitvě uříznou a mumifikují hlavu, kterou si ponechají jako talisman a vystaví ji jako válečnou trofej. Tento zvyk, jakkoli se zdá být morbidní a primitivní, má velký symbolický obsah založený na přesvědčení, že useknutím a odstraněním hlavy poraženého náčelníka se eliminuje možnost, že se mu tento náčelník někdy v budoucnu pomstí. Stětí hlavy a mumifikace se týkaly pouze náčelníka poraženého kmene. Zbytek poraženého kmene se stal součástí vítězného kmene.  

Proces mumifikace trval asi šest dní, poté hlava získala velikost odpovídající pěsti. Takto mumifikované hlavy se pak nosily jako náhrdelníky, talismany nebo amulety. Poslední den procesu se konala slavnost Fiesta de la Tzantza. Scvrklé hlavy Šuárů skutečně nejsou jen nějakou legendou, která se předává z generace na generaci ústním podáním. Komunita si skutečně ponechávala hlavy mrtvých nepřátel a tímto způsobem vlastnila jejich duše až do 50. let 20. století. Dnes se takové hlavy, které nejsou zrovna nejhezčí na pohled, vyrábějí výhradně pro turisty jako suvenýry. Nejedná se samozřejmě o skutečné lidské lebky, k tomuto účelu se obvykle používají hlavy odchycených lenochodů.  

Tropičtí mravenci na talíři 

Základem jídelníčku Šuárů jsou ryby a maso divokých zvířat, dále palmová srdce (palmito), pijibay, kukuřice, maniok, arašídy, banány, plantejny, čínské brambory (papa china) a jamy. Jejich oblíbeným nápojem je chicha. Vyrábí se z kukuřice, manioku, banánů a pijibay. Mezi lahůdky patří rybí nebo kuřecí vývar, guláš, pečená ryba, ale existují i sladké recepty, jako jsou muffiny z palmita. Měl jsem možnost ochutnat několik jejich pokrmů, z nichž mi utkvěly v paměti zejména (papa china) a maso se zeleninou podávané na banánovém listu. Tu a tam však místo chipsů můžete dostat smažené královny tropických mravenců v misce, které jsem prostě musel ochutnat. 

Živobytí Šuárů je založeno především na pěstování plodin, lovu a rybolovu. Mezi pěstovanými druhy jsou zejména kořenová zelenina a ovoce. Také včelaří a v poslední době se věnují také i chovu dobytka, díky čemuž se více usazují na jednom místě. 

S jejich obživou úzce souvisí výroba ručně vyráběných předmětů a suvenýrů, tzv. artesanía, jejichž prodej samozřejmě přináší rodinám tolik potřebné finanční prostředky. Šuárská řemesla se věnují především výrobě tělesných ozdob, oděvních doplňků, domácích potřeb, nástrojů a zbraní, jako jsou oštěpy, šípy, luky a foukačky. Vyrábí také náhrdelníky, náušnice, náramky, košíky, opasky, peněženky, barevné náčelnické koruny z peří zvané tawasap a různé amulety zvané etsemat. Nejčastěji se používají semena, kosti drobných savců, rákos, peří a ptačí zobáky.  

Vládci s ptačími korunami 

Šuárové si tradičně zdobí oděv peřím z tukanů, ale i jiných ptáků. Pyšné koruny tawasap, které nosí na hlavě jako symbol, jsou vyrobeny z těchto barevných per, především červených a žlutých. Malují si také obličeje, v některých případech zvířecími postavami, protože věří, že tato zvířata na ně přenesou svou energii. Dnes muži a ženy většinou nosí moderní oděv západního stylu a tradiční oděv si oblékají pouze při příležitosti večírků, oslav, festivalů, kulturních akcí akcí nebo když jsou poctěni přítomností významné návštěvy. 

Šuárské ženy nosí tkanou bavlněnou tuniku zvanou karáčí nebo kušma, která je celá modrá. Zdobí se také náhrdelníky a náramky. Muži původně nosili kamuš, kousek oblečení vyrobený z kůry stromu, který rozemílali, až získal strukturu podobnou látce. Dnes oblékají bavlněnou sukni zvanou itip, sahající ke kotníkům a v pase sepnutou páskem. Itip má svislé linie červené, černé, fialové a bílé barvy, vyrobené pomocí rostlinných barviv. Muži chodí často nazí od pasu nahoru, jen krk si zdobí náhrdelníky. Nejdůležitějšími symboly Šuárů jsou tygr, představující mužskou sféru, a had, který symbolizuje tu ženskou.  

Dnes samozřejmě žije většina Šuárů ve městech a ti, kteří tu studují a pracují, dorozumívají se španělsky. A tak pomalu vymírající jazyk Šuárů v Ekvádoru používá sotva 30 % původních obyvatel.  

Na návštěvě v šuárské vesnici 

Jedu malým autobusem. Rovná dálnice před námi, všude kolem džungle. Přistoupil jsem k řidiči a požádal ho, aby zpomalil, protože už za chvíli dorazím do cíle. Vystoupil jsem, zamával a zůstal stát uprostřed lesa. V dálce jsem viděl, jak se ke mně blíží lidé, to pro mě přijela rodina Šuárů, s nimiž jsem měl domluvenou schůzku. Dvě malé děti mě objaly kolem pasu, matka oznámila, že mě očekává náčelník. Naichapovi, jejímu manželovi a otci dětí, je teprve třicet let, ale už je vůdcem celé komunity Šuárů. Stal se jím velmi mladý a nyní vede i svého nejstaršího syna. Toto šuarské jméno pochází ze slova „nai„, což znamená zub. Malý Naichap proto nosil na krku náhrdelník s velkým zubem, jako by ho vytrhl přímo z tlamy leoparda nebo tygra. Jeho mladší sestra Nunkui se v jeho blízkosti tvářila docela klidně. Její jméno znamená „tajemná žena“ a „vládkyně rostlin“. Šuarská jména jsou kulturním pokladem a označují mytologické bytosti, zvířata, rostliny a předměty. Naichap, jeho rozvětvená rodina a příbuzní obývají oblast kolem dálnice poblíž města Macas, kde mě vysadil autobus.  

Ušel jsem pár kroků z cesty s batohem na zádech a najednou se přede mnou vynořil dřevěný dům – sídlo náčelníkovy rodiny a můj domov pro několik příštích dnů v neobyčejné indiánské společnosti. Odložil jsem si věci a obdivoval příbytek sestavený z dřevěných prken, na jehož stěnách visely symboly tohoto válečnického kmene. Jaguáří srst, oděná zvířata, náčelnické náhrdelníky, oštěpy, kopí, tomahavky.  

Síla tradic a proměna vesnice 

Naichap mě vedl přes silnici ke svým příbuzným. Měl jsem pozdravit téměř celou kmenovou rodinu. Poprvé jsem byl obklopen Šuáry. Dětí tu bylo více než dospělých. Šuárské děti získávají znalosti o své kultuře od svých rodičů a prarodičů již od útlého věku. Děti skotačily a honily se, hrály si na schovávanou a se zvířaty a pomáhaly rodičům při různých činnostech. Dospělí se věnovali obdělávání půdy, přípravě jídel a výrobě produktů. Myslím, že to bylo poprvé, co šuárské děti viděly naživo evropského bělocha z jiného světa. Jejich a moje radost byla tedy vzájemná, protože se v uvozovkách setkaly dva diametrálně odlišné světy z různých kultur, s odlišným myšlením a viděním světa. O to víc nás to sblížilo.  

Jeden malý Šuár mi přinesl a hodil do náruče pásovce, další se na mě vrhl s kopím v ruce a řevem válečníka, malá Šuárka mi začala zpívat podmanivou šuárskou melodii, když ke mně náhle přistoupil Naichap. „Chceš, aby se po tobě plazil divoký had z naší mytologie?“ Ptá se mě tajemně a v ruce už drží tenký nástroj namočený v černém barvivu huito. Posadil jsem se, upravil mu ruku a práce mohla začít. Než jsem se nadál, objevil se mi po celé ruce obludný had. Mezitím se ostatní indiáni také malovali a já už tajně tušil, co se asi stane v příštích chvílích. Nemohl jsem si nevšimnout výrazu malého Naichapa, kterému otec pomaloval obličej černými linkami. Jeho hluboký, upřený pohled, který se mi vryl do paměti, ztělesňoval budoucího náčelníka kmene.  

Po vydatném obědě zvaném ayampaco, který se skládal z masa a kořenové zeleniny zabalené v banánovém listu, jsme se pustili do práce. Z dětí mi před očima vyrostli mužští bojovníci a ženské lesní víly. Rodiče své ratolesti vyparádili do posledního detailu. Kolem pobíhaly malé Šuárky v modrých šatech, typických pro šuarské ženy. Chlapci s tygřími sukněmi, náhrdelníky s amulety a kopími vyššími, než oni sami mezi sebou předváděli bojové umění. Ocitl jsem se uprostřed armády malých modrých divochů. Naichap se svým bratrem a dalšími statnými muži nezůstávali pozadu a na mou počest se za chvíli celá vesnice změnila v dávné hrdé bojovníky džungle.