Když se trek v Národním parku Langtang nepovede

Výhledy na vysoké hory se nacházejí hned za branou hlavního města Káthmándú. Překrásný trek Gosainkund nabízí vše, po čem srdce milovníka hor touží: namáhavé a dlouhé dny stoupání, mystické proměny krajiny, přechod zasněženého průsmyku Laurebina-la, okouzlující západy slunce a hlavně božský klid. Do Langtangu se turisté nehrnou.

Devítidenní trek je méně náročnou túrou, na kterou není potřeba průvodce ani nosiče. Nejprve jsme si museli vyřídit v Káthmándú povolení ke vstupu do parku za tisíc rupií a za čtrnáct set padesát rupií takzvanou TIMS card , která pomůže k naší snadnější záchraně v případě nehody. Oba dokumenty jsou totiž pro vstup do parku nezbytné.

Výborným výchozím bodem je městečko Dunche ležící devatenáct set metrů nad mořem, kam se dá dostat lokálním autobusem z Káthmándú. Jede třikrát denně, a to v šest, sedm a osm hodin. Asi stodvacetikilometrovou krkolomnou cestu autobus ujede za devět hodin.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Stoupáme do Kianjin La

V první části treku je nutné vystoupat asi tři sta výškových metrů z Dunche do osady Thulo Syabru. Cestu zpříjemňují občasná obydlí a výhled na rýžová políčka z ptačí perspektivy. Thulo Syabru je klasická osada pro turisty se spoustou hotelů a guesthousů, jejichž majitelé přemlouvají procházející, ať jí a spí právě u nich.

Poněkud náročnější byl počátek druhého dne treku. Stezka okolo řeky vede turisty nejprve prudce dolů, a poté stále do kopce. Hukot řeky nás doprovázel při přechodu deštným pralesem, kde je možné pozorovat spoustu ptáků i několik opic. Z horských pramenů si často doplňujeme vodu na pití. Jelikož se výrazně zhoršilo počasí a po cestě jsme zmokli, rozhodujeme se, že dnes ve stanu spát nebudeme. Volíme ubytování v malé osadě Rymche, i když jsme původně chtěli dojít až do vesnice Lama.

Musíme se dostat až do osady Langtang, která je pojmenována po nedaleko se vypínajícím vrcholu s výškou přes sedm tisíc metrů. Ten je dominantou celého národního parku. Se stoupáním se džungle postupně mění v kosodřeviny. Počasí se opět hrozně zhoršuje, a tak neodmítáme pokoj u sympatické tibetské rodiny. Nakonec zde zůstáváme i další den. Dostali jsme pozvání do nedalekého kláštera. Tam se zúčastníme tibetského obřadu na počest mrtvého s typickým zpěvem, tancem a modlitbami.

Těšíme se na chvíle, kdy budeme obdivovat bílé vrcholky Himalájí, ale stejně jako předchozí dny se začne z údolí valit mlha a kvůli ní není nic vidět. Konečně dorážíme do vesničky Kianjin Gompa, kde jsme si u posledního obydlí postavili stan. Našim velkým cílem je přejít přes sedlo Kangja La Pass v nadmořské výšce pět tisíc sto metrů. Další den proto podnikáme aklimatizační výstup na čtyři a půl tisíce metrů vysoký kopec nad osadou. Krajina je tu drsná, nejprve se proplétáme mezi nízkými kosodřevinami, pak už nám společnost dělají jen kameny. V jednu chvíli se rozestoupí mraky a odkryjí krásný výhled na vrcholky hor.

Kangja La Pass je relativně náročný průsmyk. Názory domácích, průvodců i turistů se různily. Jedni říkali, že jej zvládneme bez problémů přejít sami, druzí zase, ať to bez zkušeného průvodce rozhodně nezkoušíme. Za klidného a pěkného počasí se dá za dva dny přejít sedlo do dalšího údolí a dokončit druhou půlku treku, která vede přes krásnou oblast se spoustou jezer a po pěti dnech končí opět v Dunche. Největším problémem byl fakt, že když v údolí pršelo, v sedle sněžilo a za poslední dva dny tam mohlo napadnout až třicet centimetrů nového sněhu. Žádná skupina, kterou bychom mohli následovat, kvůli tomu dnes do sedla nevyrazila.

Konec velkých plánů

Ráno se naše vyhlídky ještě zhoršují. Je zima, zataženo a prší. V průsmyku tedy muselo ještě přisněžit. Třetí den je trochu lépe a vymýšlíme náhradní plán – výstup na Tserko Ri (4982 m n. m.). Po čtyřech hodinách pohodového chůze jsme na vrcholu. Cestu nám poradili dole v osadě, odkud je celou stezku dobře vidět. Z vrcholu Tserko Ri vidíme nejen osmitisícové vrcholy, ale i zasněžené sedlo Kangja La Pass a skupinu stoupajících lidí. Dolů se vracíme po delší, ale příjemnější trase, po níž se někteří turisté nechávají na vrchol vyvézt na koních. S přicházejícím polednem se vrcholky hor opět zahalují do mraků. Nadobro se loučíme s myšlenkou o výstup do sedla.

Ráno si opět potvrzujeme, že naše rozhodnutí bylo správné. Celou noc pršelo a výše i sněžilo. Všechny kopce jsou přikryté čerstvou bílou nadílkou. Kolik sněhu napadlo v sedle, můžeme jen hádat. Později jsme několikrát viděli letět helikoptéru a od místních jsme se dozvěděli, že z kempu pod sedlem byla evakuována skupina Francouzů, kteří šli se šerpou i nosiči zkusit štěstí předešlý den. Byla to ona skupinka, kterou jsme viděli z Tserko Ri. Představa, že to nejsme právě my, nás hřeje na srdci.