HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Karákóram Highway: Silnice do nebe

Karákóram Highway: Silnice do nebe

Nemáte odvahu, fyzičku nebo zkušenosti na zdolání pákistánských osmitisícovek? Hory mohou být nádherné i z okna autobusu nebo z korby náklaďáku. Projeďte se po pákistánské Karákóram Highway – nejvyšší, nejdivočejší a nejkrásnější silnici Asie.

Padesát tisíc Číňanů a deset tisíc Pákistánců se lopotilo dvacet let, než postavilo „dálnici“ známou pod zkratkou KKH. Tento „osmý div světa“ spojuje pákistánské hlavní město Islámábád s oázou Kašgar, ležící v poušti Taklamakan v čínské provincii Sinťang.

KKH se probíjí čtyřmi nejvyššími pohořími planety: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. Po několika letech se po ní vydávám už podruhé. Moje cesta začíná na autobusovém nádraží Pír Wadaí v pákistánském Rawálpindí, které je starším satelitem metropole. Na první pohled tu panuje totální chaos, ale najít správný autobus trvá jen pár vteřin. Stačí vyslovit název cílové stanice a nadháněči vás už obratem navedou. Bláznivě pomalovaný autobus připomíná spíš pouťovou atrakci, stejně jako zdejší bláznivě pomalované náklaďáky.

Karákóram Highway v číslech:

1300 kilometrů dlouhá „dálnice“ se začala se stavět 1968 na trase kopírující jednu z větví dávné Hedvábné stezky. První kamiony po ní projely v roce 1978 a o osm let později se otevřela i západním cestovatelům. Na stavbě se spotřebovalo osm tisíc tun dynamitu. Otvory pro nálože museli do stovky metrů vysokých kolmých skalních stěn nad řekou vrtat horolezci zavěšení na lanech. Stavba, údajně největší od dob pyramid, si vyžádala víc než osm set lidských životů – tedy jeden a půl na každý kilometr silnice. Kdosi spočítal, že na KKH leží celkem 94 mostů. Nejvyšším bodem je sedlo Khundžeráb (4730 m), kde se KKH stává vůbec nejvyšší asfaltovou silnicí na světě. Zdejší hraniční přechod mezi Pákistánem a Čínou je otevřený oficiálně od 1. května do 15. října, pokud ho ovšem nezasype sníh.

Truckart

Moje „pojízdná galerie“ je konečně naložena – střecha autobusu se doslova prohýbá pod tíží krabic a pytlů. Čeká mně noční přesun pod osmitisícovku Nangá Parbat. Na několika místech KKH se musím zapisovat do policejních registrů. Prý pro případ, že bych se cestou někde ztratil. Že tu asi opravdu nebude úplně bezpečno, si ověřuji v městečku Bešam. Tvoří ho jedna dlouhá rušná ulice, na které najdete desítky krámků se zbraněmi. Pistole, pušky, brokovnice a samopaly se tu prodávají stejně volně, jako u nás housky. Chcete kalašnikov? Kdo by se tu zdržoval zbrojním pasem a dalšími administrativními zbytečnostmi?

Za Bešamem začíná oblast zvaná Kohistán. Řeka Indus tu pění v kaňonu s tisíc metrů vysokými skalními stěnami. Na jeho dno proniká slunce jen na pár hodin denně. Západní břeh řeky jeho obyvatelé žárlivě střeží před kýmkoli zvenčí. KKH měla původně vést na západním břehu. Jeho obyvatelé ale sabotážemi a výhružkami dělníky donutili silnici raději vystřílet do strmých skal na druhé straně.

Za Kohistánem se horské údolí opět rozšiřuje. Vystupuju u Raikhotského mostu. Právě tady z KKH odbočuje cesta na takzvanou Vílí loučku (Fairy Meadow), odkud vycházejí horolezecké expedice, pokoušející se zdolat západní stěnu Nanga Parbat. Most vzbuzuje otázku, proč se vlastně KKH stavěla. Že prý má strategický význam? Kdyby se Pákistán pustil do další z válek se sousední Indií, stačil by jediný zásah raketou a silnice by byla na dlouhé týdny vyřazena z provozu. Podle dalšího vysvětlení chtěli politici v Islámábádu zpacifikovat odbojná horská území na severu země. Až do poloviny 20. století se tu rozkládala nezávislá královstvíčka, oficiální hranice tu nic neznamenaly a státní moc sem nedosáhla. Všechno to změnila až KKH. Bláznivě vyzdobené autobusy a zásobovací kamiony po ní přivezly do hor moderní dobu.

Jeden z těch kamionů si stopuju. Dál jedu na korbě, ze které se otevírá fascinující výhled na okolní horské scenérie. Nesmíte tu ale trpět závratí – stovky metrů dole bouří divoký tok Indu. Raději nemyslím na to, že v něm čas od času některý z náklaďáků skončí. Silnice vzletně nazývaná „dálnice“ vypadá spíš jako špatně udržovaná okreska. Její asfaltový povrch každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna, jen s námahou odstraňované buldozery, aby za pár dnů spadly znovu. Eroze často zničí stovky metrů asfaltu. „Dálnice“ se pak mění v kamenitou cestu širokou jen dva tři metry, pod kterou se rozevírá propast.

Lančmít z roku 1986

Okolní ocelově šedou vyprahlou vysokohorskou poušť tvořenou jen kamením bez života čas od času přerušují zelené oázy. Vypadají jakoby z jiného světa. Obyvatelé horských vesnic ke svým domovům svádějí složitou soustavou zavlažovacích kanálů vodu z horských ledovců. Jen díky ní tu mohou existovat rozlehlé sady proslulých karákórámských meruněk.

Administrativním centrem pákistánské strany KKH je město Gilgit, ležící v nadmořské výšce 1500 metrů. Jeho historie je stará více než dva tisíce let. Ve zdejších čajovnách a na bazarech potkávám národy a etnické skupiny z celé střední Asie. Nový životní styl sem pomalu přinášejí horolezecké výpravy. Místním lidem připadá lezení po horách bláznivé a zbytečné, ale zájmům podivínských cizinců se rychle přizpůsobili. V Gilgitu dnes najdete několik obchůdků, nabízejících použitou expediční výbavu. Třeba českou konzervu lančmítu, vyrobenou v roce 1986.

Ledovec u silnice

Kus za Gilgitem se zastavuju přímo pod bělostnými ledovci 7790 metrů vysoké hory Rakapoší. Visutý most tu u vesnice Čalt to nespojuje jen dva břehy, ale i dva kontinenty. Zhruba před 130 miliony let se totiž od prakontinentu Gondwana odtrhl indický subkontinent a rychlostí asi deseti centimetrů za rok začal putovat na severovýchod. Před 70 miliony let se srazil s euroasijskou tektonickou deskou. V místě srážky se začal zvedat hřeben Himálaje. Nárazníková zóna obou desek probíhá právě tady. Každý rok se k sobě přiblíží asi o dva centimetry. I proto je okolí KKH jednou z nejméně geologicky stabilních oblastí na Zemi. Přetlak se čas od času uvolní ničivým zemětřesením.

Jak na to?

Jízdu po KKH můžete teoreticky zvládnout jen dvěma dálkovými autobusy. První jede z Rawálpindí do Gilgitu, druhý z Gilgitu do Kašgharu. Celkem vás to přijde jen asi na 300 Kč. Mnohem zajímavější a příjemnější je ale putovat den po dni po menších úsecích KKH lokálními autobusy a džípy nebo prostě stopem náklaďáky. Ten v Pákistánu funguje stylem „mávneš a jedeš“.

U vesnice Passu se KKH šplhá do 2400 metrů. Vysoko nad říčním údolím tu ční bizarní rozeklané štíty šestitisícové hory Tapopdan. V jazyce zdejšího kmene Wakhi to znamená „Horká skála“ – na kolmých stěnách se totiž v zimě neudrží sníh. Z Passu můžete podniknout celodenní trek ke stejnojmennému ledovci. Bělostná moréna je zbrázděna obrovskými trhlinami, ve kterých údajně beze stopy zmizelo pár neopatrných poutníků. A nebo je to jen strašidelná fáma, rozšířená zdejšími domorodci proto, abyste si je raději najali jako průvodce?

Z Passu pokračuje KKH dálnice do Sustu, kde leží pákistánská celnice. Nespatříte tu nic než překladiště zboží a zástupy mužů čekajících na Godota. Literární přirovnání je celkem výstižné – až na to, že hrdinové známého absurdního dramatu Samuela Becketta si nekrátili čas šťoucháním kulečníku. Pokud ale máte čínské vízum, můžete s nimi pokračovat přes hory do Číny.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí