Karakoram Highway na kole

Po chvíli handrkovaní o cenu odvozu si plácneme si s jedním Číňanem, který má dodávku a je ochoten nás dovézt na výchozí místo Karakoram Highway, odkud chceme začít šlapat.  Horská kola čínské značky Giant házíme na korbu. Nejsou nic moc. Půjčili jsme si je na tři dny v jednom cyklistickém obchodě v Kašgaru v západní čínské provincii Xinjiang. Jsou, jako valná většina čínských produktů, podprůměrné kvality. Vlastně to jsou, jak čeština pěkně vystihuje „pekelný šmejdy“. Co se dá dělat, nic lepšího se tu sehnat nedá.

Naším cílem je sjetí čínské části Karakoram Highway (KKH) ze sedla u města Tashkurghan poblíž pákistánských hranic zpět do Kašgaru. Trasa je dlouhá zhruba 200km a je, až na pár výjimek, všechna z kopce anebo po rovince. Cesta zpět do civilizace nám potrvá tři dny.

Stezka vytesaná do skal

Karakoram Highway je nejvýše položená vyasfaltovaná mezinárodni dálnice na světě. Slovo „dálnice“ je poněkud nadnesené. Z pákistánské strany se z valné části jedná o nebezpečnou prašnou stezku vytesanou do skal. Z čínské strany je to poněkud lepší, cesta je zcela pokryta asfaltem. To ji ale nedělá o nic bezpečnější. Náklaďáky z obou zemí fičí vražednou rychlostí a cyklistů si většinou všimnou až na poslední chvíli, pokud vůbec.

Karakoram Highway je přes 1000km dlouhá silnice, která spojuje Čínu s Pákistánem a přitom se prodírá údolími dvou velkých řek – Indu a Hunzy – a čtyřmi největšími velehorami světa – Karakoramem, Himálajem, Pamírem a Hindukúšem. Výstavba Karakoramské dálnice začala v roce 1966. Po 12 letech byla dokončena, i když provoz přes Khunjerabský průsmyk začal proudit teprve v roce 1982. V roce 1986 pak byl přechod do Číny otevřen i pro cestovatele.

KKH spojuje Pákistán a Čínu v přiškrcující výšce 4 693 m v průsmyku Khunjerab, jedním z nejvyšších mezinárodních přechodů na světě a sleduje jednu z mnoha tras Hedvábné Stezky. Stavba silnice byla dokončena v r 1986, dvacet let poté, co se začalo.  Pracovní úrazy byly na denním pořádku. Asi 810 Pákistánců a 82 Číňanů při pokládání silnice zahynulo, většinou při pádech a sesuvech půdy.

Hned po padesáti kilometrech směrem na Taskhurghan se dodávka i s námi a dalšími auty zasekává v koloně náklaďáků. Na „highway“ spadaly z blízkých skal balvany. Museli jsme čekat, než se to odklidilo, ale naštěstí jen asi tři hodiny. A jelo se dál. Necháme se vyhodit u městečka Taskhurghan odkud je to už jen coby kamenem dohodil do Pákistánu. Za Taskhurghan už nezávislí cyklisté nemůžou. To nám ale nevadí. My jedem zpět do Kašgaru.

Životní sjezd začíná

Sedláme kola, narážíme cyklistické helmy a odrážíme se. Je už docela pozdní odpoledne a tak neplánujeme jet daleko, jen k jezeru Karakul pod horou Muztagh Ata (7546 mm). Kromě toho se před námi honí nějaká černota a v dálce to vypadá, jako když sněží. Ve vánici se nám opravdu jet nechce, zvláště když jsme ještě ráno v Kašgaru překonávali třicetistupňové teploty.

Počasí je naštěstí milosrdné a až na zuřivou přeháňku, která do deseti minut odezněla se nám z kopce sviští v pohodě. Výhledy okolo nás jsou jako ze snu. Nenamaloval to tu náhodou někdo? Jsme ve výšce zhruba 4200m, silnice se před námi ztrácí mezi horami, vzduch je průzračně čistý a voní sněhem. Majestátný Pamír s ledovci a bělavými špicemi se tyčí do modravých výšin. Jaci, ovce, kozy a náhodné stádo velbloudů nám uhýbá z cesty a domorodci, většinou menšinové skupiny Kyrgyzů a Tádžiků, na nás od svých stád zvědavě pokukují.

Noc v jurtě

K večeru přijíždíme k horskému jezeru Karakul a domlouváme si přespání s večeří a snídaní v jedné kyrgyzské jurtě u břehu. Paní nám vaří k večeři typické kyrgyzské jídlo lagman, tahané nudle s trochou zeleniny a skopovým. Jsme vyhládlí a dlabeme, až se nám dělají boule za ušima. V noci spíme na rohoži spolu s celou čtyřčlennou rodinou. Jen tak tak že se do té male jurtičky všichni vejdeme.

Ráno vstáváme ještě za tmy, abychom viděli svítání a východ slunce nad Pamíry a Muztagh Atou. Máme ohromné štěstí, dneska je obloha jak vymetená a úsvit barví zasněžené pahorky do růžovo červena. Muztagh Ata se odráží v klidných vodách jezera. Tiše v úžasu koukáme na tu nádheru. Tváří v tvář s majestátností velehor cítíme pokoru a vděčnost, že se aspoň jedno ráno můžeme podílet na znovuzrození bájného pohoří ze tmy noci.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

U písečných dun

Po snídani opět nasedáme na kola a šlapeme údolím dál. Geologická různorodost okolo nás trhá oči. Projíždíme strmými roklemi se špičatými pětitisícovkami, které vedou do širokých údolí se zelenými pastvinami. Po pár kilometrech se scéna mění a my vidíme gigantické písečné duny, naváté na protilehlé kopce. Jaci pasoucí se pod nimi vypadají jako směšně malí mravenci. Míjíme náklaďák a vzduchová vlna mě málem hodí na kamení v údolí potoka. Snění za dne a ještě k tomu na kole by se tu moc nemuselo vyplatit. Slyším za sebou Gadiho, jak už po několikáté kleje. Čínská kola mají vadné přehazovačky a do kopců nefungují. Naštěstí pro nás před sebou stoupání skoro žádné nemáme. Narážíme na pár čínských turistů v jeepu. Nevěří vlastním očím a i s kolama si nás fotí. Jsme pro ně exoti.

Po poledni pomalu klesáme do údolí a hory se mění. Bílé špičky pomalu necháváme za sebou a skály na sebe berou červenou, okrovou a žlutou podobu. Také kyrgyzských jurt ubylo a ujgurských vesniček přibylo. Spíme pod širákem, přikrytí kolama, v korytě vyschlé řeky.

Třetí den je cesta skoro pořád po rovince. Po prvních padesáti km dorážíme do Upálu, ujgurského městečka kde si dáváme jejich specialitu – chutný kebab a plov. Taky baštíme medově sladké melouny. Potřebujeme energii na ten zbytek cesty do Kašgaru. To je posledních 50 km po rovince, ale v děsném vedru. Do Kašgaru dorážíme vysílení, dehydratovaní, ale nadšení. Karakoram Highway na kolech se nám postaralo o úsměvy na tvářích po cely zbytek pobytu v Číně.