HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jeden (ne)obyčejný den v Tibetu – výlet do Čhimphu

Jeden (ne)obyčejný den v Tibetu – výlet do Čhimphu

Další ledové ráno, jako všechna ostatní. Zimní i letní rána v Tibetu jsou chladná, s prvními paprsky slunce se ale začne vzduch ohřívat a po poledni jste v rozpálené výhni.

Vstáváme dnes jako vždy, bez budíku, beze spěchu. Po snídani vyrážíme na naší motorce „stodesítce“ do asi 20 km vzdáleného Čhimphu. Čhimphu je posvátné místo v horách nedaleko známého městečka Samjä v tibetském kraji Lhokha. Když v 8. století z Indie přišel Guru Rinpočhe, aby pomohl šířit buddhistické učení v Tibetu, usadil se právě v těchto horách v jedné z jeskyň a meditoval zde. Tato jeskyně se stala cílem tibetských poutníků a dnes i turistů.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Během staletí na skalkách vyrostly svatyně a domky a dnes v ženském klášteře, který pokrývá celé údolí, žije trvale téměř 100 mnišek. Nejprve projíždíme probouzejícím se Samjä, potkáváme farmáře, kteří vyhání svá stáda ovcí na pastvu. Míjíme první tibetský buddhistický klášter, který byl postaven právě s pomocí Guru Rinpočheho a tehdejšího tibetského krále Thrisong Decena. Okolo vnější zdi kláštera již od časného rána obchází desítky modlících se Tibeťanů.

Na východním konci městečka před několika lety vláda postavila „novou socialistickou vesnici šťastného moderního života„, ale o těchto tibetských strašácích až někdy příště. Také nově postavená silnice do Čhimphu prochází touto novou zástavbou. Po chvilce se cesta začíná zvedat a náš motor zahřívat, na jedničku jen tak tak pokoříme další serpentinu. Už jsme šest kilometrů za posledním domkem v Samjä, projíždíme ohromnou novou branou, která od příštího léta bude nejspíš sloužit jako kontrola a prodejna vstupenek. Nyní několik budov zeje prázdnotou.

Běloch poutá pozornost

Osmý kilometr a naše mašina vypovídá službu. Letmým pohledem zjišťujeme, že se přetrhl řetěz. Vůbec se mu nedivím, dostal pořádně zabrat. Motorku odkládáme u krajnice a pokračujeme pěšky. Desítky chrámků a domečků roztroušených po okolních horách jsme dosud moc nevnímali. Nejdeme po asfaltce, jdeme po pěšině ušlapané od lidí i zvířat přímo za nosem.

Míjíme první chaloupky na svahu u cesty, v létě restaurace, nyní prázdné. Vracíme se na silnici, poslední zákruta vpravo a to už před námi stojí dvě velkolepé budovy „veřejné bezpečnosti“. Podle nové vyhlášky před několika lety, každý klášter v Tibetu musí mít vlastní policejní dozor, který kontroluje dění v klášteře, dohlíží na dodržování čínského vlastenectví a poslušnosti mnichů ke KSČ.

Za „bezpečností“ se dnes rozprostírá velké parkoviště, které je plné i v zimě. Auta přijela ze Lhasy a jiných koutů Tibetu, stojí tu také několik místních autobusů. Běloch budí pozornost a v mžiku k nám chvátá mladý policista, chce vidět občanky. Pas vidí nejspíš poprvé v životě, chce si zapsat naše jména a data, jenže se v pase vůbec nevyzná. Po chvilce zírání mi ho vrací a nechává nás pokračovat.

Uce lhakhang

Dominanta celého klášterního komplexu nyní stojí přímo před námi. Uce lhakhang je několikapatrová sytě žlutá budova. Na štítku u zábradlí čteme „nadmořská výška 4322 metrů“. Téměř bez námahy jsme tedy vystoupali o přibližně 800 metrů, Samjä se totiž nachází v přibližně 3500 metrech.

Uvnitř chrámu Uce slyšíme hlasité modlitby více jak tří desítek mnišek. Další desítky bydlí nahoře v kopcích a dolů scházejí sporadicky. Uce má tři patra, přízemí slouží modlitbám a můžete zde vidět i odlitek šlápoty Guru Rinpočheho. V dalších patrech vidíme sochy buddhů a velikou trojrozměrnou mandalu. Dveře na střechu jsou také otevřeny, ale tento výhled zatím ‚nestojí za řeč‘.

Vyrážíme tedy vzhůru do hor. Kromě spousty vyšlapaných cestiček vede dnes nahoru betonový chodník. Míjíme první restauraci, až cestou zpět zjistím, že se nachází na začátku. Teď se mylně domnívám, že už jsme urazili pořádný kus cesty. Potkáváme poutníky sestupující dolů, potkáváme kozy, ovce a krávy pasoucí se ve strništích, potkáváme psy a kočky, nějaký druh tibetského muflona, potkáváme různé druhy ptáků – malé červené vrabčáky i velké šedivé bažanty.

Štastný den dle tibetského kalendáře

Začíná být horko, rychle také přibývá nadmořská výška. S každým krokem doufám, že už tam budeme. Naivně si myslím, že bychom mohli dorazit nejen k nejvýše položenému domku, ale až na vrchol hory. Celé údolí, které nás obklopuje ze tří stran, pokrývají tibetské barevné modlitební vlaječky, lungty. Na pravém svahu vidíme zamrznutou řeku a vodopády, šplháme okolo mnoha meditačních jeskyň, domků mnišek a tibetských stúp, čhortenů.

Zrovna, když se začal ozývat hlad, přicházíme k seskupení chaloupek, v jedné nacházíme restauraci a obchod. Opodál na prostranství skupina mnišek vaří v ohromných kotlích na ohni mléčný čaj a další skupina lidí na vyčnívající skále připravuje vztyčení sloupu omotaného lungtami. Dnešek asi podle tibetského kalendáře připadá na šťastný den. Na jídlo nezastavujeme, navštívíme další malou svatyni a pokračujeme vzhůru.

Nohy už se motají z posledního a já se přidržuji zábradlí podél schodiště. Odsunuji dnešní plán ohledně vyšplhání na vrchol hory, přijedeme sem v létě a vezmeme si víc vody a jídlo, dnes mi bude stačit ona nejdůležitější jeskyně.

Jeskyně Guru Rinpočheho

Přicházíme na vodorovnou skálu, procházíme podél řady modlitebních mlýnků a najednou je to tu, stojí před námi ona jeskyně. Několik obrovských balvanů naskládaných na sobě, všude okolo množství barevných vlaječek. Mezi kameny vidíme otvor, Tibeťané touto spletí prolézají. Věří, že kdo dokáže prolézt, nemá hřích. Méně pružným a prostorově větším osobám zkoušku rozhodně nedoporučuji! Nejprve se vleze do škvíry mezi třemi kameny, odtud se musí vyšplhat asi o metr vzhůru, jenže tento prostor není dostatečně velký pro dospělou osobu. Vzápětí se člověk se musí stočit do nepřirozeného úhlu a rukama vytáhnout do dalšího prostoru. A je to. Zdoláte-li tuto část, zbývá slézt z druhé strany zpět. V dřepu sestoupit o pár metrů skalním tunelem nečiní problém a vzápětí se vynoříte hned vedle vchodu.

Vyšlapali jsme k nejdůležitější jeskyni, hory nabízí ale nepřeberné množství dalších cílů v podobě dalších jeskyň a dalších svatyň. Navštěvujeme ještě dvě. Kousek vedle jeskyně Guru Rinpočheho stojí poměrně velký chrám viditelný až ze Samjä dole pod kopcem. Poslední minutku chůze navštěvujeme poslední svatyni. Moje síly jsou však již u konce.

Hranici 5000 metrů nad mořem jsme pokořili již dávno, slunko praží, čas postoupil ke druhé hodině a restaurace v nedohlednu. Naše vozidlo stojí porouchané uprostřed hory a jeden kamarád na nás čeká dole v Samjä. Vrchol hory odtud vypadá jen kousíček, ale dnes tento plán nesplníme. Nabereme směr dolů, občas po schodech, občas po cestách, užíváme si stále ještě kouzelné výhledy do krajiny. Nacházíme se sice uvnitř hor, ale směrem na jih, kde se údolí otevírá, vidíme až k řece Jarlung Campo (Brahmaputra), na břehu řeky Samjä a dole pod námi klikatou asfaltovou cestu.

Hlad vyhrává nad časovým presem

Potkáváme paní, která nám nabízí občerstvení. Hlad vyhrává nad časovou tísní, paní nás vede na mini dvorek svého mini domku a dostáváme šálek vody a sušenky. Dozvídáme se, že paní, které letos bude rovných 70, bydlí v okresním městě na druhém břehu řeky Jarlung Campo. V tomto domku na hoře bydlí s rodinou vždy dva měsíce v zimě a dva měsíce v létě. Přiběhla její vnučka, copatá holčička předškolního věku. Nese si fruko a oplatek. Vypráví, že odpoledne potkala v horách tibetské poutníky, kteří se ztratili. Ukázala jim cestu a vzala je až dolů na parkoviště. Pití a sladkost dostala za odměnu a teď vyběhla zpět nahoru na horu.

Rozloučíme se a osvěžení sestupujeme svižněji. Konečně potkáváme onu restauraci, která se nachází na začátku výšlapu. Chrám Uce, policejní stanice a první zatáčka. Ať se dostaneme k našemu stroji rychleji, stopujeme. Motorka nás čeká rozpálená na slunci, musíme sundat kryt z řetězu, který se zasekl uvnitř, jenže nemáme nářadí. Stavíme auta a motorky, až konečně uspějeme s autobusem ze Samjä. Řidič nám půjčuje, co potřebujeme, a spoléhá na slib, že vše vrátíme ještě dnes večer. Sundáváme kryt, řetěz a nasedáme. Sjíždíme klikatou silnicí, až dva kilometry před městem cesta začíná být rovná. Radujeme se z dalekého sjezdu a užíváme si další procházku, dnes poprvé po rovině.

Ohlížím se a zjišťuji náš velký omyl. Nejvyšší místo našeho dnešního výšlapu nedosahuje ani poloviny hory! Ještě štěstí, že jsme dnes od dobytí hory upustili. Ve městě necháváme motorku v servisu, vracíme nářadí řidiči a jdeme na pozdní oběd. Po jídle vyzvedneme stroj a jedeme domů. Do večera celá vesnice ví, že se nám při cestě do Čhimphu přetrhl řetěz, ale my si z toho nic nedělali a užili si skvělý výlet. A tím končí další obyčejný den v Tibetu.

Kelsang Lhamo žije třetím rokem v Tibetu a Číně, od roku 2009 procestovala většinu východního Tibetu – Kham a severního Tibetu – Amdo. Vyzná se v tibetském prostředí, příležitostně provází turisty. Pomáhá s organizací letních a zimních vzdělávacích táborů na tibetském venkově pro děti i dospělé. Z důvodu bezpečnosti si nepřeje zveřejnit české jméno. O životě v Tibetu se můžete dovědět více na webu dotibetu.blog.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí