HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Japonský hotel

Japonský hotel

A jak že jsme to v Tokyu vlastně bydleli? Ále, děkuju za optání, docela dobrý to bylo. Náš hotýlek byl v jednom z (asi mnoha) tokyjských center, hned poblíž vlakometrodráhového uzlu Ikebukuro. Drobného vzrůstu jako správný Japonec, ale zajímavý architektonicky. Ostatně, podívejte se sami : www.changtee.com je jeho internetová adresa. Obrázky to jsou pěkné, snímané oblíbenou metodou zespodu, takže všechno vypadá větší.


Recepce je akorát pro jednoho člověka – kromě recepčního, muže pro všechno a snad i majitele – stále usměvavého a vlídného. Ale kromě zobrazeného západního způsobu nocování tu mají také pokojíky na japonský způsob a jeden takový jsem vyfasoval právě já. Počáteční radost, že takhle o to víc proniknu do tajů japonského způsobu života, byla vystřídána řadou úvah ve sledu míšených karet, jak praví klasik.

Tedy zaprvé, dveře do pokojíčků jsou nízké, pokojíčky samé spíše útulné než veliké. První překvapení pro mne bylo shledání, že Japonci zřejmě co největší zavazadlo mají kapesník. Jak jinak si vysvětit, že v místnosti nebyla vůbec, ale vůbec žádná skříň, ani skříňka, ba ani polička? Když jste do pokojíčku vešli, byli jste v zádveří v jakémsi přízemíčku. To byl čtverec zvíci jednoho čtverečního metru, možná metru a půl. Na něm ke zdi přitištěný dlel uzoučký stoleček a pod ním dvě skládací židličky, jako se berou na ryby. Pravda, bytelnější. Nad tím věšáček se čtyřmi ramínečky.

Pak následovalo první patro. Bylo tak o 15 až 20 centimetrů výš a bylo z něčeho mezi parketami a plovoucí podlahou. Ne celé. Kus byl vyříznut a nahrazen velmi jemně pletenou zelenkavou rohoží, ponořenou v niveau té podlahy. Na tom žíněnka. Ecce postel! Tedy po japonsku. Ve hlavách tohoto zařízení stočená přikrývka a polštář. Ten se blížil evropské normě, ale přikrývka měla vpředu ozdobný a dost velký ovál – díru, jimiž se mi každou noc někam odebrala. Naštěstí tam přes zamračeno a déšť bylo dost teplo, takže se ten japonský způsob ustájení dal přežít.

Ostatně se mi osvědčil vrchovatou měrou při odjezdu: spolubydlící převzal budicí telefonát, ale mne nevzbudil a snad ještě sám usnul. Tak jsem se po procitnutí ničeho zlého netuše ještě naposledy naložil do naší zvláštní vaničky, abych opouštěl ostrovní říši čist. Vyrušilo mě bušení spolubydlícího, že za 10 minut máme být před hotelem se všemi zavazadly a odevzdanými klíči. S prudkým klením jsem naházel vše, co leželo v hromádkách na zemi, do cestovní kabely, hlava nehlava, a blahořečil tomu, že nemám spoustu věcí po skříních a zásuvkách. Ono to totiž bylo po tom saké večeru, kdy na nějaké balení nebylo ani pomyšlení.

No, nakonec to dobře dopadlo, jak vidíte, jsem tady. Že jsem po cestě horečně hrabal v zavazadlech, abych shledal alespoň část dokladů a jízdenek, že jsem se jednou dokonce musel propasírovat zavřeným vchodem, když se mi jízdenku nepodařilo najít včas a já už měl jen poslední drobné a že mi nakonec vypadla ta darovaná porcelánová konvička, na to už s odstupem času vzpomínám s pousmáním. Na letiště jsem dorazil propocený, jako bych se nekoupal nejmíň týden.

Pokojíček pro panenky

Ale zpět k našemu pokojíku. Vedle byla koupelnička s takovou nezvyklou vanou: našinec v ní mohl sedět zlomen v pase a ponořen po krk ve vodě, Japonci drobnějších postav se zřejmě mohli koupat na stojáka hromadně, čímž se ušetří spousta vody. Dlužno dodat, že ta koupelnička je zase o několik centimetrů výš a tvoří tedy v bytě jakési třetí patro. A ještě jsme měli uzoulinký balkůneček, vedoucí do droboulinké uličky, naštěstí docela klidné, spíše pěší, takže jsme část v noci panujícího vedra mohli upouštět ven. Do doby, než jsme objevili na radiátorech klimatizace zezadu přidělané dálkové ovládání na způsob ovladače na televizi.

Výhodou hotýlku byl v recepci umístěný počítač, na němž mohl člověk v rámci ubytování udržovat kontakt s domovem přes Internet.

Nevýhodou bylo, že klávesnice i instrukce na obrazovce byly japonsky. Angličtina se sice dala nastavit, ale pak už člověk musel bedlivě zrakem ostřížím hledět na klávesnici a ani chvilku nepolevit v pozornosti. Běda, když sáhl mimoděk kamsi vedle (což veden stereotypním pohybovým automatizmem z domova dělal skoro furt). V tu ránu to přeskočilo na japonštinu, nebo na nějaký jiný druh písma charakteru rozsypaného čaje a jediným výsledkem pokusů dostat se zpátky bylo to, že japonština sice s houževnatostí sobě vlastní zůstala, ale všechno ostatní zmizelo beze stop. A to prosím na serveru Seznam, s nímž jsem se vcelku přátelil i v Maďarsku a ve španělsky i portugalsky mluvících (a píšících) zemích Jižní Ameriky.


Obvykle vzalo zasvé předsevzetí využít těch několika zbylých hodin dne ke spánku. Po urputném souboji se strojem, když byl člověk rád, že napsal na pátý pokus jediný stručný mail pro všechny adresáty současně a rezignoval na japonské znaky, jakési sponky a obdélníčky, které to houževnatě psalo do textu, mezi text i místo textu, stejně jako na intimní osobní sdělení nejbližším spolubližním, tu rozlícen doběla zjistil, že je půlnoc a to se Internet vypíná, asi aby si taky odpočal. No, myslím, že jsme to krajně potřebovali oba. S tím rozdílem, že počítač nemusel ráno vstávat.

Potíže s jídlem

A ještě jeden aspekt japonského života, pro řadu cestovatelů veledůležitý: jídlo, pokrm, dlabanec, žrádýlko, mana – tedy chuťová orgie, která pro mnohé tomu cestování dá teprve ten pravý punc. Ačkoliv jsem labužník, zrovna v Japonsku jsem měl k jídlu poněkud ambivalentní vztah. My jsme v ceně zájezdu jídlo neměli, a tak jsme byli odkázáni na to, co si kdo podle své chuti a kapsy opatří. Vozit do Japonska jídlo se podle turistických informací nemá. Každý ovšem nějakou drobnost s sebou měl a nikdo to nekontroloval.

Na letišti jim totiž dělala starost jiná věc: SARS. V té době zrovna vrcholila jeho epidemie a pečliví Japonci přeci nemohli připustit, aby se rozšířila na tuze lidnaté ostrovy. A tak u východu z příletové haly stála veliká čidla, která mířila na proud příchozích a jaksi hromadně zkoumala jejich teplotu. Že nejde o legraci, podtrhávali vedle stojící muži a ženy v bílém, připravení provinilce s teplotou okamžitě lapnout, oddělit a zkoumat. Co dál, hrůza pomyslit. Takové testy nejsou hned a při plánovaném pobytu na 7 dní – kdoví, jestli bychom z té karantény stihli zpáteční let.

Japonska kuchyne

To víte, že v nás byla značná dávka nejistoty: po řadě hodin letu, nevyspání a únavy naše termoregulace doznala evidentní újmy a bylo na čidlech, aby byla správně nastavena. (Však to znáte: při delším letu s přestupováním, kdy procházíte postupně různými detektory kovu,vás jeden hladce pustí a druhý se může ukničet). Nastavení detektorů teploty však nám naštěstí bylo příznivé, a tak nám bylo dopřáno objevovat krásu ostrovní říše vlastními smysly.

Zpátky k tomu smyslu již zmíněnému, tedy k chuti. Mně nejsou pochuti ryby a takzvané mořské plody obecně. Přesněji řečeno, jsem na ně alergický a jejich vhodně volená sestava by mne dokázala úplně obrátit naruby. To bylo v ostrovní říši na pováženou. Zvláště proto, že jsem netušil, jak při těch exotických a nám docela nepovědomých úpravách rozeznat ryby od neryb. A v hospodě se nedoptáš – ne v takové, na kterou mi stačila kapsa. (V Japonsku je totiž (i) jídlo velice drahé. V lepší restauraci by šel takový oběd do tisíců). V trochu lepších restauracích se ani nedočteš (když nevládneš japonštinou). A v těch ještě lepších zase neporozumíš specifickým překladům a výkladům v angličtině, když navíc řada ingrediencí je nepřeložitelná.Jíst, či nejíst, tak zněla otázka. Ale protože jsem hladovku nikdy nezkoušel a prubnout ji zrovna o dovolené, kdy je potřeba být fit … Zvolil jsem tedy první variantu.

Nejlepší se k tomu účelu ukázaly bufety jako třeba ten náš za rohem. Tam se za jednotnou cenu za deset deka dostala jídla typu salátů. Když ovšem připustíte, že guláš je taky typem salátu. Zkrátka různé směsi zeleniny, zeleniny a masa, masa a tak. Měli je vystavené ve velkých sériích objemných krabic s průhlednými víky a každý si mohl nabrat, od čeho chtěl. Jídla jste přímo viděli a když se nikdo nedíval, mohli jste si do odklopené krabice i trochu čuchnout, aby nasátá vůně libě vyhlížející krmě alespoň část rybího nebezpečí demaskovala. Pak to hodili na váhu a násobili jednotnou cenou.

Výběr jídel po japonsku

Ne vždy ale jsme trávili čas oběda v dosahu takového bufetu. Zrovna mezi tím blešákem a chrámy, kde jsme měli chvíli siesty, bylo něco jako částečně zahradní restaurace. S Vančurou bych řekl, že v parkovém prostranství byly zbudovány lehké stavby restaurační. Mělo to také viditelnou nabídku jídel, ale tentokrát v čistě domorodých provedeních. (To v tom bufetu se to přeci jen trochu podobalo jídlům evropským).Ptát se marno. Vedeni zřejmě tradiční japonskou zdvořilostí kývali opět na všechno.


I uctil jsem vzpomínkou našeho oblíbeného klasika a … pak jsem jed´ u stolu kdovíco v rosolu. Doslova a do písmene. Na rosoly si tam – údajně – potrpí a jsou různé, v podstatě průhledné, a je v nich uvnitř různé smetí. Tím se, na rozdíl od chuti, od sebe liší. Chuťově jsou naopak standardně bezvýrazné, řekl bych přímo chutiprosté, a domorodci si je ozvláštňují pálivými omáčkami, do nichž jednotlivá, trochu křupající sousta namáčejí. No, bylo to laciné a zasytilo to. Tak co. Nežijeme přeci, abychom jedli, ale jíme, abychom žili. Což si zvlášť říkáme, když toho jídla moc nemáme.

A ještě jedna specialita mne fascinovala. Vědomi si odlišností svých jídel od čehokoliv jiného, obecně známějšího, vytvářejí Japonci makety podávaných krmí a vystavují je na místě veřejnosti přístupnémpřímo před restaurací. Něco podobného, pravda, známe třeba ze Španělska, kde jsou podávaná jídla ve vitríně vyfotografovaná, aby potenciální klient získal přesnější představu, případně na ně dostal chuť a rozhodně, jazyka neznaje, mohl na ně jen ukázat.

Japonci to ale dovedli do naprosté dokonalosti. Na výstavním stole je řada talířů s jídly tak věrně vypadajícími, že si na ně musíte sáhnout, abyste shledali, že jsou z nějaké měkké umělé hmoty a ne opravdická. Tak jsou dokonale vyvedena, že nejen tvary a barvy, ale i valér lesku jednotlivých složek zcela odpovídá skutečnosti. Aspoň ty sliny, které se vám na to začnou sbíhat, jsou docela pravé. Akorát že si nejste úplně jisti, zda maso zalité sósem není rybí. Zato ten sós – jen olíznout.

Toť!Takže můjnejvětšíkulinárnízážitek z celé cesty byl již ten ze zmíněného saké večírku. Budu to muset napravit a navštívit nějakou „typicky japonskou“ restauraci v Praze, je-li jaká, kde mi zajisté tu nejpravější specialitu připraví český kuchař a přinese mi ji vietnamská servírka, která exotický dojem ještě umocní tím, že zná jen několik málo českých slov. Mně postačí, když porozumí dvěma: ryba né.

Ještě by se dalo psát


– o mimořádně nádherném komplexu klášterů v Nikko (ale bez obrazového doprovodu to není ono),

– o Kamakuře (to je hned vedle Yokohamy a ta je zase hned vedle Kawasaki, což vše plynule přechází do Tokya – bratru 50 kilometrů cesty vzdušnou čarou mezi středy obou měst). Jsou tam kromě obrovského Buddhy a pradávných klášterů krásné dílničky s umělecko řemeslným tovarem moderním i vycházejícím z tradic – ráj pro ty, kdož rádi nakupují krásné věci,

– o nejvyšším domě v Japonsku, co slouží v Yokohamě taky jako vyhlídková věž- Japonci vyhlížejí zřejmě hodně rádi a často,

– o zvláštních krychlích velikosti tak čtyřpatrového domu a pokrytých jakýmsi odrazovým mléčně zbarveným materiálem, v němž se sluneční paprsky lomí do spektra duhy, vždy jiného podle výšky a intenzity osvětlení sluncem, či

– o pěstěné zahradě v témže městě, kam se domorodci chodí kochat krásou květů, což se neobejde bez mnoha fotoaparátů a nějaké té palety,

– taky o zálibě Japonců v obřích kolech a neuvěřitelných horských dráhách, z nichž jedna v Tokyu převyšuje nejvyšší mrakodrapy, otvory v nichž pak projíždí, aby vyjela nad mrakodrapy vedlejší a zjevně stavěná tak, že tam lidi jezdí chvílemi hlavami dolů.

Ale nemusíme mít všechno, že ?

Je to země, která vás zasype spoustou dojmů, docela odlišných, než můžete neshromáždit jinde po světe. A že jsou to dojmy intenzivní, o tom svědčí i to, s jakou svěžestí a naléhavostí se mi vybavují ještě po zhruba čtyřtýdenním odstupu – a to jsem si nedělal cestou žádné poznámky. Totiž já na cestách, dokud můžu, běhám, bych toho viděl co možná nejvíc, a když se zastavím, v tu ránu usnu.

Epilog

Cestu tam i zpět jsme absolvovali přes Amsterdam, a odtud už rovnou Tokyo. Bez 10 minut jedenáct hodin cesty. Což mne překvapilo, když jsem letěl na Nový Zéland, trvala cesta dvakrát déle, i když na povrchu země, rozloženém do pásu mapy, se to nezdá o moc dál. Musím to zkontrolovat na nějakém globusu…

Co ale bylo šokující, zejména na zpáteční cestě po přelidněném Japonsku, byl pohled na Sibiř. Okamžitě se vybaví poněkud archaické přirovnání: je to pořádná Sibérie. Stovky a stovky kilometrů promrzlé země, zřejmě se zamrzlými močály a všude jiskřícími závějemi nafoukaného sněhu, nikde živáčka, cesty, domečku, známek života. Lední medvědy z té výšky vidět nebylo. Délka tohoto pořád stejného obrazu byla neuvěřitelná. Umocňovalo to sluníčko, které nezapadalo, jak moc jsme byli na severu, ale které se nezdálo, že by vůbec někdy ty obrovské masy ledu mohlo rozpustit. Tam muset nouzově přistát … no potěš nás bůh.

Naštěstí let přes tuto úděsnou říši ledové královny byl klidný a mohutný jumbo jet nás přenesl přes Barentsovo moře nad Norsko, což jsme kvitovali s potěchou a pocitem hnedle domova.

Inu, Evropa je Evropa a tady jsme doma. Ať už si říkají euroskeptici co chtějí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: