HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak nás hned při vstupu na Jamajku potrápili

Jak nás hned při vstupu na Jamajku potrápili

Z Kuby se spontánně rozhodujeme vycestovat na Jamajku, když už je tak blízko. Odlétáme proto nejprve na Kajmanské ostrovy a poté konečně do jamajského Kingstonu. Komplikace se ale dostaví hned na letišti.

Po přistání hned zaznamenáme teplotní rozdíl – na Jamajce je o dobrých deset stupňů tepleji. Už na letišti na nás dýchá pověstná jamajská pohoda.

Nedůvěra

Ve frontě, ve které čekáme na razítko od imigračního úředníka, jsme plní vtipků, jakmile se ale dostaneme přímo před něj, úsměv nám nepatrně zamrzne. Úředníkovi se nejprve nezdá adresa couchsurfera, u kterého máme první dny na Jamajce strávit, a tak nás posílá, abychom mu zavolali a adresu zjistili.

To ovšem není tak jednoduché, protože u sebe nemáme jako obvykle při přechodu do jiné země žádnou hotovost. Naštěstí se nás ujímá další velmi „vychillovaný“ úředník, který nás dovede k přepážce, odkud si můžeme zavolat. Přijde mu hodně vtipné, že nemáme peníze na telefon.

Po doplnění adresy se vracíme k našemu zakaboněnému úředníkovi s tím, že už za chvíli budeme moci políbit jamajskou půdu, ale úředník nás chce vyloženě potrápit. Začne nás proto zpovídat, co je účelem naší návštěvy a jak známe Phillipa Wrighta. Naše odpovědi mu zřejmě nepřijdou uspokojivé, protože ve vypovídaní pokračuje. Zajímá ho, kam máme namířeno z Kingstonu, a když se zmíníme o práci na bylinkové farmě (používám slovíčko herbs, a tak možná pojímá podezření, že jedeme pěstovat trávu), posílá nás do kanceláře k přísnějším kolegům.

Přísnější úředník

Tam se nejdříve maličko zděsím, když nás zavedou do místnosti, která sousedí s takovou lepší celou s dvěma patrovkama. Tak jsem si svoji první noc na Jamajce rozhodně nepředstavovala! Po chvíli se dostáváme k samotnému supervisorovi všech imigračních úředníků, který nás v kanceláři asi hodinu trápí dotěrnými otázkami.

Nejprve se mu nelíbí, že nemáme zpáteční letenku a požaduje po nás, abychom si koupili letenku do Čech. Na což mu s úsměvem, nicméně velmi razantně vysvětlíme, že si letenku do Čech v žádném případě nekoupíme, protože cestujeme po světě a nemáme nejmenší tušení, kdy se do naší domoviny vrátíme.

Úředník po nás tedy alespoň chce, abychom si koupili letenku do země, kam poputujeme po Jamajce, což také odmítáme, protože přece nevíme, kam se po Jamajce podíváme. Úředník si nás měří velmi přísným pohledem a kroutí hlavou. Za odměnu se na něj vytrvale usmíváme. Jako každý imigrační úředník se na nás snaží pouštět hrůzu, což se mu v našem případě moc nedaří, protože si stíháme v češtině sdělit, že je velký sympaťák. Když pak na otázku: “Jak dlouho budete na Jamajce?” pouze pokrčíme rameny a dvojhlasně odpovíme: “Nevíme.” Vypadá to, že nás pravděpodobně prohodí neprůhledným sklem.

Konečně na půdě Jamajky

Po chvilce vydechne a povídá: “Já to nechápu. Vy jedete takovou dálku z České republiky až na Jamajku, a to jenom proto, abyste tady mohli pracovat na farmě? Vysvětlete mi to prosím.” A tak se mu snažíme vysvětlit, že cestujeme s minimem finančních prostředků, nicméně s cílem poznat místní kulturu a lidi. Proto jedeme pomáhat na farmu výměnou za stravu a ubytování. Nevypadá, že by tomu příliš rozumněl, ale asi vidí, že s námi ani nehne, protože nám po chvilce do pasu milostivě vlípne dvě razítka s povolením pobytu až do konce února. To vše za čtyřicet dolarů!

Museli jsme být opravdu neobvyklý (možná beznadějný) případ, protože nikdo později nechápe, jak jsme do země mohli vstoupit bez zpáteční letenky. Španěl, kterého na svých cestách později potkáváme a který má před sebou ještě rok cestování, si musel koupit letenku do zemí, které má v plánu procestovat a dokonce i do Španělska, kam se plánuje do roka vrátit. A páreček z Ukrajiny, které si na imigrační povolali společně s námi, bude v již zmíněné cele bohužel trávit noc. Jejich spojka na Jamajce neodpovídá na telefon imigračního úředníka, a tak nemají šanci letiště opustit.

S úsměvem a máváním se s celou kanceláří nažehlených úředníků loučíme a konečně si odcházíme vyzvednout naše batohy, které uprostřed haly opuštěně stojí a trpělivě na nás čekají. Přijde nám to tak roztomilé, že si osamělé batohy fotíme, což je opět špatně! Hned se totiž dostáváme do další kanceláře, kde po nás tentokrát úřednice požaduje, abychom fotku smazali. Pájovi se do toho moc nechce, ale nakonec ji maže. Po tomhle menším incidentu nás ale úřednice vyprovodí a s upřímným úsměvem nám přeje příjemný pobyt. Vydechneme si a utíkáme vstříc jamajskému dobrodružství.

Martina Suchá se živí novinařinou téměř deset let. Momentálně dala přednost cestování a píše si spíše pro radost a na svůj blog www.mywaytonowhere.wordpress.com. Miluje přírodu, tanec, hudbu, intenzivní pocity, ráda medituje a cvičí jógu. Mezi její sny patří pěší cesta z Kanady do Mexika, prožít rok na samotě ve srubu a vydat vlastní knihu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí