HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak dlouho dokážete sedět a držet

Jak dlouho dokážete sedět a držet

Podlehl jsem lákavým exotickým chutím, odevšud linoucím se nepřeberným vůním, rozmanitosti barev i kombinaci ingrediencí…

Indonésie čítá 13 677 ostrovů. Přibližně 6000 je neobydlených. Já pro kontrolu obhlédl jeden z nich. Vskutku, nikdo tam nebyl. Pokud se Amerika neustále vydává za zemi neomezených možností, pak Indonésii shledávám jako fascinující zemi neomezených zážitků.

Pro můj příběh zážitků zpočátku kulinářských. Od první chvíle jsem oddaně podlehl lákavým exotickým chutím, odevšud linoucím se nepřeberným vůním, rozmanitosti barev i kombinaci ingrediencí. Sám jsem brzy přišel na to, jaký typ stravování mi vyhovuje nejlépe. Domorodci jej nazývají warung, což samo o sobě v mnoha jazycích nezní příliš pohostinně. Najdete jich hojnost na každém tržišti a nespočet dalších na kolech křižuje městské ulice i venkovské cesty. A právě ve stáncích se sedátkem pro dva, tři strávníky se z úzkého menu připravují zpravidla ty úplně nejvíce nejlahodnější dobroty. Úhledně naservírované v papírovém kornoutu nebo lépe na banánovém listu. Od té doby je můj zájem o porcelán čistě dekorativní.

Osudová kulka do břicha

Někde na ostrovech Sumbawa, Rinca nebo Komodo mi z bubínku ruské rulety warungů vyšla osudová kulka do břicha. V podobě zlé bakterie, jenž kouše se zákeřností pitbula. Za předešlé týdny jsem neprozřetelně rozdal všechna léčiva. Navíc bez možnosti rychle tu pravou a účinnou medicínu sehnat. V pauzách mezi hustým běháním k porcelánovým stupačkám mi k uším konečně dolehla líbezně znějící zprávička o lékárně, vzdálené pouhých 250 kilometrů východně.

Muka v autobuse

Neschopen zadržet v těle poživatiny ani tekutiny déle než půl hodiny, vykročil jsem slunečného rána levou nohou na autobusovou zastávku. Bus připomínal zmenšený model autobusu z filmu Florenc 13,30 a to v měřítku 1 : 2, okrášlen o bižutérii kovových žebříků a nosných ploch. Kdysi jásavě tvářící se barvy nabízely dnes už jen vybledlé odstíny, jaké vidno na chatovém oblečení. Vnitřek kabiny ztělesňoval nejděsivější a nejsevřenější noční můru klaustrofobiků. Kdyby byla sedačka těsná jako jsou džíny po vánočním hodování, nezmiňoval bych se. Ale volný prostor pro nohy končil přesně tam, kde druhá polovina mé stehenní kosti začínala. Chirurgický zákrok by se vyplatil i v případě stání, nejpohodlnější s hlavou v podpaží. Po pár zkušenostech jsem přesně věděl, kde hledat jediná dvě místa sestrojena dle evropských tělesných parametrů. Hladově jsem jedno ukořistil. U okna za řidičem. Vzrůst Indonésanů společně s jejich stravovacími návyky mi dopřály alespoň jednu jistotu. Že se na dvojsedačce nebudu muset tlačit s tunami pohyblivého sádla spolusedícího.

Cestující pomalinku přibývali. Řidič s každým nově příchozím o něco více túroval motor, čímž ve mně každých pět minut vypučel kvítek naděje na odjezd. Dobré dvě hodiny se však kola nehnula ani o píď. Odrazili jsme teprve když autobus pojímal dvakrát tolik lidí, než ve chvíli, kdy jsem se domníval, že je zcela zaplněn. V následujících dvou hodinách řidič a jeho nahaněči pasažérů prokřižovali městečko Ruteng s pílí včelky a precizností pavouka tkajícího síť. Úzkost z  odloučení od WC nekontrolovatelně rostla. To mělo za následek, že většinu koncentrace a pozornosti jsem věnoval svěrači. Neosvítil mne žádný jiný plán, než sedět a držet.

Z městečka jsme se vyvlekli po evidentním zlomení rekordu Guinessovy knihy jak v počtu cestujících, tak v množství možných i nepředstavitelných zavazadel.  A hurá vstříc cíli. Pokoušel jsem se co nejméně vnímat bezprostřední dění v autobuse a plně se ponořil do hltání rozmanité krajiny. Silnice  nebyla široká ani jako jeden jízdní pruh našich zeměpisných šířek. Častokráte, především v nejnebezpečněji vypadajících úsecích,  byla ještě užší. Následovala stopu vlnícího se hada v nekonečném řetězci mírných i ostrých zatáček stále vzhůru i z kopečka. Vzdušná čára 250 km nabyla dvojnásobku, možná i více. Nemusel jsem  být právě geolog, abych  si dal tu a tam zahlédnutý kouřící kužel v mračném oparu a komplikovanou členitost terénu dohromady. Vulkanická činnost vtiskla ostrovu Flores scénickou tvář posetou spícími či oblaka kouře vydechujícími sopkami a ostrými i oblými vrcholy kopců. Mezi zaručené klenoty pak patří tři vulkanická jezírka Keli Mutu, která nejenže v průběhu desetiletí mění barvy, ale zaujala  pozici i na tamním platidle. Pro domorodce jsou místem magickým a spirituálním. 

Reliéf krajiny se někdy zcela náhle v ostrých křivkách měnil na zrádné pasti a holé prohlubně a někdy zlehka přecházel do malebných údolí zdobených zelení a rýžovými terasami. Na severu ostrova splývají vlny se souší v téměř nezaznamenatelném úhlu, kdežto na jihu ční hory hrdě přímo z moře. Kdesi v plánech se muselo počítat s mou návštěvou, proto cestu vystavěli hornatějším jihem. Pro dokonalejší výhled  se namáhali i s hodinovou klikatou vsuvkou na útesech tesaných velmi dramatickými křivkami. Jamesbondovské exteriéry dechberoucích automobilových honiček by tu připomínaly pouze dobře organizované dopravní hřiště.

Seděl jsem jako přikovaný a držel

Dalo se horko těžko odhadnout, zda je to autobus, co se jako šnek šine, nebo zda neusnul promítač krajiny. Asi pro mou úpornou snahu odpoutat se fyzickým tělem od reálného světa co nejdále, mi v hlavě bzučelo jako v úle. Mrzelo by mě, kdyby si mozek musel okousávat nehty. A tak jsem se střídavě kochal krajinou nebo jen tak pro zábavu větral uzamčené komůrky mozkových závitů. A seděl a držel.

Mohl jsem také meditovat o omylech mé cestovatelské filozofie. To bych se však nesměl cítit jako průmyslová pradlena v papiňáku. Za volnost pohybu se v Indonésii platí vlhká, mokrá, lepivá a upocená daň. Pokud si přes den negrilujete kůrčičku na plážovém reservé a večery netrávíte okleštění v hogofogo klimatizovaných hnízdečkách srkaje životně důležitou dávku vitamínu c ze silně alkoholického banánového daiquiry, pak vám od čtyřiadvacetihodinové  koupele ve vlastní šťávě nic nepomůže. Žádný ze svých svršků si neuvědomujete tak naléhavě, jako zpocenou  lepkavou kůži, na níž se všudypřítomný prach lepí s přilnavostí zmoklého podzimního listí. Nosíte permanentní garderóbu, co se vás drží jako hlad chudáka a chamtivost nenasyty. Při sebemenším fyzickém vypětí si plnými doušky dopřáváte nejluxusnější saunu.  Což  teprve když jsou všechny svalové skupiny maximálně šponovány.

Seděl jsem, držel jsem, rosil jsem (se).

Přes otevřená okna a úplnou absenci dveří, nedovál do mé sluncem vyšisované hřívy ani náznak průvanu. Proudění vzduchu zamezovala přeplněná kabina. Jako perforované balení uzených sardinek ve skřípajícím větráku. Tato silnice je jedinou nepřerušenou cestou napříč celým ostrovem. Je tím pasována na živoucí tepnu a tak jsem vábivou představu chvilkového ovanutí raději zavrhl, neboť mi v ruce mohlo utkvět téměř cokoliv. A exotické země bych v tomto směru ani trochu nepodceňoval. Zborcený potem seděl jsem a držel.

A náhle mi vjel do hlavy cirkus. Indonéské lidovky v neředěné koncentraci. Murphy by měl radost, má maličkost se v ještě menším autobuse nemohla nalézat blíže řvoucímu reproduktoru. Ten se navíc tvářil, jako by byl z celého autobusu v nejlepší kondici a nerušeně si vychutnával svou nadřazenou roli pár desítek centimetrů nad drásanými ušními boltci.  Dostávalo se mi nejhlasitějšího možného poslechu. Další repro-chřtán vyluzující nepřetržitý proud životu nebezpečného hluku duněl přes uličku, téměř v dosahu mých paží. A ještě alespoň šest dalších, které jsem naštěstí pro randál dvou nejbližších neslyšel. Přestože jsem se toužil zaposlouchat do neznámé hudby, nemohl jsem, poněvadž to byla právě ta hudba co píchala, kousala a škrábala do uší. Výchovný rudý ušní stisk mého fyzikáře ze ZŠ zdál se v tu chvíli komářím bzučením.

Já vibrujíce seděl a držel.

A nyní odpůrce inhalace tabáku zdvořile prosím o přeskočení k dalšímu odstavci. Dopřeji si trocha chuťové rozkoše za cenu uzení plic. Vášnivě si fouknu Sigaret kretek Dji Sam Soe. Jednu z mých ztenčujících se zásob. Samotný název se doslovně překládá jako hřebíčková cigareta značky Dvě Tři Čtyři. Ty by zjevně z logopedického hlediska na tuzemském trhu propadly, alespoň při zachování názvu. Dvětřičtyřky jsou prodávány v nevábném měkkém balení typu tabáku Taras Bulba nebo zašlých cigaret Zora. Tam neprodává obal, ale kvalita samotného zboží. Cigaretka postrádající filtr svým tvarem nápadně připomíná umělecky smotnutého jointíka. Jsou baleny ručně, naplněny čistým řezaným tabákem a čerstvě sušeným hřebíčkem. Nebyl bych to já, pokud bych si nechal ujít šanci zúčastnit se sběru a následného čistění hřebíčku na Sulawesi. Hřebíčku, který  se mísil ve funebrákovi hřebíčky. Přestože větší podíl obsahu tvoří tabák a ne hřebíček, přistupuji k nim jako ke koření. 234ky jsou považovány za Rolse Royce mezi kreteky. A tak se ani nedivím, že balení postrádá náležité údaje o škodlivinách. Jako by jsem na svém zánovním blyštivém Rolsu chtěl mít ceduli: „Při nedodržení předpisů způsobuje závažné dopravní nehody“.

Ačkoli jde o cigaretu, nenapadá mne žádné přirovnání k tabákovému výrobku, už vůbec žádnému masovému.  Více než vše ostatní se mi hlavou honí vonné tyčinky.  Když si olíznu rty, cítím slaďounkou rozinku ze spletence chutí vánočky. Hřebíček se po čas kouření odhaluje a zintenzivňuje až do citelného pálení. Jako příliš peprmintu v bonbónech. Díky praskajícímu hřebíčku se můžete do své cigarety s libostí zaposlouchat. Odtud název kretek, jako praskot. Kouř je sytý, bílý a tak hustý, že vášniví vyfukovači dýmu by jistě nedokázali odolat pokusům o čtverečky a obdélníky a tím si v jakémkoli bezvětří vytvářet vlastní momentky s kouřovým rámečkem.  Pokud vám chutě zní lákavě a opojně, proč nezakusit kretek v kombinaci se skořicovou žvýkačkou a badyánem v lampě? Rozbřinkat smysly. Upozorňuji, že mírnějším povahám mohou podobné kombinace navodit mozkové připo….í nebo naopak povahy vášnivé úspěšně dovede k výbušnému aromaorgasmu. V Indonésii kouření propadlo devadesát procent obyvatelstva všech věkových skupin i obojího pohlaví. Vše ztvrzuje hádanka na počet sirek potřebných Indonésanem za den k podpalování kuřiva. Pouze jednu, na první kus, pak už jede jedna od druhé. Přestože tabák škodí, hřebíček je považován za přírodní anestetikum a tak mnozí ospravedlňují jejich nešvar za vlastní kurýrování se. Stav zakouření v kabině autobusu svou koncentrací nápadně připomínal podzimní úklidový táborák. O koření nemohla být řeč.

Seděl jsem a držel jsem v mlžném oparu.

Rád bych si to celé shrnul. Venku ubíhala nádherná krajina a autobus praskal ve švech zavazadly a lidmi tvářícími se k celé situaci zcela netečně. Jejich mysl patrně nejvíce nahlodávaly otázky: kdo je ten nápadný cizinec vpředu, odkud pochází, jaké je víry a kolik ročních období se střídá v zemi jeho původu? Na odpovědi nebylo klima. Pomalá jízda se zdála ještě pomalejší, hluk mnohem hlasitější, horko nesnesitelnější, kouření zavrženíhodné a naléhavý pokřik z rektální oblasti aktuelnější.

Téměř zoufalý, já vytrvale seděl a držel.

Po osmi a půl hodině, v mysli to celé na druhou, jsem vypadl na prašnou zastávku městečka s příznačným názvem Ende. Cítil se jako vlasy v odtoku vany. Vše volalo jediné: kde je ona místnost? Bledý, vyšťavený, napružený jako pravítko a navíc s typickými parametry středoevropana jsem na neobvykle rušné ulici působil stejně nápadně jako obnažený opilý Mexičan s cedulí ZADARMO na Václaváku.

Jakýkoliv pokus o zdrženlivou nenápadnost ztroskotal na Hello mister. Univerzální oslovení pro malé, velké, tenké, tlusté, dámské a pánské  západní turisty. Především děti si z jednoduchého pozdravu udělali hru. Vy jste káča a Hello mister vás roztáčí a někdy i vytáčí. Patrně proto, že se na vás pozdravy sypou s kadencí tatatatata a hlasitostí desítek prodejců večerníku s ještě nezaschlým šokujícím titulkem. Někdy, ač nerad, před jejich obdivuhodně nevyčerpatelnou schopností pokřikovat smekám. Dětské pohledy jsou mnohem jiskrnější a zkoumavější nežli ty mé při míjení dokonale tvarovaných lýtek či otevřeného výstřihu. Jen těžko jim uniknout. Nejednou jsem byl svědkem, jak smečka vyzbrojena úsměvy, ale i pokřiky zruinovala uzavřenějším turistům jejich dovolenou. Aby se dostalo takové pozornosti jinokrajci v českém maloměstečku, musel by se dobrovolně a vlastnoručně podpálit. I mě znělo Hello mister mnohokráte vskutku nevstřícně a to hlavně proto, že šlo povětšinou o první a zároveň poslední společné konverzační téma v angličtině. Za obdobných rituálů jsem byl kolikráte odtažen jako model do místních škol. Tam jsem shledal, že výuka angličtiny probíhá především formou frází.  Opomenu-li téměř mezinárodní slova jako Coca-Cola, f### a dollar, kterými obratně disponují všechny věkové skupiny, pak dítka vycházející školu mluví, jako když píše přes kopírák. Domluva s dítky a dospělými, kteří nestihli upgradovat, se pak odvíjí dle jakéhosi nepsaného řádu, přesným sledem doslova se opakujících otázek. Dnes a denně na cestách odpovídám kdo jsem, odkud přicházím a kam mířím kroky své. Indonésie je však specifická jedním dotazem, který je kladen pokaždé v první desítce. A to: kolik je ročních období v zemi cizincova původu. Při zevrubném průměru deseti konverzací denně jsem tak za tříměsíční pobyt vyslovil slova: čtyři, jaro, léto, podzim a zima, téměř tisíckrát. Jak i sebezvídavějšímu dítku přes komunikační bariéru osvětlit vůně a barvy jara, dlouhé zamilované letní večery na seně, hrabání listí nebo jaké to je dostat sněhovou koulí přímo za krk a následně se prohřát grogem. Učit se, učit se, učit se.

Já stál a držel.

Veškerých zbylých sil, kterých jsem z malé nerozvážné svačinky nabyl, jsem vypětím pozbyl. Času málo a nebeské brány toalety v nedohlednu. A právě v tuto úzkostnou chvíli byla komunikace s okolím nejnáročnější. Netuším, zdali jsem se ptal sám blbě nebo blbých. Berouce se za cizince, dávám rovnítko k sobě. Snahou přeptat se na toaletu jsem na sebe zbytečně ještě více upoutával pozornost, jako bych nevzbuzoval obecný zájem už tak dostatečně. Bez odhodlání připustit si blížící se katastrofu, jsem se pro jistotu pokusil co nejelegantněji vytratit mimo oči veřejnosti. Marné jako unikat vlastnímu stínu.

A pak to přišlo uvědomil jsem si náhlý alarmující pokřik z oněch míst. Ačkoliv ovládám svůj svěrač již od dob nočníku vcelku obratně a bravurně, pravděpodobně dosáhl životního maxima a nevydržel ani při představě, že za odměnu dostane diplom. Naděje se proměnila v prvomájovou holubici mávajíce křídly vysoko v oblacích a obsah nemocných střev náhle zaplnil mé šortky. Jako by vám někdo vylil kotlík gulášové polévky z pytlíku přímo do kaťat. Nechytatelné jako mýdlo v plné vaně. Pocit sladký byl to jako med, já netál jsem však jako med. V momentě celou atmosféru dokreslil hustý odér, jehož jedovatost téměř kousala a toaleta nádražního bufíku by byla proti ní vzorek nevalné úrovně. Další zádrhel, který mě přiváděl k rozhodování, zdali dříve uronit slzu či vybouchnout v šílený smích, byl bojkot spodního prádla. Při pohledu na tu věc tekoucí ke kolenům, mi celé vědomí vytuhlo. Šortky jsem v tu chvíli shledal stejně zbytečnými jako rozhodování, zdali zamlsat štrúdl nebo závin. A nikde klávesa help na zmáčknutí, ani láhev, ze které bych vypustil všemocného džina.

Horko těžko vzpomenout, jaký další poseroutka zažíval obdobné pocity. Možná lupič s čerstvou kořistí v záři policejních reflektorů nebo pan prezident George W. Bush, který se v komentáři ke svému hrdě pronesenému projevu dovídá o svých výsměchuhodných nonsensech. Mít v kapse tři zlatorybí přání, pak by v tu chvíli vzal celosvětový mír za své. Chtěl jsem se cítit zaprvé čistě, zadruhé suše a do třetice voňavě. Podrobnější popis snad už není třeba. Uchopil jsem šortky za nohavice a kroutivými pohyby je přitáhl ke stehnům. Jako když zaškrcujete krvácení, naštěstí nešlo o život, pouze o čest. 

Řekl jsem si, že lepší než hledat hrob, bude potupně přiznat bláto na hřišti. Naivní naděje našeptávala, že přes všechny svízele se ke mne okolí bude chovat jako lidi. Stačilo jen vypadat a tvářit se co nejvěrohodněji jako vyrelaxovaný prázdninový klučina. K recepci guesthousu jsem přikráčel vypadajíce od pasu dolů jako shnilorajčatován rozezleným davem. Kupodivu se vše obešlo beze slov a já třímal v ruce klíč k pokoji. Kde se vzal, tu se vzal, náhle seděl Kanaďan. On seděl tam ve věrohodné pozici vyrelaxovaného prázdninového klučiny a pod taktovkou Tarantinovy režie přidal třešinku na dortu v syrově řízném prohlášení: „Shit happens, man.“ Konečně kousek soukromí, pomyslel jsem, když se za mnou zabouchly dveře. Rychle jsem se vypořádal s nevítaným obsahem šortek. Lázeň mi přišla úplně nádherná. Avšak teprve když jsem se omýval nabyla celá záležitost daleko reálnější a zoufalejší podoby.

Odpoledne, již vymydlen, nakráčel jsem do lékárny s jasným pocitem, že mám vše v kapse. Z rukávu jsem vysypal nabiflovanou frázi a z prkenice pár tisícovek rupií. Tři okouzlující mladice si mou osůbku dobírali pětiminutovým hihňáním, ale nakonec jsem dostal slevu na obří rodinné balení žádané medicíny. Na pátrání v černé kronice místního plátku po zprávě o cizinci, který se veřejně vypořádával s nástrahami indonéské kuchyně, nezbyl čas. A poněvadž jsem tam od té doby nebyl, nevím ani, zdali můj příběh přežil alespoň v ústní lidové slovesnosti. Proto jej pro jistotu předkládám.

Ještě toho večera jsem vyrazil dál na východ vstříc novým zážitkům. Na důkaz se zeptejte Škydlína nebo Držtičkáčka. Ne že by mne z povzdálí pozorovaly, ale každá z nich si se mnou prožila napínavé dobrodružství s obdobným koncem.

Někteří z vás možná pochopí, proč tento den pro mne zůstane v paměti zapsán zlatým a ne hnědým písmem…. A kdo ví, možná právě teď někde sedím a držím.

Jmenuji se Kubík. Nejraději se toulám s báglem světem, kochám se nepřebernými krásami a nasávám zážitky. Stále mě to baví a to i přes fakt, že se stále častěji musím rozjíždět, poněvadž mi zůstává rozum stát nad dějícími se absurdnostmi. Snažím se mít nesvázané ruce či nohy. Natož pocity a sny. Nejde mi to vždy tak akorátně, často mě k zemi přibijí otázky finanční nebo mi nepřemožitelná byrokracie přistřihne křidélka.

Zkušenosti čtenářů

Dana

Tak to je naprosto výborný. S tímhle týpkem bych chtěla cestovat, je to fakt vtipálek :o)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: