HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Indický pětiboj: lezení, treking, cyklistika, sjezd divoké řeky a jízda v přeplněném vlaku

Indický pětiboj: lezení, treking, cyklistika, sjezd divoké řeky a jízda v přeplněném vlaku

Prsty rozedrané z žulových struktur u Hampi, divoké řeky pohrávající si s čluny, dechberoucí výhledy při trecích po Ladakhu nebo vyčerpávající cyklistické výkony při výjezdu na nejvyšší silniční sedlo na světě. Indie je rájem adrenalinu!

„Na těžko“ okolo ladhackých jezer

Majestátní Himálaj fascinoval lidstvo odnepaměti. Treky v indickém Himálaji vás dovedou nejen do krásných hor, ale také se dostanete do kontaktu s unikátní kulturou místních obyvatel. Kvůli letním monzunovým dešťům spadá hlavní himálajská turistická sezona na jaro a podzim. V létě se ale naopak můžete vydat do buddhistického regionu Ladakh, který je na samém severu Indie chráněn před monzunovými dešti hradbou hlavního himálajského hřebene. Díky poloze v tomto srážkovém stínu v Ladakhu celoročně téměř neprší a zdejší krajina má charakter vysokohorské pouště.

Vzhledem k zachovalé buddhistické kultuře je Ladakh často nazýván „Malý Tibet“. Nicméně vzhledem k současnému nepříznivému (politicko-sociálně-kulturnímu) vývoji v Tibetu bude možná časem naopak oním „Velkým Tibetem“. Po starých obchodních a dopravních stezkách se v Ladakhu můžete vypravit na treky mezi zapadlými vesnicemi a buddhistickými kláštery.

Čas se ve vyprahlých horách Transhimálaje jakoby zastavil před stoletími. Moderní svět se pomalu, ale jistě prokousává už i do těchto zapadlých končin světa, a tak v hlavním správním městě Ladakhu – Lehu – běžně spatříte mnichy s mobilním telefonem u ucha nebo při návštěvě internetové kavárny. Z hlediska výběru treků v horách je třeba brát zřetel na výstavbu stále nových cest, vedoucích hluboko do hor na úkor původních stezek. Legendární trek divokým pohořím Zanskar s návštěvou krásných vesnic díky tomu už téměř zanikl.

Kdo chce ochutnat nefalšovanou tibetskou atmosféru, měl by se vydat do východního Ladakhu. Tato vysoko položená část Tibetské náhorní plošiny, zvaná Changthang, je domovem kočujících pastevců v okolí několika překrásných a značně rozlehlých jezer. Dobrou volbou jak poznat krajinu nomádů je trek mezi jezery Tso Moriri a Tso Kar.

Po šesti hodinách jízdy džípem nebo po celodenním kodrcání autobusem, který jezdí pouze třikrát měsíčně, vystoupíte u břehů odlehlého jezera Tso Moriri. To je skutečnou ladackou perlou. Leží ve výšce 4540 metrů, na délku měří 25 kilometrů, voda je zcela průzračná a břehy lemují hory Chamser (6620 m), Lumser Kangri  (6666 m) či šestitisícový hřeben Mentoku. Na pokochání se jezerem si nechte alespoň dva dny.

Čtyř až pětidenní trek k jezeru Tso Kar není náročný z hlediska převýšení (na rozdíl od treků v rozeklaném pohoří Zanskar) ani orientace, ale stezka po náhorní plošině první tři dny neklesne pod 5000 metrů, je tedy nutná dobrá předchozí aklimatizace na vysoké nadmořské výšky.

Túra vychází z jediné trvale osídlené vesnice u jezera Korzok přes asi 5500 metrů vysoké sedlo Yalang La. Už cestou potkáváme první stany pastevců, kteří tu v širokých travnatých údolích tráví se svými stády jaků a koz krátké ladacké léto. Mezi velké zážitky patří pozváni do jejich stanů na slaný čaj, který se tady pije navíc s jačím máslem. Cesta se vcelku nenáročně vine přes několik pětitisícových sedel za přítomnosti prakticky neustálých výhledů na okolní šestitisícovky.

Míst ke stanování je dostatek, pitná voda také není úplnou vzácností a na trase není zdaleka přelidněno turisty. Během našeho putování na konci léta v září jsme se dvakrát ráno probudili do bílé zasněžené krajiny. Cestou k jezeru Tso Kar se s velkou pravděpodobností setkáte s divokým tibetským oslem kyangem, sami jsme potkali několik stád těchto oslů. Tso Kar je typickým slaným jezerem s fotogenickými slanými krustami, slanomilnou vegetací a barevnými lagunami, které oživují různobarevné druhy řas. Pro mě osobně nejhezčí místo v celém Ladakhu a při večerním slunci u jezera zažívám pravou vysokohorskou nirvánu.

Autor:

Pavel Svobodavětšinu svého volného času věnuje cestování a fotografování. Oblíbil si hlavně vysokohorské oblasti a severskou přírodu. Půl roku strávil například na Islandu a během letošního podzimu procestoval Ladakh. Své snímky rád využívá k přípravě skvělých cestopisných přednášek.  Další jeho fotografie si můžete prohlédnout na www.photo-svoboda.cz.

V černém dýmu a potu tváře na kole až do pěti tisíc

Indie se už dávno proslavila hlavně jako ráj trekařů. Lidí, kteří se sem vydávají na kole, je mnohem méně, a přesto má tato země cyklistům co nabídnout – skvělé terény, výjezdy na pětitisícová sedla a jedinečnou atmosféru. Největší kříž je samotné kolo na konkrétní místo přepravit, když se ale člověk popere s perfektním sbalením do letadla a případným dalším převozem, má se na co těšit. Spolu s šestičlennou skupinkou a průvodcem jsem se vydala do indického Himálaje. Našim největším přáním bylo vyjet až na sedlo Khardung La. Má celých 5380 m n. m. a je nejvyšším silničním sedlem na světě. Pro mě jako bývalou silniční ultramaratonistku to byla jednoznačně největší motivace!

Po lehkém kulturním šoku v Dillí jsme autem pokračovali až do Shimly. Poprvé nasedáme na kolo. Kromě už zmiňovaného sedla Khardung La doufáme i ve zdolání dalších cílů: čtyřtisícového Kunzum Pass, Nuchli La a Baralacha La, a pak dalších pětitisícových sedel –  Lachalung La a Taglang La. Ať je člověk sebevětší milovník terénů, musí se připravit na fakt, že veškeré horské silnice jsou opravdu šílené. Když se podaří narazit na některou z těch lepších, kolo skáče po pozůstatcích starého nekvalitního asfaltu plného kamenů. Všechno je navíc neustále přerušování hlubokými brody, které dokážou výjezdy pěkně znepříjemnit.

Další nemilou součástí jsou nekonečné kolony často vojenských náklaďáků. Hustý, černý čmoud a oblaky zvířeného prachu, které se za nimi táhnou, můžou sebekrásnější výjezdy proměnit v opravdové peklo.

Před Khardung La to samozřejmě chtělo pořádnou postupnou aklimatizaci. Z šesti si nás na tenhle výjezd nakonec troufli čtyři. Z Lehu nás čeká devětatřicet kilometrů do kopce. Stoupání v indických horách jsou obtížná především svou nadmořskou výškou, délkou a už zmiňovaným nekvalitním povrchem silnic. Naopak tu není mnoho prudkých stoupání.

Zpočátku se kochám výhledem na Leh a neustále fotím. Zlom přijde ve 4600 m n. m., začínám pociťovat velkou únavu i nedostatek kyslíku. Před sebou nahoře chvílemi marně hledám vrchol našeho snažení a stoupání se zdá být nekonečné! Kamarádi začínají mít strach, že když nemůžu já, co teprve oni. Taky lehce panikařím!

V pěti tisících se kupodivu dostávám do určitého tempa, začínám dýchat plynuleji a jízdu prokládám focením. Za 4 hodiny a 52 minut jsem nahoře. I když bojuju se silnou bolestí hlavy (vinna není jen nadmořská výška, ale i nedostatek tekutin), cítím se povzneseně. Rychlostí  8km/h jsem dosáhla nejvyššího silničního průsmyku na světě. Cesta dolů je kvůli šílenému terénu opravdové peklo. Rychlostí téměř třicet kilometrů v hodině jsme dole za hodinu a pár minut.

Všechno nebyl jen můj výkon. Pochvalu si zaslouží i samotné kolo. Doma jsem hodně dlouho přemýšlela, jaké zvolit. Nakonec jsem se rozhodla pro nižší třídu horských kol. Původně hlavně kvůli přepravě a minimalizaci technických problémů, později jsem za to byla ráda hlavně kvůli terénům, které muselo přežít. Moje kolo navíc skončilo hodně specificky. Patnáctiletý Taha, syn našeho indického průvodce, se do něho vyloženě zamiloval, a tak jsem se po konzultaci s firmou Merida, která mi kolo zapůjčila, rozhodla mu ho v Indii jednoduše nechat. Jeho nadšení a zářící oči byly pro mě snad krásnějším zážitkem než samotný výjezd na Khardung La.

Autor:

Hana Ebertová od roku 1996 závodí na kole. Zpočátku absolvovala „obvyklé“ závody, ale velice rychle našla zalíbení v maratonech, tedy závodech nad 200 km, a nakonec ji pohltily ultramaratony. Dokonale prý totiž odhalují vnitřní sílu, schopnost porvat se a překonávat překážky. Všechny tyto vlastnosti byly potřeba i při cyklistice v Indii. Více se o ní dozvíte na www.HankaEbertova.cz.

V Hampi obujte lezečky a zapomeňte na památky

Ohromné žulové kameny, rozeseté mezi nádhernými kamennými chrámy zařazenými mezi památky UNESCO, mi vykouzlily úsměv na tváři. Rovnou se přiznám, že za památkami sem nejedeme. Spíše cvičíme svaly, aby se nám podařilo přelézt jedny z nejzajímavějších bouldrů na světě. I když si v Indii přijdou na své milovníci lezení s lanem, my míříme za boulderingem – samostatnou lezeckou disciplínou, při které se leze bez lana většinou malý kousek nad zemí. Cesty se skládají z několika málo kroků, které jsou však velmi obtížné.

Hampi v jihoindickém státě Karnataka patří mezi vrcholné světové boulderingové destinace. Lezení na úžasných žulových kamenech tady má relativně dlouhou historii, ale až film Joshe Lowella Pilgrimage ho dostal do povědomí světových lezců. Snímek je o lezení Chrise Sharmi a Katie Brown a dobře vystihuje atmosféru místní komunity a Hampi jako takového.

Městečko je rozděleno řekou na dvě části. V té hlavní je neustále rušný bazar, většina barevných chrámů, nejvíc Indů a davy turistů. My míříme na Island side, kde je velký výběr ubytování a mnoho skvělých kamenů k lezení. Jediný rozumný způsob jak se sem dostat je použít malý motorový člun. Most přes vodu je už desítky let rozestavěný a pravděpodobně se nikdy nedokončí. To samozřejmě vyhovuje místnímu převozníkovi. „Frty ruppies,“ vykřikuje na nás potom, co vystojíme frontu.

Samotné lezení se tady dá rozdělit do několika sektorů a podsektorů. Podle okopírovaného a ne moc kvalitního průvodce, který můžete koupit za 70 rupií, se dá lehce zorientovat a najít konkrétní oblast a podsektor. Nejvíc lezců potkáte přímo na Island side. Další sektory jsou více či méně vzdálené, k některým je nutné přeplout řeku, do některých se nejlépe dostanete rikšou nebo na motorce.

Naše první cesta vedla do oblasti Egg boulder. Máme ji totiž hned za chatou. Většina kamenů je na pevné žulové desce. Mám pocit, že tam prostě tak stojí a čekají, až na ně někdo vyleze. Jen když na ně koukám, lehce se mi začínají potit ruce a stoupá mi adrenalin v krvi.

Na první pohled je tady nekonečné množství skvělých boulderů. Osobně bych je rozdělil do několika kategorií. První by byla hodně snadná a plná boulderů vhodných pro začátečníky. Jednu kategorii jsem si pojmenovat „the best of“. Jsou to vyhlášené cesty, známé z lezeckých videí, a člověk si je musí pořádně nacvičit. Patří sem třeba Egg boulder Arete 6b nebo Space Baba 7b. Třetí kategorie jsou bouldery hodně těžké, většinou nad 7c. Nepatří většinou k nejhezčím a jsou lezené malým množstvím lezců. A zapomínat by se nemělo ani na vzdálené a hůře dostupné bouldery. Prolézat křovím a hledat je je větší adrenalin, než je vylézt.

Kéž by tady nebylo takové horko. V prosinci a lednu, kdy bývá největší zima, je přes den okolo 40 °C. Nejlépe se leze brzo ráno nebo pozdě odpoledne. Přes den je to sebevražda nebo, jak jsme poznali, spíš prstovražda. Kůže na malých ostrých lištách trpí a děravé prsty se mi nestačí hojit. Nám se podařilo vyrazit ráno pouze jednou, a to na boulder Goan Corner. S čelovkami na hlavách jsme lezli od 6 hodin a nakonec se to podařilo.

Další problémem je výška některých boulderů. Obtížné kroky ve výšce deset metrů nejsou zrovna příjemné. V Hampi ale nikdy nelezete sami. Když jsme dali dohromady všechny bouldermatky v okolí, i tyhle třešničky byly naše. Za měsíc jsme vylezli celých 300 cest do obtížnosti 7c+ a spolu s indickou atmosférou jsme dali dohromady zážitek, který bych někdy rád zopakoval.

Autor:

Životní vášní je pro Jana Horáka lezení, kterému se věnuje už od šesti let. V roce 2008 založil horolezeckou školu RockJoy, kde se snaží dělat kursy jinak než ostatní komerční agentury. Za lezením se Honza podíval i za hranice České republiky. Jeho vášeň ho zavála třeba až do indického Hampi.

Dvě „raftingové Mekky“ Indie

Když už nějakou dobu putujete horkou Indií, není nic lepšího, než se trochu ochladit, spláchnout z těla prach cest a dopřát organismu osvěžení. Pro tento účel výborně poslouží sprcha některého z útulných hotýlků anebo adrenalinový zážitek na raftu, při kterém se kromě ochlazení také trochu vybojíte.

Obecně je Indie pro rafting jako stvořená. Světově vyhlášená je oblast Ladakhu, kde si můžete užít sjezdy ledovcových, do hněda zbarvených a úžasnou krajinou obklopených řek. Na výběr vám tu dají buď jednoduchý odpolední sjezd řeky Indus přímo z města Léh, které je centrem celého Ladakhu, anebo několikadenní expedici daleko od civilizace, kde budete odkázání sami na sebe (respektive vašeho raft guida). Rafting v Léhu provozuje několik společností, ověřená a spolehlivá je však jen jedna – Splash Adventures.

Expediční plavby se jezdí na řece Zanskar, která je právem přezdívána Grand Canyon Asie. Tento výlet mohu vřele doporučit všem, kteří vyhledávají netradiční outdoorové dobrodružství. Počítejte s tím, že v noci je u řeky opravdu zima a přes den vás slunce doslova sežehává. Je to ale jen malá bolístka na jinak úžasné plavbě.

Všude kolem jsou skalní stěny, které se rychle proměňují do nejrůznějších tvarů a výšek. Občas proplouváte kaňony, ze kterých nevede jiná cesta než po vodě, protože stěny rostou přímo z vody kolmo k nebi. A když večer zastavíte na písečné pláži, na ohni si uvaříte večeři a zalehnete do spacáku pod oblohou posetou hvězdami, budete se cítit jako v ráji. Slibuji!

Další oblastí, kde se můžete nechat povozit na raftu, je okolí města Rishikesh ve státě Uttarakhand. Tady vás povozí po posvátné řece Ganze a opět si můžete vybrat z několika variant. Jednak vás džíp může zavézt pár kilometrů nad Rishikesh, nastoupíte na raft a zhruba za hodinu přistanete v centru Rishikeshe. Nepočítejte s nějakými peřejemi a podobnými atrakcemi. Hezky si sice prohlédnete Rishikesh z vody, ale to je tak všechno.

Lepší je přidat pár rupií, obětovat raftingu pár dnů navíc a nechat se svézt po Ganze od jejího vzniku ve městě Devaprayag až do Rishikeshe. Budete plout dva až tři dny (v závislosti na vodním stavu) hlubokým údolím Gangy, obklopeni políčky s rýží a ze všech stran budou skákat opice a další pralesní zvěř. Exotický zážitek, jak má být. Nocování na zdejších písečných plážích pak určitě splní všechny vaše představy.

V Rishikeshi je nespočet raftingových agentur a kanceláří, ale pozor. Jen některé z nich jsou opravdu dobré. Řada z nich funguje tak, že kdosi vlastní jeden raft a na něm s trochou štěstí vozí lidi skrz Rishikesh. U těchto agentur velmi riskujete, protože průvodci netuší nic o záchraně a bezpečnosti na vodě. Viděl jsem i klienty bez vest a přileb! Takovéto agentury většinou poznáte, protože nenabízejí delší výlety a už na první pohled je tu něco špatně. Doporučit mohu např. Red Chilli Adventures.

Autor:

Petr Snížek je redaktorem vodáckého časopisu HYDRO a šéfredaktorem webu HYDROmagazín. Jeho specializací prakticky snad od narození je divoká voda všeho druhu. V posledních letech jej nejvíce pohltilo cestování s kajakem po světě, má za sebou několik expedic do vzdálených koutů planety. Dalšími zálibami jsou fotografování a geologie, kterou také vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.

Největší indický adrenalin? Jízda vlakem

Čaj čaj čaj!“, křičí malý indický kluk a s konvicí lahodného nápoje se prodírá uličkou. Zrovna nastoupili taky prodavači jiných dobrot. Začíná jedna z nejpříjemnějších chvilek ve vlaku, na kterou se všichni společně nesmírně těší. Otevírám oko a už správně očekávám několik dalších párů očí, které mě s milým úsměvem napjatě sledují. Už vím, že je bude zajímat, jak se protahuju, skládám spacák a stáčím karimatku, kdy si čistím zuby a jak mi vyhrknou slzy, až si dám k snídani pálivou bramboru. Pak už den ubíhá jako ten včerejší.

Tisíce otázek zvědavých chlapců i krásných žen v barevných sárí, klábosení vzdělaných sikhů, ubíhající krajina, sem tam dobrá sladká masala. Vlak zastavuje v Bhópálu. Mám strašnou chuť na Dal Bhat a jdu si ho koupit. Nikdo neví, jak dlouho vlaky stojí. Od jídelního stánku mě vytrhne skřípění kol a pokřik z mého kupé. Popadám rýži a statečně běžím podél vlaku, abych odhadla rychlost. Za povzbuzování celého kupé se nakonec odvážím naskočit.

Po dvou dnech jsem v cíli, ve stanici „Kochin Kochin Kochin!“. Vlak tu končí, ne však naše vlakové dobrodružství. Stojím v indické frontě na další lístky. Samozřejmě vím, že se mám na cestujícího přede mnou „mačkat“. Natlačím se tedy na nepříjemných deset centimetrů a připadám si jako pravý Ind. Až do té doby, kdy mi zaklepe na rameno další příchozí a s chápavým úsměvem se zeptá: „Stojíte frontu?“ „No samozřejmě! Nevypadá to tak snad?“ odpovídám. To už mě jeho ruka výchovně tlačí na záda člověka přede mnou. Nesmí proklouznout ani myš, jinak musím z fronty ven.

Vlak jede za hodinku, těší mě uklidňující pohled na digitální tabuli. V důstojném předstihu si jdu sednout mezi ostatní cestující na peróně. Sedí na obrovských kufrech nebo leží na dekách, obklopeni pytli obilí a krabicemi kdoví čeho. Krávy se poklidně pasou mezi kolejemi, odpadků tu mají dostatek a konkurenty jsou jim jen krysy. Vlak přijíždí. Omylem však na jinou kolej, než bylo nahlášeno.

„Digitální tabuli už věřit nebudu,“ pevně prohlašuju. Zapojuju se tedy do uhánějícího davu, který se přesouvá na desáté nástupiště. Z vlaku vyskakují lidé dokonce i okýnky na odvrácené straně, přebíhají koleje, berou to hákem.  Bohužel zbytečně. Vlak tu končí a dál nepojede. „Shanti,“ uklidňuje mě důstojný pán s aktovkou slovíčkem, které by se dalo přeložit jako klídek. A má pravdu.

Autor:

Petra Greifovávystudovala historickou a kulturní antropologii na Univerzitě Karlově. Jejím největším koníčkem je jednoznačně cestování, a to hlavně po hornatých zemích. Několik let pracuje jako šéfredaktorka cestovatelského portálu www.HedvabnaStezka.cz.

CK KUDRNA

Skvělý MTB zájezd do indického Ladakhu najdete v nabídce cestovní kanceláře Kudrna. Na kole se s ní můžete podívat také do většiny zemí Evropy.

Zkušenosti čtenářů

Mikey

Indie.. tam jsem taky nebyl. Čas dát na frak prázdnému pasu , dokud je tam ještě klid. Taky už se těším na ta vlaková dobrodružství, místní kuchyni (ňam). Jen by mne docela zajímalo jak moc je bezpečné tam nocovat pod širým nebem, na hotely jsem nikdy nebyl, spíš baterka + širák.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí