HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hora křížů: Desítky tisíc litevských křížů jako symbol vzdoru

Hora křížů: Desítky tisíc litevských křížů jako symbol vzdoru

Foukal jen lehký letní vánek, přesto bylo slyšet drobné cinkání desítek tisíc křížů, dřevěných, plastových i kovových, které do sebe narážely na hoře, jež daly jméno. Kryžiai Kalnas (Hora křížů) leží asi deset kilometrů severně od litevského města Šiauliai. Je posvátným místem zbožných Litevců, stejně tak památníkem vzdoru místních lidí proti útlaku.

Dva malé kopečky ležící mezi širými pláněmi litevských luk a polí mají něco do sebe. Vystupují tak trochu cudně a poutník má pocit, jako by se krajinou valil velký ježek. Nejsou však zajímavé pouze na oko. Jedinci citliví na přítomnost energie popisují Horu Křížů jako jedno z míst, kde cítili jedno z nejsilnějších pozitivních proudění.

Možná i proto si zde postavil Livonský řád (byl autonomní větví Řádu německých rytířů) ve 14. století hrad, což dokazují vykopávky z 90. let století dvacátého. Třetí tisíciletí zahájila oblast stavbou Kláštera Řádu menších bratří Litevské provincie Svatého Kazimíra, kterou mají na svědomí italští a litevští františkáni. A co se dělo mezi tím?

Mezi církví a Sověty

Po třetím dělení Polska v roce 1795 se Litva stala oficiálně součástí Ruského impéria. To se příliš nelíbilo místním a ruské nadvládě se postavili. Obě velké revolty, 1831 a 1863, však byly utopeny v krvi. Mrtvé vlastence pak pohřbili poblíž dvou kopečků u městečka Šiauliai.

První smuteční kříže se začaly objevovat na konci 19. století jako vzpomínky na padlé krajany. Znázorňovaly a symbolizovaly utrpení Krista, stejně tak i prostých Litevců pod ruskou a později pod sovětskou nadvládou. Přestože se Hora Křížů stala poutním místem, církev s ní neměla dlouhou dobu nic společného. Bylo to místo vytvořené lidmi pro lidi. V Litvě se hlásí k římskokatolické církvi skoro 80 % obyvatelstva a náboženství je silně zakořeněno v místní tradici.

Jirka Kalát, autor článku, už navštíl a procestoval spoustu zajímavých míst různě po světě. Jedním z navštívených států je také Ukrajina a hlavní město Kyjev. Jirka o metropoli říká, že vypadá, jako by se tu prohnala epidemie nějaké nemoci, která vyhubila skoro všechny turisty.

Rokem 1944 začíná sovětská okupace a kříže se opět stávají symbolem vzdoru. Poutníci stále přicházejí na Horu a pokládají zde malé křížky i obří kříže. Mezi dary nechybí ani svaté obrázky a růžence. Komunistickému režimu se tato aktivita samozřejmě nelíbila, a tak se ke slovu dostaly buldozery. Nejméně třikrát bylo místo srovnáno se zemí, ale vždy vyrostlo znovu. V roce 1961 zničila těžká technika na 5000 křížů a o čtrnáct let později dalších 1200. Přesto v roce 1990 se na Hoře nacházelo neuvěřitelných 50 000 křížů všech velikostí. Podle nejnovějších odhadů je jich nyní již více než 100 000.

7. září 1993 Horu Křížů navštívil papež Jan Pavel II. Po něm začaly přicházet zástupy poutníků obdivujících tuto unikátní evropskou open air „svatyni“. Výroba křížů v Litvě je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Při východu slunce

Přestože se jedná o jedno z nejvýznačnějších poutních (i turistických) míst Litvy, stále je možné ho navštívit bez lidských davů. Celý areál je otevřený a není tak problém přijet hodně brzy ráno. Má poslední cesta na Horu křížů se uskutečnila ve chvíli, kdy slunce pomalu vstávalo. Nikdo zde nebyl a tak bylo velice jednoduché se ztratit v úzkých uličkách a ponořit se do rozjímání. K tomu je místo jako dělané.

Člověk nemusí být věřícím křesťanem, aby pochopil sílu takovéhoto místa. Když jsme odjížděli, naše osamocené auto na obrovském parkovišti vypadalo až smutně a nepatřičně, já se naopak cítil skvěle. Drobná duchovní obroda na cestě na sever, které za tu zastávku na Hoře křížů rozhodně stojí.

Jirka Kalát se za posledních několik let podíval po všelijakých místech světa, externě pracoval pro různé noviny i časopisy a přednášel na nejednom místě. Jeho boty stály na půdě Spojených států amerických (zvláště dlouho pak na Aljašce), Guatemaly, Mexika, Turecka, Íránu, Laosu, Gruzie i Nového Zélandu. Několik měsíců se mu poštěstilo žít v Estonsku a rok ve Svaté zemi. V každém státě či městě se vždy zajímá o obyčejné lidi, jejich zvyky a životy. Jeho prvním úkolem je vždy poznat zemi, kudy prochází a pochopit lidi, které potkává. Je také ředitelem cestovatelského festivalu Na@Na.

Zkušenosti čtenářů

Pavel Štěrba

Asi je potřeba fakt přijet v pět ráno; já tam teď byl kolem desáté dopoledne a připadal jsem si jako na Karlově mostě. Byl jsem tam poprvé někdy před patnácti lety a to místo mělo fakt nějaký náboj. Teď je to už jen turistická atrakce. S placeným parkovištěm, placeným záchodem a davy turistů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: