HISTORKA Z CEST: Průvodcovat zájezd z psychiatrické léčebny? Nikdy více!

HISTORKA Z CEST: Průvodcovat zájezd z psychiatrické léčebny? Nikdy více!

První zkušenosti začínajících průvodců jsou vždycky kruté. Opravdovou perličkou je ale absolvovat svůj první zájezd se skupinkou pacientů psychiatrické léčebny.

Nemohu se nevrátit k mým průvodcovským začátkům před 15 lety, které měly být mým smělým startem do průvodcování a smělým rozhodně byly. Tehdy mi po absolvování zájezdu, kde jsem byla jako pomocná průvodkyně do rumunských hor, volal majitel cestovky, že má pro mě zájezd v roli hlavního průvodce.

Moje radost trvala velmi krátce, již během prvních vět jsem pochopila, že se jedná o výlet do pekel. Klienti psychiatrické léčebny, na nabídku se tvářím dost rozpačitě, ale vemlouvavý hlas majitele mě dostává tam, kam chce, slibuje hory doly, dostatek profesionálů, to znamená lékaře a psychoterapeuty, zkušené pomocné průvodce. Je mi jasné, že zajetí průvodci tuto skvělou nabídku odmítli a naopak pro mě je to buď anebo spolupráce s cestovkou.

Souhlas pod tlakem

Pod tlakem slibů kývám, že to tedy beru. Brzy chápu úsloví, že „slibem nezarmoutíš“ – nejprve mi je oznámeno, že zkušení průvodci z řad cestovky nemohou, ať si někoho spolehlivého seženu sama.  Ani nevím, jaké důvody vedly dva z mých dobrých kamarádů horalů, že souhlasí.

V den D se dostavujeme na místo, nejprve do cestovky, odtud do psychiatrické léčebny, kde jsme seznámena se Stáňou, která má být tou hlavní spolupracovnicí, spolehlivá, zkušená… To skutečně asi je, až na maličkost, že Stáňa, která má opravdu vše pod kontrolou, oznamuje, že ona nejede, zřejmě ví, proč.

Jsem seznámena s hlavním šéfem, majitelem a doktorem v jedné osobě, který vše naplánoval. První dojmy mě skoro nikdy nezmýlily, bohužel ani tentokrát ne. První pocit, že to nebude dobré, se potvrdil dost brzy. Ptám se na motivaci, proč klienti chtějí do hor. Motivace je jasná, nabídka jim byla popsána jako skvělá a doporučená, částečně sponzorovaná nějakou institucí.  Nadšených 30 pacientů se těší na netradiční výlet.

Není to jednoduché, ale nakonec se všichni usazujeme v autobuse, klienti mají připravené balíčky s jídlem na celý pobyt, jsem zvědavá, zda potraviny budou vhodné na několikadenní přechod pohoří Retezat. Po cestě se snažíme zorientovat, kdo je kdo. Máme tu mít několik psychoterapeutů, jmenný seznam jsem nedostala, hlavní šéf nás nehodlá s nikým seznámit.

Marihuana v autobuse

První větší zastávka je na území Slovenska, dávám rozchod na toaletu na 20minut, očekávám menší opoždění, prosím šéfa doktora, aby i on pomohl, musíme odjet včas. Po 20 minutách jsou v autobuse sice všichni pacienti, nicméně není šéf a jeho nejbližší kumpáni. Nacházím je na benzínce pohodlně usazené u slovenské borovičky, nikam nespěchají, sice tím pádem identifikuji pár zaměstnanců léčebny, nicméně začínám chápat, že tento muž nám nápomocen nebude.

Další zastávka je v Rumunsku, tentokrát jen na odpočívadle. Po 20 minutách se do autobusu hrnou i terapeuti. Každý v ruce kytici marihuany. Pole vedle odpočívadla bylo dobře zarostlé. V léčebně panuje velmi přísný zákaz užívání lehkých drog, většina pacientů s nimi měla zkušenost a kombinace lehkých drog a psychického onemocnění nebyla zrovna dobrá.  Ovšem zaměstnanci nejenom, že si konopí pěstují v květináči přímo v léčebně, ale i před zraky pacientů nenechají v klidu žádnou rostlinku.

Snažím se jim vysvětlit, že marihuanu do autobusu opravdu nevezmu, uplynulo jen několik dní od případu českých turistů, kteří měli rostlinky v autě a rumunští celníci je zatkli. Moji snahu o autobus bez drog ruší 10letá dcerka jednoho z terapeutů. „Tatínku, podívej, jakou krásnou kytičku jsem ti natrhala,“ a už mi proklouzává do autobusu a tatínek nadšeně kytičku zavěšuje nad sedadlo. Domluva s doktorem není možná, odjíždíme, spousta kytiček se nám houpe nad hlavami.

První krizový den

Přijíždíme na místo startu treku, netuším, co bude, jen tuším, že to bude nezapomenutelné. Nemýlím se. Pomáháme klientům sbalit batohy, zjišťujeme, že dostali velmi “praktické“ potraviny na trek, každý klient kilogram kakaa, konzervy, nic šikovného lehkého instantního, to nemohou zabalit ani unést.

Redukujeme, co jde, balíme jim věci do batohů připomínající batohy pašeráků z 19. století.  Zaměstnanci jako by nebyli, nebo byli, ale za rohem každý s cigaretou marihuany. Volá na mě pacientka Hanka: „Radko, jaké boty si mám vzít?“ A ukazuje mi pohorky a lehké smekavé Prestige. Říkám pohorky, Prestige v mokru na kamenech dost smekají.

„Hm, ale ty jsou mi malé, tlačí, nemohu v nich jít,“ dozvídám se. „Aha, ale proč je teda proboha máš?“ ptám se.

„No, protože je mít musíme, ale chodit v nich nemůžu,“ odpovídá Hanka s neochvějnou logikou. Pohorky jsou opravdu o číslo menší než Prestige, putují zpět do kufru. Zaháním vnitřní paniku, že tohle dopadnout dobře nemůže, podobných scén je tu mnoho, ale co s tím teď? Léčit potřebuje především doktor, ten je šílený.

Pacienti bez motivace

Vyrážíme a již po chvíli zůstává hodně pozadu Karel, prostě nemůže a nechce. Snažíme se ho motivovat, marně. Bere si léky, jsou to těžká sedativa, začíná se nám svěřovat, halucinace, schizofrenní stavy tlumené těžkými léky, čímž ztrácí chuť překonat překážky, jít dál.

Ze mě i z kamarádů se velmi rychle stávají amatérští psychologové. Částečně se nám daří nabudit ty, co nechtěli dál. Doktor kdesi vpředu nezajímající se o stav na bitevním poli. Roman uzavírá naši armádu jdoucí do steče a postupně přebírá více než polovinu obsahu Karla a postupně odlehčuje dalším. Za chvíli jde naložen jako soumar.

Po vynášce se vrátil odnosit zbytek batohů. Ale Karel se posadil a odmítá jakýkoliv posun dál. Já mezitím pronikám do tajů temných zákoutí nemocí klientů, jeden má pocit, že doktor je ďábel (potají s ním souhlasím) a že ho neustále pronásleduje, zmocňuje se ho vize, že ho dnes chce zabít. No, tak na tohle nás nikdo nepřipravil, prý lehké psychické poruchy klientů. Houby, schizofrenie a maniodeprese v těžkých stádiích. Jsme první den na treku, co bude dál?!

Přichází nám naproti Jarda, kolega, který šel první, okamžitě ze sebe také dělá soumara a po velkém úsilí silou vůle vytlačujeme na tábořiště poslední klienty, kromě zaseknutého Karla. I toho se mi nakonec daří přesvědčit, aby na tábořiště došel.

Kdo je klient a kdo doktor?

Teď většině pomoci se stavěním stanů a ukázat, jak se vaří na vařiči. Zdravotní doprovod mezitím vyměnil marihuanu za slivovici a dění z povzdálí sleduje. Naštěstí únava vykoná vše a tábořiště brzy utichne, až na pár, kteří si s námi povídají.

Jedna dívka nás zasvěcuje do poměrů v léčebně, my se jí svěřujeme se svými obavami o další průběh akce, domníváme se, že je jednou z psychoterapeutek. Dívka se usměje a praví: „To se, ale pletete, já nejsem zaměstnanec, já jsme blázen.“ Aha… tak takhle bych si nikdy nedovolila naše klienty nazvat, ale nicméně zjišťujeme další naše pomýlení, nejsme opravdu schopni v některých případech rozeznat pracovníky od klientů.

Druhý den je v podobném duchu, třetí den je výlet nalehko, tábořiště zůstává. To náš velmi těší, polovina starostí. Někdo na výlet nejde, někdo přichází naprosto nadšen… Milan nás vítá hláškou, že prožil turistický orgasmus. Tak to nás těší, konečně pozitivní reakce.

Čtvrtý den přechod hřebene, opět spousta překvapení a nečekaných situací, ale je vidět znatelný posun ve vnímání klientů. Někteří si sáhli na dno, ale to je posunulo dál. Najednou tu už nejsou jen oni a jejich nemoc, je tu i to, co dokázali, vystoupit ze svého stínu. Těší nás to, a o to více, že jsme jim byli pomocníky, posluchači, terapeuty. Stali se z nás tak trochu odborníci na lidskou duši a  zdravotníky jsme už o pomoc nežádali, žili si svým výletem do hor a nehodlali být nijak rušeni.

Pozitivní závěr

Na závěr zájezdu máme jet na dva dny k moři, další nesmysl, vítá nás opuštěné a špinavé rumunské pobřeží. Kromě nás průvodců se v moři již nikdo nesmočil. Odcházíme večer do baru, potkáváme doktory, dávají nám prý tu nejlepší trávu, co si v ústavu vypěstovali. Ačkoliv nejsem zrovna přívržencem marihuany, tak v tomto případě si ji rádi vezmeme a opravdu byla kvalitní. Kámen ze srdce, že všichni bez úhony zvládli přechod hor, nám spadl až včera, teď zásluhou trávy se dostavuje ta dlouho očekávaná neuvěřitelná lehkost bytí.

Poslední den se při loučení hlavní doktor táže, co bychom s nimi rádi podnikli příští rok. Že oni by rádi na raft. To byl skutečně vtipný nápad. Moje pocity s kamarády kolegy jsou jednotné již od prvního dne  – never more!!!

Radka Tkáčíková za roky cestování nastřádala příhody pozoruhodné a nečekané. Se čtenáři se rozhodla podělit právě o ty, kde se něco nepodařilo, zašmodrchalo nebo pokazilo. Ono ty dobré zážitky se tak dobře nečtou. Radka průvodcuje už 14 let, a to hlavně v Asie, především horské  zájezdy do Himalájí – Nepál, Ladakh, Tibet, ale i poznávací – Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Srí Lanka, Čína, Indie. Jezdí ale i do Maroka, Turecka nebo cyklo, inline i lyžařské zájezdy po Evropě.

Zkušenosti čtenářů

Me postrehy ze 3mesicu stravenych v detencnim ustavu: Vite jaky je rozdil mezi pacientem a personalem v ustavu? Jen jediny… personal ma klice od mrizi…

petrv

heeej, fakt „prdel“, takhle jsem se dlouho nepobavil 🙂

beatkubi

jo, tráva.. jeden ze způsobů, jak se do takové psychiatrické léčebny dostat, výborný startér uvedených onemocnění.. Docela si dokážu představit ,,odborné vedení“ 🙂

Michal

Dal bych si tento článek do oblíbených, ale nevím jak se to dělá. Hlavně, že nikdo neskočil někam dolů.

Jaro

Priste bys mohla vzit klienty na rybolov , jako McMurphy
v Preletu pres kukacci hnizdo! Nebo Rumunsky vylet zpracuj do scenare , mozna by pana Formanana zaujal , ja bych byla nadseny divak.

M.

Moc pěkně napsaný. Celou dobu jsem se smál 🙂 Myslím, že psychiatrie je jeden velký cirkus.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí