HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hamaři – krásní lidé

Hamaři – krásní lidé

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav

„Připadám si jako ve filmu,“ prohlašuje francouzský učitel dějepisu, se kterým jsme se tady setkali, a nám nezbývá než s ním souhlasit. Hamaři vzali město Turmi útokem a jsou téměř na každém kroku. Černé ženy s hezkými, pevnými ňadry i ty s vytahanými „psími uchy“ nás míjí a vůbec si nás nevšímají. Fascinují nás jejich copánky pomazané hlínou a žluklým máslem, kožené suknice s nejrůznějšími kovovými ozdůbkami – hřebíky, cvočky, patronami, obrovské kruhy na krku znamenající, že dívka či žena je už zadaná, nekonečné pásy bílých mušliček.

Sedím na bobku vedle dívky prodávající několik hromádek rudých i zelených chilli papriček. Mimino, visící v kůži na jejích zadech, se přes rameno natahuje malými ručičkami k prsu a agresivně saje. Pomalované dívky se přede mnou nesou a jakoby svými pohyby chtěli říci: „Vyfoť si mě!“ A skutečně jak se později ukazuje, tyto tři holky jsou naprosté profesionálky využívající touhy turistů po neuvěřitelných fotografiích. Vždyť jedna fotka stojí celý birr!

„Vy ale asi nebudete Hamaři, nejste Karo?“ oslovuji přes tlumočníka, kterého si najal  náš známý Francouz, početnou rodinku, jejíž ženy se od ostatních odlišují trochu jinými účesy. Přikyvují. „A to se nebojíte, přijít sem na území cizího kmene?“ divím se. „Ne, my jsme s Hamary kamarádi.“ Dostává se nám pozvání do jejich vesnice. „Vyrážíme zítra brzy ráno a cesta nám potrvá asi dvanáct hodin,“ oznamují.

Zvídavé dívky ke mně přicházejí a rády by si sáhly na mé vousy. Něco tak divného jejich muži nemají. Stydí se, ale zvědavost je silnější. Dotýkají se a hned rychle odskakují. Tváří se zhnuseně. Nabízí mi k prodeji kalabaš. „Nemám zájem!“ Jsou neodbytné a já jsem neoblomný. Divoška se uráží a prudkým pohybem ruky jakoby na mě chtěla hodit nějaké zlé kouzlo. Ale ani ne za půl minuty je už zase veselá a usmívá se.

Hrozivě vypadající válečníci s dlouhými péry ve vlasech, s pestrými hlinkovými účesy nebo bíle pomalovaní už od rána popíjí. Odpoledne se stávají agresivními a rádi by nám prodali nějakou tu cetku, aby měli na další rundu. Všichni nosí na zádech nějakou střelnou zbraň. A tak se k večeru před nimi raději schováváme v našem hotýlku. Když jsou opilí, tak jim ani trochu nevěřím.

Dasanečové v Omorate

Celý den čekáme v Turmi na nějaký dopravní prostředek do Omorate. „Vážně chcete jet k těm vrahounům Dasanečům? Nejen že vás okradou, ale ještě vás i zabijí,“ rozmlouvají nám ještě na poslední chvíli Hamaři cestu ke svým nepřátelům. Bojuje se o pastviny, o dobytek, o čest a každý rok za vzájemnou rivalitu zaplatí svým životem více než sto lidí. Něco před šestou hodinou ranní nám jeden náklaďák ujel a domorodci si jsou stoprocentně jistí, že dnes už nic nepojede. Mýlí se. Ve čtyři se pomalu vesnicí za neuvěřitelného rachotu šine oranžový náklaďák a my nasedáme na korbu naloženou pytli s kávovými slupkami. Tak, tak, že jsem stihnul uhnout před elektrickým drátem nataženým ani ne tři metry nad silnicí

Voda v řece Omo je tak hustá, že se divíme, že vůbec teče. Dasanečům, bezpochyby jedněm z nejčernějších lidí, na jaké jsme zatím narazili, to ani trochu nevadí. Kluci se před námi předvádí  a skáčou do Řeky po hlavě. Oproti Hamarkám mnohem méně ozdobené Dasanečky v ní nabírají do džberů vodu. V tom úporném vedru, které tady vládne, bych dal nevím co za trochu toho osvěžení. Jenže do Řeky, která spíše připomíná maxistoku a kterou z jednoho břehu na druhý občas přepluje z kmene vydlabaná loď, si netroufám.

Auta sváží stařešiny a válečníky z města i tradičnějších vesnic v jeho bezprostředním okolí na válečnou poradu. Trh pomalu ožívá. Ženy nosí na hlavách obrovské sumce, dva rybáři se vlečou s rybou delší než metr a půl a vážící možná přes padesát kilo. Obklopují nás davy nesmírně „oprsklých“ dětí a nemůžeme se jich nijak zbavit. Zoufale se rozhlížím kolem sebe, jestli nám nepomůže někdo z dospělých. Nikdo se k tomu ale nemá. Mám strach být na ně drsný, nerad bych se totiž zodpovídal amharskému otci, který pravděpodobně zastává vysokou úřednickou funkci. A stejně tak nerad bych vyprovokoval reakci některého Dasaneče. Z ohrady vytrhávám klacek a hrozím jimi dětem. To na ně platí,  alespoň na chvíli dávají pokoj. O kousek dál sedí na zemi  před svými kulovitými chatrčemi z rákosí domorodá rodinka a nevzrušeně pozorují naše počínáni. Splétají si copánky a vesele se baví. Kolem nich pobíhá zrzavý pes.


Letmé setkání s lidmi z Arbore

Náklaďák zastavuje ve vesničce Arbore. Její obyvatelé nocují na vysokých dřevěných konstrukcích, které je mají ochránit před malarickými komáry. Arbořan podává ostatním pasažérům na korbu svůj kalašnikov  a škrábe se nahoru. Kolem nohy má omotaný úzký proužek zebří kůže a všímám si, že pod svou proužkovanou minisukní nemá vůbec nic. Když se auto rozjíždí, skoro se mi chce vykřiknout a zastavit tak řidiče. Rád bych poznal zvláštní lid z kulovitých domků. Bohužel spěcháme na zítřejší trh v Key Afar. Kráska nahoře bez nabírá vodu z močálu.

Key Afar – trh Banna a Tsemay

Vrásčitá žena z kmene Banna vyskládává na prašnou silnici několik vajíček z „tašky“ z vydlabané dýně. Jiná prodává z podobné „dýňové tašky“ máslo a tvaroh, další nabízí banány, jiná slepice a ovce. První trh, na kterém se zdá, že se sem domorodci nešli jen opít a pokecat si, ale že se zde opravdu i něco prodává. Ale jinak zde není nic, co bychom už jinde neviděli. Key Afar leží blíže civilizaci než Turmi a Omorate, a tak se divoši oblékají o něco víc. „Jak poznám Banna od Tsemay?“ vyzvídám na prvním člověku, který umí alespoň trochu anglicky. „Jednoduše, Tsemay nosí obleky z kraví kůže, Banna z kozí.“

Zklamání v Jince

Vítá nás obrovské, na etiopské poměry civilizované město Jinka. Dokonce tu mají i letiště, které je ještě k tomu náměstím, fotbalovým hřištěm a pastvinou zároveň. Na čtyřproudé hliněné avenue sídlí hned několik hotýlků, restaurací a cukráren a žádný z nich se nesnaží ani v nejmenším zakrývat dvojí ceny. Turistům, kteří sem přiletí, je jedno, jestli zaplatí dvojnásobek a víc. V porovnání s cenami, na které jsou zvyklí z domova, je to pořád ještě levné. Domorodci tu chodí téměř normálně oblečení a obrovský trh, který by kdekoliv jindy byl úžasným zážitkem, po týdnu ve větší divočině jaksi není ono. Každý druhý nás na ulici zastavuje a nabízí nám zprostředkování cesty k obávanému kmenu Mursí, jejichž ženy nosí ve spodních rtech obrovské keramické talířky. Moc nás lákají, ale máme strach, že zaplatíme spoustu peněz a pak nás vezme někdo jen do „zoologické zahrady“. Stopujeme proto náklaďák a frčíme do Konsa. Už za tmy kdesi mezi Key Afarem a Weytem přistupují Tsemayové a zpívají svoje nekonečné chorály. Od srdce…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí