HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Generace jedináčků aneb o čínských dětech, jejich rodičích a prarodičích

Generace jedináčků aneb o čínských dětech, jejich rodičích a prarodičích

Na konci 70. let zavedla čínská vláda tzv. politiku jednoho dítěte. Od té doby se podoba čínské rodiny a společnosti změnila k nepoznání. Jak vypadá země, kde již druhá generace dětí je povinně jedináčky?

Té první generaci se přezdívalo „Malí císařové„, protože se jim dostávalo všeho, co chtěli. Té druhé generaci dětí, která vyrůstá právě teď, se říká „Sněhové vločky„. To proto, že jsou nejen rozmazlováni svými už rozmazlenými rodiči, ale navíc je nutné je chránit před všemi nástrahami současné Číny, aby „neroztáli“, přežili a stali se těmi nejúspěšnějšími.

V Česku si všichni stěžují (mimo jiné) na nízké důchody. V ČLR důchody nejsou vůbec. Vlastně ano – pro státní zaměstnance. Jenže kolik jich je v porovnání se zbytkem důchodců? A aby staříci ve městech přežili, tak kromě toho, že samozřejmě bydlí se svými syny a jejich rodinami, během dne se z dlouhé chvíle s překvapivou pílí přehrabují v odpadcích. Hledají recyklovatelné materiály. Ne proto, aby ulehčili už tak příliš zatíženému čínskému životnímu prostředí, dělají tak proto, že za plastové lahve, papír, sklo, železo a další materiály dostanou na sběrných místech zaplaceno. Není také zvláštnost, když před domem vidíte 70-letého dědečka, jak právě z popelnice vytáhl starý ošuntěný baťoh, oprýskanou pánev či dokonce opotřebovanou toaletní mísu a s úsměvem si je odnáší domů.

Dcera je lepší než syn

V Číně lze poslední dobou slyšet generaci čtyřiceti-padesátníků, jak se zkušeně baví o „byznysu„. „Teď už to není, co to bývalo. Dneska je lepší mít dceru, než syna. Dcera vám vydělá peníze, kdežto syn peníze stojí…“  Ano, od zavedení proslulé politiky jednoho dítěte uplynulo přes 30 let. V tradiční Číně je důležitý syn, pokračovatel rodinné dynastie. Proto, když si musí rodiče vybrat, zda syna nebo dceru, všichni by chtěli syna (díky tomu taky Čína v posledních desetiletích proslula jako země potratů nechtěných holčiček).

Dnes se mince obrací. ČLR se stává světovou velmocí, peníze vidíte v této komunistické zemi, jež sama sebe prohlašuje za socialistickou, na každém kroku. Žádný Číňan vám nepřizná, že jsou ve skutečnosti kapitalistickou zemí, ale i za porod tu zaplatíte od několika tisíc až po několik desítek či stovek tisíc Kč.

Proč je dcera lepší „zboží“ než syn? Sunar, který dnes všichni nejraději kupují z dovozu, protože nekvalitnímu čínskému nevěří, stojí několik desítek tisíc Kč měsíčně, mateřská školka, nejlépe soukromá, přes 10 000 Kč za měsíc. Během základní a střední školy, které jsou většinou bez školného, rodiče rádi zapisují děti do spousty kroužků, takže děti tráví celou sobotu a neděli v autobuse, kdy se dopravují z jedné víkendové školy do druhé. A hurá na vysokou – bakalář, magisterské studium, doktorské studium, nejlépe po celou dobu nemít žádného přítele/přítelkyni – „To by ohrozilo studijní výsledky!“ říkají rodiče. Když „dítěti“ táhne na 30 a začne pracovat, rodiče si uvědomí, že je čas na svatbu a vnuka. Honem, sehnat vhodného partnera, honem koupit auto a byt, honem, zplodit potomka (další Sněhovou vločku?).

Jaký je rozdíl pro kluka a holku v tomhle bláznivém kolotoči? Od muže se očekává vyšší vzdělání, lepší školy než má žena, musí vlastnit drahé auto, velký nový a drahý byt, kam se naskládá manželka i s rodiči, a skvělou práci s vysokým platem. Požadavky na dceru? Štíhlá s bílou pletí, prsa (to nevadí, že umělá) a rodiče, co umí dobře obchodovat. Dohoda je jasná, my ti dáme dceru, ty koupíš byt, nejlépe 120m2+, 3+2 a víc. Svatba ne za méně než půl milionu Kč! Kde na to seženeš peníze nás nezajímá. A kupní smlouva bytu bude napsaná na dcerušku, to kdyby náhodou!! Pouze na dcerušku! A k tomu BMW.

Během listopadu 2013 během každoročního velkého sjezdu strany byla tomuto „obchodování“ trochu ustřihnuta křídla. Nová vyhláška schálená na zasedání říká, že kupní smlouva bytu musí být napsaná na toho, kdo platí. Jak znám ale podnikavé Číňany, určitě už si našli cestu, jak to obejít.

Jeden vnouček na čtyři prarodiče

Nedávno se v novinách objevila zpráva, že v našem městě se rozvedl jeden mladý pár z toho důvodu, že prarodiče měli spor o vnuka. Vnuka si navzájem kradli! Další výsledek politiky jednoho dítěte: 4 prarodiče, 2 rodiče, jeden vnuk či vnučka. Rodiče pracují od nevidím do nevidím, protože musí uživit 7 lidí. Pracovní doba v ČLR je zcela vyčerpávající a nesmyslná. Většinou od 8:30 do 12:30, po 90 minutové polední pauze (někde 2 hodiny) následně pracovat do šesti do večera (někde i déle). 99% firem očekává, že budete pracovat i v sobotu, někde i v neděli. Pokud se během týdne vyskytl státní svátek, automaticky o víkendu „naděláváte“.

Z tohoto je víc než jasné, že na ŽIVOT vám tu nezbývá moc kdy. Mateřská dovolená v ČLR je jen několik týdnů, ale stejně se všichni hrnou do práce i dřív než musí, jen aby v tom socialismu urvali nějakou korunu. Potomka vychovávají tudíž prarodiče (jednou rukou hrabou v popelnici a za druhou drží caparta). Jenže jak jedno dítě rozdělit čtyřem znuděným důchodcům? Těžko. V těch novinách psali, že si dědečci vnoučka navzájem kradli, když byl v péči druhého z prarodičů. A to je jeden z důvodů, proč se dnes mladé páry v Číně rozvádí.

Sportovní utrpení

Jedny z mnoha kroužků, na které děti školního věku musí docházet, jsou sportovní kroužky. Baculatí a rozmazlení jedináčci jsou zodpovědnými (baculatými a rozmazlenými) rodiči (jedináčky) nuceni do takových věcí, jako je například basketbal. Jeden z dospělých – rodič či prarodič – s dítětem přijde do tělocvičny, muži pak vytáhnou noviny, ženy si donesly pletení, a děti jsou vydány na pospas pohybu!

Díky všudepřítomnému smogu ve všech čínských městech, se sportuje uvnitř tělocvičny, nejprve rozcvička, děti mají zkrácené všechny svaly. Ty vychrtlé děti se nepředkloní proto, že na sobě mají košili a rifle! V kapse nový iPhone, na krku jim bimbá přívěšek a na ruce plastové digitálky. Tak to pokračuje 90 minut. Každých 30 minut je 5 minut pauza – udýchané a zpocené děti se doplazí ke svým pečovatelům, ti jim ručníkem otřou čelo, přidrží hrnek s vodou u úst, zastrčí triko do kalhot a vyšlou zase do boje.

Během tréninku, kdy děti běhají po hřišti a hází míčem, můžete slyšet maminky: „Bože! Nemůžu se na to dívat! Můj syn se z toho pohybu potí! Jak jen musí trpět, ach! Už ho sem nikdy nevezmu…“ s naprosto zdrcenou tváří. Když je tomu všemu konečně konec, maminky pomůžou svým třináctiletým dětem s převlékáním, přezouváním a zavazováním tkaniček! Šťasní, že to všichni přežili, odchází domů.

Rozmazlená a divoká generace

Politika jednoho dítěte za 30 let způsobila přece jen problém ve správném vývoji dítěte. Děti nejenže nemají bratry a sestry, dnešní druhá generace ale ani strýčky a tetičky, bratrance a sestřenice! Po třiceti letech tato politika úplně změnila tvář čínské rodiny a její členy samotné.

Stále častěji (nebo si toho častěji všímám) vidím, že řidiči MHD nechtějí do autobusu brát puberťáky – děcka ve školních uniformách ve věku 10 až 15 let. Osobně se jim vůbec nedivím. My jsme v jejich věku taky byli „jako psi“, ale této zvěři nesaháme ani po kotníky!!! Jedináčci se nemají doma s kým prát, v očích rodičů a prarodičů jsou skvělí, úžasní a dokonalí a je nutné je rozmazlovat a ochraňovat, jak to je jen možné. Čínská ulice je tudíž tím pravým místem, kde mohou děti divočet. Doslova. Řidičům autobusů se vůbec nedivím a často chválím, když prostě na zastávce u školy nezastaví!

Dívka se zbraní

V ČLR je povinná vojna. Na školách středních a vysokých. Pokud máte to štěstí, jako jedna moje známá, která bydlí ve 20. patře přímo za zdmi střední školy, uslyšíte denně v 6:30 ráno hlasitou vojenskou hudbu z tlampačů a děti pochodující po hřišti ve vojenských zelených uniformách. Vojenský výcvik začíná vždy se začátkem školního roku, trvá obvykle dva týdny a prváci na něm mají povinnou účast. Nezúčastnit se vojenského výcviku se nepřipouští! Denně pochodujete, běháte, skáčete, děláte kliky… Výcvik se odehrává pod vedením opravdových vojáků. Na některých školách máte vojenskou „rozcvičku“ po celý školní rok. Výcvik na vysokých školách zahrnuje i ovládání střelných zbraní. Všechny ty drobounké osmnáctileté holčiny s copy, vážící ne víc než 50 kg musí udržet nějaký druh velké a těžké zbraně, a pochodovat celá odpoledne po hřišti, komické i děsivé.

Pokud nebydlíte přímo u školy, bydlíte nejspíš přímo u vojenské kasárny, kde vás pro změnu v 6:30 budí vojáci: „Rozkaz!“ „Raz, dva, raz dva…“ Příští válku asi chce Čína vyhrát početní převahou.

V MHD v neděli večer

„Odkud jedeš?“

„Z práce.“

„V neděli večer?“

„Pracuju každý den.“

„Od pondělí do neděle?“

„Ano.“

„Od rána do večera?“

„Ano. Učím angličtinu.“

„Aha, máš děti?“

„Mám jednoho syna.“

„Kolik mu je?“

„Rok a půl.“

„A kde teď je?“ (Je neděle večer!)

„U babičky s dědou.“

„To je škoda, že víkend nemůžete trávit společně.“

„Je u prarodičů na venkově. Neviděla jsem ho už měsíc.“

„Proč?!“

„On bydlí tam.“

„Tvůj jeden-a-půl roční syn vyrůstá u prarodičů?“

„Ano.“

„Kdy ho zase uvidíš?“

„Možná přespříští víkend.“

„Proč tvůj syn nežije s tebou?“

„Prarodiče nechtějí do města, bydlí na venkově.“

„Chápu, ale ptám se na tvoje dítě…Proč TVOJE DÍTĚ nežije s tebou? S maminkou a tatínkem?“

„Už musím jít….“

Skolony k násilí

Nedávno se na internetu a v čínských médiích objevila otřesná zpráva. Začalo to tak, že babička zapomněla vnuka ve výtahu. Těžko představitelné, když vnuk je batole a neumí ještě ani chodit. Stalo se, babička vystoupila a výtah odjel. Dobrá, přivoláme výtah zpět. Jenže do výtahu přistoupila asi desetiletá dívenka v růžových šatičkách.

Začala do batolete kopat. V 15. patře vystoupila a dítě vytáhla s sebou. Došla k oknu a dítě vyhodila. Celou tuto událost zaznamenala průmyslová kamera a záznam se nyní šíří na internetu rychlostí blesku. Když po chvilce dívenka potkala hledající babičku, do očí jí řekla, že žádné dítě neviděla.

Zázrakem dítě přežilo a nyní je v nemocnici.

Nepochopitelné pro mě, a pravděpodobně pro většinu lidí, je, co se asi odehrávalo v hlavě té holčičky? Proč to udělala? Kde se v její desetileté hlavě objevila myšlenka kopat do batolete, vyhodit ho z okna?

Bohužel nejen tahle dívenka. U čím dál více čínských dětí se objevují sklony k násilí. Šikana je velmi rozšířený a dospělými přehlížený jev na základních, středních dokonce i v mateřských školách, ale také v práci! Vyrůstat jako dokonalý „princ“ či „princezna“ svých rodičů a prarodičů, bez sourozenců; ve společnosti, kde od vás všichni očekávají a přísně vyžadují ty nejlepší výsledky, není jednoduché. Alternativní cesta neexistuje. Ve škole memorujeme Marxe, po přestávce se učíme, jak vydělat milióny. Odpolední hodina je věnovaná lásce k čínské vlasti a socialismu, lásce k velkému Mao Zedongovi. Po škole jdeme s rodiči do KFC nebo McDonaldu a večer na doučování angličtiny – to kvůli stipendiu na Harvard. Ventilovat svoje nedostatky a problémy? Na to není čas!

Po týdnu, kdy se o případ zajímala média (ne policie), se zjistilo, že matka desetiletou dceru pravděodobně týrá. V ČLR bohužel neexistují žádné zákony, které by umožnili dceru odebrat. Dokonce pouhý den po události se matka s dcerou přestěhovala na druhý konec ČLR a o batole v nemocnici se vůbec nezajímala.

Konec politiky jednoho dítěte?

Stále častěji se objevují hlasy, požadující uvolnění politiky jednoho dítěte. Už nyní může mít manželský pár, kde oba rodiče jsou jedináčci, dvě děti. Existují i další vyjímky, rozdílné zvlášť v každé části Číny. Hodně lidí je ale toho názoru, že povolení mít více dětí, Čínu zničí. Nejen Čínu, mělo by to katastrofální následky pro celou Zemi. Už teď máme problémy s uživením 7 miliard lidí, s neobnovitelnými zdroji a se znečištěním. Čína je země, kde se nešetří, plýtvá se naprosto vším. Vodou, elektřinou, pitím, jídlem, půdou, pohonnými hmotami, penězi. Vypouštění nebezpečných chemických látek z továren se bere jako „nutnost“ při budování socialismu! „Na ochranu životního prostředí bude čas, až doženeme Ameriku.“ „My věříme v Marxismus, my budujeme socialismus.“ „Když na životní prostředí nebrala ohled Amerika a Evropa, my taky nemusíme.“ „Ochrana životního prostředí, to jsou jen taková hesla u vás na Západě.“ Jak daleko tohle může zajít…?

Kelsang Lhamo žije třetím rokem v Tibetu a Číně, od roku 2009 procestovala většinu východního Tibetu – Kham a severního Tibetu – Amdo. Vyzná se v tibetském prostředí, příležitostně provází turisty. Pomáhá s organizací letních a zimních vzdělávacích táborů na tibetském venkově pro děti i dospělé. Z důvodu bezpečnosti si nepřeje zveřejnit české jméno. O životě v Tibetu se můžete dovědět více na webu dotibetu.blog.cz.

Zkušenosti čtenářů

John

Hele, s timhle clankem mam celkem dost velkej problem. Na jedny strane je v nem par veci, ktery jsou pravda (zvlast ty pasaze o vychove deti prarodicema, pripadne o tom, ze se klukum prezdiva „Construction bank“ a holkam „Merchant bank“ prave proto, ze kluk musi koupit auto a byt, jinak se neozeni), ale na druhy strane jsou tam mraky veci totalne pritazeny za vlasy. Normalni zivot v Cine rozhodne neni takhle extremni a lidi si pri vychove deti kupodivu chovaj jak lidi a ne jako zvirata. Stejne tak pasaze o „vojenskym vycviku“ jsou dost ujety – vetsina kolegu a kamaradu to srovnava s necim na zpusob vojensky katedry v CR s tim, ze akorat tak pochodovali po buz.e.r.aku, ale k flintam se v zivote nedostali (coz je dobre, protoze ani instruktori na cinskejch strelnicich si moc nelamou hlavu s bezpecnostnima pravidlama). Cas od casu trenuju v Sichuanu s lidma ze specialnich jednotek cinsky armady a moji zkusenost s tema vojenskejma kurzama jenom potvrzujou. A co se plytvani tyce – schvalne nekdy zkus spotrebovat za mesic vic vody nebo elektriky nez je norma, velmi rychle uvidis, jak se ti na vyuctovani okamzite prepne sazba a zaplatis vyrazne vic.

John

A jeste malej dodatek k ty „nesmyslny pracovni dobe sedm dni v tydnu od nevidim do nevidim“. Ted je sobota vecer a tady v praci sedim akorat tak ja a dva kolegove z Hongkongu, protoze nas bavi experimentovat s novou technologii. Cinani jsou vsichni doma, protoze pokud by jim clovek nezaplatil prescas, tak by je do prace nedostal. A nase firma rozhodne neni vyjimka, spis typickej priklad.

Kelsang

@John: Děkuji za komentář. Všechny informace v článku jsou osobní zkušenosti vlastní, osobní zkušenosti mých kamarádů a známých, nebo informace z čínského denního tisku (případ s batoletem vyhozeným z okna a následné informace o matce a dcerři). Informace o vojenském výcviku zahrnující seznámení s opravdovou zbraní na vysoké škole je opět ověřená informace několika čínskými vysokoškoláky. Pracovní doba, těžko posoudit, kde pracuješ. Informace o pracovní době v článku pochází z osobních zkušeností ČÍŇANŮ z několika čínských měst. Jako cizinec v mezinárodní firmě určitě vnímáš spoustu věcí jinak než Číňani žijící v Číně.

Lina

Ještě k té nesmyslné a vyčerpávající pracovní době – pokud správně počítám, celkově je to 8 hodin denně, někdy méně (8.30-12.30 = 4 hodiny, 14.00-18.00 = další 4 hodiny), polední pauza je někdy o půl hodiny delší, tzn. 7 a půl hodiny denně a začátek pracovní doby až v 8.30.. hmm o tom se mi u nás nikdy nesnilo, asi se přestěhuji do Číny 😉

Kelsang

Lina: počítáte správně. Podle zákona je to 8h denně, jenže připočtěte povinné soboty, dvě hodiny (podle mého názoru) zbytečně plýtváte na polední přestávku a samozřejmě kromě povinné pracovní doby se automaticky očekává, že budete dělat spoustu přesčasů – většinou neplacených, nebo placených méně než plat v normální pracovní době. Takové jsou moje zkušenosti. Dokonce jeden známý nastoupil do práce, kde zaručovali práci jen 5 dní v týdnu. Za dva měsíce po něm chtěli, aby začal chodit na soboty s tím, že se mu plat vůbec nezměnil. Firma za vás také neplatí zdravotní a sociální, tato „výhoda“ se rozmáhá jen v posledních letech (spočitatelných na prstech ruky) a jen ve velkých městech typu Peking, Šanghaj apod.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí