HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Furiantství věčného – Popocatépetl

Furiantství věčného – Popocatépetl

Kouřící hora. Mexický Romeo tu stojí od té doby, kdy po návratu z války našel svou milovanou Ixtaccíhuatl mrtvou. Dívka zemřela žalem nad domnělou smrtí svého bojovníka. Je to už velmi dávno, kdy se Popocatépetl postavil na stráž k jejímu loži a pozvedl ohnivou kouřící pochodeň na její počest.

(5452 m n. m., jinde 5455)
„Jednou jsem si ve tmě cestu spletl
vylez´ jsem na horu Popokatepetl
a pak jsem letěl jak můra k světlu
dolů z Popokatepetlu.“


(z písně neznámého autora)

Kouřící hora. Mexický Romeo tu stojí od té doby, kdy po návratu z války našel svou milovanou Ixtaccíhuatl mrtvou. Dívka zemřela žalem nad domnělou smrtí svého bojovníka. Je to už velmi dávno, kdy se Popocatépetl postavil na stráž k jejímu loži a pozvedl ohnivou kouřící pochodeň na její počest.

Je slyšet sílící dunění. Stojím tak 4900 metrů nad mořem uprostřed svahu kouřícího vulkánu, jehož monumentální zjev vystupuje z Mexické náhorní plošiny jihovýchodně od města Mexika. Z kráteru, který má Popocatépetl furiantsky trochu na stranu, vystupuje bělostné pero dýmu a spojuje se s okolními mračny.

Jak rychle asi teče láva? Člověk pádící kolmo ze svahu jí, nehledě na dusivé plyny, nejspíš neuteče. Dunění doznělo. To jen nárazy kutálejícího se kamene znásobené ozvěnou vyvolaly dojem přicházející erupce. V sopce je ukryt kus apokalypsy. Tak hrůzné a tak krásné. Mohutnost přírodní síly přimrazuje, i když není umocněna ohněm a sírou. A přece tam lezeme. Štěpán, Komis, já a Indy s Netopýrem.

Popík, jak jsme vulkán trochu drze přezdili, je i se svým blízkým okolím uzavřen od roku 1994, kdy se skoro po šedesáti dvou letech probudil k činnosti. Horolezci na Iztle nás varovali. Jejich kamarádi zahynuli v náruči Popocatépetlu před třemi lety, proděravělí štěrkem, který el Popo vyplivl. Ale stát u paty hory, jejíž jméno znám od dětství, a nepokusit se ztéci její svahy? Jen se toužebně dívat k vrcholu? Nemožné. Navíc je přece dobře známo, že zakázané ovoce nejvíce chutná.

Ze sedla Cortéz, které stojí na rozcestí mezi oběma sopkami, jsme se museli nepozorovaně dostat na cestu k horské vesnici Tlamacas, která stojí pod Popíkem. Už se připozdívá, nabíráme tedy oklikou směr. Borový les, plný fialových květů vlčích bobů obklopuje husí pochod pěti poutníků, kteří asi po půl hodině narážejí na asfaltovou silnici. Nohy mám těžší než jindy. V hlavě mi průvan práská dveřmi opuštěných stavení Tlamacas, po jehož ulicích se válí trsy suché trávy hnané větrem. Každý omlácený domek skýtá možný útulek nějakému vyděděnci, protože kde nejspíš najdeme lidi hnané zákonem? Tam, kam nepřijdou ti ostatní. Místo se zakázaným přístupem, jako je Tlamacas, splňuje představu dokonale. Podlézáme závoru příjezdové cesty. Domnělou vesnici tvoří opuštěný horský hotel, který sloužíval sopkolezcům jako výchozí stanice před výstupem. Ale i tady je určitě spousta nenápadných zákoutí, kde se může někdo skrýt.

Budova hotelu se tyčí z hustého večerního ticha. Komis, Netopýr a Štěpán se chutě hrnou na průzkum. „Zůstanu u batohů,“ praví nejistým hlasem Indy. Nechávám ji tam samotnou a rozbitým sklem vchodových dveří vstupuji do hotelu také. Kužel baterky kreslí kola po zašlém dřevěném obložení, které dává tušit bývalý lesk hotelu. Přízemní chodbu lemují vstupy do jednotlivých společných ložnic. Členěné místnosti jsou plné patrových postelí, které již dlouho postrádají matrace. Kluci jdou v chodbě přede mnou. Další dveře jsou zamčené. Tajemná třináctá komnata skrývající sklad zbraní. Ku příkladu. Pod nohama skučí spadaná omítka ze stropu. Zhasínám. Tma jako v pekle, když vyhasne oheň pod kotli. Raději zase rozsvěcuji a vydávám se do prvního patra, kam odešli kluci. Vlastně hledáme vhodné místo ke spaní.

Vpravo od schodiště objevil Štěpán skoro prázdnou místnost s prkennou podlahou a prosklenou stěnou, která otevírá výhled na noční svah hory. Po celé délce místnosti se táhne pult, nejspíš sloužila jako jídelna. Tady strávíme noc. Možná díky volnějšímu prostoru se necítím tak stísněně jako v opuštěných ložnicích. Rychle jdeme pro batohy a Indy, která už mezitím venku cítila chvění půdy, slyšela výbuch sopky i hovor plížících se bandoleros.

Pět spacáků pod oknem ozařuje stříbřitý měsíc. Bezedné ticho mi celou noc ruší zakuklenci, kteří nás ohrožují samopaly, mačetami i řetězy a honí nás po horách
i vesnicích.

Prosklenou stěnou nás probudily paprsky, přežili jsme tedy všichni ve zdraví. Batohy jsme poschovávali do skříněk pod pultem, kdyby přišel někdo zvědavý, a vyrážíme směr kráter. Pod nohama se písek a popel mění na štěrk, po kterém stoupáme v mírně se zvětšujícím úhlu. Krása Iztly v dáli za sedlem Cortéz nedá člověku klidně jít. Její hlava, ramena i ňadra, drobný věnec vrcholků, které byly pojmenovány podle podobnosti s částmi těla ležící ženy, oslňují i do dáli stříbřitým úbělem sněhu. Nutí obracet se zády ke svahu Popíku, což jej nejspíš uráží, a tak svolává hustou mlhu, aby si nás připoutal. Lesy v údolí, svahy krásné Ixtaccíhuatl
i daleká Cholula s námi hrají chvíli na schovávanou, dokud je bílé mléko nezaplaví docela. Teď jsme v moci Popocatépetlu, kterému se podařilo plně uzurpovat naši pozornost, protože kromě štěrku, který se pod našimi kroky pozvolna mění v kamenitou suť s kusy lávy, nemohou oči nic jiného spatřit.

To už jsme dávno za sebou nechali Indy, která se pro nevolnost způsobenou řídkým vzduchem oddělila na místě podobnému obětišti. „Vraťte se brzo, ať v tom hotelu nemusím dlouho trčet sama.“

Kráčet poslepu do kopce stále stejného sklonu mi nepřináší potěšení, a tak Popíkovi vyhrožuji, že to otočím. Mlha se na chvíli laškovně zvedá, aby ukázala nějaký monumentální kamenný sval velkého Popocatépetla, kterým by zvrátil úmysl nevěrné poutnice, potom zase klesne. Nebe ještě šibalsky zamrká, nechá po své modři přeletět tři ptáky a zahalí se do bílých řas mraků, které s mlhou oddaně spolupracují. Štěpán nasadil tempo a zmizel v mlze nad námi. Před sebou vidím Komisova záda a za sebou slyším dech Netopýrův. Kameny, po nichž stoupáme, už zbělely pod vrstvou sněhu, ve kterém Komis za chvíli najde prolhané načmárané číslice, jimiž se Štepán chvástá, o kolik nás předběhl.

Uražený Popík se trochu udobřil, takže odvolal mlhu a otevřel pohled na své rozlehlé svahy, pohled do údolí však nechal vychytrale zastřený. Věnuji tedy pozornost jim. Vidím širé, zvlněné úbočí, rozlehlé tak, že je o něm možno mluvit jako o protějším. Olizují je ztuhlé, kdysi tekoucí jazyky lávy. Znovu přemýšlím, zda bych jim utekla, kdyby oživly. Ale výhled se zavřel, zase musíme sklopit zrak a sledovat teď už velké tmavě šedé kameny, které jednotvárně ubíhají pod nohama. Sklon narůstá bez náhlých zvratů.

Před každým horizontem lávové suti doufám v kypící lávu, vrchol v dohlednu nebo alespoň ve změnu terénu. To však jen další terénní vlnka otevírá další pole suti, další nakupení sopkou vyplivnutých kamenů. Na jedné takové hraně necháváme s Komisem Netopýra a stíháme Štěpána jen ve dvou. Obletují nás pouze bílé cáry, zdá se, že mlha je odvolána nadobro. Komis ukazuje na skálu nad námi, která konečně výrazně vystupuje ze svahu. Ve Štěpánových rukou z ní vlaje červenomodrobílá vlajka. Silou vůle se k němu dotáhnu na ocase za Komisem. Od kráteru s sirnými výpary nás dělí asi dvě hodiny výstupu a průrva, kterou je nemožné z tohoto stanoviště překonat bez lana. Šplhám na vrcholek výběžku u hlav kluků, který určíme za náhradní vrchol.

Slunce nás korunuje zlatavými vavříny a pootevírá se nám pohled na hluboké prostory vystlané zelení lesů, jež obklopují Popocatépetl, který drží stráž nad svou milovanou Ixtaccíhuatl. Viděli už spolu mnoho: vítězství Aztéků nad domorodými kmeny, kteří z jícnu Popocatépetlu těžili síru. I Cortéz poslal šest vojáků pro žlutý minerál, vrátili se dva, jako by Popík věděl, co Evropané lidu jeho země přinesou. Jistě ještě uvidí spoustu lidí, rodů a generací, snad šťastnějších, než ty předchozí. Vážím si toho, že právě nás přijal El Popo milostivě.

Bandoleros

Stále ve střehu!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí