HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Francouzská Guyana – zpátky v EU

Francouzská Guyana – zpátky v EU

Rozloučil jsem se s hotelem „TwenTy4″ v Paramaribu poslední pořádnou snídaní a odešel jsem do centra. Měl jsem štěstí, v hromadné dodávce jsem zaplnil poslední volné místo a hned jsme vyjeli. Dodávka do Albiny, pohraničního města na surinamsko-francouzské hranici,  jela asi dvě hodiny. Utratil jsem poslední surinamské dolary a přeplavil se člunem na druhou stranu hraniční řeky Maroni, kde je město St Laurent du Maroni (dále jen St Laurent). Policisté na francouzské straně byli zrovna na obědě, tak  jsem musel chvíli počkat. Policista (běloch, což je zde menšinový zjev) mi dal razítko, pak mě posadil do policejní dodávky a udělal se mnou krátkou projížďku městem. Poradil mi  nejlevnější ubytování, navíc mluvil anglicky. Tomu se říká „pomáhat a chránit“!

St Laurent du Maroni – zpátky v EU!

St. Laurent a řeka Maroni, Fr. Guyana

Toto město je městem hraničním. Leží na břehu široké řeky Maroni, na jejímž druhém břehu už je Surinam. Právě St Laurent byl prvním místem, které Motýlek a další vězňové po dvacetidenní plavbě v Atlantiku spatřili (a prvním místem ve Francouzské Guyaně, které jsem navštívil i já – podobnost s vězni je ovšem čistě neúmyslná  a náhodná).  Byli umístěni do věznice Camp de la Transportation. Dnes je tato věznice v podstatě muzeem a vybírá se zde patrně vstupné, alespoň podle Lonely Planet. Já jsem zde však žádného výběrčího nezastihl a tak jsem měl prohlídku zdarma, nedostal jsem se ovšem dovnitř některých baráků. Místo působí lehce tísnivým dojmem a připomnělo mi loňskou návštěvu Malé pevnosti v Terezíně. I domy jsou tak nějak podobné, jen ten nápis „Arbeit macht frei“ zde chybí.

Rovněž z okolních budov sálá provinční koloniální atmosféra let meziválečných. Domy v okolí tábora sloužily jako obydlí dozorců, dnes v nich bydlí normální civilisté. Překročením řeky Maroni jsem se ocitl opět v Evropské unii, a to ve Francii. Takže všude se mluví francouzsky a na domech vlají francouzské vlajky, i když obyvatelé jsou většinou černoši. Platí se tu eurem a jezdí se (na rozdíl od Guyany a Surinamu) vpravo. Auta mají klasické francouzské poznávací značky. A ještě jedna věc se změnila – auta zastaví před přechodem a nechají Vás klidně přejít na druhou stranu a většinou to udělají i mimo přechod. Jako u nás doma! Už jsem zapomněl, jaké to je, protože v ostatních zemích Jižní Ameriky (alespoň v těch, které jsem zatím navštívil), Vás řidič radši přejede, než aby před přechodem byť jen zpomalil.

Ďábelské ostrovy

Narazit ve Francouzské Guyaně na něco tak nepravděpodobného, jako je železnice či dokonce tramvaj, je zcela vyloučeno. Nejezdí tu ani meziměstské autobusy. Ty jsou pouze ve městech a slouží buď jako MHD, nebo jsou to školní autobusy. Pokud se však chcete dostat z jednoho města do druhého, musíte použít hromadné taxi.

Ze St Laurent jsem tedy jel opět dodávkou (taxi collectif), a to do Kourou. Řidič mě vysadil hned vedle přístaviště, odkud jezdí lodě na Iles du Salut (Ostrovy Spásy – hezčí a známější, i když neoficiální název, je ovšem Ďábelské ostrovy). Lodě ale jedou až ráno. Po večeři ze supermarketu (fazole s párkem – Francouzskou Guyanu jsem projel na fazolové dietě) jsem si rozložil stan na místním fotbalovém hřišti, protože 50 EUR za hotel fakt nedám.

Ráno jsem se probral, sbalil jsem si svých pár švestek (tj. hlavně ten stan) a vyrazil o pár metrů dál ke stanovišti lodí. Je lepší mít rezervaci, ale na jedné lodi se místo nakonec našlo. Na ostrovy, vzdálené nějakých 15 kilometrů od pobřeží (jsou z pevniny dobře vidět) jezdí s turisty několik společností. Vesměs se jedná o plavidla typu katamaran, která jsou poměrně stabilní. I tak to ovšem mezi pevninou a ostrovy pořádně houpe. Katamarany mají v přední části sítě, natažené mezi oba lodní trupy. Na nich se můžete natáhnout. Občas to sem ale pěkně cákne.

Katamarány, Fr. Guyana

Plavba na ostrovy trvá něco přes hodinu. Vyloďujeme se na největším ostrově zvaném Ile Royale (Královský ostrov). Turisté mohou plout i na Ile St Joseph (Ostrov svatého Josefa), zatímco Ďáblův ostrov (Ile du Diable), je pro turisty uzavřen. Přistání na něm je dost nebezpečné – všechny tři ostrůvky jsou skalnaté a ačkoliv jsou od sebe vzdáleny jen několik set metrů, těžko byste doplavali bez újmy z jednoho na druhý – buď by Vás odnesl silný proud, nebo by Vás příboj rozmlátil o skaliska. Vězňové měli případný útěk ještě podstatně těžší, protože dříve se moře okolo hemžilo žraloky. Když vězeň zemřel, hodili jeho tělo prostě do moře, kde ho žraloci hned sežrali. Na místním hřbitově mohli spočinout jen dozorci. Dnes plavou v okolí ostrovů jen mořské želvy.

První zmínka o těchto hezkých ostrůvcích je z roku 1552. Hned zpočátku se jim začalo říkat Ďábelské (skalnaté ostrůvky představovaly velké nebezpečí pro kormidelníky zámořských lodí) – jako by tím byl předznamenán jejich další osud. Nejdřív to tak ovšem nevypadalo, naopak – v letech 1763-1764 většina francouzských osadníků, kteří se vydali kolonizovat Francouzskou Guyanu, zemřela na  malárii či žlutou zimnici, tedy nemoci přenášené komáry. Zachránili se jen kolonisté, kteří utekli na Ďábelské ostrovy – zde totiž tehdy komáři (a tedy ani smrtící choroby) nebyly. Na paměť této události pak byli ostrovy přejmenovány na „Ostrovy Spásy“.

My jsme strávili několik hodin na Ile de Royale. Lodě jedou ráno z pevniny kolem osmé a ve čtyři odpoledne jedou zase zpátky. Hezký celodenní výlet. Můžete zde ovšem i přenocovat, musíte si ovšem s sebou přinést hamaku, jídlo a především dostatečnou zásobu pitné vody, protože ta na ostrovech chybí. Na Královském ostrově je několik starých, rozpadajících se ruin, které zde zbyly z časů trestaneckých. Docela hezky doplňují zdejší krásnou tropickou přírodu. Zajímavé informace o Dreyfusovi, Motýlkovi a dalších odsouzencích si můžete přečíst ve zdejším muzeu (dříve ředitelství vězeňské správy). Najdete tu ovšem i maják, kostel či hřbitov. A také vědecká zařízení, která používá nedaleký kosmodrom v Kourou pro sledování odpalovaných raket.

Květy, Fr. Guyana

Musím říct, že na rozdíl od věznice Camp de la Transportation v St Laurent na mě Ďábelské ostrovy nepůsobily ani zdaleka ponuře či depresivně. Naopak, vypadá to tady jako v tropickém ráji! Všude spousta kokosových palem, krásné moře, skály, vlny. Zahrál jsem si na Trosečníka a pokusil jsem se rozmlátit kameny jeden kokos. Nakonec se mi to podařilo, i když ne dokonale – kokosové mléko vyteklo, ale vydlabaný kokos mi poskytnul poněkud exotický oběd. Je to ale fuška, bez mačety! Ostrovy mají jen jednu chybu z pohledu rekreanta – nejsou tu pláže, na kterých byste se mohli bezstarostně povalovat. Našli jsme jen jedno místo, kde je vybudován vstup do vody po betonových schůdcích, jinde jsou však rozmístěny cedule, varující před lezením po kluzkých skalách. Možná je to tak dobře, jinak by tu turistů bylo asi podstatně více.

Večer, po návratu z ostrovů, se opět „ubytovávám“ na stejném místě jako včera – stavím stan na fotbalovém hřišti.

Kourou – Centre Spatial Guyanais

Město Kourou není ovšem jen východiskem výletníků na Ďábelské ostrovy. Ve světě je známé především svým kosmodromem, po ruském (či kazašském) Bajkonuru a americkém Cape Canaveral asi třetím nejznámějším na světě. Kosmodrom leží asi 6 kilometrů od města a rozkládá se na úctyhodné ploše 700 km2, což je více, než rozloha Prahy. Kosmodrom se jmenuje Centre Spatial Guyanais  (CSG) a využívají ho společně francouzské společnosti CNES (Centre National d‘Études Spatiales) a Arianespace a evropská kosmická agentura ESA. Na práci v ESA se podílejí především země EU (včetně České republiky), ale také Švýcarsko a Norsko. Kosmodrom zde byl vybudován z několika důvodů. Za prvé kvůli již zmíněné (téměř) rovníkové poloze. Zatímco na rovníku je obvodová rychlost zemské rotace 465 metrů za sekundu, tak v Kourou (5 stupňů severní šířky) je to 463 m/s, na Floridě (Cape Canaveral, odkud nejčastěji startují americké raketoplány) jen 440 m/s a v kazašském Bajkonuru, odkud létá většina ruských (a dříve sovětských) raket, je to pouze 328 m/s. Dalším důvodem vybudování základny právě v Kourou je nízká hustota osídlení ve Francouzské Guyaně a skutečnost, že místo je u moře. Navíc v moři nedaleko jsou Ďábelské ostrovy, které rovněž slouží pro monitorování startu raket. Oblast okolo nepostihují zemětřesení ani tropické hurikány. Zkrátka – ideální poloha.

Model rakety Ariane, Kourou, Fr. Guyana

Jako nosiče se požívají již 30 let francouzské rakety Ariane. První z nich, Ariane 1, vzlétla poprvé roku 1979, byla vysoká necelých 48 metrů a unesla 1.85 tuny užitečného nákladu, poslední varianta Ariane 5 měří 55 metrů a vynese na oběžnou dráhu až 10 tun nákladu. Celá raketa Ariane 5 při startu pak váží úctyhodných 780 tun. Od letošního roku (2009) je však kosmodrom v Kourou používán pro další dva nosiče – Soyouz (aneb stará dobrá ruská technologie, další Sojuzy startují nadále z kazašského Bajkonuru, raketa má výšku 42.5 metru a nosnost 3 tuny, pokud startuje z Kourou, avšak jenom 1.7 tuny, pokud startuje z Bajkonuru – tak velkou roli hraje rozdíl v rychlosti zemské rotace) a Vega (mezinárodní spolupráce, v níž hlavní podíl má Itálie, výška rakety 30 metrů, nosnost nákladu 1.5 tuny).

Návštěvu CSG rozhodně nevynechejte, pokud náhodou někdy zavítáte do těchto končin. Především se zde dvakrát denně koná prohlídka pro veřejnost i s průvodcem. Je lepší se objednat předem, což jsem neudělal, ale bylo volné místo. Tato exkurze je zdarma! Po důkladné osobní prohlídce (skoro jako na letišti – musel jsem u ostrahy nechat i kapesní nožík, který mi pak zase po prohlídce vrátili), nastupujeme do autobusu a vyrážíme. Nejdřív jsem si myslel, že je to z bezpečnostních důvodů nebo že turisté jsou příliš rozmazlení, než aby je nechali chodit pěšky. Ale areál je skutečně hodně rozsáhlý a pěšky bych to v místním vedru chodit nechtěl. Není nad klimatizované vozidlo! Prohlídka je s průvodcem, který mluvil téměř nepřetržitě a jistě sděloval návštěvníkům mnoho zajímavých informací – bohužel však ve francouzštině, což je jazyk, ve kterém dám dohromady stěží pár slov. Viděli jsme několik budov, které netvoří souvislé komplexy, ale jsou vzdáleny několik kilometrů od sebe. Mezitím vede nějaké to potrubí a také železniční koleje, po kterých se mimo jiné dopravuje raketa na startovní rampu. Rampy jsme viděli dvě, bohužel však bez rakety. Alespoň si můžete prohlédnout maketu rakety před vstupem do areálu. Koukněte se na foto – ten malý modrý človíček dole je zobrazen v životní velikosti a slouží jako měřítko – raketa samotná je vysoká skoro jak Petřínská rozhledna. Většinu prohlídky jsme absolvovali v autobuse, asi na třech místech jsme pak i vystoupili ven. Na závěr tříhodinové exkurze jsme ještě shlédli nějaké filmy v řídícím středisku. Po exkurzi jsem pak prolezl místní Musée de l’Espace (Muzeum vesmíru). Zde se platí vstupné. Muzeum je celkem pěkné, asi polovina informací je přeložena i do angličtiny. Muzeum není zaměřeno jen na Kourou či na Francii, a tak jsou zde i fotografie a panely věnované Sputniku, Juriji Gagarinovi či projektu Apollo.

Úprk z Francie

Francouzská Guyana mě celkem příjemně překvapila, je tu rozhodně co k vidění. Ale ty ceny! Je tu asi ještě dráže než ve Francii. Jídlo ujde, přežíval jsem na fazolové dietě (neboť fazole s párkem a další konzervy ze supermarketu byly celkem levné). Ale ubytování je velmi drahé – v St Laurent jsem spal v hamace v soukromí, v Kourou jsem pak 3 noci strávil ve stanu na fotbalovém hřišti – poslední, třetí noc (po návratu z CSG), jsem nejdřív musel počkat, než fotbalisté skončí svůj trénink, pustili si na to dokonce umělé osvětlení. Doprava je také neskutečně drahá. V St Laurent jsem chvíli (neúspěšně) zkusil stopovat, ale nakonec jsem kapituloval a jezdil dodávkami (taxi collectif) za nekřesťanské peníze (viz praktické informace). Francouzská Guyana docela zamávala mým rozpočtem, a to jsem tu strávil jen 4 dny! Opět jsem si ale připadal jako za studentských let, kdy jsem jezdil stopem, hladověl jsem a bydlel pod stanem…

Takže z Kourou jsem potom jel dodávkou do Cayenne, kde jsem se nezdržoval, přesednul jsem na další dodávku a odjel do Saint-Georges, což je městečko na francouzsko-brazilské hranici. Hranici tvoří (jako obvykle) řeka, a to konkrétně řeka Oyapok (to je francouzsky, portugalsky Oiapoqu). Je zajímavé, že všechny hraniční přechody mezi Guyanami navzájem i Guayanami a jejich sousedy tvoří řeky. A to řeky sice krátké, ale široké! Oyapok je z nich asi nejmenší, je jen o málo širší než Vltava. Jen mezi Brazílií a Guyanou vede zatím most (a to teprve od letoška), všude jinde musíte použít trajekt nebo převozníka. Sedl jsem tedy ve Francii do lodi a za pár minut jsem přistál v Brazílii. A dost se mi ulevilo. Ne že by v Brazílii bylo nějak extra levně, ale není to chválabohu Evropská unie. Jenom zase musíte začít dávat pozor na přechodech pro chodce – brazilští řidiči kvůli Vám nezastaví, ba ani nezpomalí…

Ďábelské ostrovy, Fr. Guyana

Stránky autora: www.kompas.estranky.cz

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: