EXPEDICE JEDEM KOLEM: Turecko – krajinou půlměsíce

První kilometry, kebab a čaj

Překonat Tureckou hranici se nám, jak už víte z minula, podařilo. Je už celkem pozdě večer a tak se poohlížíme po nějakém tom spaní. Všude okolo jsou ale jen políčka s úrodou a spát někde v přírodě se moc nedá. Jo kdybychom sjeli z hlavní trasy, tak možná. Zkoušíme, ale nic nenacházíme. Za Edirne ve městě Havsa se proto ubytováváme v místním hotýlku. Ujímá se nás pan učitel zeměpisu na místní univerzitě.

Bere nás do restaurace a chce nám koupit jídlo, ale s díky odmítáme, přece jen je to dost peněz. Sám vlastní internetovou kavárnu a všichni kluci v občerstvení jsou prý jeho studenti. Nosí nám jednotlivé chody po kouskách a vždy sledují, zda nám chutná. Pan učitel vysvětluje, že dnes je prý nějaká velká noc, kdy Mohammed mluvil s bohem a předvádí, že o kousek dál, se dělá tělocvik (modlení).  Ráno dostáváme čaj, náš první v Turecku a loučíme se.

Trajektem do Canakkale

Odteď naše kroky nevedou do Istanbulu, ale dolů, přes město Canakkale dále do Antalye. Chceme si ušetřit zácpy a koneckonců, Istanbul nám neuteče. Jedeme po hlavních tazích. Silnice jsou perfektní, a kde nejsou, brzy budou. O tom se přesvědčíme v celém Turecku. Všude se staví silnice. V tomhle bychom se mohli od Turků učit. Do Canakkale je nejlepší cesta po moři. Trajekty jezdí každou půlhodinku, tak ani nemusíme dlouho čekat.

Cena 12TL za motorku. Osoby se prý vozí zdarma. Cestou na Izmir hledáme v mapě nějakou zajímavost, přece jen tohle bylo kdysi Řecko a je tu spousta památek. Jednou z nich je nepochybně Troja. Památky jsou v Turecku pěkně značené, takže se nemusíte bát, že byste nějakou nenašli.

Krásy Řecka pod Tureckou vlajkou

S hotely, nebo s kempy, je to tu ale horší. Když tu najednou, Troja camp. No dobrá, dnes budeme spát tady. Cena je teda dost vysoká – 50TL, ale v okolí není nic a je to tu pěkné. Navíc čistá sprcha a záchody, elektrika a wifi. Nakonec to dopadá tak, že s panem majitelem a průvodcem v jedné osobě sedíme u stolu, pijeme slivovici, místní pálenku a víno. Příště prý spíme zadarmo… Zabředáme i diskuzi na téma islám a ženy. Prý se vůbec nemusí zahalovat, jsou rovnoprávné.

Mohou studovat i pracovat, když chtějí. Vše je prý na jejich rozhodnutí. Spíš než Islámské tradiční hodnoty tenhle chlapík uznává filozofii, že má být dobrým člověkem a chovat se pěkně k lidem, zvířatům a přírodě. No, to je aspoň pohled na svět, tak to má být. Vysvětluje nám rozdíl mezi Trojou a Efesem. Abychom si vychutnali Troju, musíme znát její příběh. Je to o magii místa. Není tu nic, pár ruin. Na rozdíl od toho Efes je magický i dnes.

Druhý den, jdeme vyměnit pár peněz a zjistit, jaké jsou vlastně v Turecku ceny. Alkohol je tu dost drahý, takže ta včerejší cena nebyla odrbávka. Nicméně nám tahle noc v kempu trochu zahýbala s rozpočtem a dnes budeme venku a vařit. Našli jsme si u silnice luxusní místečko pod obrovským starým olivovníkem. Sotva začneme vařit, mává na nás kdosi od nedaleké benzinky. Je to noční hlídač. Tušíme průšvih. Vyklube se z toho ale pozvání na čaj. Nerozumíme si sice ani slovo, ale přesto je naše ručně-nožní debata ve velice přátelském duchu. Benzinka je zavřená, ale plně vybavená, vaříme proto to co jsme začali venku, ale v kuchyňce. Spát nakonec můžeme také tady. Takže máme poprvé svého vlastního hlídače. Nakonec ne naposled, ale o tom, až příště.

Další zastávkou je Efes, který je nyní už památkou UNESCO. Na parkovišti se k nám žene týpek a říká co a jak. Prý je lepší jít to procházkou ze shora. Pracuje prý pro vládu. Na visačce má „shuttle supervisor“ haha. Zadarmo nás prý odveze k hornímu vstupu a cestou nám ještě zastaví na exkurzi do továrny na kožené kabáty a kabelky. Asi už tušíte, co následovalo… továrna byl obchod a když jsme nic nekoupili, tak nás vykopli. Naštěstí nám ale zavolali odvoz ke vstupu. Nechali jsme se napálit, ale jsme u vstupu a zadarmo tak co. Vstupné je 40TL, fůůů to je dost oproti 25 co psali na internetu. Platíme a necháváme na sebe dýchnout historii. Návštěva za to stojí a celkem tu trávíme asi 4 hodiny. Po návratu na parkoviště je supervisor už pryč, to se dalo čekat. Ještě, že jsme si k němu do auta nedali věci, jak nám radil. Dobrák od kosti. Raději pryč, ale kam tak pozdě?

Jahody přímo od pěstitele, to chceš!

Všude kolem cesty jsou pole nebo skleníky. Sady jsou hodně zavlažované, tak ani pod strom si člověk nelehne. Zastavujeme u jednoho z mnoha stánků s ovocem u cesty. Kupujeme jahody a nakonec jsme pozváni na čaj a ustlat si prý můžeme v sadu.

Ráno si kupujeme další kilo jahod, nemůžeme odolat. Pan majitel nám nese čaj. Nemluví a my také ne, dorozumíváme se jen zdvořilými gesty.

Do Pamukkale nechceme dojet v pravé poledne a tak se trochu flákáme. Nakonec stejně ztvrdneme v zácpě. Je to tu jak v Rumunsku, všechny vesnice jsou kolem hlavní cesty, takže nejde jet moc rychle. Na Pamukkale je hodně vedro a tak sedáme do parku do stínu. Pohled na asi půlkilometrovou kolonu lidí stoupající vzhůru nás odrazuje. Tohle si necháme na někdy příště. Dnes nás také napadá se zaregistrovat na couchsurfing.

Vojta už před pár lety této komunity několikrát využil, tak proč ne teď znovu? Při pohledu na zácpy, jsme se rozhodli to vzít trochu mimo hlavní tahy a do hor. Jezero by mohla být příjemná destinace k dnešnímu kempování. Je tu sice značen kemp, ale není po něm ani vidu ani slechu, zaplouváme tedy do březového háje na břehu jezera. Noc je chladná, ale asi už jsme zvyklí. Navzdory tomu, že se jezero jmenuje Salda, voda slaná není. V celém Turecku jsme nenašli kouzelnějšího místa. Možná to bylo západem slunce, možná jsme konečně našli překrásné místo na spaní a možná je to tím, že je to tady opravdu dokonalé.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Antalye, stát ve státě

Nevím, jak to Mirka dělá, ale vždy odněkud vytáhne sušenky. Takže starosti, co budeme snídat, padají stejně rychle jako sušenky do nás. Jsme pár kilometrů od Antalye, kam by měli dorazit naše pasy z Prahy. Velké díky patří Mirkovi Marešovi, který nám předal kontakt na svého kamaráda Metin právě z Antalye. Na benzince mu píšeme, že za chvíli dorazíme a taky se snažíme zajistit si nějaké to ubytování přes couchsurfing. První člověk nás odmítá s tím, že když máme na benzín, máme přece i na hotel. Tohle moc nechápu, benzín sem nás stál stejně jak letenka. Díky tomu ale natrefíme na perfektního člověka. Burak byl na Erasmu v Brně a studoval to stejné co Vojta. Jak viděl, že jsme z ČR, neváhal a pozval nás k sobě.

Máme vlastní pokojík a motorky jsou v hlídaném areálu. Co víc si přát. Nakonec se z toho vyvine moc krásný pobyt. Původně jsme tu měli být jen dva dny, ale každodenní ujišťování, že balíček dorazí, náš pobyt protáhl na dnů šest. Antalye je celkem jiná než zbytek Turecka. Je to přímořské město plné hotelů, má krásné staré město s miniaturními uličkami a hlavně, hlavně jsou tu k vidění velké motorky a ne jen skútry jako ve zbytku Turecka. Zkrátka je to tu dost jiné.

Péče o turisty a jejich bezpečí je zde na prvním místě. Nejsou výjimkou ani detektory kovu v obchodech. Po šest dnů jezdíme po městě, upravujeme fotky a stříháme video. Celkově prostě lenošíme a dáváme se dohromady. Jeden večer nás Burak zve na couchsurfing setkání. Zde potkáváme prvního a zatím posledního Čecha na cestě – Josefa. Studoval v Turecku a dává nám nějaké tipy. A co je hodně důležité, kontakt na kamaráda ve městě Van. V neděli už to nevydržíme a jedeme pryč. Lenošení už bylo dost a díky vízům se musíme trochu pohnout dál. Domlouváme se s Metinem, aby nám balíček přeposlal do města Van na východě Turecka. Kdybychom věděli o těchto průtazích už předtím, jeli bychom dávno.