HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Expedice do srdce Kalahari

Expedice do srdce Kalahari

Je to téměř přesně rok, co jsme tuhle cestu začali plánovat. Teď stojíme na konci i na začátku cesty. Končí rok příprav, kdy jsme vymýšleli cestu, uvažovali o tom, kam a na jak dlouho, hledali vhodné auto za cenu, která by nás nezruinovala, a ze všech stran probírali, jak to všechno natočit. Začíná „ostrá“ fáze.

Najdeme opravdové křováky?

Opravdu vyrážíme na cestu. A ukáže se, jak dobře jsme plánovali a nakolik dokážeme naplánované věci opravdu dotáhnout do konce. Najdeme opravdové Křováky? Ne ty, kteří vás odchytnou na kraji rezervace a za patřičný peníz vám zatančí nebo s nimi podniknete „Bushwalk with Sans“. Opravdové lidi, kteří žijí v Kalahari. Spojili svůj život s pouští tak těsně, že se stali jediným národem, který je schopný v ní žít. Možná je to bláhová a naivní touha, ale bez podobných by se neudála spousta věcí.

Projedeme dvě jihoafrické země. JAR a Botswanu. Spočítáno to máme asi na šest tisíc kilometrů, deset národních parků 26 dní. Budeme fotit, psát a točit, jako o život. Dva filmy, jeden o Křovácích, druhý o poušti. O tom, jak vypadá jeden z posledních kusů divočiny na jihu Afriky. Všechny ostatní parky jsou proti Central Kalahari Game Reserve vlastně jen takovými výletními místečky.

Jak cesta probíhá a co všechno je třeba jinak, než jsme plánovali, si budete moci přečít i na nejčtenějším cestovatelském portále www.HedvabnaStezka.cz, který je hlavním mediálním partnerem expedice. Den po dni. Přes satelit budeme posílat aktuální články i fotky. Tak pojeďte s námi.

Člověk míní Afrika Mění

Tak jsme tu. Sotva jsme vkročili do půjčovny, zjistili jsme, že máme připraveno auto, do kterého se nevejdeme. To bylo ještě OK, protože jsem zamával e-mailovou korespondencí a blonďatá slečna hned zvedla telefon a usmála se: „I´m sorry, isr. Give us fiveteen minutes. The car willbe here.“ Asi už tušíte, že nebylo. Když vám tady řeknou časový údaj, je nutno násobit třemi. Po hodině a půl jsme auto dostali a vyrazili.

Ale ouha! Po 40 kilometrech křach a uvařený motor se zastavil. Oživili jsme ho devíti litry vody, ale za dalších deset kilometrů to samé. Volám půjčovnu. „Yes, sir, I am sending you a new car,“ švitoří holka z půjčovny. Po půlhodině volá znovu. Je dost překvapená, že ještě nemáme auto. Dalších dvacet minut a volá, že truck zrovínka vyrazil a za 30 minut je u nás. Po třech hodinách na krajnici, kdy kolem sviští jeden truck za druhým, se konečně objevuje náklaďák s dvojčetem našeho nissanu na korbě. Je půl sedmé, stmívá se, ale jsmespokojení. Po půl hodině vyrážíme. Hladoví, žízniví, ale odhodlaní dojet až ke Kimberley, abychom dali ráno nákup a se vším potřebným dorazili do Mokala paku. Hned v úvodu nám černá slečna dala poznat, že plánovat sice můžeme, ale stejněvšechno bude tak, jak vymyslí ona. Těšíme se na dašlí překvápka.

Prší

Celou noc pršelo. Déšť si sice dával občas pauzu, ale i tak bušil do stanu o sto šest. Ani to ale neodradilo šíleného opeřence od téměř souvislého pištění. Vysoko a nahlas. Sem tam seozvalo i prsknutí, jak se něčeho polekal pakůň, co se přišel napít. Hned vedle campsitu je totiž napajedlo. Za soumraku přišla malá skupinka buvolů, teď v noci ho okupují právě pakoně. Ráno je stejně upršené jako noc. Kapky bubnují na stan a my vylézáme ze stanů,abychom se dali na cestu. Kontrolujeme Abdulovu ruku. Otekla, ale vypadá to, že včela, která ho píchla, nebyla tak drsná, aby našeho kamaráda skolila.

Dneska chceme objet park po nejdelší trase. Všude kolem je mokro. Cesta vypadá jakolehce navlhlá, ale auto se místy klouže jako na sněhu. Občas se boříme a děkujeme na náhonna všechna čtyři. I přes upršené ráno potkáváme krásná zvířata. Antilopu vranou, gemsboky apo dlouhé době zase vidím antilopu losí největší z afrických antilop. Samec může mít i 750kilo a to už je pořádná pečínka. Loska je ale daleko, musím dát telekonvertor, fotka nebudenic moc. Ve vysoké uschlé trávě potkáváme i sestřičku antilopy vrané – antilopu koňskou.Nádherné zvíře, které jsem ještě neměl to štěstí vidět. Mám radost.

Cesta se vlní bušem. Chvíli čvachtá, chvíli je pevnejší. Míjíme jiné kempy a vjíždíme do druhé části parku, kteráse jmenuje Lilydale. Ta oblast se nám vůbec nelíbí, ale po chvilce vjíždíme na planinu, kdese pasou další zvířata, která jsme ještě neměli tu čest potkat. Pakoně běloocasí. Normálně žijí víc na severu, sem je asi někdo dovezl. Jsou to pěknější bratránci pakoně žíhaného, který tady je běžný. Jenže ty potvory zase utíkají, takže ke slovu znovu přichází telekonvertor. Kruci. Aspoň že jsme na cestě našli roh na památku. Když dorážíme do tábora, prší. Vaříme si polívku na zahřátí a děkujeme Bushmanoviza dlouhé rukávy a vesty. Fouká vítr a my debatujeme, co podnikneme večer a hlavně – jak bude zítra v Kalahari.

I to je Afrika

Jsme na cestě, takže se ještě vrátím k parku, který jsme dnes opustili. Mokala je jméno, kterév jazyce Setswana označuje strom, kterému se v afrikaans říká kameeldoring. Latinsky akaciaerioloba. Česky akácie vlnatá. Je to moc zajímavý strom. Vysoký může být až 17 metrů. Jeho plody jsou poměrně veliké a prý je jedí gemsboci. Křováci z nich také dělali lék proti nachlazení a horečce.

Když jsme odpoledne kroužili parkem, narazili jsme na. Musela býtnemocná nebo přestárlá, protože tady nejsou velcí predátoři. Ležela v trávějako upomínka na to, že smrt k životu patří. A v Africe obzvlášť. Fotili jsme a obcházeli jí hodnou chvíli. Může se to zdát morbidní, ale rozhodně je to zajímavé. A jak jsem řekl, tohle k Africe patří. Mnohokrát se o tom přesvědčí každý, kdo sem zajede. Zbytky stržených nebo uhynulých zvířat vás provázejí na všech cestách.

Když jsem pak seděl v autě (je tu jediná elektřina, kterou máme k dispozici), byl večer, slunce zapadlo a padala větší a větší tma. Vedle mě se ozvalo zašeptání: „Jakej byl ten signál?“ ptá se Abdul a usmívá se. Když jsem sedal k počítači, řekl jsem, aby až se objeví nějaké zvíře u napajedla, zasyčel. „Tssss!“ říkám a on ukazuje smerem k vodě. „Buvol,“ dodává a jde fotit. Já nemůžu. Jednak mám práci, za druhé mi Čoud vzal objektiv, aby mohl točit. Tma se už zdála úplná. Ale asi mě mátlo světlo v autě. Těšil jsem se, co přinese Kalahari. Teď sedím v autě a ona se s každým kilometrem přibližuje. A napřahuje náruč.

Dvě řeky

Oblaka zberánkovatěla. Když se podívám na nebe, je plné bílých nadýchaných mraků. I když děšť není definitivně pryč. Večer i odpoledně se ozávý hřmění a obzorem se převaluje bouře. Jsoun viděti blesky. K nám ale naštěstí nedosáhnou. Ani blesky ani kapky. Jsme v Kalahari. Zemi oranžových písků. Jeli jsme celý den a po 670 kilometrech konečně dorazli do jednoho z našich cílů. Park napomezí tří zemí. JAR, Namibie a Botswany. Jako hlavní cesty tu slouží koryta dvou vyschlých řek, Nossob a Auob. První dvě noci trávíme v kempu Twee Reverien (Dvě řeky), který je vlastně jejich soutokem. Nic se nebojte, kromě občasných kaluží tu není po vodě ani památky. Řeky mívají vodu jednou za asi 60-90 let.

Zatím všechno probíhá podle plánu. Jedinou komplikací byla výměna auta na začátku. Ta ale přinesla komplikaci další. K překročení hranic potřebujeme mít souhlas půjčovny. Říkají tomu cross-border letter. my ho máme, ale na to první auto. Volal jsem do půjčovny, pán povídal, že ho hned pošlou faxem. Tak uvidíme, jak pochodíme. Třeba tu budeme muset zůstat…

První den v parku přinesl pěkná pokoukání. Kapskou lištičku jsme potkali, byla první zvířátko, které nás tady přivítalo. Byli i lvi. Jenže daleko, přes celé koryto, to je asi 300 m, takže nemělo moc cenu fotit. Samozřejmě jsme potkali i totemové zvíře parku – gemsboka. Přímorožce jihoafrického. Elegána v pyžamu, chtělo by se říct. A naštěstí nechyběly ani surikaty, klauni všech pouští. Ty mají nevýhodu, že jsou malinké a i v nízké trávě jsou špatně vidět.

Tak se pomalu sžíváme s pouští. Pro nás je tu samozřejmě pěkně horko, ale zas lepší, než mínus dvacet, že jo… Zítra přejedeme do kempu Nossob. Je to oblast vyhlášená na výskyt šelem. Tak jsme zvědaví. Dnešní lvi nás jen rozdováděli… Zítra taky pošlu nějaké fotky zdejší krajiny. Dneska zvířátka.

Dostaveníčko s pouští

Dnes se nám poušť předvedla v plné kráse. V noci bylo příjemně chladno. Když jsme v půl šesté vstávali, bylo dvaadvacet stupňů. Slunce ale rychle dostávalo sílu. Pro nás je neobvyklé, jak příkrý oblouk na obloze opisuje. Když je poledne, máte ho přímo nad hlavou a marně otáčíte hlavu, kde že kruci je. Gemsbok park byl samozřejmě už vzhůru a pilně se na nás připravoval.

Po několika kilometrech jsme potkali jiný vůz, který nám ukázal na pahorek přímo vedle nás. Rozvalovala se tam rodinka gepardů. Přímo na vrcholku duny pěkně mezi zelenou trávou. Aby měli přehled o okolí a zárověň nebyli moc na očích. Míříme do kempu Nossob, je to něco málo přes 160 kilometrů. Tím směrem včera večer blýskalo a tušili jsme bouřku. Cesta nám dala za pravdu. Sem tam louže a čím víc jsme se vzdalovali od Twee Riverien, tím byly větší a čerstvější. Když jsme po pětihodinách jízdy dorazili do Nossobu, byl písek místy ještě vlhký. Asi to stálo za to. Ale vraťmě se ještě nacestu. Včera jsem sliboval kytičky a taky nějakou krajinku. Tady to je. Samozřejmě nevím, jak se ty kytky jmenují, ale jsou moc pěkné. Poušť teď na některých místech vypadá jak rozkvetlá louka. Jen stím rozdílem, že se v ní potulují lvi.

To takhle jedete. Písek pod koly šumí, sluníčko peče jak o život. A najednou se za zatáčkou objeví lví páreček. Rozložení hned na hraně cesty. Nádhera. Čoud, náš kameraman, je má přímo předobjektivem. Když se samec najednou zvedne a udělá dva kroky, je hned vedle něj. Máme okýnka dokořán… ale lvíček se jen položí do stínu našeho auta. Aby na něj moc nesvítilo :-). Ale dlouho to nevydžel. Znovu se zvedl a odšoural se kus dál. Všimli jsme si, že má poraněnou jednu nohu. Asi se popral. Možná o tu pěknou lvici, co je s ním. A možná teď mají pár dní jen pro sebe a plození potomstva…lvi to tak dělávají. A my je u toho rušíme.

Kus dál (pár kilometrů) jsme zastavili na odpočívadle. Piknic site tomu tady říkají. Jsou tu i grily. A taky lví stopa v písku. Naštěstí dost stará. To odpočivadlo máte taky na fotce. Jak jsem psal, dnes spíme v kempu Nossob. Je to místo hluboko v poušti. Je u něho takový posed, ze kterého se dají sledovat zvířata u napajedla. Dali tam i webkameru. Celý rok jsem jí sledoval a přes ni i zvířata, co sepřišla napít. Dnes večer se tam posadím a budu si užívat toho, že nepotřebuju nic než vlastní oči, abych viděl, kdo se večer přijde do Nossobu napít.

Plány jsou od toho, aby se měnily

Už jednou jsme tu zažili radikální změnu plánů. To když nám vypovědělo službu první auto. Teď přišladalší změna, doufejme, že jen kosmetická. V Nossobu jsme totiž potkali český pár, který nám poradil pár věcí. Předně – povídali, že bez předchozí rezervace nás v Botswaně vůbec nikam nepustí. To mě trochu překvapilo, protože vím, jak systém rezervací funguje v JAR a sousedních zemích jako Namibie, Zimbabwe. Navíc jsem do úřadu, který tyhle věci vyřizuje, psal mail čtyřikrát. Nikdy nikdo neodpověděl. Ale Češi mě uklidnili, oni posílali mailů 15 a čtyřikrát volali.

Abych to shrnul. Poté, co strávíme noc v Kaa, nezamíříme do Khutse a Central Kalahari, ale do Maun.To je město nedaleko delty Okavanga, správní středisko. Tam si vyřídíme rezervace do Chobe iCentral Kalahari a objedeme to v opačném pořadí. Dostali jsme pár tipů, co stojí a co nestojí za cestu. Navíc předpokladem, že po deštích bude cesta bohatá na zvěř, jsme si zkomplikovali pozici. Bývá tam prý tak mokro, že je těžké projet i s vozem 4×4. Uvidíme, jak pochodíme.

Upravená cesta tedy vypadá takhle: Z Kaa do Maun, pak Chobe National Park, po něm Nataa odtud přes Raskop do Central Kalahari. Plán na průjezd od jihu k severu opouštíme stejně tak jakopokus o to projet opačně. Jsou tam oblasti, které bychom kvůli bahnu nedali. Jsou to paradoxy, že jo? Poušť a my se tam nedostanem kvůli vodě… Z Central Kalahari odjedeme znovu přes Raskop a pak po silnici až do JAR. Tak nebo tak, z Nossobu jedeme dvě stě kilometrů k bráně Kaa. Dáme vědět, jak bude.

To byla jízda!

Dnes jedeme do Maun vyřídit si vstupy do parků. Musím se vám ale svěřit se včerejším zážitkem. Posledních 80 kilometrů na bránu Kaa byl vážně odvaz. Jeli jsme už v botswanské části parku. Bál jsem se, že to bude znát na úrovni cest. A bylo. Tedy vedla tam jen jedna cesta a byla opravdu, jak se tu říká, wilderness.

Dvě oranžové koleje v buši. Kolem se jen sem tam mihlo nějaké zvíře, ale v podstatě pusto a prázdno. Jen kytičky se žlutily a keře nasazovaly bílé květy. Ovšem prvních pár desítek kilometrů žádná užívačka. Písek byl hluboký a museli jsme jet opravdu jen asi 30km v hodině. Auto tancovalo jako gazela na flámu. Jendou jsme dokonce skončili napříč cestou. Jak je Nissan dlouhý (5m), tak má velikou tendenci se v zatáčkách přetáčet. A hluboký písek se chová podobně jako sníh.

Chvíli jsem se s tím pral, ale když jsem ho nechal jet, jak chtěl, bylo to lepší. Jen jsem se snažil, aby udržoval směr, kterým jsme chtěli jet. Po pár kilometrech ale začal pekelně táhnout doprava. Chvílemi jsem měl volant napůlku přetočený vlevo, abych ho udržel v kolejích. Pak se ozvalo zlověstné plácání. Plnk, plnk, plnk, plnk…

„Čoude, prosím tě, podívej se, co je s tím kolem, že tak plácá,“ povídám, ale tuším.

„No jo, prázdný. Jedeme po ráfku.“

„V tom hlubokým písku to ani nebylo cejtit…kdyby to tak netáhlo.“ Nebudete tomu věřit, ale píchli jsme přesně v polovině osmdesátikilometrové trasy. Vylézáme z auta. Kolem je poměrně hustý buš. Chce to dávat majzla.

„Kluci, každej koukat na jednu stranu, jo?“ hlásím a jdu povolit kolo a sundat rezervu. Pak zvedám auto na hever a mám velký strach, že se potopí do písku. Naštěstí ale drží. stojíme na pevnějším místě. Čoud ještě musí odkopat písek pod kolem, abychom mohli nasadit rezervu. A je to. Ani mechanici od Forda nejsou tak rychlí a sehraní. Jedeme dál. Auto si s hlubokým pískem dokáže poradit mnohem líp, když má zdravá kola. Chvílemi i vypínám 4×4. Cesta je pořád stejná. Klikatí se bušem. První směrovka, že jedeme správně, je 800m před bránou Kaa.

Chlapíka na recepci jsme tak překvapili, že ani nebyl na pracovišti 🙂 Inu, zas taková frekvence tu není. Podle mého odhadu tak jedno auto za tři dny, tak co by si neodskočil. Hned je ale tu. Kouká na permit a hned vytáčí recepci v Twee Riverien. A odtamtud se nás jiný pán ptá, jestli máme v pasu víza. Že si nevšiml.

„Nemáme, pane,“ uctivě odpovídám. „Jsme z České republiky, Evropská unie. My víza nemusíme mít.“

„Tak to je v pořádku, pane,“ řekne chlapík na druhém konci. Vracím sluchátko tomu zdejšímu. Chvíli poslouchá a pak nám řekně, že vše je OK. A ukazuje nám cestu ke campsitu.

Je 17:30 a jsme na místě. Jeden strom, jeden betonový stolek. Dvě dřevěné zástěny. V jedné toaleta (suchá), v druhé sprcha (mokrá). Toť vše. Žádný plot, nic podobného. Jo, je tu ohniště, tak jdeme na dřevo.

Tak to bylo. Dnes tedy jedeme do Maun. Po opravdové silnici a veliký kus dokonce po asfaltu. Držte palce, ať tam úředníci nejsou moc důležití.

Ještě osobní vzkaz. Jsme zatím pořád bez signálu na mobilech. Ale nemějte strach, jsme v pohodě a jak to bude možné, ozveme se.

Hunting area

„Aspoň že se tu nemusíme bát koček,“ povídám a věřím tomu. Jsme venku z parku. Ale ouha. Po chvíli přichází rozcestí a přes něj zrovna přechází rodinka lvů. Až teď si uvědomujeme, že je to tu označeno jako Hunting Area – lovná oblast. Takže ještě dávat majzla. Trochu váháme, kterou cestou se dát, značení žádné. Jen koleje v písku. Dáváme se na sever, podle mapy by to mělo být ono.

Po osmdesáti kilometrech najíždíme na opravdovou gravel road. Šotolinu. Místy je hodně rozbitá, ale proti hlubokému písku krása. A po dalších 120 kilometrech asfalt! Luxus, který nás až do Maun neopustí. Divočina za námi, frčíme jako o závod. Když tankujeme ve městě Kang, všímáme si cedule Wildlife Office. Zkusíme to tady. Rezervovat ty parky. Třeba bychom zítra ušetřili čas. Chvíli tohle dáme a pak zkoušíme rezervace. Ale chyba lávky. Nevědí nic, neumí nic. Nevědí ani, jaké campsity jsou v Chobe. Navíc tvrdí, že všechno tam je už soukromé a žádné státní kempy nejsou. Aspoň volají jinam, kde se domlouvám, ale taky nic. Takže zítra v Maun. Afrika.

Taky zkoušíme opravit kolo. Podle servismanů je pneumatika v háji. Tak chceme koupit novou. Jenže nemají náš rozměr. Zkoušíme to ve třech servisech, ale nic. Chlapík v jednom povídá: „Nikdy jsem takový rozměr neviděl, pane (255/70 R16). Před servisem stojí podobný Nissan jako náš se stejnými koly…asi se nedíval. Nic, zůstává to jako další úkol do Maun.

Jedeme dál. Po chvilce ale stavíme, abychob nažhavili Standu (to je náš satelitní přístroj) a poslali zprávy. Je ale takové sluníčko, že nevidím na display počítače. Tak se musím zastínit. A zase dál. Po asfaltu to frčí, ale je to dálka. Navíc když se setmí, krávy, co se toulaly kolem silnice (dálniceA2), se rozhodly, že silnice je mnohem lepší a ustlaly si na ní. Jsou vidět tak na sto metrů, což není moc. Je to nepříjemné, ale nadávat je asi vše, co se s tím dá dělat. Za soumraku si fotíme západ slunce, večeříme a myslíme na to, jak dopadne anabáze s rezervacemi. Snad to bude ok.

V noci přijíždíme do Maun. Je půl jedenácté, když zajíždíme do Old Bridge Backpackers. Překvapivě příjemné místo. Jsme ale zbití jak psi, tak jen do sprchy a spát. Intenzivně, hluboce a ze všech sil. Ráno nás budí opravdový řev. Ptáci se pomátli a chtějí si vykřičet plíce. Dáváme si teplou snídani (čínskou polívku a kafe) a jdeme na to. Bojovat s úředním šimlem. A povedlo se! Máme permit do Chobe a Central Kalahari a taky jsme konečně sehnali náhradní pneu. Zadara. 2000 randů. To je prosím 5.000 Kč. Dunlop 255/70 R16. Co se dá dělat. Taky kemp v Chobe je pochutnání. Padesá tamerických na osobu a den plus poplatky parku, které dělají 120 Pula. Inu, když vydělávat, tak pořádne. Do Central Kalahari je to tak, jak jsme předpokládali.

Chobe national park

Je půl sedmé večer. Máme postavený stan, připraveno na noc. Jsme v jednom z nejznámějších parků Afriky. Zrovna se vracím z umýváren, když zaslechnu zvuk lámání větví. Aha, říkám si. Kluci sbírají dřevo na oheň. Nebo je to slon, napadne mě. Dívám se směrem, odkud zvukpřišel. V hustém houští se opravdu hýbe mohutné tělo sloního samce. Potichu jdu ke stanům. Klucitam nejsou. Šli se projít a prohédnout další campsity. Jen Čoud sedí v autě a píše si do deníku.

„Tady kousek je slon,“ říkám mu. „Doufám, že ho kluci nějak nenaštvou, až se budou vracet. „Chlapci si ale dávali pozor. Přicházejí ve chvíli, kdy je slon za křovím hned vedle tábořiště. Dávají mi znamení, že tam je a já jim, že to vím. Pak už se jen kocháme, fotíme, točíme, zkouším nahrát zvuk trávy trhané chobotem a jeho odfukování. Prochází kolem nás asi půl hodiny. V klidu. Ví, že jsme tu a nemá chuť se kamarádit. Přišel se jen najíst a vzhledem k tomu, že stany a auto stojí na písčitém prostranství pod stromem, nemá důvod opouštět čerstvou šťavnatou trávu. My si to užíváme. Jsme potichoučku, i když bychom si klidně mohli povídat. Na vedlejším situ se vesele baví a hlaholí. Ale, jak řekl Abdul, ticho dělá tu atmosféru.

Po asi půl hodině slon odpouští ventily, odkládá hromadu trusu a přebytečné tekutiny a mizí vhustém porostu. Ještě chvilku je slyšet, jak se krmí. Pak začnou nalétávat hovniváli na hromadu, kterápo něm zbyla. Je to, jako by se slétaly miniaturní helikoptéry. Dělají opravdu hluk. My se dáváme dořeči a večeříme  Jinak mám ale (zatím) z Chobe smíšené pocity. Za ty peníze, co chtějí, to není to pravé ořechové. Cesty naprosto příšerné. Hluboký písek, výmoly na metr hluboké, nikdo se o ně evidentně nestará. Když divočina, tak divočina. Kemp bez zařízení, jen s blokem umýváren. Za sto randů ok, ale za padesát dolarů vás to trochu zklame. Uvidíme, jak to bude probíhat zítra. Po cestách se jedeprůměrně 30km v hodině, někdy i deset, když se valíte v mokrém písku či bahně hlubokém na půlmetru. Ale jak říkám, třeba se zítra ukáže, že to byl jen špatný den. Necháme se překvapit.

Bohužel se žádné překvapení nekonalo. Park není ošklivý, to vůbec ne. Ale evidentně žije buď ze zašlé slávy, nebo nevím z čeho. Možná z boháčů, co se nechají přivézt letadle až sem, vysokým autem je odvezou z letiště kilometr do lodge a odtud koukají z terasy na řeku a kochají se pocitem, jací že to jsou divočáci, když klidně sami jeli do Afriky.

Je tu taková jedna malá oblast, kde je krásně. Otevřená savana obklopená bušem, postranách kopce. Tam jsme se potkali s rodinkou žiraf. A na jednom z těch kopečků se pídili pokřováckých malbách. Ale o tom až zítra. Máme totiž náš oblíbený přejezdový den. Z Chobe se vracíme do Maun, tam dáme nocleh opět v Old Bridge Bacpackers a ráno tradá do Central Kalahari. Jen se bojím, aby to setkání neskončilo jako v Chobe. Tak zítra si povíme o výletu za obrázky.

Když malý muž maloval

Je to už dávno. V dobách, kdy ještě nemuseli utíkat před bílými osadníky, malovali Křováci obrazy na skalní stěny. Jsou jich rozesety desítky po celém jižním cípu Afriky. Najdete je v Dračích horách v JAR, v Matopo Hills, v Zimbabwe, najdete je i v Botswaně. A my jsme k jedomu takovému obrazu hledali cestu.

Jedna věc je na černém kontinentu (mluvím teď samozřejmě o své zkušenosti z mnou navštívených zemí) daná. Žádná mapa, kterou vám tu dají, vám nepomůže, dokud celou oblast sami neprojedete. Pak už se v ní orientujete. Dřív je to jen kus papíru pokreslený čárami. A právě podle takového papíru jsme hledali skály s křováckými malbami. Naštěstí bylo území, které jsme prohledávali, malé, takže úspěch se dostavil už za necelé dvě hodiny. jeden z místních kopců jsme nejprve objeli zleva, pak zprava, a na místě, kde jsme už jednou stáli se zničeho nic objevila o křoví opřená cedule ROCK PAINTINGS. Jsme tu.

Vystupujeme z auta, bereme foťáky s noříme se do vysokého podrostu. Skáčeme z kamene na kámen, pak šplháme po skále výš a výš. Otevírá se nám nádherný pohled do krajiny. Chobe pod námi leží jako zelená kučeravá přikrývka. Na nebi krouží orel kejklíř, volá vysokým hlasem. My pokračujeme v hledání. nevíme, kde malby budou, nevíme, jak vypadají, nevíme nic. Jen věříme, že tu někde jsou.

„Tady!“ tlumeně zavolá Abdul a my ostatní zvedáme hlavy. „Tady to je.“ Lezeme k němu. Já plný očekávání, jak to bude vypadat.

Na světlé skále vidím načrtnutá zvířata. Jedno přes druhé. Poznávám slona, antilopu losí, antilopu vranou. Rudkou vyvedené siluety zvířat, která byla pro Křováky důležitá. Eland (antilopa losí), král pouště, kterému tančívali. A slon. Obr, kterého ale malí Křováci dokázali ulovit. Lukem, oštěpem, nožem. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak.

Dělám si obrázky. Moc to nejde, sluníčko je ostré, pálí a píchá do objektivu, ale musím si to vyfotit. Pak prohledáváme skaliska kolem, abychom se dopídili, kde jsou další malby. Nevíme, jestli tam jsou. Jen pro jistotu lezeme po skalách, pod skalami i převisy. Nic dalšího ale nenalézáme. Buď tu další obrazy nejsou, nebo duchové nechtějí, abychom je viděli. Jedeme zpátky do kempu.

Ani bushman nemusí smrdět

Podvečer je moc příjemný. Je slyšet zorčení vody z nedaleké fontány. Ale ano, čtete dobře. Jsme totiž zpátky v Old Bridge Backpackers a mají tu opravdovou fontánu. Odjeli jsme z Chobe, abychom si tady zařídili ještě nějaké detaily ohledně vstupu do Central Kalahari. A využíváme toho, abychom si vyprali, Afrika má totiž talent špinit. Dnes jsme cestou z parku projížděli takovou cestou, která by se hodila spíš pro ponorku. Stometrové kaluže a v nich koleje hlubokého bahýnka… opravdu off-road řízení. Nutno ale říct, že náš Nissan Navara si s tím poradil úplně bez problémů. My uvnitř poskakovali jak hadrové panenky, ale on se s klidem a rozvahou valil dál a dál. Projeli jsme doopravdy neobvyklé věci. Na přední kapote jsme měli přidělanou kameru, tak doufejme, že točila a budou z toho obrázky.

Jinak včera si starý pán Chobe trochu napravil reputaci. Když jsme se vydali na projížďku odpoledne po návratu z pátrání po skalních malbách, asi se chytil za nos a rozhodl se ukázat nám, že je proč k němu jezdit. Projížděli jsme jedou z pánví a tam se ocitli v místě, které vypadalo jako generálka na Noemovu archu. Stádo zeber smíchaných s pakoni, kus dál impaly. Hned vedle skupina čápů bělokrkých tak veliká, že jsem to ještě neviděl. Nádhera, tohle je moc pěkný pták. A za nimi se důstojně procházel veliký marabu. Když jsme popojeli jen o kousek vlevo, byly tam i husice (u zbytku opravdu veliké kaluže po deštích) a mezi nimi popocházeli tři kolpíci. Bílí ptáci podobní čápům s takovou lžící na konci zobáku. Paráda.

Samozřejmě nechyběli sloni, touhle dobou vlastně vládci Chobe. Ti tady, tu onde se vynořovali z buše nebo se oddávali bahenní lázni. Pěkně ve frontě. jednoho jsme takhle pozorovali, jak si lebedí a chobotem na sebe stříká bahno. Pak se objevil druhý. Ten první zamával ušima, dal si poslední dávku a pěkně uvolnil místo. Zatímco se druhý oddával lázni, první o kus dál používal pěknou akácii jako drbátko. Na mnoha stromech je vidět, že se o ně sloni rádi podrbou. Druhý pak vystoupil jak Zuzana z lázně a šel se podrbat též. To už ten první ale mířil za lahodnou čerstvou trávou. Krása.

Dnes bychom měli vstoupit do krajiny, která dala naší cestě jméno. Central Kalahari Game Reserve. Hořím zvědavostí a nervozitou. Vlastně ani nevím, jestli tam doopravdy chci. Ten pocit asi znáte. Co když to nebude ono? Co když to bude horší, než si dovedu představit? Bude mě nudit? Zklame mě? Všechno se mi honí hlavou a pokouší se mi do mozku nasadit myšlenku, že kdybych tam nejel, uchovám v srdci tu touhu po nepoznaném déle. Možná napořád. Po zkušenosti s Chobe, který mě jako první a zatím jediný velký park nenadchl, první dny vlastně zklamal a přes napravenou reputaci už sem asi nezamířím, se není co divit. Mám ze setkání s Kalahari strach. Tak mi držte palce. Vlastně nám všem. Pět kluků z Čech a velká africká šelma.

Nedělní pánev

No řekněte sami, kam v neděli nejlíp zajet? Samozřejmě na místo, které se jmenuje Sunday Pan. Takže vyrážíme. Není horko. Spíš se dá říct, že chladno. Když jsme vstávali, teploměr ukazoval 16 stupňů. Přejíždíme přes nizounký hřeben a vjíždíme do pánve Sunday. Podobá se našemu Deception Valley, kde máme kemp, ale je menší. Jinak taky travnatá pláň mezi nízkými „břehy“. Podle průvodců je to totiž vyschlé a fosilizované dno dávnověké řeky. Stejně jako ostatní pánve v parku. Zajíždíme ještě dál. Zvířat není zrovna moc. Gemsboci, springboci, sem tam dravec, pakůň. Nic převratného. Ono je to tak, že Central Kalahari je obrovská a v tom moři trav, buše a stromů se samozřejmě ztratí i velikánské množství zvěře. Potkáváme ale i medojeda! To báječné zvíře, co se ve filmu Bohové musejí být šílení zakouslo pánovi do boty a nechtělo pustit. Jen je to setkání si sekundové, takže fotka nehorzí ani náhodou.

Celkově nutno říct, že jsem v rozpacích podobně jako v Chobe. Z jiných důvodů a můžu si za to asi sám. Asi jsem si vysnil Central Kalahari jako ráj a nejlepší z nejlepších. Nevím. Jsem zkrátka trochu zaražený. Máme ještě jeden den, pak mizíme do JAR. Snad to ve mě dozraje. Snad si to vyříkám sám se sebou. Možná je to tím, že se mi ukrutně stýská po Janě a dětech. Jak říkám – chce to čas. Může to být i tím, že to, co jsem v Kalahari našel, není to, co jsem očekával. Divočina to je, ale už jsou tu i lodge pro turisty a zatímco v jihoafrické Kalahari byla na kempsitu čtyři auta, tady jsme první noc byli v autech šesti. Pravda, jednotlivá tábořiště jsou od sebe cca 100 metrů, ale takový nával jsem nečekal. Inu, asi jsme přijeli pozdě. Škoda. Tak tedy zítra ještě den a pak se vrátit do JAR a pokračovat podle plánu.

Divoký drájving

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí