HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

El Tatio – vroucí půda Atacamy

El Tatio – vroucí půda Atacamy

Návštěva gejzírů El Tatio, ležících ve výšce 4.320 m n.m. v Chile patří k mimořádným zážitkům.  Časný odjezd i velká zima je vynahrazena úžasným divadlem, kde halvní roli hrají gejzíry, hory a vycházející slunce.

Strašák – vysokohorská nemoc

Výlet na nejvýše položené gejzírové pole – El Tatio Geysers (4.320 m n.m.) začíná v malebném chilském městečku San Pedro de Atacama. To se nachází na severním konci velkého solného jezera Salar de Atacama a slouží jako základna buď pro výlety do pouště Atacama nebo v našem případě k přírodním gejzírům El Tatio, vzdáleným zhruba 95 kilometrů. Do tohoto ospalého městečka přijíždíme od argentinských hranic až k večeru, a to již s prvními poznatky o vysokohorské nemoci. Museli jsme totiž zdolat průsmyk Paso Jama, ležící ve výšce 4.200 m n.m., a na několika jedincích naší výpravy byly zaznamenány přímo učebnicové ukázky této nemoci:  bolení a točení hlavy, zvracení, celková malátnost a nevolnost. Městečko naštěstí leží „jen“ ve výšce 2.440 m n.m., tedy těsně pod hranicí pro příznaky vysokohorské nemoci, která se udává asi 2.500 metrů. Trochu chabá berlička pro ty, kterým nebylo zrovna nejlépe. Donutili jsme se jen ke krátké večerní procházce v jinak velice příjemném městečku se spoustou zajímavých hospůdek a obchůdků a až na nepatrné výjimky jsme šli brzy spát, protože nás druhý den čekal výlet na gejzíry, zajištěný prostřednictvím jedné z mnoha místních CK.

Poznávání někdy studí

Vstáváme neskutečně brzy a už v 5 hodin pro nás přijíždí mikrobus s anglicky hovořícím průvodcem. Bohužel nejsme kompletní, část účastníků naší výpravy po včerejších příznacích vysokohorské nemoci výlet vzdává . Okamžitý pobyt opět ve výškách přes 4000 metrů by mohl být riskantní – opětovná nevolnost by totiž mohla znamenat i nutnost okamžitého sestupu do nižších poloh, a to by byl konec jejich cesty. Byla by to škoda, protože před námi je zhruba dalších 10 dní, které strávíme v průměrné výšce 3.800 m n.m..

Před cestou ke gejzírům jsme se důkladně informovali ohledně teplotních podmínek. Ráno má být pěkná zima, teplota může klesnout i pod bod mrazu!  Takže řádně oblečeni včetně čepic a rukavic nasedáme do mikrobusu a choulíme se na studených sedadlech. Uvnitř mikrobusu totiž taky není nejtepleji, naším vlastním teplem zahříváme okolní vzduch a již za chvíli jsou okna pěkně zamlžená, takže není vidět, kudy jedeme.  Nezbývá  nic jiného než využít cestu k dohnání spánkového deficitu.

Když se řekne koka…

Jeli jsme zhruba 1 hodinu a ke gejzírům jsme dorazili těsně před svítáním. Byla hrozná zima a tak jsme byli vděční za snídani, kterou nám náš průvodce a řidič v jedné osobě připravil. Sandwich, sušenky, instantní káva, ale hlavně koka čaj. Všichni jsme ho pili poprvé, byli jsme zvědaví na jeho chuť a především účinky. Zakázané věci vždy lákají a na druhé straně vyvolávají obavy. Díky našemu dalšímu pobytu především v Bolívii a Peru zjišťujeme i jiný pohled na tuto prvotní ingredienci pro výrobu kokainu. Inkové koku uctívali jako posvátnou rostlinu, určenou jako dar bohům, a proto byla nezbytnou součástí při různých rituálech, ať už   uctívání Boha Slunce nebo iniciačních, spojených se vstupem do dospělosti. Koka obsahuje omamné silice, které mají stimulující účinek, zmenšují pocit únavy, výborně tlumí příznaky vysokohorské nemoci. Dobrá zpráva pro naše kamarády trpícími jejími příznaky –  od tohoto dne jsme  si pravidelně vařili koka čaj k snídani. Zjistili jsme, že se dá velice snadno koupit buď na trhu, kde se sušené lístky prodávaly v malých zelených igelitkách nebo jsme ji objevili prodávat drcenou a balenou jako normální černý čaj – tedy v nálevových sáčcích. Při našich následujících toulkách  Bolívií jsme narazili i na koka bonbóny. Prostě koka je na každém kroku, je přirozenou součástí zdejšího života  a je jen na vás, jaké stanovisko k ní zaujmete. Je třeba si totiž uvědomit, že přírodní koka není v žádném případě kokain!

Stříkající gejzíry

Po snídani  jsme dostali rozchod, abychom si nafotili tryskající proudy horké minerální vody, vystřikující v nepravidelných intervalech na různých místech gejzírového pole. Výjevy to byly vzhledem k nízké teplotě okolí vskutku impozantní. Procházeli jsme se mezi nimi, někde ze země vybublával slabý pramínek horké vody, někde jen z pukliny vycházely obláčky horké páry a jinde zase nečekaně vyskočil gejzír a rozpadl se na tisíc drobných zářivých krůpějí. Fascinující podívaná! Ale stále byla taková zima, že kromě  focení gejzírů jsme využívali i jejich teplo a v bezpečné vzdálenosti nasávali horké páry. Dokonce tam byl jeden zvláštní gejzír, který vypouštěl plynule párové oblaky vysoko do výšky a daleko do prostoru, že i z bezpečné vzdálenosti vás páry obklopily a vy jste si náhle připadali jako v parních lázních. A to teploučko! Viděla jsem, jak si jeden turista ohříval krabicové mléko přímo v malé prohlubni s horkou vodou a věřím i tomu, že by zde bez problémů šla udělat vajíčka natvrdo. I když představa, že takhle brzy ráno a v takové výšce snídám tak těžké suché jídlo ve mně nevyvolávaly ty nejlepší pocity. Stále jsem totiž byla ve střehu: i když jsem předcházející den unikla příznakům vysokohorské nemoci, tušila jsem, že číhá a čeká na svou příležitost. Nakonec se dočkala – celý pobyt strávený ve vysokých polohách jsem trpěla nespavostí, což je jeden z jejích dalších příznaků. Pravidelně jsem se ve 2:30 hod. probudila, 2 hodiny jsem se převracela, než jsem zase usnula. No a  v šest jsme měli každý den budíček. Takže spánkový deficit jsem nakonec postupně dohnala až doma v Čechách.

Smrtelně nebezpečné gejzíry

Jakmile nad horami na obzoru začalo vycházet slunce, vzduch se začal velice rychle oteplovat a tím i gejzírové představení pomalu končilo. Díky oteplování okolního vzduchu už nedocházelo k obrovským výbojům horké vody, ale země jako by si jen tak oddychovala, vypouštěla obláčky páry, které byly proti slunečním paprskům čím dál tím méně znatelné.

Ale to nebyl konec! Mikrobus nás popovezl k dalším gejzírům, které byly mnohem mohutnější a tím i nebezpečnější. Nepravidelné proudy horké minerální vody dosahovaly i několika metrů, a proto opatrnost byla zcela na místě. Dokonce jsme si od průvodce vyslechli historku, že jeden turista za svou neopatrnost zaplatil životem. Do jednoho takového gejzíru spadl, respektive se pod ním probořila kamenná plošina, která byla působením horké minerální vody podemletá a neunesla jeho nerozloženou váhu. Asi i proto byly kolem všech těchto gejzírů vystavěny kamenné ohrádky určující bezpečnou vzdálenost.

Je čas na ranní koupel

Už jste se někdy koupali v termálních jezerech? Možná ano, ale ve výšce 4.300 m n.m. asi těžko, pokud jste nenavštívili Chile a gejzíry El Tatio. Bylo tu sice jen jedno termální jezírko, ale rozhodně stálo za vyzkoušení. Totiž představa teplé koupele po ranním vymrznutí byla víc než lákavá. Jezírko mělo tvar téměř dokonalého obdélníkového bazénu, zhruba 5x10m a díky pramenům vyvěrajícím na několika místech na jeho dně, bylo krásně teplé. Dál od zdroje teplota vody sice klesala, ale stále byla podstatně teplejší než okolní vzduch. Kromě cachtání a povalování v teploučké vodě jsem si chtěla pochopitelně i trochu zaplavat. Na délku měl bazén asi těch 10 metrů, plavala jsem jen tam a zpět a nejednou jsem začala lapat po dechu. Nějak se mi nedostávalo kyslíku, já jsem sice ve chvíli totální blaženosti zapomněla, ale moje tělo ne. Opět ta vysoká nadmořská výška! Musela jsem  přestat plavat a  pomalu se vydýchávat a  zklidnit tak svůj zrychlený dech. Přesto koupel byla úžasná! Trvala sice jen půl hodiny, ale už odpoledne jsem bohužel  pocítila i její neblahé účinky. Přestože bylo teprve půl deváté ráno,  tak za půlhodinku pobytu v teplé vodě jsem se pěkně spálila. Slunce v této nadmořské výšce také nelze podceňovat. Odnesl to sice jen obličej, protože zbytek těla jsem schovávala v teplé vodě proti okolnímu chladu, ale zato dost. Naštěstí použitím Panthenolu  spray se spálená místa zklidnila bez dalších komplikací. Tak taková byla moje návštěva nejvýše položených gejzírů na světě. Vřele všem  doporučuji!!

Zkušenosti čtenářů

eva

Já jsem měla štěstí, že na mne výška vůbec nepůsobila. Všem bylo blbě a já si vesele pobíhala a fotila. Bohužel ke gejzírům jsem nakonec nejela, ale večerní výlet do Měsíčního údolí taky stál za to.
Ohledně koky bych chtěla upozornit, že užívání samotné koky moc nepomůže. Musí se k ní přidat nějaká soda nebo aspoň popel aby se uvolnila účinná látka. Ale rozhodně se jejím užíváním z člověka nestane feťák!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí