HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dlabanou pirogou do oblasti baobabů

Dlabanou pirogou do oblasti baobabů

Před cestou na Madagaskar jsme věděli o možnosti splout řeku Tsiribihinu v dlabaných pirogách. To, co jsme ale opravdu chtěli navštívit, byl Národní park Tsingy de Berahama zapsaný v UNESCO a okolí Morondavy, kde je nádherná oblast baobabů a slavná Baobabs Avenue.

Jízda zebu povozem přes řeku

Město Antsirabe je ideální výchozí bod pro absolvování všeho zmíněného v doprovodu místního průvodce, bez kterého to dle místních zákonů není ani v některých částech ostrova možné. Většina Antsirabských „cestovních kanceláří“ a průvodců je připravena nabídnout Vám tour na 7 dní a 6 nocí. O ceně a podmínkách je důležité dohodnout se pevně před odjezdem a vše stvrdit Smlouvou s razítkem průvodce. Máte pak jistotu, že cena je konečná. Ještě cestou Taxi brouserem z Antananariva do Antsirabe jsme nebyli rozhodnuti zda toto absolvujeme, poněvadž jsme se přeci jen báli množství turistů, hlavně na řece Tsiribihině a to ani jednoho z nás nelákalo. Chtěli jsme si vychutnat madagaskarskou přírodu bez zbytečného turistického cirkusu.

Po příjezdu do Antsirabe,  při výstupu z Taxi brouseru, kdy na nás podal echo náš řidič už cestou z Tany (zkrácený název místních pro hlavní město Antananarivo), nás otravovalo a nabízelo své služby, jako všude, mraky místních guidů, taxikářů a pro Antsirabe klasických řidičů pouse-pouse. Když mě jeden guide pozdravil česky „ahoj“ a zeptal se anglicky, zda jsem Češka, měli jsme vybráno, s kým tuto možnost prodiskutujeme. Nejdříve jsme si povídali ještě s jeho společníkem v baru na místním „autobusovém nádraží“ a když jsme si nechali poradit hotel ve městě, byli jsme již rozhodnuti, že si tento výlet s nimi zařídíme. V podvečer jsme se po dlouhém smlouvání dohodli na ceně a podrobnostech. Po zaplacení zálohy a podepsání smlouvy nám měli už jen potvrdit, zda výlet absolvujeme jen my 2 a průvodce nebo k nám přibude ještě jeden pár. Druhý den ráno jsme si nakoupili zásoby piva. Jídlo, voda, ubytování a převozy byly zahrnuty v ceně výletu. Pouse-pouse nás odvezl na terminál taxi brouserů směřujících do Miadrivaza. Tady jsme se potkali s párem starších Švýcarů (Lili a Serge), kteří s námi a Jobim (guide) tento výlet nakonec také absolvovali. Cesta do Miadrivaza začala po přeplnění „autobusu“ a dotankování nádrže benzínu za utržené jízdné u nejbližší pumpy. Při výjezdu z města nás ozbrojená kontrola za nenápadně předaný úplatek od řidiče bez problémů pustila. Cesta nám nakonec trvala celý den a k domluvenému příjemnému hotelu v blízkosti řeky Mahajilo, kde jsem prvně v životě na vlastní oči viděla gekony, jsme se dostali až po setmění. Ráno bylo nutné vydat se na Správu parku pro potřebná povolení a po zapsání se na místní policejní stanici mohl náš 7 denní výlet začít. Tedy skoro začít, Jobi musel ještě na trhu dokoupit živou slepici.

Řeka Tsiribihina

K  dispozici jsme měli 2 pirogy, jednu 4 místnou 12 metrovou a jednu 3 místnou 8 metrovou a abychom se nespálili, dostali jsme každý jedno kvalitní čínské paraple, já a Lili navrch i plácačku na odhánění much nebo víření vzduchu. Nasedli jsme v „přístavu“ na řece Mahajilo kousek od hotelu a za pozornosti houfu místních všeho věku jsme se vydali na 3 denní výlet po řece Tsiribihině. I když na tu pravou řeku Tsiribihinu jsme se dostali až ten den večer. První den jsme byli v té větší piroze i s Jobim a tak jsme se dozvěděli plno zajímavých věcí o přírodě, lidech, počasí atd. a pro nás měl i jednu příjemnou zprávu a to, že jsme jeho první skupina v nové sezóně, která oficiálně začíná až za několik dní (15.dubna). Díky tomu, jsme celé 3 dny neviděli žádné turisty, krom našich Švýcarů. Břehy řeky byly proto po období dešťů ještě krásně čisté. Na oběd jsme zaparkovali u břehu ve stínu pod  stromem a poobědvali výborné zeleninové rizoto, Serge si k jídlu pravidelně otevíral láhev piva a v průběhu výletu nám došlo, že vesele popíjí z našich zásob. Po obědě jsme se seznámili s prvním chameleónem u břehu, naši pirogmani měli oči všude a tak jim žádný živý tvor neunikl. Po asi půl hodinovém focení ze všech stran a  nabažení jsme pokračovali dále. Když nám ukázali asi 10-tého, už pro nás nebyl tak zajímavý jako ten první. Cestou nás provázelo mraky místních ptáčků, nejkrásnější byl zářivě červený zvaný kardinál, a dravců. Ze břehů na nás mávaly nebo pokukovaly děti z okolních osad a my pozorovali běžný život domorodců kolem řeky. Celé 3 dny jsme poslouchali zpěv hnědých papoušků, když se dlouho neozývali, Lili je přivábila stejnou melodií a cesta byla zase veselejší. V podvečer jsme najeli už na řeku Tsiribihinu a asi po hodině jízdy před soumrakem, řeka byla docela rozvířená, bylo rozhodnuto, abychom se s pirogou neotočili, že zakotvíme na písčité pláži na levém břehu, kterou jsme viděli asi 500 metrů před námi. Vynosili jsme vše z pirog, postavili si stany, Jobi s oběma muži připravoval výborné zebu nudličky s rýží a my se mezitím nemohli nabažit pohledu na západ slunce nad protějšími horami a vychutnat si to ničím a nikým nerušné ticho a liduprázdno jen za řevu cikád. Po večeři jsme si všichni společně poklábosili s pomocí několika jazyků v naší mezinárodní skupince a znaveni vedrem jsme šli jako první spát.

Když nás Jobi ráno probudil, byla již připravená snídaně, abychom po složení stanů mohli co nejrychleji odjet. Přitom jsme letmým pohledem zjistili, že jsme zase o nějaké to pivko chudší. Tento den jsme měli slíbeno setkání s lemury a koupání v nature swimming pool. Vodu z řeky na umytí nebylo možno kvůli nánosům čehokoliv použít. Plavba po řece byla příjemná, příroda kolem nás se neustále měnila a protože jsme tento den jeli na kratší piroze, moc jsme toho za celý den ani nenamluvili, s naším pirogmanem jsme si bohužel krom posunků a mezinárodních názvů vůbec nerozuměli. S dotazem bylo nutné zajet k piroze s Jobim. Krom jiných zajímavostí jsme si prohlédli puklinu ve skále s velkými netopýry a pořád netrpělivě vyhlíželi lemury. Chvíli po záchraně topícího se zeleného ptáčka v řece jsme uslyšeli podivný řev a všichni jsme se zaujetím koukali na levý břeh. Pirogmani, dělali co mohli, abychom ke břehu dorazili hned a měli tu čest se seznámit s naší první skupinkou hnědých lemurů. Bohužel byli zrovna v místech, kde nebyl jednoduchý přístup k výstupu do okolní vegetace a tak než jsme po rozpálené skále a písku překonali pár metrů, odskákali po větvích za velkého řevu zase o kus dál. Jirka byl jediný, kdo se u nich i s fotoaparátem stačil objevit, ale než vše nastavil, stihl jen jednu fotku s lemuřím zadkem. Byli jsme tím rychlým zážitkem docela zklamaní, ale asi po další půlhodině plutí jsme dorazili ke slíbenému swimming poolu. Z lesa tekla do řeky krásně průzračná voda a tak jsme hned vyběhli s našimi nejdůležitějšími věcmi proti proudu. (U břehu seděli 2 místní a Jobi nás upozornil, ať si raději to důležité vezmeme s sebou). Potřeba se umýt a zjistit, co se v lese nachází byla v tu chvíli velká a tak jsem si ani nevšimla, že kameny jsou pokryté mazlavým nánosem a já se nechtěně vykoupala už v prvním jezírku. To co nakonec překonalo naše očekávání byl krásný vodopád v dáli, ze kterého voda než se dostala do řeky postupovala několika krásnými jezírky a co víc, nikde nikdo. Ani se nám odtud nechtělo odejít, oběd už ale byl připraven a nachyloval se i čas vyrazit po řece zase o pár km dál. Odpoledne jsme se ještě zastavili ve vesnici, kde se má údajně zpracovávat tabák, ale nebyla zrovna sezona, tak jsme se jen prošli mezi dřevěnými chatrčemi, kuřáci dokoupili cigarety, děti nám ukázaly několik ještěrek a pokračovali jsme zase dál. Večer jsme přibrzdili opět u písčitého břehu, nebyl ale tak krásný jako předchozí den. Jirka si mezitím oblíbil naší spolucestovatelku slepici a když zjistil, že to bude náš dnešní chod, dělal co mohl aby jí život zachránil. Bohužel se nepodařilo a my měli polosyrové maso k večeři. To, že jsme tento den viděli opět mnoho chameleónů a ptáků všeho druhu není potřeba ani zmiňovat. Jen snad, že pirogy na řece slouží místním i jako taxi a tolik lidí v jedné lodi jsem taky do té doby ještě neviděla. Krom lidí se na vodě převážela i prasata v různém počtu, snad by mě ani nepřekvapilo, kdyby kolem projela piroga i se zebu na palubě.

Výlet na řece nakonec překonal naše očekávání a to že jsme jeli mimo sezónu mělo určitě svůj přínos. Ráno po probuzení, jsme byli všichni zklamaní, že tento den výlet na řece už končí, nikdo z nás moc nemluvil a tak jsme si vychutnávali poslední kilometry v doprovodu obou pirogmanů, kterým tento den jejich práce končila. Někdy po poledni jsme dorazili na konec naší cesty. Je pravda, že dál už by nemělo moc smyslu jet na pirogách, řeka byla co km pořád širší a širší a příroda v této části už nebyla tak zajímavá jako předchozí dny. Než byl hotov oběd, všimli jsme si nádherně zbarveného chameleóna, jak se snaží z boudy dostat se na strom, což mu zabralo několik desítek minut. S místními dětmi jsem si listovala v našem průvodci a ony na mě s velkou radostí křičely jména všech tvorů v malgaštině, které tu byly barevně vyobrazeny, takové nadšení se málokdy vidí.  Pak nám ještě jeden malý klučina donesl ukázat asi 8 cm cikádu, který zas byl spokojen, když jsem mu ukázala jeho fotku na displeji foťáku. Po obědě byl čas rozloučit se s oběma pirogmany, ti se už chystali zpět proti proudu domu, do Miadrivaza. Ještě jsme se jich ptali, jak dlouho jim cesta proti proudu bude trvat, tak prý pokud bude dobré počasí a plno sil, 7 dní. Strašná představa, když my jsme si v klidu po proudu ujeli cca 150 km za necelé 3 dny. Dali jsme každému ještě trochu peněz a tomu, co nás měl na starosti 2 dny, dal Jirka ještě nějaká svá trika, které měl pro tyto účely připravená. Rozloučili jsme se s nimi a začali jsme nakládat naše věci na připravené zebu povozy a chystali se pokračovat v našem výletu.

V zebu car do hotelu v Antsiraka

Z přístavu jsme do Antsiraky jeli ve 2 zebu car. Jízda na zebu car není zrovna z nejpohodlnějších, vozíky jsou celé dřevěné, všechny jak podle kopíráku, kola jsou dřevěná (loukoťová) občas pobytá plátem plechu a to je asi tak celý komfort. Ale na druhou stranu, jinak by se nám z přístavu pirog suchou nohou nepodařilo do naší plánované zastávky k přenocováni v Antsirace dostat. Cesta vedla rádoby cestou, když nám v cestě nestály banánovníky, objevili se veliké kaluže, které by nebylo možno ani nějak obejít, pak jsme museli přejet jednu řeku, kde v povzdálí domorodci prali prádlo, jeli jsme kolem rýžových políček, kolem paní, která v kaluži prala prádlo, nikdy nepochopím, jak dokáží, i když vyperou bílé prádlo v kaluži, mít to prádlo opravdu čisté. Důležité je se pořádně držet, protože jak se jede cestou necestou, není daleko od toho z vozu vypadnout. Po této strastiplné cestě jsme v pořádku dojeli do hotelu v Antsirace. No hotelu, bylo to místo s neskutečným kouzlem, hotelové pokoje byly dřevěné boudičky v počtu tak 15 odhadem, před nimi byli 2 baobaby kolem kterých byla terasa restaurace, areál byl oplocen dřevěným plotem. Dostali jsme chatku, ve které byla jen postel, okénko, které se snad ani zavřít nedalo, malý stolek, moskytiéra, závěs ve dveřích a dveře. Toť vše. Když jsme se zchladili naším oblíbeným pivkem značky Three Horses (Tři koně), šli jsme si trochu srovnat kosti po těch pár dnech a hlavně poslední jízdě v zebu povozu na normální postel. Hlavně jsem se těšila do sprchy. Jenomže, čím větší divočina, tím menší komfort všeho a když jsem šla hledat „koupelnu“ a toaletu, našla jsem dvoje dveře vedle sebe, v prvních dveřích měla být sprcha, kde to pro představu vypadalo takto: na zdi ve výšce asi 1 metr byl malý kohoutek a k dispozici 1 velký a 1 malinký kyblík. Trochu mě to nejdřív zase překvapilo, ale nakonec jsem našla způsob, jak se tu vysprchovat a ve druhých dveřích, tam se nacházela díra v zemi. Světlo tu každopádně nebylo k dispozici, takže jsme se tam snažili před západem slunce všichni vystřídat. Pohyb po areálu byl pak možný jedině s vlastní baterkou. Kolem 7 hodiny večer se stala nečekaná věc, zaburácel generátor a z okolí se seběhli snad všichni obyvatelé okolních vesniček a osad a přišli si poslechnout nejdříve místní hudbu z nějakého kazeťáku a nakonec se dívali na nějaký film na videu. Nevím teda kde se takové množství lidí vůbec vzalo. Rychle jsme zaběhli na recepci nechat si dobít mobily a veškeré baterie, co jsme s sebou měli, neboť jsme netušili, kdy bude zase příležitost. Po necelých 2 hodinách hukot generátoru a zvuk z videomístnosti utichl a všichni se odebrali domů. Kam v té tmě zase zmizeli, by mě samotnou zajímalo.

Pronajatým 4 x 4  do Bekopaky, skončili jsme ale již v  Belo Sur Tsiribihina

Další den jsme měli naplánovaný přejezd z Antsiraky do Bekopaky.  Ale nakonec bylo vše jinak …

Ráno se v hotelu u vrat objevilo červené auto, 4×4, které pro nás bylo na další část cesty objednáno. Odjížděli jsme s věcmi na korbě auta, kde se usadil i Jobi a servisman, bez kterého není možné kamkoliv jet. Když jsme vyjeli z Antsiraky, projeli jsme kolem spousty relativně malých baobabů. Cesta nebyla ještě úplně nejhorší, jen místy se opravovala silnice, kde jsme museli zastavit a při té příležitosti se dolila voda do chladiče. Nějak jsem tomu nevěnovala zatím pozornost, spíš mě zaujalo, že na korbě sedí ještě 2 ženy s malým dítětem. Už od pohledu na to malé, bylo jasné, že je nemocné, Lili se s nimi nějak domluvila a dala tomu malému i nějaký prášek. Využili toho, že jedeme směr Belo sur Tsiribihina a mohou se dříve dostat k lékaři. Na cestě nás čekali 2 přejezdy řek, protože na Madagaskaru neexistují v některých oblastech ani asfaltové silnice, tak natož mosty, bylo potřeba tyto řeky přejet na přívozu. Když jsme se ocitli pro nás znovu u řeky Tsiribihiny, ty 2 ženy s dítětem zmizely stejně rychle jako se na autě objevily. Nám bylo sděleno, že máme objednaný přívoz, jen na něj budeme muset chvíli počkat. Jenže, co je chvíle u malgašů. To už jsme na přívoz čekali dobré 2 hodiny a pořád se nic nedělo. Krom toho, že Jobi tam pořád někde poletoval, auto nám odjelo za restaurace na plácek, kde kolem něho bylo asi 5 chlapů a pořád otevírali kapotu a pak roztlačovali auto. Tady jsme ještě věřili, že se večer do Bekopaky dostaneme. Trvalo další hodinu, než jsme viděli přijíždět přívoz a Jobi nás ujistil, že je náš a opravdu byl. Auto rychle najelo nahoru, my jsme také naskákali a radostně jsme se vydali do Belo Sur Tsiribihina. Z přívozu jsme zase pozorovali běžné věci, koupající se nahaté domorodce v řece, kde kdo pral prádlo, myl nádobí, teď mě tak napadá, že jsme ale nikdy nikoho neviděli plavat. Těžko říci, zda to umí. Když jsme se blížili do přístavu, viděli jsme domorodce který v řece myl důkladně své 2 zebu. Přejezd na druhý břeh se obešel bez problémů a vyrazili jsme do centra Belo sur Tsiribihina. V centru nás Jobi usadil v restauraci, ať si dáme oběd a on mezitím zajistí další jídlo na další dny. Řidič měl za úkol doplnit nádrž auta a kanystry a po doplnění zásob a žaludků pojedeme dál plánovaným směrem.  Občas se u nás zastavil Jobi, tu se slepicí v pytli, tu s vodou. Ale jak se nachyloval čas, začal být i on nervózní. Nakonec to dopadlo tak, že tento den jsme už nikam neodjeli. Důvod změny byl, že řidič nesehnal po celém městě majitele benzínové stanice a tím pádem jsme neměli dostatek benzínu na cestu a dále jiná pumpa prý není. Jobi nám zařídil vedle restaurace přenocováni v hotelu a my se šli ubytovat. Domluva zněla, že ráno ve 4 hodiny se setkáme všichni před hotelem a pojede se do Bekopaky. Lili s Jirkou se ještě ubezpečovali, zda opravdu odjedeme ráno ve 4 hodiny, nebo se zase něco bude dít a my odjedeme s několikahodinovým zpožděním. Hotel byl docela hezký. Se Švýcary jsme se šli poté projít po městě, Jirkovi zachutnali místní buráky, no nekupte to, hrstka buráku za 1 Kč. V tomto městě hodně rostly palmy, které mají listy poskládané jak vějíř, jedná se o národní strom Madagaskaru a i aerolinky Air Madagaskar mají tuto palmu ve svém logu. Hotel se nacházel také poblíž místní tržnice a hlavně přes ulici v jedné z chatrčí bylo umístěno kino. To by jeden nevěřil, kolik dětí může stát v řadě za sebou a dívat přes jednu dírku cca 5 cm na promítání nějakého filmu. Po setmění jsme šli všichni brzy spát, abychom byli čerství na ranní přejezd do Bekopaky, kdy nás čekalo asi 70 km cesty.

Na druhý pokus autem 4 x 4 do Bekopaky

Vstávali jsme asi ve 3:25, domluva zněla jasně, ve 4 hodiny před hotelem všichni. My tam samozřejmě byli, ale až někdy ve 4:30 h se začalo něco dít. Opět byl problém s nastartováním auta, tak jako předchozí den u přívozu. Naštěstí žádné další komplikace nenastaly a vyrazili jsme směr Bekopaka. Po projetí několika ulic ve městě, se cesta změnila k nepoznání v tankodrom, připomínající Grand Caňon, který by jeden neřekl, že se dá projet. Do toho se schylovalo k ranní špičce, stále jsme v protisměru potkávali více zebu cars mířících do města. První hodinu se zdálo, že by vše mohlo probíhat hladce, skoro jsme už zapomněli na útrapy s chlazením z předchozího dne avšak mohutný gejzír páry nám to záhy připomněl. Od tohoto okamžiku jsme každých pár minut zastavovali a sehraný tým nabíračů vody složený z Jobiho a servismana nabíral vodu z řeky, louží, rybníčků a potoků. Někdy nepotřebovali ani zastavit auto a naskočili i s kanystry zpět na korbu, jindy ihned nastoupilo lití vody do chladiče. Proces z počátku vypadal jak sledování gejzírů na Islandu. (Asi 3 metrový gejzír se pomalu začne uklidňovat a do chladiče se podaří dostat několik litrů vody, z nichž valná většina je opět pod autem. Každopádně můžeme zase popojet). Pomalu se rozednívá a my se ocitáme mezi baobaby, přesně ten druh, na který se těšíme k Morondavě. Když jsme se k nim přiblížili, řidič nám zastavil, my se mohli kochat baobaby a oni se postarali o zchlazení motoru. Setkání to bylo fascinující, servisní tým dokončil pravidelnou údržbu motoru a mohli jsme popojet o dalších 10 km. Tento scénář nám vydržel až k přívozu přes řeku Manambolo. Cestu máme jen zpestřenou občasným zapadnutím kol do bahna a následným vyjetím s většími nebo menšími problémy. Asi 2 km před řekou, se nám opět podařilo zapadnout do hlubokého bahna, které zbylo po velké louži na cestě. Trvalo min. půl hodiny, za přihlížení domorodců, než se auto podařilo vyprostit a mohli jsme konečně dojet k řece.

Na druhé straně jsme zahlédli už tábořiště před vstupem do Malých Tsing. Bylo něco kolem 13. hodiny a tak jsme pořád doufali, že dnes stihneme oba národní parky, jak Malé tak Velké Tsingy navštívit. Náš optimismus mohl trvat asi 20 minut. Z druhé strany se k nám blížil přívoz a nic zatím nebránilo pokračovat v cestě na druhý břeh. Jenže, to by jsme nesměli být na Madagaskaru. Přívoz byl připraven na řece, co nejblíže k autu, kluci připravili nájezd asi jak nejlépe uměli, ale už naším laickým pohledem, jsem nevěřila, že by bylo možné takový nájezd a ke všemu ještě z rozbahněného břehu vůbec vyjet. Lyžiny měli totiž skoro 90 stupňový sklon. Obavy nám byly ale vyvraceny a řidič se ničeho nebál. Bohužel, hned první pokus mu nevyšel a auto se zadní časti smeklo a padlo do bahna. Nakonec tam sjelo celé. Přívoz celou dobu domorodci drželi jen lany a při pokusu se hodně hnul. Sledovali jsme asi půl hodiny snahu všech vyprostit auto z bahna, ale to se vůbec nedařilo. Nakonec Jobi usoudil, že na druhý břeh se s našimi věcmi necháme převést na piroze. Ze zapadlého auta jsme složitě vyprostili batohy a přejeli na druhý břeh, kde jsme se usadili v kempu a koukali přes řeku na řidiče, jeho pomocníka a půlku vesnice k tomu, jak se snaží vytáhnout auto z bahna.

Národní park Tsingy de Bemaraha – návštěva Malých Tsing

Mezitím, co probíhala záchrana našeho auta na druhém břehu, jsme plánovali návštěvu Malých Tsing. Jen co jsme přejeli, Jobi napsal naše jména na papír a poslal posla pro vstupenky a průvodce do Malých Tsing do kanceláře v Bekopace. V tuhle chvíli už jsme byli smířeni s tím, že dnes uvidíme jen Malé Tsingy a Velké až následující den, což znamená další den zpoždění oproti původně plánovému rozvrhu. Průvodce do Malých Tsing se uráčel přijít až v 16:30 h, po našem už docela nepříjemném nátlaku na Jobiho. Vstup do Malých Tsing byl prakticky na kraji kempu, kde stál opuštěný domek, tam teď už nikdo nic nekontroloval. Docela jsme v tu chvíli litovali, že jsme se tam nevydali již před tím sami, měli jsme jen necelou hodinu před setměním… Průvodce přišel v umělohmotných sandálech a ještě jsem ho podezřívala z toho, že přišel pod vlivem alkoholu. Za ty více jak 3 hodiny, nám bohužel ani nikdo nesdělil, co máme v parku, krom Tsing (skalní jehličky) očekávat. Po vstupu do parku jsme se protahovali úzkými průrvami ve skále a lezli po připravených stupíncích a kovových žebřících. Pan průvodce při každé příležitosti nám pózoval, stačilo jen ukázat objektiv a byl připraven objevit se v záběru. Největší radost měl z fotky na displeji, u dětí jsem to chápala, ale tohle bylo myslím, ne jen na mě, ale na nás všechny 4 docela dost. Po chvíli jsme vystoupali na krásnou vyhlídku „Belvedere“ s krásným výhledem na jehlový masiv. Jenomže, to bych se zase já při sestupu po schůdcích dolů nesměla brknout o jednu ze špiček. Teklo ze mě krve, průvodce hned přiskočil, že mi do toho šáhne. To jsem už na něj řvala česky ať to ani nezkouší. Naštěstí jsem u sebe měla papírové kapesníčky a další část parku jsem prošla s kapesníkem na lokti. A tak mám asi na vždy na sobě vzpomínku na Madagaskar. Sestoupili jsme do pralesní vegetace, kde na větvi pod skálou seděla malá sovička. Dál do vesnice vedla už jen bahnitá pěšina, občas jsme se museli přebrodit, kde jsem pochopila, proč má průvodce ty své umělé sandály. My s Jirkou jsme měli na sobě také sandály a tak, když už jsme se po několikáté měli brodit, ani jsme je nesundávali a procházeli vodu v nich. Chudák Lili, ta měla bílé kecky a zouvání a obouvání si určitě užila.

Docela nám vadilo, že nás Jobi a ani průvodce před vstupem do parku na tohle neupozornil. Do kempu u přívozu jsme se vrátili už za šera. Průvodce se s námi rozloučil s tím, že se uvidíme zítra ráno opět ve Velkých Tsingách. V noci se nad námi prohnala ohromná bouřka.

Bez auta, bez informací a bez vody konečně do Velkých Tsing

Protože auto, které jsme měli mít na převoz k Velkým Tsingám je neplánovaně od včera na druhém břehu řeky, přichází při snídani Jobiho improvizace. 2 místní malgaši zapřahují 2 zebu k dřevěnému povozu. Ale všichni nám nějak zapomněli říci, že cesta do Tsing je dlouhá 17 km. I když jsme do dřevěného vozíku dali všechny madrace, co jsme měli k dispozici, první z povozu asi po 300 metrech odpadl Jirka a šel raději vedle nás. Jízda byla tak strašně pomalá a povoz po kamenité cestě tak neskutečně skákal, že po pár metrech už to nevydržel ani Serge. Ten  se s Lili snažil zastavit jakýkoliv jeep, který kolem nás projel a přemlouvali ho aby nás odvezl. Před Bekopakou se jim podařilo přesvědčit  jednoho mladíka, který už své klienty odvezl, že nás tam hodí a odpoledne nás v 16 hodin na stejném místě i vyzvedne. Jízdu v zebu car jsme ukončili v Bekopace (cca 2 km). Za chvíli jsme zvesela nasedli do nového auta a těšili se na 4 hodinový okruh Velkými Tsingami. Řidič jel jako blázen a slepice a lidi málem nestačili uskakovat od kol auta a my nevěřícně koukali, jaký kus cesty jsme měli v zebu car ještě před sebou. Když jsme konečně zastavili, náš průvodce seskočil z korby a rozdal nám každému pytlík s úvazy. Mysleli jsme, že máme Velké Tsingy někde před námi, ale po 2 hodinách chůze, přebroděním několika potoků a zdolání 12 km nám před vstupem do pralesu bylo vysvětleno, že parkoviště, kde jsme zrovna stáli se zpřístupňuje až za několik dnů .. bylo moc brzy po období dešťů.  To se nám bohužel taky zapomnělo předem říct.

Z parkoviště jsme šli nejdříve suchým pralesem,  průvodce nám občas ukázal pro nás vzácný strom, tu eben, tu palisandr a jiné. Asi po půlhodině došli k vápencové jeskyni. Ta se dala projít pouze za  svitu našich baterek a čelovek. Na baterky nás naštěstí upozornili předem, bohužel na nic víc. Po výlezu z jeskyně jsme potkali nějakou menší výpravu, která se zrovna vracela z Tsing. Jen nám oznámili, že na jehličkách je strašné vedro a v lese potkali pár lemurů a už zmizeli v jeskyni.

Když jsme došli ke skalám s žebříky, byl čas vyndat úvazy. Výstup na skály není zrovna jednoduchý, a proto každý z nás musel být jištěn na ocelových lanech. I tak škrábání se nahoru stálo za to, když se nám pod vrcholem objevil výhled na tu ohromou masu jehel, všichni jsme zůstali jen v údivu. Rozdíl mezi Malými a Velkými Tsingami je vážně obrovský. (jak výškou skal, tak rozlohou) Procházeli jsme vyznačenou cestou, pořád fotili a z poslední vyhlídky jsme se dostali k závěsnému mostu, o kterém jsme věděli z průvodců. Naštěstí jsem byla jištěna karabinou na ocelovém laně, jinak bych ten houpající most těžko přešla. Když jsme pak slezli po žebřících dolu, byli jsme na konci naší cesty a u vstupu, kde jsme prve vylézali. Cestou zpět jsme pořád vyhlíželi v lese lemury, raději jsme ani nemluvili, zaslechli jsme řev, ale přes porost se nám lemury zahlídnout bohužel nepodařilo.

Pak už jsme pokračovali v cestě na parkoviště a začali se psychicky připravovat na dvou hodinovou cestu zpět, bez vody, v té šílené sluneční výhni. Na osvěžení jsme si utrhli pár citrónů u cesty a já se nejvíc těšila na brody, že se tam snad i vykoupu, protože jinak tu cestu zpět není možno bez vody přežít. Jenomže když jsme se konečně dostali k brodům, voda byla už tak teplá, že na osvěžení už to nebylo. Na smluvené místo jsme dorazili dehydrovaní 5 minut před 16 hodinou. Vyhlíželi jsme naše auto, ale marně, což nám přišlo divné. Dlouho nic nejelo a tak jsme všichni i s průvodcem vyrazili pěšky směrem k Bekopace, k řece, kterou jsme ráno autem přejeli. No a když jsme měli řeku už na dohled, na druhém břehu stálo naše auto s řidičem, který na nás volal a omlouval se, že se zvedla hladina a on nemůže řeku přejet. Nejspíš to i po nějakém domorodci vzkazoval, ale nikdo nám to neřekl. Naštěstí po levé straně byla lávka, asi pro tyto případy pro pěší a motorky postavená. Přeci jen ta noční průtrž se projevila na stavu místních toků. Cestou zpět jsme si nechali zastavit u prvního obchodu s pitím a jeli dál do kempu za Jobim.

Rychlý večerní odjezd z Bekopaky do Belo Sur Tsiribihina

Protože díky zpoždění musíme chtě nechtě měnit naše další plány, tak jsme se při čekání na auto domluvili se Švýcary, že z Morondavy nakonec směrem na jih do Toliary raději přeletíme. Problém je v tom, že letadlo létá jen 2 x týdně, což pro nás je v tuto chvíli popozítří a když si uvědomíme stav silnice do Belo sur Tsiribihina a stav našeho pronajatého auta, je všem jasné, že pokud neodjedeme dnes večer, letadlo nestihneme.

Jenže Jobi nám při večeři oznamuje, že na cestu zpět se vydáme až ráno. To už jsme mu naštvaně vysvětlili, že druhý den chceme odpoledne vidět baobaby a nejpozději večer dorazit do Morondavy a ráno odletět na jih. Takže jsme se setměním, po zregenerování v malgašské sprše, přejeli na piroze k našemu červenému autu na druhý břeh. Mezitím jsme pochopili proč se Jobi večernímu výjezdu tak bránil. Věděl totiž, že problém s chlazením vyřešen byl, ale po malgašsku (na korbě auta dali velký plastový barel, ze kterého vedla hadička přes střechu auta pod haubnu přímo do děravého chladiče a Jobi se servismanem u každého brodu seskakovali z auta a neustále doplňovali vodu do barelu a při tom nám zlili všechny naše batohy), a bylo mu jasné, že v noci se v pustině, kde kromě pár vesnic není skoro nic může cokoliv stát.

Malgašské řešení z počátku docela vycházelo a ujeli jsme v kuse i několik kilometrů.  Ale v jednom ze stoupání v příšerně vymleté cestě auto zapadlo a když se pokusil řidič vyjet, auto zapadlo úplně a my jen uslyšeli velkou ránu z levé strany a auto se přišpendlilo na vysokou stěnu z hlíny. Naštěstí to byla „jen“ bouchlá guma. Dvě sjeté rezervy s boulemi jsme měli k dispozici, ale důvěru nebudily. Naše baterky celému servisnímu týmu svítily pod ruce, své žádné neměli, a asi po půl hodině se podařilo kolo vyměnit. Nadšeně jsme naskočili na naše místa, že jedeme zase dál. Skoro o půlnoci jsme  projeli vesnicí, kterou jsem si pamatovala ještě z cesty tam, zastavili nás tu postavy, ze kterých šel vážně strach, ani se neusmáli a jen diskutovali s řidičem. Naštěstí nás po chvíli pustili dál. Při výjezdu z vesnice si řidič spletl cestu, ono kdo by se nespletl, když tam nikde žádná cedule není. Servisman si toho naštěstí všiml a křičel na řidiče, že se musíme vrátit. Ujeli jsme zase pár kilometrů, jenže řidič jednou nějak moc prudce zabrzdil zas před nějakou děsivou dírou až mu z toho zhasnul motor, znova  ho ještě nahodil, ale po pár metrech auto škytlo už definitivně. Všichni 3 se snažili nejspíš vysušit kontakty, neúspěšně. Když jsme tak stáli, to naše osazenstvo z auta v totální pustině, kde nebyl ani signál na mobilu asi po 5 minutách v dáli slyšíme zvuk motoru a vidíme blížit se světla?! V životě by mě nenapadlo, že na cestě, kde jsme všeho všude potkali dohromady za 2 cesty asi 5 aut, 5 minut po tom, co zjistíme, že máme fakt problém, se objeví náklaďák plný domorodců ochotných nám pomoci. Několik jich vyskákalo z auta, snažilo se auto roztlačit, pak přivázat na lano a roztlačit ho, to bohužel také nepomohlo a obě auta se od nás stále vzdalovala. Jen mi proběhlo hlavou, zda ještě někdy uvidíme naše věci. Když se náklaďák ztratil někde v dáli ve tmě vydali jsme se hledat auto i Jobiho. Jenže hledejte černocha v totální tmě. Při setkání nám řekl, že řidič odjel s nimi pro jiné auto, aby nás odvezl taky do vsi a odtud se nějak druhý den ráno dostaneme do Belo Sur. Přišlo nám to zbytečný až jsme si nakonec ustlali v našich stanech, dokud se neobjeví nějaké auto ochotné nás vzít do Belo sur. Asi po 2 hodinách Lili se Sergem se nás snažili vzbudit, že je tu nové auto. Později jsme se dozvěděli, že zadarmo to nebylo. Rychle jsme zabalili stany a naskočili jak domorodci na korbu, tam jsme ale nebyli sami, sedělo a lželo tam už několik lidí i s dětmi a v žádném případě se nechtěli ani trochu pohnout. Byli jsme tam jak sardinky na konci auta a Jobi chudák seděl, tam, co bývají zadní dveře, na štangli. Pro nás to bylo hodně nepohodlné, Jobi časem pomalu přesedl ze štangle až mezi nás, čímž se nám prostor zase zmenšil. Hlavně, že se tam dobře jelo asi 20 kachničkám, co vezli domorodci na trh. Aby toho nebylo málo i tohle auto 2 x zapadlo při stoupání do nějakého vymletého rigolu. Vyskočili jsme z korby do vysoké trávy dívali jsme se jak řidič ještě s nějakým pomocníkem pomocí heveru a klád zkouší auto vyprostit. Naštěstí se to podařilo a my asi po 5 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do Belo sur Tsiribihina.

Tam jsme dojeli naprosto vyčerpaní a celý oranžový od hlavy až k patě od prachu z cesty. O tom jak dopadly batohy se raději ani nezmiňuji.

Z Belo sur Tsiribihina přes Baobabs Avenue do Morondavy

Naši placení záchranáři nám zastavili u stejného hotelu, kde už jsme jednou neplánovaně přespali. Jobi tu domluvil pokoje se sprchou, než se mu podaří sehnat náhradní auto na naší další cestu. Po 10. hodině se v hotelu objevil jakýsi posel a předal nám papír se vzkazem od Jobiho, že si musíme rychle zabalit věci a vyrazit do přístavu, kde nás přívoz odveze na nám další známe místo, kde už jsme před několik dny byli. Tam by měl být i Jobi i s novým autem. Posel už měl před hotelem připravenou káru na batohy s kterou pak běžel  do přístavu a my v závěsu za ním. V přístavu už byla naše loď na odjezdu, takže jsme museli nejdřív přelézt přes jednu ukotvenou do té naší správné. Měli jsme to naprosto na čas. Na druhé straně řeky už na nás mával Jobi, ale auto tam zatím nestálo. Čekání na náhradní auto jsem si krátila tak, jak minule, nákupem banánů za pár korun a dnes se mi podařilo sehnat 7 ks za 2 Kč.

Do Morondavy za Baobaby jsme odtud nakonec odjeli zachovalou Toyotou LandCruiser. S řidičem teď přijel krom servismana ještě jeden pomocník. Sedělo nás v autě dohromady 8. Cesta mezi Belo sur Tsiribihina byla o poznání kvalitnější než ta do Bekopaky. Ale byli jsme tak strašně unavení, že po té nedrncavé cestě v pohodlném autě se nám jen zavírali oči a neměli jsme šanci pořádně sledovat okolní krajinu. Když se mi podařilo otevřít zas na chvíli oči, zahlédla jsem v dáli pár majestátních baobabů. Ten obrázek nakonec probudil nejen mě a tak jsme se kochali projíždějící krajinou jak to šlo. Nádherná byla kombinace zeleně, oranžové cesty a baobabů kolem nás. Řidič nám zastavil u prvních baobabů hned vedle silnice a my jsme se s nadšením sunuli z auta, až jsme na chvíli zapomněli na naší děsnou únavu. Pak s námi po chvíli odbočil z cesty a zajel k několika zvláštním baobabům, otočili jsme se u známého tzv. zamilovaného baobabu (jsou to dva baobaby propletené do sebe). Když jsme se vrátili na původní cestu, nabrali jsme směr na Baobabs Avenue. Cestou jsme ještě  několikrát poprosili o zastávku abychom si mohli vyfotit a natočit všechny ty pole vysokých baobabů kolem nás. Když jsme přijeli ke známé aleji, fakt se nám všem zatajil dech, bylo to naprosto úžasné místo a nádherná podívaná. Když jsme doma viděli fotky, byly hezké, ale stát tam, kochat se a ještě mezi nimi projít, byl neskutečně silný zážitek. Další Baobaby byly rozeseté po krajině, kolem spousty jezírek s rozkvetlými lekníny a hlavně, byli jsme tam v té chvíli jedinými turisty, paráda. Vše kolem nás vypadalo, jak když se koukáme na obrázky z pohlednic a když se nám alejí prošli domorodci se zebu, nešlo dělat nic jiného než si to nafotit. Já si tam pak ještě našla jeden povalený baobab, sedla jsem si do něj a kochala se dál pohledem do krajiny. Jirka využil to liduprázdno k nafocení suprových fotek.

Ještě před západem slunce jsme se vydali silnicí do Morondavy , ale to už byl zase spíše tankodrom. Asfalt byl jedna velká díra. Byli jsme moc rádi za naše rozhodnutí přesunout se na jih letadlem. Představa, taxi brouseru byla hrozná. Na kraji Morondavy jsme se nechali odvézt k místnímu letišti, Serge totiž už ráno telefonicky zarezervoval  všem letenky na zítřejší let a bylo mu i řečeno, že na letišti můžeme platit kartami a hlavně tam někdo večer bude. Omyl, nikdo tam nebyl, prošli jsme odletovou halou, ale na nikoho nenarazili a druhý den zjistili, že s kartami je to také jinak.

Odjeli jsme odtud rovnou do  hotelu v centru města, vyzvedli si klíče na recepci a co to šlo, vyrazili do města před setměním hledat bankomaty, to je totiž na Madagaskaru taky problém, buď vůbec nejsou, když už jsou, tak max. výběr je 400.000 Ayr, většinou jen 200.000 Ayr a v žádném případě neakceptují MasterCard. Do hotelu jsme se všichni vrátili asi v 19 hodin, před hotelem byl pořád Jobi s těmi třemi z auta a jen nás zahlídl, chtěl od nás dostat ještě nějaké peníze na víc kvůli novému autu. (Společnost, která mu poslala náhradní auto, za to rozbité údajně požadovala peníze na víc, a proto nepřijel s autem jen řidič a servisman, ale i ten 3. člověk.) Jobi byl naprosto zoufalý, ale my jsme se mu snažili vysvětlit, že problém s autem není náš a ani jeho problém a další peníze platit nebudeme. Švýcaři se mu to snažili vysvětlit i francouzsky, že na tohle „autopůjčovna“ nemá nárok.

Náš společný 7 denní výlet jsme po 9 dnech a 1,5 probděné noci ukončili společně v restauraci na pláži v Morondavě, kde jsme Jobiho pozvali na večeři. Shrnuli jsme zážitky z cest, Švýcaři Jobimu vysvětlili, co je potřeba pro jeho další turisty vylepšit a s čím je seznámit. Nakonec jsme se všichni shodli, že to byl skvělý výlet a do dnes na vše i na celý Madagaskar rádi vzpomínáme. Cestou do hotelu jsme se s Jobim definitivně rozloučili a na památku od nás dostal discmana.

Měna:

100 Ayr = necelá 1 Kč

Platby kartami skoro nemožné

Bankomaty akceptují pouze VISA (jen ve větších městech, na hlavní silnici jsou informační cedule, kolik km je k dalšímu bankomatu)

Jednorázový výběr je limitovaný, většinou na 200.000 Ayr, Bank of Afrika občas měla nastaveno i 400.000 Ayr, bohužel to pravidlem nebylo

Doprava:

Mezi městy fungují Taxi brousery (minibusy pro cca 13 pasažérů)

Pokud nemají vyvěšené ceny, je potřeba pozeptat se před cestou na cenu místních

Odjíždí se až po naplnění či přeplnění auta

Nejlepší místa jsou 2 místa za řidičem

Zavazadla se vozí na střeše auta  (nejčastěji schované pod plachtou)

Vždy se staví na trase na jídlo, v tzv. Hotely, jídlo je docela slušné, levné, v dobré lokalitě je možnost si i vybrat z více menu (Zebu, rýže, fazole je základ)

Kapsáři:

Na kapsáře jsme narazili jen po setmění v centru Tany a jednalo se o „žebrající“ děti (děti ulice)

Další:

Život místních začíná s rozedněním a končí se západem slunce .. obrazně

Prázdné plastové lahve a lahvičky od čehokoliv nevyhazujte, děti za ně budou vždy vděčné

Chlazené nápoje v menších obchůdcích, kde mají jen generátory jsou zpoplatněny cca 500 Ayr za ks.

Cena bagety je cca 300 Ayr

Velký banán 1 ks cca 100 Ayr  (1 Kč)

Zkušenosti čtenářů

Honza

Ahoj, 13. prosince letime na Madagaskar. Rad bych se zeptal autora (autorky) clanku na par informaci. Pokud pocasi dovoli, chceme jet taky Tsiribihinu a z Morondavy preletet do Toliary a postupne pres parky se vracet do Tany.Budu rad, kdyz se ozvete na mail. HoKa

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí