HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Divadlo Kabuki

Divadlo Kabuki

Ostatně klasická japonská kultura – divadlo Kabuki. Říkají mu Kabuki-za. Tedy za čím to je, to jsem se nedozvěděl, ale chtějí to takhle slyšet, když vám to mají ukázat. Pro jistotu ještě ukážou na prospekt s obrázkem typického herce, aby nabyli jistoty, že je to to, co opravdu chcete. Nebylo.


Nemohl jsem si takový světově proslulý spektákl nechat ujít, a tak jsem se informoval, jak na to. Inu, buď na celé představení, ty se konají denně dvě, jedno od dopoledních hodin a jedno od odpoledních. Na celé představení je to majlant, taky 16 000 yenů. Krom toho, kdo by to celý vydržel. Pak se dá jít na jedno dějství, to je tak 20 minut. A za to se platí míň, nejmíň ráno a pak úplně večer, mezitím to stoupá a opět klesá. Řekl jsem si, že zase nemusím mít úplně všechno a nejlepší bude dozajista finále. Tak jsem si pořídil kulturu za 500 a šel jsem na poslední dějství.

To se dělá tak: Představení, lépe řečeno tento jeho kousek, vypukne v půl deváté (hraje se od třičtvrtě na pět). Ale už před osmou je potřeba tam být. To už se dělá fronta a počet lístků je limitovaný, kdo zaváhá … Kupodivu tam kromě nás, cizinců, stálo i několik domorodců. Ti se snažili konverzovat a všechno podrobně vysvětlovat. Někteří dokonce i basic english. Konec fronty usměrňoval, jak je v zemi zvykem, usměrňovač, tentokrát divadelní. Postavil si nás do dvou až čtyřstupů (nikdo zase nepředbíhal), a stručně každému potvrdil, že je tam, kde to hledá. Pak se čekalo. Na chodbách a schodišti, dost dlouho.

Pak přišel jiný Japonec a pronesl k nám delší vytříbený projev. Mluvil dlouho, a když jsme se našeho tlumočníka nakonec zeptali, zda nehovořil o dějinách japonského divadla, nejspíš od starověku do současnosti, přeložil onen dobrý muž celý květnatý projev slovy: otevřeli kasu. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Každý zaplatil, vyfasoval lístek a odešel si užívat velkého světa vedle na schodiště. Na další rozkaz se dav jal stoupat úzkým a vysokánským schodištěm pro sloužící na nejposlednější balkon. Tam se mezitím ti, co neopustili předchozí dějství, ale vyčkali na další, posilňovali na ten zážitek.

Začíná představení

Prvním překvapením bylo uspořádání divadla. Půdorysem hlediště byl obrovský (snad) čtverec a celá přední stěna té ohromné místnosti bylo pódium. Jako hodně širokoúhlý film. Na něm po levici jakési dlouhé pódium s osmero hudci – čtyřmi pištci a čtyřmi drnkači na nástroje s dlouhatánskými krky. Chvílemi pištěli, chvílemi drnkali. Na jevišti se mezitím odehrávala nějaká povedená taškařice, našinec by řekl estráda s rozličnými výstupy, hlavně masovými. Byla tam spousta chlapů jako na spartakiádě, ale zároveň to chvílemi připomínalo americký muzikál typu Chorus line. Vtipy byly zjevně hodně lidového zrna. Však taky lid čile, byť individuelně, trefně reagoval. Povzbuzoval aktéry výkřiky typu Jeď, dej mu to a tak, pokud jsem z japonštiny mohl odvodit. Výkřiky diváků setkávaly se s pozitivními kvitancemi aktérů. (Kdoví, jestli ti halasní diváci nebyla nakonec podplacená klaka). Ale dojem byl autentický.

Bohužel, nikdežádný samuraj se strašlivým nalíčením, produkující úděsná gesta, jak jsme o tom čítávali, slýchávali a snad díky televizi i někdy vídávali. Spousta chlapů a chlapců i nějaký chlapeček, všichni v bílých či prouhatých plátěných šatičkách a za usilovného poskoku a tance produkovala hudbu uchu Evropana nepovědomou, tu a tam synkopovanou (když přišla řeč na západní móresy, zdálo se).

Pro jistotu překládám z programu (je jeden na celý měsíc, jeden kus dávají dopoledne, jeden odpoledne. Tak z toho našeho): Program B (od 4:45 odpoledne) – Shibaraku (Wait a minute!). Více obřad, než hra, Shibaraku je jedním z nejstarších kusů v Kabuki. Právě ve chvíli, kdy se divoký ničema chystá vyřídit skupinu loajálních exekutorů, slyší hlas, který volá, aby počkal a objeví se hrdina, aby zachránil den. … Tato hra zdůrazňuje bombastický aragoto styl hraní, který je specialitou školy Ichikawa Danjuro.

TsuyuKosode Mukashi Hachijosuyu (Shinza, the Barber): Shinza je holič, který chodí ode dveří ke dveřím (tedy snad podomní holič), ale současně je to ničema, který unáší Okumu, krásnou dceru z bohatého domu, a dokonce odolává úsilí Yatagoro Genshichi, nejznámějšího siláka ve městě, aby ji pustil. … Tato hra je v relativně naturalistickém stylu spojeném s Kikugurovou linií herců.

Kappore: V období Meiji se stal velmi oblíbeným temperamentní tanec Kappore, předváděný pouličními herci, oblečenými jako žebrající mniši. … Kappore byl uveden do Yose vaudevillů a také do Kabuki, a představuje všechny členy společnosti relaxující v jednoduchých bavlněných kimonech, v jakých hráli původní představitelé Kappore. Herci se baví navzájem seriemi lehkých tanečků a pitomých komických dialogů (přeloženo doslova) a hra vrcholí tím, že všichni herci tančí energický Kappore ve všech jeho variacích.

Z toho plyne, že mnohohodinové představení se skládá ze tří částí a na nás, co jsme nechtěli platit zmíněných 16 tisíc jeníků (cca 4 tisíce korun) za zhruba čtyřhodinovou nesrozumitelnou podívanou a šli jsme jen na ukázku, tak na nás vyšlo ono „velkolepé“ finále. Samurajové byli asi dřív. Budu si je zase muset někdy pustit v televizi. Nebo tam jet ještě jednou a abych si nepřipadal škodnej, jít pro změnu na ten samurajský díl. I když, jak vidět, co děj hry, to skvost. Nevím, který ze dvou předchozích radši.

No, stačilo, i když z překladu teď vidím, že první dojem dost odpovídal obsahu. Nepochopil jsem ale, jak na to můžou lidi chodit po několik století, když je to přitom furt stejné. Inu, jiný kraj, jiný mrav – i když některé naše kabarety a muzikály včetně televizních nejsou o moc oduševnělejší a zdaleka v nich nevidíte tolik žebrajících mnichů

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: