HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Darién Gap (7) Setkání s kolumbijskými pašeráky

Darién Gap (7) Setkání s kolumbijskými pašeráky

Došel jsem k velké opuštěné chýši na kůlech, která dříve asi sloužila jako základna zlatokopů. Kolem se válely spousty prázdnejch rezatejch barelů. Chtěl jsem pokračovat dál, když se mně zdálo, že jsem zaslechl lidský hlasy. Lekl jsem se a v panice jsem se chtěl někam rychle schovat, jak jsem si to představoval, že to udělám, po všech těch varováních před údajně nebezpečnejma lidma pohybujícíma se v džunglích Dariénu.

Oběd s pašeráky

Dlouho jsem váhal, kam se rychle ukrýt, až bylo pozdě. Byla to skupinka na první pohled drsnejch Kolumbijců, kteří právě překonávali řeku. Většina z nich byla černý pleti, ve věku kolem třiceti let, s prořídlejma předníma zubama. Na zádech měli velký pytle, z nichž měli udělaný batohy, jako popruhy jim sloužily pruhy z látky a po straně měli přivázaný mačety. Když si mě všimli, tak se mě lekli stejně jako já jich, rukou jsem jim pokynul na pozdrav. Došli ke mně a ptali se, jestli jsem sám a kam jdu.

Po prvních minutách hovoru z nás opadly všechny obavy a začali jsme připravovat oheň na vaření. Vyměňovali jsme si cenné informace. Oni byli bez papírů, proto se vyptávali na pohyb policie. Cestu dobře znali, chodili to každej rok, někdy i několikrát. Říkali, že od prvních indiánských vesnic, kde hrozí setkání s policií, pokračují pouze v noci za tmy. Vzpomněl jsem si, že i mě se policajti vyptávali, jestli jsem neviděl podezřelé osoby.

Byl jsem rád, že jsem je potkal, byl jsem si jistej, že tudy nejdu letos jako první a později jsem se snažil jít v jejich stopách. Pokoušel jsem si zapamatovat co nejvíce informací o stezce do Puerto Obaldía, ale jak jsem později zjistil, cesta je těžko popsatelná díky častejm brodům, a protože často vede kamenitým korytem řeky. Po jídle jsme se rozloučili, ještě jsem si nabral do igelitu zbytky jídla, a pokračoval jsem po stezce, která vede okolo řeky, kterou jsem musel mnohokrát brodit, což byl často napínavej zážitek.

Pochod řekou

Opět se spustil tropickej liják, ztrácel jsem stezku. Nezbývalo nic jiného, než jít řekou. Musel jsem se držet kořenů trčících ze břehů, abych nebyl stržen proudem řeky, voda mně často sahala až po prsa, takže jsem měl většinu batohu pod vodou, tudíž všechno mokrý včetně spacáku, přestože jsem všechno zabalil do igelitů. Byl jsem v dobrý kondici a radostné náladě, ujížděl jsem si na adrenalinu. Několikrát jsem musel traverzovat skály, které vystupovaly přímo z koryta řeky, často jsem se vracel a hledal stezku. Večer jsem došel k soutoku třech řek, to místo jsem si dobře pamatoval z vyprávění, myslím, že se jmenovalo tres bokas, a věděl jsem, kterou z řek mám pokračovat.

Při posledním překonávání řeky jsem byl dvakrát stržen prudkým proudem řeky, naštěstí se mně nic nestalo a podařilo se mně rychle dostat nad hladinu, aniž bych musel zahodit batoh, u kterého jsem měl pro jistotu rozepnutej bederní pás. Šel jsem až do tmy a přespal na kamenitým dně vedle řeky v mokrým spacáku. Ráno za svítání jsem dojedl z igeliťáku zbytky rýže a vyrazil na další cestu.

Šel jsem celý den korytem řeky, která se pomalu stávala divokou horskou bystřinou valící se přes kameny, s častými vodopády nebo hlubokými tůněmi. Když se nedalo pokračovat korytem řeky, tak se mně podařilo najít stezku, která traverzovala skály nad řekou. Lilo jako z konve, již druhej den jsem byl kompletně mokrej. Řeka se dostávala do divokých a hlubokých kaňonů, kam se nedostávalo mnoho světla skrz hustej porost, a protože obloha byla stále zatažená, šel jsem celej den v šeru.

Několikrát mě vylekaly stáda opic, které na mě dělaly hrůzu nahánějící skřeky z korun stromů. Taky jsem si všiml pestrobarevných žab, myslím že to byly arrow poison frogs, jak se jim říká anglicky asi proto, že je indiáni používali na výrobu šípového jedu. Asi dvakrát jsem spadl, jednou při brodění řeky, podruhé ze skály při traverzování, často jsem bloudil. Věděl jsem, že kdybych si zlomil nohu, tak bych asi moc šancí neměl. Na několika místech jsem viděl jednoduchý stříšky a stopy po hledání zlata. Za celej den jsem nikoho nepotkal, přespal jsem nedaleko řeky, na dně kaňonu pod velkým kamenem, ze kterého na mě celou noc kapala voda, protože pršelo.

Zlatokopecká chýše

Neměl jsem potuch, kolik dní cesty to je do Puerto Obaldía. Každej říkal něco jiného, Kolumbijci asi 5 dní. Batoh byl čím dál těžší, jelikož všechno bylo nacucaný vodou. Konečně jsem přišel na místo, kde byly čerstvé stopy po těžbě zlata, velké díry v zemi, benzínové čerpadlo na vyplavování zeminy. Bál jsem se, jaká bude reakce ilegálních zlatokopů, až mě potkají uprostřed dolů. Nebyl jsem si jistej, jestli budu vítaným hostem.

Potřeboval jsem se zeptat na cestu. Došel jsem k soutoku dvou řek, kde bylo několik stezek a nevěděl jsem, kudy pokračovat dál. Všiml jsem si nedaleké střechy z palmových listů, zlatokopeckého obydlí. Šel jsem se podívat a potkal jsem asi patnáctiletou holčinu, které jsem se ptal na cestu, ale nevěděla. Pohostila mě horkou čokoládou a sušenkou. Říkala, že rodiče odešli včera na nákup.

Ptal jsem se jí, jestli si tam můžu uvařit na ohni, kterej tam skomíral, neměl jsem již žádný jídlo, který se nemusí vařit, jen čočku a rýži. V lijáku uprostřed džungle je dost obtížný rozdělávat oheň, jelikož všechno je nasáklé vodou, přesto se mně to předešlého dne podařilo a mohl jsem si jakž takž uvařit rýži. Holčina mně říkala, ať jdu dál, že narazím na další příbytky zlatokopů. Později jsem na žádné nenarazil, možná měla zakázáno kohokoliv zvát dále.

Posledních osm hodin chůze

Pokračoval jsem podle koryta jedné z řek a po chvíli jsem si všiml černocha, kterej stál v řece a zrovna si stahoval kalhoty, aby mohl počapnout a vykadit se. Když si mě všiml, tak si je zase natáhl. Popřál jsem mu buenos días a všimnul jsem si, jak to zatlačoval. Zeptal jsem se na cestu, poslal mě nazpátek a vysvětlil, jak pokračovat dál. Asi po pěti minutách mě dohonil, vypadal mnohem šťastnější a v hubě měl čerstvě ubalený cigáro, který vonělo marihuanou.

Potěšil mě, když mně říkal, že do Puerto Obaldía to jsou pouhé tři hodiny, zatímco já jsem počítal se třemi dny. Později jsem zjistil, že to je asi osm hodin velmi rychlé chůze. Asi po dalších dvou hodinách jsem opustil řeku, která již byla jenom horským potokem, a po sotva znatelné bahnité stezce jsem se začal škrábat na hřebeny hor Serranía del Darin.

Odkud jsem konečně začal sestupovat ke Karibskému moři, které jsem nemohl vidět, protože bylo zataženo a lilo. Když jsem slezl na druhou stranu horského hřebene, tak jsem pokračoval opět korytem řeky, tentokrát ale po proudu dolů. Později jsem se napojil na koňské a oslí stezky, kde jsem se bořil do hlubokého bahna. Začínala se projevovat únava, měl jsem toho dost, několik dní jsem byl mokrej a kůži jsem měl scvrklou mokrem.

Začal jsem potkávat indiány, z nichž většina jela na koních a upozorňovali mě, že v Puerto Obaldía je policie, protože si mysleli, že nemám doklady – asi tudy chodilo hodně ilegálů. Musel jsem vypadat asi dosti zbědovaně, protože se mě leknul i velkej černej had, kterej čekal na kraji stezky na někoho, koho by mohl uštknout. Když jsem ho uviděl, tak jsem stál asi dva metry od něho, strnul jsem strachy a chvíli jsme se nehybně pozorovali, až se had velkou rychlostí odplazil a ztratil v hustém porostu džungle.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí