HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cyklistický výlet přes Litvu na Ukrajinu a zpět 

Cyklistický výlet přes Litvu na Ukrajinu a zpět 

Úspešně jsem dokončil letošní cestu „Přes Litvu na Ukrajinu“ na jízdním kole s brašnami – „natěžko“. Jel jsem samostatně, spaní především v přírodě, vše potřebné s sebou. Kolo s věcmi při odjezdu vážilo 54 kg, i se mnou dohromady 136 kg.

Jel jsem po trase Náchod – Polsko – Kaliningradská oblast Ruska – Litva – kousek Lotyšska – Litva – Bělorusko – Ukrajina – Polsko – Slovensko – ČR – Náchod. Celkem 8 států (když počítám i ČR), z toho pro mne bylo pět nových.

Z Náchoda jsem vyjel 29.6. (v cca.15 hod), přijel jsem 11.8. ve 2:45. Cesta trvala 43 dní, najel jsem 3783 km. Průměrně 88km/den, včetně dvou dnů kdy jsem nejel vůbec. Dohromady s cestou do Hamburku (2827km, rok 2005) a do Monaka (3700km, rok 2004) tak mám po Evropě na kole natěžko najeto 10 310 km.

Během cesty jsem jednou týdně měl telefonické vstupy do vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové. V drtivé většině případů šlo o přímé vstupy naživo v reálném čase, takže jsem si nejednou užil kapku adrenalinu, abych se včas dostal k telefonu 🙂 – naštěstí se to vždy podařilo.  Poslední, shrnující telefonický vstup se bude vysílat v neděli 13.8., klasicky ve 14:30. A někdy později proběhne podrobnější rozhovor ve studiu, podobně jako tomu bylo u obou předešlých cest. O cestě bude také tříminutová televizní reportáž – na TV Prima v pořadu Extra (vysílá se 19:15-19:50). Datum vysílání bohužel předem nemohu zjistit, ale bude to nejdříve příští týden(14.-20.8.), dost možná že až týden následující (21.8. nebo později). A cca (půl)minutová reportáž proběhla 11.8. po 18:50 ve východočeském zpravodajství na Primě (Minuty Regionu – TV Puls), ale to už jsem bohužel nestihl napsat předem.

Přivezl jsem cca. 6500 fotografií, trochu ozvučeného videa, a nově i samostatný zvuk. Mám v úmyslu vytvořit cestopisnou prezentaci (/přednášku/besedu/diashow) pro školy i veřejnost, podobně jako to bylo u cesty do Monaka. Ale nejdříve musím dotvořit a rozběhnout program z loňské cesty podél Labe do Hamburku.

statistiky podle jednotlivých zemí:
Polsko 1138 km, 14 nocí
Rusko (Kaliningradská oblast) 226 km, 3 noci
Litva 778 km, 10 nocí
Lotyšsko 80 km, 1 noc
Bělorusko 360 km, 4 nocí
Ukrajina 406 km, 5 nocí
Slovensko 401 km, 3 noci
ČR 295km, 2 noci

několik událostí nastíněných detailněji:
Spaní v přírodě, ani jízda a obecně pobyt v Rusku, Bělorusku ani na Ukrajině nebyli z hlediska kriminality nijak rizikové. Rozhodně ne tak jak se obvykle říká. Asi nejvíce jsem se bál, když jsem na Ukrajině šel v doprovodu místního Ukrajince za tmy, krátce před půlnocí, cca.1km za vesnici na starý zarostlý český hřbitov, který jsem mermomocí chtěl navštívit. Hlavním důvodem k obavám bylo, že chvilku předtím jsem jeho penězchtivé sousedce zaplatil za informace a pomoc v pátrání méně peněz než chtěla (číselně jsem částku respektoval, ale v Hřivnách, ne v Dolarech jak chtěla ona), a naznačila mi, že nemám spát venku, že by mě někdo mohl zabít.
Ale ta ženština byla jediná černá výjimka. Ten její soused, který mě v noci dovedl na hřbitov, mi pak v pátrání po Volyňských Češích nezištně dost pomohl i následující den. Takže na lidi opět nemůžu říct nic špatného.

Jednou mě na Ukrajině v polích předjelo auto, zastavilo 100 metrů přede mnou, vystoupili z něj tři svalovci, dva z nich si nasadili sluneční brýle, a všichni tři mi rojnicí zastoupili jízdní pruh. Když jsem k nim přijel, naznačili ať zastavím. Teď se asi každý děsí, protože se tu o Ukrajině a okolí vypráví divoké zvěsti. Ale když jsem zastavil, následovaly jen klasické otázky „odkudá“, „kudá“, „skolko dní“, „skolko kilometrů“. Prostě klasika – komunikativní zvídaví lidi, situace byla naprosto bezpečná, a lehce smíšený pocit jsem při zastavování měl právě jen kvůli tomu co se tady vypráví.

Na Slovensku jsem se naopak krapet dostal do konfliktu se silniční vyhláškou, když jsem cca. o půlnoci, za minimálního provozu, jel kousek po dálnici, po silnici pro motorová vozidla, a tunelem. Tunel byl sice dlouhý jen cca. 4,5 km, a v super aerodynamice jsem ho projel rychlostí 35-40 km/h, ale za tunelem na mě už čekala dálniční policie.

Nejdříve to mělo být za 2000 SK (neměl jsem u sebe slovenský ani halíř, ale napsal by mi šek), ale to jsem odmítl s tím, že dálnice nebyla včas značená, když jsem na ni najel tak nebylo jak bezpečně vyjet, a světlo seřízené podle vyhlášky svítí dolů, takže jsem nemohl vidět značky. Navíc mě chytili až na silnici pro motorová vozidla, kde by to díky chybě v sazebníku pokut (nechal mě do něj nahlédnout) šlo uhádat. Sice prý měli půlhodinový videozáznam i z dálnice, ale dálnice nebyla osvětlená, takže spíš blafoval a počítal jsem, že video mě chytlo až na osvětlené ploše těsně před tunelem.

Když jsem odmítl souhlasit s blokovou pokutou 2000 SK, řekl že zavolá na ambasádu, oni přijedou za 2-3 hodiny, a pak to bude za 7 až 10 tisíc.  Napsal hlášení, a nechal mě připsat své vyjádření. Prostor pro vyjádření podezřelého jsem popsal, tak jsem plynule pokračoval v prostoru pro vyjádření svědků (žádní nebyli), a popsal jsem i prostor určený pro rozsudek (částečně to byl záměr, ale hlavně jsem se do vyhrazeného prostoru opravdu nevešel).

„Můžu dostat kopii?“ (abych pak věděl co jsem tam přesně napsal). „Nie“. „A můžu si to aspoň nahlas přečíst?“ „Prečo?“ „Abych si to zapamatoval“ povídám se zapnutým diktafonem v ruce. „Vonku si to prečitajtě“. vyrazil jsem ven. „tu si to prečitajtě“ „jste říkal ať si to přečtu venku…“  …tolik samozřejmě jen stručný úryvek z cca. 45 minutové debaty.

Sám jsem už nevěřil, že to tentokrát ukecám, ale pak se dotyčný policista v argumentaci dostal až k tomu, že když on s kamarádem stopoval na dálnici v Rakousku, tak je na 24 hodin zavřeli a ještě přidali každému pokutu 5000 korun, a neměli ani možnost napsat vyjádření. Tím si asi vzpomněl co sám dříve prováděl, něco se v něm pohnulo, za chvíli hlášení roztrhal, a pustil mě. (a taky by s tou ambasádou měl dost papírování a starostí, takže bylo asi fakt dobře že jsem odmít blokovou pokutu).

Asi 5 km před Litevsko-Běloruskými hranicemi mi za jízdy ulétlo kolečko z přehazovačky, a neměl jsem náhradní. Podle místních lidí byl nejbližší obchod 45 km ve Vilniusu nebo mým směrem 60 km v Bělorusku. Naštěstí místní šikula upravil jakési kolečko (kladku) které měl v garáži, a na tomto provizoriu jsem přes Bělorusko a Ukrajinu dojel až do Polska, kde jsem kolečko při jedné větší opravě nahradil kolečkem koupeným v Bělorusku, asi 15 km za litevskými hranicemi.

Na severozápadu Ukrajiny jsem pátral po Volyňských Češích, kteří v této oblasti žili v letech 1872 – 1944. Našel jsem zarostlý český hřbitov a pak i žijící cca. 90 letou Češku, se kterou jsem si poměrně podrobně o volyňských Češích popovídal. Na Ukrajině se narodila, od mala mluví česky, chodila do polské školy. Ukrajinsky se naučila až když většina Čechů odjela. Umí česky,ukrajinsky,polsky. Rusky neumí a nepotřebuje to. Má ukrajinské občanství, národnost uvádí českou, považuje se za Češku, i když celý život bydlí na Ukrajině. V Čechách byla mnohokrát na návštěvě. Dodnes si vyčítá, že se do Čech nevrátila s ostatními po druhé světové válce – pak už ji úřady nepustily. Její synové také žijí na Ukrajině, ale vnuk už je v Praze.

V r. 1872 se na Ukrajinu nastěhovalo cca. 216 českých rodin, protože tam byla levná půda. Bylo to cca. 700 lidí, ale to číslo je bez záruky. Babička zmíněné dnes devadesátileté češky se na Ukrajinu přistěhovala s rodiči když jí bylo devět let.Sice pořád tvrdím že rusky umím hodně málo, ale když se mně podařilo v ruštině dopátrat ke hřbitovu a pak k té žijící Češce, tak mi to docela udělalo radost:) Ono umět dobře jazyk nebo domluvit se jsou dvě odlišné věci :).

různé:
Kromě techniky (kolečko, defekty, lanko přesmykače, … ) mě trápilo také počasí. U Baltského moře byla zima a foukal silný studený vítr, u Otmuchowského jezera i Liptovské Mary pršelo. Při jízdě suchým vnitrozemím naopak bylo nesnesitelné vedro.Voda v Rusku, Litvě, Bělorusku, Ukrajině je spolehlivější z vodovodu ve městech a na benzínkách než ve studních na vesnicích. Ale ani to není jistota, nicméně dalo se to přežít.Pochopil jsem, že výraz „obyčejná voda z vodovodu“ je nesmyslný.V Bělorusku jsou textové dopravní značky psány kromě běloruštiny také anglicky. Na Ukrajině jsou na některých ukazatelích názvy napsány také latinkou. Ale do Ruska bez znalosti alespoň tiskací azbuky snad ani nejezděte.

silnice:
-v Rusku (Kaliningradská oblast !) okresky mezi vesnicemi lepší než v Čechách; ve vesnicích naopak hrozná dlažba, ale aspoň tam nikdo po obci nejezdí rychle (přechod mezi skvělou silnicí a hroznou cestou je opravdu ostrý)

– v Bělorusku silnice dobré, na Ukrajině o něco horší; ve Lvově (na Ukrajině poblíž Polska) naprosto katastrofální špičatá dlažba; jednou jsem na Ukrajině narazil na hroznou kamennou cestu kde bylo lepší jet hlínou, ale to byla výjimka

– v Lotyšsku některé silnice bez asfaltu – nesnesitelná kombinace hlubokého štěrku, písku, a hlíny s příčnými roletami je nezpůsobilá pro jízdu na kole rychlejší než 10 km/h, někdy i méně; navíc projíždějící auta víří velká oblaka prachu. Na Litvě totéž, ale tam už jsem se tomu uměl vyhýbat

– jízda po silnici na Ukrajině je jako safari – kličkování mezi domácími zvířaty – krávy, koně, husy a kozy chodí volně po silnicích. Někdy jen překáží na kraji cesty, jindy občas cestu přeběhnou, ale viděl jsem i dvě krávy které se samostatně vracely večer z pastvy bez doprovodu člověka…

hraniční přechody – byrokracie:
přejezd Polsko-Rusko
– „silniční přechod“ je jen pro motorová vozidla, ale přemluvil jsem je. V podstatě se hlavně Poláci báli že mě nepustí Rusové, a když jsem přemluvil Poláky, tak už to dopadlo. Dost pomohl vedoucí směny na polské straně. Neměli na mě kolonku, tak mě odbavili jako osobní automobil
Litva-Bělorusko
– nebyl to mezinárodní přechod, nepřemluvil jsem je, báli se porušit nařízení – a nepomohly ani zmínky o EU (byl večer, byli tam jen dva začátečníci – zkušenější šéf by se třeba nebál mě pustit); tak jsem musel přejet na jiný přechod, a tam jsem za trest Litevce donutil aby mě pustili z Litvy na občanku – pas s vízem jsem vytáhl až pro Bělorusy
Bělorusko – Ukrajina
– byrokracie a formuláře na obou stranách. Ukrajinci vyžadovali doklad (techničák) od kola, naštěstí jsem měl evidenční průkaz od Městské policie Náchod – pomohl, a pustili mě. Později jsem si ověřil, že na Ukrajině kola zaevidovaná nemají, a že po vjíždějících cyklistech vyžadují techničák i na jiném ukrajinském přechodu. Nejspíš je to způsob jak záměrně otravovat, ale asi je fakt překvapilo že mám doklady zas až tak v pořádku 🙂 .
Přes Rusko a přes Ukrajinu se jede s migrační kartou, která se vyfasuje při vjezdu a odevzdává při opuštění země.
Vízum jsem potřeboval do Ruska a Běloruska, ostatní bezvízové. Povahou byla moje cesta tranzit (nikde jsem nebyl ubytovaný), ale kvůli délce pobytu v zemi jsem potřeboval turistické vízum. Místo pobytu se nafingovalo (běžně oficiálně nabízená služba mnoha firem v Čechách). Ruská celňačka si toho všimla, ale snadno to rozchodila.
Žádný úplatek po mně nikdo nechtěl, a většinou byli celníci přátelští, často mě i nasměrovali ke kterému okýnku mám pokračovat. Ale určitě je to dost tím naloženým kolem – chování k automobilistům může být úplně jiné.
V Bělorusku a na Ukrajině se přes hraniční přechod přechází s lístkem, na který se postupně v jednotlivých částech přechodu sbírají různě barevná a různě tvarovaná razítka (celkem 4), jako při nějaké bojové hře.

navštívená místa:
-vysílač („radiostacja“) Gliwice – záminka k rozpoutání 2.sv. války; historické i elektrotechnické hledisko; navíc správce muzea povyprávěl i o jeho odsouzení za protikomunistický odboj
-koncentrační tábor Osvětim (oba areály – Březinka i přímo Osvětim)
-Krakow: továrna a kancelář Oskara Schindlera, židovské gheto, synagoga, muzeum městského inženýrství, muzeum polského letectví, lehce Wawel, kostel na náměstí
-Wieliczka – solné doly
-zřícenina hradu Krzyztopór (stavěn jako symbolický kalendář)
-muzeum techniky Warszawa
-rekonstrukce napoleonské bitvy z r. 1806 – Pultusk
-jedno mazurské jezero
-muzeum ponorek přímo v zakotvené ponorce – Kaliningrad
-Kuršská kosa – v litevské části písečné duny
-Litva: Čarodějnický vrch, Hora křížů (ani jedno nic tak extra, jen turisticky nafouklé)
-muzeum jízdních kol v Šiauliai (horské kolo s náhonem na obě kola)
-muzeum pošty a telekomunikací Kaunas
-„francouzský“ střed Evropy – vyměřili Francouzi, je severně od Vilniusu, 3D těžiště Evropy
-hrad Trakai (Litva)
-zarostlý český hřbitov ve volyňské části Ukrajiny
-Lvov (Ukrajina) je hodně turisticky vyhlášený, ale nic extra jsem tam nenašel
-v Sanoku (jihovýchodní Polsko) byla za 2.sv.války německo-ruská hranice
-Duklianský priesmyk – hřbitov vítězů, německý hřbitov, údolí smrti
-stanice slovenské dálniční policie 🙂
-pomník Járy Cimrmana – Letohrad
-různá centra měst – Kraków, Warszawa, Kaliningrad, Klaipéda, Kaunas, Vilnius, Lida, Cervenohrad, Lvov, Poprad, Liptovský Mikuláš, …
-jídla: litevský zeppelin, ukrajinský boršč, dvojité slovenské halušky (do polosyta:) )   ; všude lokální chleba, dost se liší

partneři cesty:
Sportarsenal Lysá n.Labem – brašny, nosiče
Bedimex Náchod – dres, kalhoty, potisk
R&B Mědílek Žacléř – cyklistické láhve
Coleman a Campingaz – stan, vařič
Rubena Náchod – pláště, duše
mediální partner: Český rozhlas Hradec Králové

příště:
-předběžný plán na příští rok: Náchod – Bratislava – Maďarsko- nějaké další státy – návrat do NA přes Vídeň

Více informací o putování Martina Adámka naleznede na jeho webových stránkách.

Zkušenosti čtenářů

Josef

Dobrý den chystám se na pár dnů na Podkarpatskou Rus můžete mi prosím poradit dá se tam používat karta Eurocard/Mastercard ?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí