Co dělat, když se stanete obětí pohostinnosti?

Na cestách se většinou snažíme o co nejužší kontakt s místními obyvateli a tajně doufáme, že se nám dostane pozvání do rodiny. Vždyť z hotelu člověk skutečný každodenní život jiné kultury nepozná. Když se však do soukromého domu dostaneme, jsme vydáni napospas hostiteli a místní pohostinnost narazí na náš evropský návyk mít určité soukromí. Může to dojít tak daleko, že se hodně rychle začneme těšit, až z toho domu budeme zase pryč. Připomíná vám to zážitky z vlastních cest? Nám se taková tragikomedie stala v Íránu.

Very happy to be your friend

Když nás chvíli po vystoupení z autobusu v Kashanu oslovil týpek ledabyle opřený o své auto typickým „hello mister“, skoro jsme si ho ani nevšimli. On to nevzdal, představil se jako učitel angličtiny a historie a pozval nás k sobě domů. Budeme „best friends forever“ a bez jakýchkoli závazků k němu máme skočit na oběd. Jeho manželka Rozi, které hned telefonuje, bude velmi šťastná. Pak přichází na scénu plastová průkazka, Ali Reza (jak jinak) je totiž registrovaným turistickým průvodcem – ale my jsme jeho best friendi, a tak mu prý nic platit nebudeme! Je nám jasné, že budeme, ale co, aspoň jsme si nesedli do auta zcela anonymnímu člověku, který by nás mohl snadno okrást a vyhodit někde za městem v poušti.

A tak začíná přátelství na celý život. Vcházíme do bytu v přízemí velkého domu, Rozi na šestihořákovém sporáku právě dokončuje oběd. Do toho bzučí obrovská lednice s coolerem obestavěná galerií kuchyňských spotřebičů, křičí televize s velkou úhlopříčkou a jemně vrní klimatizace. Sedíme ve vyřezávaných křeslech, Ali Reza do nás lije čaj, sirup, jogurt, ledovou vodu a vypráví nám, že jeho život je v Íránu velmi těžký. S hrůzou si představuji, co by chudák řekl na náš pronajatý byteček v pražských Nuslích se starou ledničkou a nejlevnější pohovkou z Ikey. Ali nás vyzývá, ať si vezmeme, cokoli bychom chtěli. „My house is your house, my friend!“ vzpíná k nám ruce, i když my moc dobře víme, že ta pohostinnost tak úplně zadarmo nakonec nebude.

It will be good experience for you

Ali Reza se podle pouček osvojených v průvodcovském kurzu snaží, aby nám zprostředkoval co nejvíc nových zkušeností. Za novou zkušenost prohlašuje i otvírání konzervy tuňáka, které praktikuje na zánovním světlém koberci. Odmítá vnímat naše prohlášení, že tuňákové konzervy pro nás nejsou nic nového. Tu svoji otevírá vzhůru nohama, a tak ji od něj nakonec převezme manželka a tím zřejmě zachrání koberec. Rozi neumí anglicky ani slovo, vrhá na nás z dokonale bělostné kuchyně mlčenlivé pohledy korunované dlouhými řasami pod příšerně protaženými oblouky svého perského obočí.

Zato Ali Reza je už po půl hodině nesnesitelný, na chvíli nezavře pusu, žvatlá samé nesmysly a jeho angličtina je tak špatná, že litujeme jeho žáky. Nicméně se dostáváme do jeho moci. Rozhodl za nás, že tu zůstaneme tři dny a že nás provede všude po městě – chabé pokusy vysvětlit mu, že bychom se možná jeden den chtěli po Kashanu podívat sami, zadupe hned v počátku. Najednou zjišťujeme, že nám organizuje výlet do pouště s jízdou na velbloudech, o kterou nestojíme, ale tomu člověku se nedá říct ne. Nicméně ještě pořád si myslíme, že máme štěstí; je to turistický průvodce, takže o místních památkách a zajímavých místech něco ví a díky němu uvidíme i věci, na které bychom jinak nepřišli…

Veeery nice trip to dezert

Jenže Ali Reza je zřejmě ten nejhloupější Íránec v celé zemi. Prohlídku města nám časově zorganizuje tak špatně, že skoro nic nevidíme, protože vše je ve chvílích našeho příchodu zavřené. Otevírací hodiny by snad jako turist guide měl vědět, ne? A tak nevidíme ani starobylé domy, ani mešitu, v bazaru nikdo není a na výlet do pouště vyrazíme tak pozdě, že slíbené solné jezero vidíme jen z dálky a karavanseráj již za tmy. Na pouštní výpravu s sebou navíc vzal svého nejlepšího přítele (kolikátého už?), který sedí na předním sedadle vedle řidiče našeho „speciálního auta pro jízdu pouští“ (nejzrezivělejší Paykan v celém středním Íránu). A tak se o zadní sedadlo dělím já, můj muž a Ali Reza, který přestává mlít hubou jedině ve chvílích, kdy se mazlí se svým best friendem na předním sedadle.

V deset večer se vracíme z pouště do Kashanu přeci jen trochu unavení. Řidič speciálního pouštního vozidla má nehodu dvě minuty poté, co z jeho vraku vystoupíme – srazí kluka na motorce. Jsme tak akorát zralí na postel, ale Ali Reza pro nás zorganizoval večeři! Půjde na ni s námi Rozi a jeho sestra i s dítětem. Hádejte, kdo bude platit. Když mu na otázku „are you hungry“ odpovídáme záporně, nevyvede ho to z konceptu a říká: „But my wife is!“ A jde se.

Syndrom třeskuté pohostinnosti

Dva dny, kdy nám náš nový best friend věčně stojí za zadkem, neustále mele nesmysly a nereaguje na to, co mu říkáme my, nám ukazují zvláštní psychologický jev. Ačkoli jsme Štěpán i já sebevědomí samostatní jedinci s vysokoškolským vzděláním a určitými životními zkušenostmi, nejsme schopni poslat Aliho někam a následujeme ho jak ovce. Můžeme ale tomu pohostinnému člověku říct, že jsme zklamáni jeho službami? Měl by někdo to srdce říct mu, že ten výlet do pouště nestál za nic? Že chceme svůj klid a stěhujeme se do hotelu? Vždyť ten dětina se nás každých pět minut nadšeně ptá: „What is your opinion on Iran?“ A není připraven akceptovat žádnou jinou odpověď než: „Very beautiful.“

Třetí den ráno při snídani nastává krize. Má přijít naše vysvobození, odjezd do Esfahánu, když Ali Reza nadšeně zvolá: „Mister Stefan, very good news!“Hned zbystříme, co na nás zas ušil za boudu. Jeho žena prý v Esfahánu ještě nikdy nebyla, a tak prý pojedou s námi a tři dny budeme společně hosty v domě jeho přítele. Ali Reza nám prý celé město ukáže! Obávám se, že v tu chvíli se nám nepodařilo naše zoufalství dobře zamaskovat. Další tři dny s tímhle invazivním oslem prostě nepřežijeme. Ale zároveň nedokážeme ranit jeho srdce… navíc on nás ani neposlouchá. Jeho povedená rozmazlená manželka však má zřejmě prsty v tom, že se situace během dne změnila, přítel prý není doma, a tak nás Ali Reza s Rozi do Esfahánu nedoprovodí. Uf, to je ale škoda!

Keep in touch. No to víš, že jo.

Třetí den má Ali Reza splín. Jeho nejlepší přátelé odjíždějí a on při obědě skládá hlavu do dlaní a je zoufalý. Jeho ženuška nás už má evidentně plné zuby; ráno vůbec nevylezla z postele a nepřipravila žádnou snídani a odpoledne za naší nepřítomnosti zmizí z domu i s autem. Její náklonnost vůči nám nevzbudila ani pěkná sumička eur, které jsme před jejíma zářícíma očima předali Alimu. No nic, když nám mrcha nepřijde k autobusu zamávat, drasticky snižujeme částku, o kterou si pro ni její manžílek řekl: „Rozi loves you very much and you should give her some extra money as a tip.“

Před naším odjezdem se Alimu lesknou oči a přednáší dlouhou řeč o tom, jak se snaží být tím nejlepším průvodcem v Íránu. Dokonce projeví zájem stát se ministrem turismu. Pokud prý máme nějaké výtky vůči jeho službám či nějaké rady, jak se zlepšit, máme mu to prý říct. Ve skutečnosti je však ten mamlas zcela nepřipraven slyšet jakoukoli kritiku. To by ho snad zabilo. A tak mu oba se Štěpánem tvrdíme, jak se nám s ním líbilo a jaká čest to pro nás byla spočinout v jeho domě. Hanba mě přitom fackuje. Je tohleto ještě respekt vůči odlišné kultuře, anebo už jen holé pokrytectví?

Když náš autobus do Esfahánu konečně odjíždí, cítíme náhlý příliv volnosti a pohody. Těšíme se do hotelu, kde si za dveřmi pokoje dopřejeme naše evropské soukromí. Přesto mě zžírá svědomí: měli jsme Alimu říct, že jeho průvodcování nestálo za jediný riál a že nás celou dobu jen hrozně obtěžoval? Měli jsme právo odmítnout jeho zničující pohostinnost? Co v těchto případech děláte vy?