HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cestou necestou z Manali do Thiksey

Cestou necestou z Manali do Thiksey

Když se řekne cestování po Indii, člověk si hned představí velmi dobrodružnou výpravu. Naše cesta z Manali do Thiksey takové představy rozhodně nepopírá…

Jak jsme opouštěli Manali

Ulice zejí prázdnotou, dokonce i běžně pobíhající psi právě dřímají. Ve dvě hodiny ráno opouštíme Manali a procházíme jinak přeplněnou hlavní ulicí. Poprvé se nás tady, v severní Indii, přímo dotýká období monzunů. Všichni tušíme, že mírný déšť ve vesnici může přinést nemalé komplikace nahoře, v 5000 m.n.m. Přes obavy z neprůjezdnosti průsmyků sedáme do minibusu a za 1900 rupií doufáme v bezpečný příjezd do Thiksey. Naše sdružení M.O.S.T. se snaží stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi. Spojnici mezi Manali a Thiksey jsme zatím nevybudovali, a tak nás podle dopravní společnosti čeká čtrnáct hodin cesty.

Hned po prvním usazení si všichni pochvalují pohodlí sedadel a poměrně dost místa pro nohy. Ve srovnání s běžnými linkovými autobusy se právě ocitáme v první třídě indické dopravy. Zhruba po hodině jízdy zastavujeme. Stáda koz si neberou servítky a kříží nám cestu. Pastevce nevyvede z míry ani troubení aut, ani narůstající kolona. Na takové situace si naše parta vždy řekne: „Prostě Indie“. Zhruba po třiceti minutách, kdy pomalu přestáváme být unešení z krásy stád hlučných zvířat, pokračuje náš řidič serpentýnami nahoru. Obraz přede mnou se mění skoro až cyklicky. Skála, prudká zatáčka, okraj vozovky, skála,…Raději zavírám oči, ač přivyklá indickému stylu řízení, cítím mírnou obavu.

Indická jízda

Po třech hodinách jízdy přijíždíme k prvnímu sedlu, kde se setkáváme s problémy. Déšť vytvořil na cestě 30 centimetrovou vrstvu bahna, v níž se co chvíli kolíbáme sem a tam. Okraj vozovky lemují náklaďáky silničářů, kteří se snaží vzniklou situaci rychle řešit. Jednička, zpátečka, jednička, zpátečka, marná snaha. Řidič vypíná motor, a aniž by cokoliv sdělil, lehá si na volant, obléká mikinu s kapucí a usíná. My s ním. O tři hodiny později pokračujeme v cestě. Netrvá dlouho a narážíme na kámen uprostřed cesty. Několik mužů, včetně našeho řidiče dává hlavy i síly dohromady. Nakonec odvalí kus skály pryč a my stoupáme. S rozedněním ustává déšť a před námi se odkrývá nádherná krajina. Vrcholky zasněžených hor, zelené pastviny místy spásají kozy, v dálce teče vodopád.

Na první zastávce posnídáme, tedy vypijeme čaj pro Indii typický- masala tea. V kiosku nabízí i výborné snídaně, ale my jsme z cesty naklepaní k nechutenství. Dál projíždíme údolím, kde se vine řeka, v jejímž okolí se pasou ovce, kozy i krávy. Obrovské hory a ještě vyšší vrcholky v dálce nutí člověka přemýšlet nad lidskou malostí. Řidič svou jízdu typu cest příliš nepřizpůsobuje a tak mě z myšlenek často vytrhne patnácticentimetrový výskok nad sedadlo. Ten je obvykle zbrzděn hlavou o střechu autobusu. Každý si postupně vytvoří určitý styl zapření a výskoky mimo sedadlo tak mírně tlumí.

Výškové nemoci jsme se nevyhnuli

Čas celkem utíká a krajina se mění z horské klasiky, na himalájskou vysokohorskou poušť. Zeleně ubývá, kamenů, písku a výškových metrů přibývá. Ve velkém stanu do žaludku natlačíme tradiční čočku s rýží, odskočíme si za první větší kámen a jedeme dál. Okolo čtvrté odpoledne všem devíti spolujezdcům začíná být jasné, že do cíle nedorazíme ve slíbené době. Po cestě navíc jednomu z minibusů, s nimiž se po cestě potkáváme, praskne výfuk. Tento problém řeší řidiči společně a s klidem Evropanům cizím. Bohužel k této patálii dochází ve výšce 4000 m.n.m. a přes snahu dodržovat pitný režim, nás začíná dobíhat výšková nemoc. I ti nejzkušenější z nás mění barvu pleti. Takhle zelený obličej jsem naposledy viděla u mé čtyřleté sestry, když slezla z řetízáku. Solidarita Indů nezná mezí a tak nám neznámý cestující nabízí zázračnou tabletku. Ve chvíli, kdy se mi motá hlava a jediné nad čím přemýšlím, je zda čočka půjde spodem nebo vrchem, s radostí přijímám. Výfuk je opravený a my všichni sedáme dovnitř s naivní představou, že bude líp. Hlavně, ať jedem.

Nocleh u nomádů

Jenomže řidiči jsou unaveni a všem cestujícím sdělují, že dál se nejede. Zastavujeme v Pangu, kempu tibetských nomádů, kde strávíme noc. Každý z nás musí za nocleh zaplatit 100 rupií. Pomalu začínáme chápat nadbytek zastávek v posledních hodinách a nápadné zdržovačky. Cítím tajnou dohodu mezi cestovní kanceláří a majiteli nocleháren, ale to nic na noci ve výšce 4500 m.n.m. nemění. Každý máme co dělat, abychom sundali batoh ze střechy a šli se uložit. V tuto chvíli využívám pozici fotografky a celou akci pouze dokumentuji.

Unavení po cestě doplníme tekutiny a uložíme se ke spánku. Zimu zaženeme několika vrstvami dek, součástí vybavení hotelu. S tlakem na plicích, v hlavě a dalších částech těla usínám. V pět ráno zvoní budík a naše vstávání připomíná domov důchodců. Vše nám v takové výšce dává zabrat a tak veškerými pohyby šetříme. Pomalu, velmi pomalu se přesouváme před stany a chystáme se k odjezdu. S obdivem sleduji starší Nomádku. Vaří čaj a její pohyby při tom působí velmi ladně. Poslední, ne příliš překvapivě, dorazí na parkoviště řidiči.

Šťastně v cíli

Přejíždíme poslední sedlo. Pomalu klesáme, přičemž se nám vrací přirozená barva do tváří. Po pěti hodinách jízdy dorazíme do Thiksey. Za námi je třicet dva hodin dobrodružné cesty. Více informací o aktivitách sdružení M.O.S.T. v Ladaku najdete na www.protibet.org

O autorce: Raduš Hášová je studentka třetího ročníku žurnalistiky na FF Univerzity Palackého v Olomouci. V Indii pobývala měsíc jako dobrovolnice o.s. M.O.S.T. Miluje focení, cestování a nomádské kozy:-)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí