Cesta na vychod    

Cesta na vychod    

BerBerka

Cesta na vychod          9. ledna 2002

Odjet nekam na pul roku je trochu slozitejsi, nez se na prvni pohled zda. 3 dny a noci pred odletem jsem nejedla a nespala a jen a jen zarizovala. Stehovani, urady, doktori, letenky, seky, pojisteni. Spousta veci nejde jen tak hodit za hlavu. Kdyz totiz zanedbate treba pojisteni, socialku, ci dane, je celkem jasne, ze vas po navratu budou s otevrenou naruci cekat nejen vasi drazi, ale take urady a jejich penale. „Do Indie? Na pul roku? Sama? Co tam proboha budes delat?“ Tak takhle se ptali skoro vsichni. Jednoducha otazka, slozita odpoved. S tim, ze budu cestovat, poznavat, studovat, cist, psat a odpocivat jsem moc lidi neuspokojila. A tak jsem se rozhodla, ze budu vse peclive zapisovat [pokud mi indicke deti hned prvni den nerozeberou propisky] a az narazim na mail, budu o tom, co delam, posilat zpravy domu. Tak alespon vsichni budou vedet, co delam. Tak jdeme na to.

Prvni etapa – Praha-Frankfurt-Dubaj

Letiste Ruzyne bylo zasnezene, ve vzduchu byla mlha a nevlidno. Nejlepsi cas odletet nekam do tepla. Muj batoh na pul roku prekvapive vazil i se vsemi repelenty, leky, slivovici, zimnim oblecenim do hor, filmy a knihami jen necelych 15kg, tak nic nebranilo ceste na palubu. Nabrala jsem smer Frankfurt a nasledne Dubaj, kde jsem mela nucenou, temer 20 hodinovou prestavku… Dorazili jsme k pulnoci, byl tedy nejvyssi cas zalehnout… Sla jsem vyhledat klidne misto, rozlozila spacak a plnych 11 hodin se oddavala necemu, co pripominalo spanek. Zvlastni je, ze prestoze me nikdo „nenapadl“, moje zenske sebevedomi uz jen za mnohahodinovy pobyt v Dubaji pekne kleslo. I ten 13 lety arabsky spratek, ktery na me uz 2 hodiny zira jak na zviratko v ZOO je na mistnim spolecenskem zebricku mnohem vyse nez ja. Inu vidim, ze v Praze jsem neodlozila jen kostymek, lodicky, dobrou praci a vysokoskolsky titul, ale musim tam nechat i notnou davku sebevedomi, hrdosti, evropskych zvyklosti a „samozrejmosti“. V Indii by mi uz byly hodne na obtiz.

Madras – krest ohnem     11. ledna 2002

Chtela jsem krest ohnem, mam ho mit. Jsem v Indii, v Madrasu a je to dost silene. Mnoho milionu lidi, ale zadni bili, hodne smradu,jeste vice aut, mototek a riks, proste nic moc na zacatek cesty. Protoze tu nechci zustat ani o hodinu dele nez budu muset, napisu o tom, co se semlelo behem priletu a behem prvnich hodin v Madrasu pozdeji…

Des a hruzy Madrasu :o)     12. ledna 2002

Let do Madrasu byl pro me docela zajimavy. Bilych nas v letadle moc nebylo a samotna zena jsem byla jedina. Vsichni turisti asi letaji na sever. Kazdy Ind mel asi tak 5 zavazadel a taky ohromne lepenkove krabice prevazane motouzem v zavazadlovem prostoru. Zajimalo by me, co v tom proboha vozi. Do Madrasu jsem doletela ve 2.15 rano. Teplota 24 stupnu, vlhkost snad 100. Spina, horko, zadna moznost koupit vodu. Protoze jsem nechtela jet v noci sama do neznameho mesta, ani netouzila po tom platit za hotel, musela jsem chte nechte na letisti vydrzet az do rana. Pred sestou ranni jsem pri pokusu o nalezeni toalety probudila asi 60 uredniku spicich v jedne z hal na zemi a usoudila jsem, ze je nejvyssi cas letiste opustit. Taxikar, ktery me vezl – jak to stoji ve vsech pruvodcich – me presvedcoval o tom, ze zrovna v tom hotelu, do ktereho chci jet jsou problemy a komari a spatna voda a buh vi co jeste, a ze ma pro me lepsi. Brzy ale pochopil, ze jsem tyhle povidacky uz davno prokoukla a tak prestal. Kolem osme jsem se po temer 50 hodinach cestovani dostala do sprchy, vsechnu unavu ze sebe splachla a potom vyrazila do spiny, deste a bahna, abych potkala miliony lidi [Madras ma 6.5milionu obyvatel], tisice aut, riks, kol, chodcu, malem se udusila nad otevrenou stokou ve stredu mesta a za cele 4 hodiny klickovani mezi tim vsim zmatkem, nepotkala zadneho bileho. Jedinym mistem, kde se podle me dalo dychat bylo pobrezi Bengalskeho more a spinava plaz, na ktere zili chudi Indove a kde byla spousta rybaru, deti, psu a konu. Odpoledne ale prisel Mikolas [kamarad z Cech, ktery mi tu rezervoval hotel] a vytahnul me ven. A ja pochopila, ze v Madrasu jsou i „prijemnejsi“ zakouti. Lidi, chudoby a spiny sice neubylo, ale videla jsem par chramu, par zajimavych staveb, sehnala vodu i moskytieru a vecer se navic vyborne najedla. Stejne uz ale bylo rozhodnuto. Nezustanu v Madrasu ani o noc dele a hned nazitri odjedu s M. a jeho prateli do cca 65km vzdaleneho mestecka Mamallapuram.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí