Cesta na vychod VII.

Cesta na vychod VII.

BerBerka

Udajpur a palace z pohadek 1000 a 1 noci     25. brezna 2002

Po hodinach a dnech utrap jsem konecne dorazila do Rajastanu, statu palacu, maharaju, pousti, velbloudu, slonu a pavu. Od sameho zacatku me cesty jsem byla rozhodnuta si tento stat uzit. Moje telo se o tom ale nejak nedozvedelo, a kdyz jsem se proto ubytovala v kouzelnem romantickem pokojicku v Udajpuru, neocenila jsem ani tak nadherny vyhled na mesto, jako spise velikou postel, vetrak nad hlavou a predevsim vlastni toaletu, tekouci vodu a sprchu [Byla to moje treti vlastni sprcha v Indii, takze jsem se prvni den klasicky polevala vodou z kyble a teprve az kdyz jsem dokoncila ocistu a vzhledla jsem nahoru, objevila jsem – k memu uzasu – jiz zminovanou trubku. Nasledujici dny si pak vychutnavala jiz zapomenutou slast tekouci vody]. Romantiku mesta a jeho okoli jsem si tedy vzhledem ke strevnim a zaludecnim problemum spojenym s chripkou prilis neuzivala [neshledla jsem napriklad zapad slunce v monzunovem palaci na kopci nad mestem, ani vychod slunce na barce na jezere, ani jsem se se zastupy organizovanych bohatych turistu neucastnila vecernich tanecku], troufam si vsak tvrdit, ze jsem za ty hodiny sezeni na ghatech, cteni si v palacich, bloudeni v uzkych postrannich ulickach a rozmlouvani s mistnimi, atmosferu mesta stacila nasat. Udajpur je mesto jak z pohadek 1000 a 1 noci. Romanticke palace maharaju s preciznimi kachlikovymi mozaikami a syte barevnymi vitrazemi, skvostna letni ci monzunova sidla vladcu, pohadkove rezidence pokryvajici cele ostruvky na jezere v cenru mesta, mnohapokojove haveli [„otevrene“ domy, ktere patrily – ci patri – vyznamnym osobam a jejich rodinam], barevne domky a jejich fasady s vyobrazenimi Ganese, Laksmi ci Krisny, klasicke ghaty a na nich zeny v barevnych sari, jainisticke temply, rozkvetle zahrady… proste mesto urcene k libankam. Pokud na to mate [prostredky, naladu a zaludek], doporucuji maharajuv palac na jezere, ktery je dnes predelany na hotel. Noc stoji pouhych 300-600USD :o] a tento hotel – a vlastne i cely Udajpur – je navic proslaveny tim, ze se tu natacel cely jeden dil Jamese Bonda s nazvem Octopussy. Tohle „movie“ se tu kazdovecerne promita temer ve vsech hotelich a pokud jej neskousnete [ja jsem to nezvladla], tak mistni rodaky velmi urazite. Vsichni se, kterymi jsem za ty tri dny rozmlouvala film videli alespon 100x. A ze jsem jich tu potkala! S mistnimi Indy jsem hodiny rozmlouvala o situaci v Pakistanu a v Kasmiru, s Indkami se ucila motat na me telo sari [konecne jsem si to sve prvni poridila] a taky malovat henou ornamenty na me ruce a nohy [nadherne a velmi zenske], s detmi jsem si procvicovala anglictinu. Ve finale jsem vlastne ty bile turisty, kteri mi tak chybeli, vubec nepotrebovala.

Zlaty poustni Jaisalmer     2. dubna 2002

Cesta do poustniho Jaisalmeru byla silena a trvala – s prestupem v Jodhpuru – plnych 17 hodin. To je – uz me to ani neprekvapuje – opet o pet hodin vice, nez mi bylo sdeleno pri prodeji listku. Prijezd do Jaisalmeru, vzdaleneho necelych 100km od nepratelske hranice s Pakistanem byl ponekud netradicni. Krome zaprasenych autobusu, hrde se nesoucich velbloudu a pod tihou nakladu se prohybajicich oslu jsme totiz potkavali i ozbrojene transportery, tanky a spoustu vojaku. [Ostatne, v autobuse vedle mne sedel velitel jedne z jednotek ozbrojenych indickych sil. Anebo mi to alespon tvrdil, v hodnostech se prilis nevyznam]. Presto, ze Pakistan byl na dohled [nebo spise na dostrel], ve vzduchu to citit nebylo. [Pred par tydny se sem ale moji kamaradi nedostali. Obrnene transportery je kvuli nebezpeci valky zastavily uz v Jodhpuru]. Jaisalmer je prakticky poslednim indickym mestem pred hranici, za nim uz se rozklada jen poust Thar, poseta par vesnicemi, stovkami velbloudu a hrstkou turistu. Vsechny stavby v Jaisalmeru maji barvu pouste a zluty piskovec, ktery propujcuje spolu se sluncem mestu zlatavy nadech dal take Jaisalmeru privlastek zlate mesto. Povodni Jaisalmer byl vybudovan jako pevnost na strategicke vyvysenine, ze ktere mate prehled o cele pousti a az do 17. stoleti se cele mesto, ktere ma dodnes stredoveky raz, vmestnalo dovnitr hradeb z pocatku 12. stoleti. Teprve v poslednich 200 letech obyvatele opustili ochranne zdi a zacali si stavet domy a honosne haveli v podhradi. Dnes tedy turiste resi dilema, kde se ubytovat. Ve meste s vyhledem na romantickou pevnost ci v pevnosti s vyhledem na mesto a poust? Ja jsem se ubytovala v jedne z 99 hradebnich vezi u jedne mile indicke rodinky. Byla jsem tam jedinou turistkou a tak jsem plne vyuzivala vice nez 800 let stareho pokojicku s vyhledem na cele mesto i jeho prilehle „restaurace“. Kdyz jste nemocni, anebo vam horko nedovoli opustit chladek vetraku, je podobny luxus k nezaplaceni. Tri dny jsme neopustila hradby mestecka, kde dnes zije pouze 25% populace Jaisalmeru. Navstivila jsem maharajuv palac a z jeho strechy pozorovala s silenou frekvenci pristavajici stihacky, prohledla si jainisticke tepmly, mijela se s vojaky ve starych haveli, korzovala ulickami a konverzovala s Indy. A taky cekala, ze dorazi muj kamarad z Chile, ci moje kamaradka z Izraele a verila, ze se mi udela lepe a budu moct vyrazit na nekolikadenni poustni safari na velbloudu. Ani jedno se mi nesplnilo. Nikdo nedorazil, cas bezel, muj zaludek se neumoudril a chripka pretrvavala, takze jsem nakonec nasadila antibiotika. Navrat se zdal byt nevyhnutelnym. Prece jsem ale nemohla opoustil Jaisalmer, aniz bych se vydala do pouste!

Ticha poust a prdici velbloudi     3. dubna 2002

Houpavy pohyb velblouda [vzhledem k memu zdravotnimu stavu], noc s velbloudarem [vzhledem k tomu, ze jsem bila zena] a „ctyricitky“ v pousti me docela desily. Nakonec jsem tedy zvolila drahou a jedinou moznou variantu. Odpoledne-vecerne-nocni individualni safari. Puldenni vylet odpruzenym jeepem pres stare pamatky a odlehle vesnice az do 50km vzdaleneho Samu [smerem na pakistanskou hranici] nemel chybu. Vice nez stare pamatky me ale dostaly „pestrobarevne zeny“. V barevnych sarich travi v jednobarevne pousti cele hodiny ci dny tim, ze z hlubokych studen „doluji“ spinavou vodu, kterou pote filtruji a na svych hlavach s udivujici lehkosti nosi do svych pribytku. Namahava prace je ale, zda se, docela bavi. Ostatne, mam pocit, ze tu v Indii pracuji jen zeny. Nosi vodu, kameny, drou se na poli, kopou kanaly. Muzi sedi pred obchodem ci „caj shopem“ a lovi turisty. Co delaji v pousti, to nevim. Asi jezdi na velbloudu. Ja jsem na to usmudlane stvoreni nakonec taky usedla a 2 hodiny se s nim kolebala pres duny. Memu zaludku [ani zadnici] se to prilis nelibilo, dusicka se ale radovala. Z netecneho, hrdeho a vecne hladoveho velblouda jsem nakonec nespadla, spinave placky placane na kamenech chutnaly v pousti pod hvezkami vytecne, vecerni ticho bylo udivujici, prijemne a uklidnujici. Hvezdy byly jasne, vitr chladivy, pisek vsude. Pri nocni ceste jeepem zpet bylo jasne, ze se sem vratim. Priste se sem ale vydam alespon na tyden. Priste. az nebudu nemocna, priste., az nebude takove horko, priste. az mi nebudou stihacky letat nad hlavou, priste. az budu mit s kym tu romantiku sdilet. Proste priste…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí