Cesta na východ II.

Cesta na východ II.

BerBerka

Pondichery – byvala francouzska kolonie     20. ledna 2002

V den naseho odjezdu bylo v Mamallapuram hotove pozdvizeni. Prijelo sem na 50.000 Indu oslavovat svatek sklizne – Pongal. Jak jsem pochopila, je to jeden z oblibenych „vesnickych“ svatku, kdy se vsichni sejdou, pobavi, popiji a delaji velky, ale velky ramus… Krome toho ale take uklizeji a nove vymalovavaji dum, spaluji stare obleceni, davaji si penize, pripravuji jidlo pro dobytek am take pomalovavaji jeho rohy na zluto, zeleno ci cerveno. Indu je ale vsude plno a proto jsme se vydali dale. Slo to docela rychle a po dvou hodinach vcelku pohodlneho cestovani {az na to, ze jsem sedela u motoru a tudiz i u ridice, ktery samozrejme neustale troubil a ja jsem malem ohluchla] jsme autobusem dorazili do mesta Pondichery, ktere je byvalou francouzskou kolonii. Je zde sice par francouzskych ulic, baru, Alliance francaise a francouzsky konzulat, ale jedine, co mi tu pripomnelo Francii byla primorska promenada. Protoze i tady probihal Pongal, byla doslova precpana tisici Indu na svatecni odpoledni prochazce. Barevnymi sari se to tu jen hemzilo, zeny cinkaly naramky na rukou i nohou, deti zpivaly, hudba vyhravala, poulicni prodavaci vykrikovali, proste dokonaly indicky mumraj. Protoze se nam to zalibilo, ubytovali jsme se na dve noci primo na promenade, v hotelu spravovanem asramem Sri Aurobinda. Hotel byl na indicke pomery a na cenu, kterou jsme platili, pomerne luxusni. Samozrejme tu ale bylo ALE. Museli jste se vratit do 22.30 [pak se brana zavirala], nesmeli jste mit na pokoji navstevy, bylo zakazano kourit a pit alkoholicke napoje. Docela se divim, ze jsem nemusela prokazovat, ze jsem Dominicova manzelka :o] Kdyz uz jsme bydleli v hotelu spravovanem asramem, bylo temer nasi povinnosti tento prosluly asram, ktery zalozil Sri Aurobindo {1872-1950], a ktery pozdeji vedla jeho spolecnice francouzskeho puvodu, jednoduse nazyvana Matka, navstivit. Zakoupili jsme tedy kvetiny, zuli obuv a spolu se stovkami Indu vystali frontu, abychom se mohli na chvili zastavit u mramoroveho samadhi [cosi jako pomnicek ci hrobka Sri Aurobinda a Matky] a nasledne potom v klidu prilehlych zahrad na chvili meditovat. Cely komplex byl primo nabity pozitivni energii a bylo zrejme, ze asram Sri Aurobinda, ktery se brzy po svem vzniku stal jakymsi centrem pro duchovni promenu a jehoz hlavni myslenkou bylo predevsim praktikovani jogy jako neodmyslitelne soucasti denniho zivota, je stale velmi uctivanym mistem. Nicmene, zatimco jmeno Sri Aurobinda je spojovano „pouze“ s asramem a jeho myslenkami, jmeno Matky je zminovano predevsim v souvislosti s projektem“mezinarodniho mestecka harmonie“, ktere dostalo nazev Auroville.

Auroville – co to vlastne je?     21. ledna 2002

Poprve jsem se o Aurovillu docetla pred 3 lety v jednom francouzskem casopisu. Pamatuji si, ze mne model mezinarodniho mestecka, kde spolu ziji pospolu ruzne narody, velmi zaujal. Clanek ale pusobil natolik pozitivne, ze se mi az nechtelo verit, ze by neco podobneho mohlo nekde fungovat. Kdyz jsem pred par mesici zacala uvazovat o ceste do Indie, obraz Aurovillu se mi znovu vybavil. Uz jsem vedela, ze se toto mestecko nachazi nekde v jizni Indii, ze bylo zalozeno roku 1968, a ze je mozne jej navstivit, ci se za jistych podminek ke komunite pripojit. Stale mi to ale pripadlo strasne vzdalene, nerealne a nezabyvala jsem se myslenkou, ze bych se tam vydala. Teprve kdyz jsem se pred 4 dny podivala v Pondichery do mapy a zjistila, ze jsem vzdalena jen nejakych 15 km, bylo rozhodnuto. Do Aurovillu jsem se vypravila na kole [rozumej na indickem kole, coz je asi 100x horsi nez povestna Ukrajina] a poprve jsem tak pri ceste z Pondichery poznala, jake to je, ucastnit se na vlastni holou kuzi zdejsiho silnicniho mumraje. Vyhybat se autum, riksum, autobusum, cyklistum, chodcum, kravam, kozam, psum, kockam, detem, spadanym kokosovym orechum a deram na silnici byla docela problem. Kupodivu mnohem vetsi nez jizda vlevo. Po 6 km ale nastesti nasledovala odbocka z hlavni silnice smerem do vnitrozemi a provoz ustal. Az po dalsich 8 km jsem ale pochopila, ze za den Auroville neprojedu. Rozhodne ne na te herce, kterou jsem jela. Mestecko se totiz rozklada na rozloze cca 20 km ctverecnych, a to prakticky od plaze, az do vyprahleho vnitrozemi. Cely Auroville je vybudovan jakoby v kruhu, okolo spiritualniho centra, kterym je tzv. Matri Mandir, neboli ohromna meditacni koule, pokryta zlatymi disky. V jejim stredu je „zavesen“ klenot Aurovillu, proslula meditacni mistnost.

Auroville a jeho „Matri Mandir“     21. ledna 2002

Prvni navsteva meditacniho „Matri Mandiru“ neni zadna slast. Pokud totiz nebydlite v komunite Aurovillu, ci jdete do Matri Mandiru poprve, mate se na co tesit. Nejdrive vystojite dve ruzne fronty na listky, pak frontu na vstup a potom pomalu postupujete v jednoradem zastupu prilehlymi zahradami, na pozadani ukazujete listek, na pozadani mlcite, na pozadani se zujete, odlozite zavazadlo, fotak a telefon a potom v naproste tichosti stoupate tocitou „pesinkou“ v nedokoncene konstrukci koule vzhuru k vysinam meditacni mistnosti. Neni vam vsak povoleno ani uzasnout. Jdete totiz ve snure Indu a jen co dovnitr nakouknete, uz vas stovky chtivych navstevniku zenou dale. Kazdy den je totiz „novackum“ povoleno nahlednout jen mezi 4 a 5 odpoledni. Protoze jsem se ale ubytovala u cloveka, ktery patri ke komunite Aurovillu, mohla jsem si po teto zkusenosti vystat dalsi frontu a obdrzela jsem tak povoleni, na zaklade ktereho mohu meditacni mistnost navstevovat kazdy den, a to od 5 do 7 vecer. Vyzkousela jsem to hned tentyz den a ejhle, ono to fungovalo.Vecerni zkusenost se odpoledni nepodobala ani omylem a ja pochopila, ze Aurovillani nemaji radi navstevniky na jeden den [radi zduraznuji ze Auroville neni turistickou atrakci]. Do meditacniho prostoru uz jsem tedy vecer stoupala sama, nikdo me nesmeroval, nikdo me neokrikoval. Nahore jsem obdrzela ciste bile ponozky a mohla vstoupit do sterilne bileho prostredi. Barva mistnosti a ticho me omracily natolik, ze jsem chvili nevidela a neslysela. Cela meditacni mistnost je z bileho mramoru a je dokonale odhlucnena. Na podlaze lezi bila latka, na ni bile polstarky, uprostred zari bila kristalova koule. Je to ta necistsi a nejtissi mistnost, jakou jsem kdy videla a vnimala. Pripadate si jako mimo prostor, jako v jinem svete. Jako dokonale odtesneni od okolniho sveta. V prvnim momentu po vstupu mne napadl citat: „Jsou dve Absolutna, Zvuk a Ticho, Zaplaven Absolutnem, jez je Zvuk, clovek vstupuje v Absolutno, jez je Ticho.“ [Maitrajanija-Upanisada, 6.22]. Ale dost. Protoze momentalne sedim v prostoru, kde je to samy Zvuk a predpotopni pocitac na nemz pisu uz 3x spadnul, vzdavam to. Dalsi zazitky z Aurovillu vam popisu priste. Urcite o nic neprijdete, protoze se chystam pobyt tu minimalne 14 dni :o]

Auroville – s tydennim odstupem     23. ledna 2002

Jak jsem jiz psala, Auroville byl zalozen roce 1968 a vybudovan na zaklade konceptu vypracovanych Matkou. Pocet jeho obyvatel a zastancu myslenky spolecneho mestecka, se dal v pocatcich projektu spocitat na prstech nekolika rukou. Po vice nez 30 letech existence ma dnes Auroville pres 1.500 obyvatel. Vetsinu tvori Indove, v tesnem zastupu jdou Francouzi, nasleduji je Nemci a Americane. Marne jsem mezi cizinci hledala Cechy, zadni tu nejsou. Stejne tak tu nejsou zastoupeny ani zadne jine „vychodni“ narody. Kdyz tak o tom premyslim, tak to je jen jedna z mala veci, ktere me utvrzuji v tom, ze to s tou idealni pospolitosti „aurovillskeho naroda“ nebude az tak ruzove. Za par dni v sousedstvi Aurovillu jsem si uz o tom stacila udelat svuj obrazek. Auroville je mestecko jako kazde jine a lide jsou tu takovi, jako vsude jinde [I kdyz predstiraji, ze jsou lepsi]. To, ze pracuji spolecne a ziji v jednom meste jeste neznamena, ze si vzdy vidi do talire, ani ze se deli o chleba ci myslenky. Komunita sice funguje, ale kazdy si tu zije po svem. A pokud chce zit a prezit, vetsinou ma penize odjinud. Z toho, ze tu nekdo bude ucit ve skole ci pect chleba, si na bydleni v Aurovillu nevydela. Tak jsem tu potkala lidi, kteri tu ziji z penze v Nemecku, ty, kteri si za zivot na zapade uz dost nashromazdili, i ty, kteri stridave pracuji v Evrope a ziji v Aurovillu. Pro navstevniky [to jest do delky pobytu 9 mesicu], to je tady take pomerne drahe. Ubytovani v Aurovillu stoji okolo 300Rps na noc [ja za svou chaticku, o ktere napisu pozdeji, platim 150Rps] a pokud navic nemate „aurovillli“ pas [neboli neco co nahrazuje platebni kartu], nenajite se, nenapijete, neposlete mail, ani nic nezaridite. Neda se tu totiz platit penezi. Pas vam sice, kdyz budete v Aurovillu dele nez 3 dny, vystavi, ale musite si vytvorit konto, ze ktereho budete potom vse platit. A problemem je, ze z toho konta vam kazdy den strhnou 60! Rps jako prispevek na Auroville. Dobre ne? Za tech 60Rps si ale muzete v shopu u silnice dat 20 caju, ci koupit 15 balicku susenek, anebo ve stanku se zeleninou pojist 60 bananu ci 6 papaj, anebo v tom pomalem internetovem stanku, kde ted pisu stravit temer 2 hodiny na internetu, pripadne si dat v restauraci za rohem 3 obedy. Jiste pochopite, proc jsem se do „aurovilli“ komunity nezapojila. A protoze jsem chtela jist, pit a chodit na internet a navic jsem touzila po mori, ubytovala jsem se nakonec ve vesnicce Periya Mudaliarchvadi, ktera lezi u more, jen cca 8km od centra Aurovillu. Dost daleko na to, abych tu mohla zit podle sveho, dost blizko na to, abych mohla do Aurovillu kazdy den na kole dojet.

Prechodna adresa – mala chyse na plazi     25. ledna 2002

Jiz je to tyden, co mam vlastni domecek, nebo spise malou chysi ze dreva a palmoveho listi. Nachazi se asi 200m od more, v palmove zahrade, kterou si tu vytvoril jeden Sicilan, clen „aurovilli“ komunity. Chyse je asi na 2 m vysokych nozkach, a sestava se z pokojicku [cca 3,5 x 2,5 m] a „terasky“ [cca 2,5 x 2,5 m]. A co je nejdulezitejsi, cela je jenom moje! [tedy alespon na tech par tydnu]. Vnitrek se sklada z jedne matrace, moskytiery, policky a zarovky [ktera sviti]. No, ve skutecnosti je to velmi skromne, ale je to presne to, po cem jsem touzila. Neni to sice ta prava Indie, ale urcite je to to prave misto, kde se muzu dokonale zrelaxovat. Kupodivu to neni ani tak strasne drahe, platim 150Rps za noc. Kdyz k tomu pripoctu cca 100Rps denne za jidlo, 15Rps za kolo a 35Rps za internet, jsem na 300Rps za den [cca 225Kc], coz odpovida memu dennimu planu. Jiz tyden mam tedy vlastni domecek a „lenosim“. Po ranu cvicim chi-kung a tai-ji a plavu v mori, odpoledne jezdim na kole do Aurovillu, medituji v Matri-Mandiru a dobre jim, vecer se seznamuji s turisty i mistnimi ci pozoruji zapad slunce z vlastni terasy. Jiz tyden se take ucim zit sama v Indii i sama v prirode a zvykam si na mistni lidi, zvirata a nocni zvuky. Ve skutecnosti tu totiz vsechno neni az tak jednoduche a az tak idealni, jak se to z meho popisu nekdy muze zdat. Realita [kterou chvilemi nechci videt] je nekde jinde. Minimalne 6x denne prochazim chudou spinavou indickou vesnici, kde vetsina lidi bydli pospolu se zviraty v rozpadajicich se chatrcich, pred kterymi tece stoka a za kterymi se vrsi hnijici odpadky. Cely den se mohtam mezi kozami, kravami, psi, kockami a vypasenymi krysami. Kdyz tim vsim prochazim [nejlepe vecer potme a sama], musim si davat pozor nejen na mrtve krysy s rozparanym brichem, na kterych prave hoduji vsudypritomne vrany, ale i na kobry a zmije, kterych je tu docela hodne. Popelici se deti ke mne vztahuji spinave rucky a zadaji „skulpen“ od rana do vecera, indicti muzi mi nedaji pokoj ani v prave poledne, divoci psi na me stekaji po zapadu slunce a malaricti komari mi nedaji pokoj nikdy. K tomu vsemu je tu dusno a horko. Nejlepsi je tedy zajit na plaz, reknete si. I tady je ale maly [nebo spise velky] problem. Kdyz se proderu zvuky vesnice [vsudypritomna indicka hudba z chramu a tranzistoraku a hlavne neutichajici klaksony aut a autobusu] a konecne uslysim more [z terasy ho sice slysim a vidim, ale neni tak jednoduche k nemu dojit], musim ujit jeste minimalne 400m po plazi, abych se mohla vykoupat. A neni to 400m ledajakych. Je poseto cerstvymi vykaly a postavami, ktere svou denni potrebu prave vykonavaji. Kdyz tak mezi tim klickuji, nevim, mam-li se smat, pripadat si trapne, delat, ze nevidim, vse ignorovat, ci se radsi otocit a jit si dat misto koupele sprchu. Ale more, i kdyz zapachajici a neprilis azurove, je prece jen more, a tak se nakonec vzdycky „prekonam“ a svou denni davku indicke vody a spiny si dopreji. Zatim moje telo neprotestuje.

Pracovni doba od 5.30 do 17.00     5. února 2002

Po tydnu nicnedelani mi v Aurovillu nastalo pernych 10 dni. Kurs thajskych masazi [ktery mi venoval Dominic], joga a meditace mi zabraly vice nez 8 hodin denne. Dny mely pevny rad a podobaly se jeden druhemu. Jen stupen unavy a pocit vlastni neschopnosti zapamatovat si vice nez 100 po sobe jdoucich pozic se stupnoval. Pro odvazne [byly jsme 3] zacinal pracovni den uz v 5.30 ranni meditaci [styl Vipassana] v nedalekem hotelu Quiet. Kdyz jsem se meditaci na terase v prijemne zahrade, pod hvezdnou oblohou vzpamatovala z prujezdu nocni vesnici, zacalo svitat a mne zacala hodina jogy. Po joze, pri hodinove prestavce pred zacatkem masazi jsem si ve vesnici koupila papaju, banany a guavu a v Giuseppove [majitel mista, kde bydlim] kuchyni pripravila vydatnou snidani. Tak tak jsem stihla jeste sprchu a uz s plnym zaludkem na kole ujizdela zpet do hotelu. Kurs thajskych masazi zacinal v 9 a vedl jej Itzhak pochazejici z Izraele a zijici se svou vietnamskou manzelkou v Thajsku. Zaku nas bylo 8. Sijarta z Taiwanu, zijici se svym holandskym manzelem v Indii, Jonhe z Korei, zijici rovnez s holandskym partnerem v Aurovillu, Kim z Austraile, zijici se svou kanadskou pritelkyni v Japonsku, Jake z Anglie, toulajici se po svete, Deirdre z Islandu, zijici v San Francisku, Orissa narozena v Aurovillu, Michele z Italie, zijici taktez v Aurovillu a ja z „exotickych“ Cech. Nas denni kurs obvykle zacinal zpevem budhisticke mantry „Om mani padme hum“ a kratkou meditaci. Po ni nasledovala prakticka ukazka thajske masaze a pak uz „jen“ praxe, praxe, praxe. 6 hodin. Thajska masaz, to ale vubec neni masaz! Je to tvrda prace s lidskym telem, ktera je spise necim mezi strecingem, jogou a masazi. Zkratka, nadre se masirujici i masirovany. Cilem masaze je – velmi zjednodusene receno – uvolnit a odblokovat zakladni energeticke kanaly a obnovit plynuly a prirozeny prutok energie v tele. [Muzete si ale rici, ze masazi umoznite lepsi okyslicovani a prutok krve, uvolnite svaly, atd., zalezi na tom, jakemu pacientovi smysl masaze vysvetlujete]. A tak jsme se ucili, ucili a ucili. Po pate vecerni jsme pak vetsinou zpoceni jako mysi a ztahani jako psi koncili nasi denni sichtu. Obcas jsme se zmohli na spolecnou veceri, obcas jsme se spokojili s orisky [predevsim s oblibenymi kesu, ktere tu rostou vsude dokola] a ovocem a pred desatou vecerni uz vetsina z nas nevedela o svete. Po 10 dnech nastal den D a nase velka zkouska. Vylosovali jsme si partnera a zacala 3 hodinova masaz bez knihy, bez pomoci, bez moznosti oddechu. Samozrejme jsem si vylosovala Itala, se kterym jsem se spickovala od zacatku kursu, se kterym jsem stravila predchozi vecer a na jehoz motorce jsem si tehoz dne rano do masa propalila nohu. Masaz probehla docela v pohode, az na to, ze na mne nezustala nitka sucha, zapomnela jsem asi na 6 poloh a muj „pacient“ prvni tretinu masaze prospal, druhou tretinu mel erekci a pri treti mel zachvaty smichu, ktere stridaly minuty naprosto vaznych a uvedomnelych vyrazu. Tak nevim, jestli jsem uspela. Certifikat kursu thajskych masazi jsem ale obdrzela. Ostatne jako vsichni :o].

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí