Cesta do Íránu: Brno – Kurdistán

Odpověď na inzerát

Pomaturitní, tedy nejdelší prázdniny v mém životě, neprobíhaly podle mých představ. A proto jsem uvítal inzerát v informačním systému mé univerzity s názvem „Hledám parťáka/čku do Íránu“! Odpověděl jsem. Jelikož Michalův kamarád odřekl a nikdo další na ten inzerát nezareagoval, zbývalo již jen se balit, shánět víza a smiřovat neochotné rodiče s mou poutí. Michala, velmi zkušeného cestovatele, horolezce a studenta FI, jsem neznal. Ihned jsme se ale sblížili a při cestování spolu sdíleli dobré i zlé.

Brno – Srbsko

Naše cesta začala v Brně u Tesca. Až po šesti hodinách mávání na nakupující Brňáky jsme se konečně pohnuli. Slovenskem a Maďarskem to šlo raz dva. Jako správní dobrodruzi jsme hodlali dostopovat až do Istanbulu, naše cestování zadarmo však skončilo na hraničním přechodu v srbském Chorgoši. Raději než se spoléhat na nejisté řidiče kamionů jsme si koupili jízdenky na vlak, přičemž komunikace s místními na nádraží v Chorgoši byla značně složitá. Naší ruštině nerozuměli ani slovo. Asi to byli Maďaři nebo co.

Tehdy se udála první nepříjemnost: Ujel mi před nosem motorák. Ihned poté, co zahoukal, jsem do batohu reflexivně naházel vytažené věci a vyběhl. Asi třicet metrů jsem běžel souběžně s vlakem, marně se pokoušeje otevřít zavřené dveře, přičemž jsem musel konstantně zrychlovat v důsledku konstantního zrychlení vlaku. Michal, který se na rozdíl ode mě neřídil podle hodin, ale podle spolucestujících a do vlaku nastoupil stejně jako oni, se dveřmi taky nic nezmohl. Komický běh byl zakončen pádem; z batohu mi při tom vypadla asi půlka věcí. Mně do smíchu nebylo. Přednostovi stanice a celníkovi ale jo, div jim přitom nepraskla bránice.

Jak je možné, že vlak odjel o hodinu dřív? Až později jsem se dozvěděl, že na nástěnné tabuli byly pouze příjezdy do Subotice, a nikoliv odjezdy. Naštěstí vše dobře dopadlo, s Michalem jsem se v Subotici sešel a ještě jsem poprvé v životě viděl kudlanku nábožnou. A „pašeráky“: Poté, co se ve stanici po celní kontrole dal vlak do pohybu, skupina bázlivých šedesátiletých bab odvalila sedačky a vytáhla igelitky plné utěrek a ručníků… V Bělehradě na hlavním nádraží jsme si v nočním rychlíku pro sebe zabrali celé kupé a příjemně se vyspali.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Bulharsko

Nevýhodou srbských a bulharských vlaků je kouření kdykoliv a kdekoliv, nepříliš vysoká rychlost, výhodou poměrně nízké ceny jízdenek. Kromě využití karty ISIC v Srbsku (v Bulharsku neuznávají) lze ušetřit i chytrou kalkulací. I na Balkáně tvoří velkou část ceny mezinárodních jízdenek přeshraniční poplatek. Např. jízdenka ze Sofie do Istanbulu stojí 61 leva, zatímco do hraničního přechodu Svilengradu (více než 2/3 vzdálenosti) pouze 16 leva.

Hraniční přechod do Bulharska jsme překonali pěšky a poté čekali na autobus. Místní taxikář mi nabízel „výhodné“ svezení do 56 km vzdálené Sofie za 25 euro. Poprvé v životě jsem se pokusil smlouvat: Nabídl jsem pět euro. Můžete hádat, jak to dopadlo. Ano, hrdinně jsem se spasil útěkem.

V Sofii na hlavním nádraží se na nás přilepil jeden moc hodný pán. Ukazoval nám na tabuli, kdy a odkud máme odjet, téměř za ručičku nás dovedl k našemu vlaku. Jako kdybychom neuměli azbuku… Na rozloučenou natáhl ruku: „Five leva for information, please.“ Za to, že nás svou zištnou ochotou tak rozesmál, si zasloužil našich posledních padesát stotinek. Michal mu ale samozřejmě lhal. A proto jsem si musel dávat velký pozor, aby mě v podchodu nezahlédl s pizzami za dvě leva.

Bulharsko – turecké hranice

Před hranicemi do Turecka nám zastavil jeden hodný bulharský řidič turecké národnosti. Nechápali jsme, proč těsně před hraničním přechodem tankuje do svého ojetého passatu sto litrů benzínu. V duty free shopu nakoupil velké množství kartonů cigaret, které poschovával do auta všude, kam se dalo. Tak nám konečně došlo, že jsme účastníky vzrušujícího adrenalinového pašeráckého dobrodružství.

Hraniční přechod byl ucpán dovolenkáři a pašeráky jako naším Ozipem, se kterým jsme se během těch čtyř hodin v jeho zakouřeném autě docela sblížili. Turci nestíhali, proto zkontrolovali naštěstí jen Michalův batoh, ve kterém nic podezřelého nenašli. Zato já jsem po kontrole „našel“ ve svém batohu dva kartony cigaret, přestože nekouřím…

Nepříjemný Istanbul

Z Edirne do Istanbulu autobusem. Na otogadu (autobusáku) skoro nikdo neuměl anglicky. Tedy až na jednoho týpka, který tvrdil, že tady na otogadu nemáme kupovat jízdenky do Teheránu, že prý jsou mnohem levnější na Sultan Ahmed Street. Na Sultan Ahmed Street jsme zjistili, že ten téměř jediný člověk na autobusáku, který umí anglicky, je blbec, protože to samozřejmě bylo přesně naopak.

Měli jsme mnoho dalších důvodů být na Istanbul naštvaní: málo informací o MHD, neskutečně vysoké ceny, vlezlost místních prodavačů, fakt, že nikdo neuměl anglicky atd. Ve chvíli největší krize jsem dostal SMS z domova, která mě opravdu velmi potěšila. Mladší brácha si vzpomněl, že by měl zájem o tu kudlanku nábožnou ze srbského Chorgoše. Měl ale smůlu. Tu kudlanku jsem už dávno zahodil. A jinou kudlanku jsem bohužel v centru Istanbulu nenašel…

Trvalo nám mnoho dní, než jsme si připustili, že jsme udělali chybu.Případným budoucím návštěvníkům Istanbulu tudíž radím, ať se do tohoto velkoměsta rozhodně nevydávají bez turistického průvodce jako my… Když jsme příští den nepříjemný Istanbul konečně opouštěli, měli jsme takový zvláštní pocit. Těšili jsme se a zároveň trochu pociťovali strach:

Předevčírem ve vlaku do Bělehradu kousek před Novim Sadem jsem konverzoval se třemi stejně starými Anglány ze Southamptonu. Ptali se mě: „A kam jedeš ty? Do Noviho Sadu?“ Odpověděl jsem, že do Íránu. Do smrti si budu pamatovat, jak na mě asi deset vteřin civěly troje vytřeštěné oči a troje ústa otevřená do Ó. (Možná si pletli Írán s Irákem. Lidem, kteří nerozlišují tyto dvě zcela odlišné země, říkám, že opravdu nemám zájem jet do Iráku nechat se zajmout či zahynout při bombovém útoku.) Istanbul byl posledním místem, kde jsme narazili na tzv. backpackers. Prostor za Istanbulem směrem na východ již patřil jenom nám.

Dojmy z Kurdistánu aneb malý xenofobní odstaveček

Zvláštní dojem na mě zanechal kurdský venkov. Kurdští vesničané jsou -zdá se – velmi chudí. S trochou nadsázky by se dalo říci, že mají hovno. Z okna našeho autobusu to totiž vypadalo, že jediným jměním těchto vesničanů jsou pagody z kravského trusu. Tedy kromě chudobných kamenných domků a nepočetných vyhublých stád, pasoucích se na vyprahlých svazích.

Kurdistán má být zanedlouho územím Evropské unie společně se zbytkem Turecka? Hm. Doufejme, že si potom kohezní fondy Evropské unie s Kurdistánem „poradí“. A také doufejme, že miliardy z těch fondů neskončí v těch pagodách z kravského trusu.