HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cennější než zlato

Cennější než zlato

Na okraji pouště Taklamakan leží rozsáhlá oáza Chotan. Proslula nejen díky své poloze na slavné Hedvábné stezce, ale taky jako naleziště cenného nefritu. Je domovem Ujgurů, kteří musí trpělivě snášet pouštní prach i čínskou kolonizaci. Nepodlehnou?

Nefrit seslali lidem sami bohové

Jsme v Čínské lidové republice, v provincii Sin-ťiang, v nehostinné pouštní krajině na jihozápadním okraji ohromné Tarimské pánve. Hned na chotanském autobusovém nádraží nás kontroluje tajná policie. Zajímá ji, co tu chceme. Už třetí den si sedá prach z předchozí pouštní bouře. A dlouhé měsíce zde nebude deště, který by ho spláchnul. Najdou zde cestovatelé po Hedvábné stezce dnes vůbec něco zajímavého?

Chotan (čínsky Che-tchien) býval ve starověku a středověku městským státem, jehož plná suverenita se v historii střídala s nadvládou Číňanů, Tibeťanů, Tangutů, Mongolů či vládců Kašgaru. Byl důležitou zastávkou a obchodním centrem na tzv. jižní trase Hedvábné stezky obcházející poušť Taklamakan z jihu. Od 4. století, kdy do dnešní západní Číny přicházel přes Střední Asii buddhismus, byl Chotan proslulý jako jedno z prvních buddhistických středisek. Tato skutečnost je hezkým příkladem toho, že Hedvábná stezka sloužila nejen k obchodu, ale šířily se po ní i filozofické myšlenky, náboženství, technologie a vědomosti. Ještě větší slávu však Chotan získal díky nefritu!

Ujgurská kuchařka na bazaru, ČínaUjgurská kuchařka na bazaru, Čína

Oslí povoz v Ujgursku, ČínaOslí povoz v Ujgursku, Čína

Melounový trh v Ujgursku, ČínaMelounový trh v Ujgursku, Čína

Nejvýznamnější naleziště tohoto drahého kamene dostupné Číně představovala po mnoho století řeka Bílého nefritu (ujg. Jurungkaš) a řeka Černého nefritu (ujg. Karakaš), které stékají z pohoří Kchun-lun a napájejí Chotanskou oázu než zmizí v žíznivých píscích bezodtoké Tarimské pánve. Právě z Chotanu dopravovaly karavany po Hedvábné stezce do srdce Číny většinu nefritu, z něhož tvořili čínští umělci. Řada chotanských obchůdků a dílen dnes prodává nejen malé nefritové suvenýry (např. dráčky, Buddhy, náramky), ale i skutečná umělecká díla, jejichž ceny se šplhají ke stovkám dolarů. Jak také můžeme pozorovat na ulicích v celém Sin-ťiangu, jen málokterá žena (ať už Ujgurka, nebo Číňanka) nenosí nějaký nefritový náramek, který je ochraňuje před nemocemi.

Nefrit kdysi představoval jeden z vůbec nejvýznamnějších artiklů dovážených po Hedvábné stezce směrem do Číny, protože pro Číňany byl vždy ještě cennější než zlato. Pod obecným českým názvem „nefrit“, resp. anglickým „jade„, se skrývají vlastně dva příbuzné polodrahokamy: nefrit a jadeit. Oba názvy pocházejí z pozorování Španělů, kteří při dobývání Střední Ameriky zaznamenali, že indiáni tyto vzácné kameny používali na léčbu ledvinových onemocnění: šp. piedra de ijada = kámen na bolesti v bedrech, řec. nefros = ledvina. I v Číně lidé věřili v jejich léčivé účinky – ve formě prášku nebo „obkladů“ se prý používaly také na pálení žáhy, cukrovku nebo zastavení krvácení. Především z nich ale vyřezávali a brousili překrásné umělecké předměty.

Nefrit a jadeit jsou si velmi podobné: matné, průsvitné, chladné, příjemné na dotek a ne příliš tvrdé. Oba nabývají nejrůznějších barev. Za nejcennější odstín nefritu je považováno špinavě bílé zbarvení, naopak u jadeitu jablkově zelené – tzv. „císařský jadeit“. Všechny takové nalezené jadeity totiž v jisté době prohlásila čínská císařovna za svůj majetek. Podle čínských legend tyto drahé kameny seslali lidem na Zemi sami bohové. V Číně byl nefrit i jadeit od nepaměti posvátný a byl považován za jakýsi most mezi zemí a nebesy, potažmo mezi životem a nesmrtelností. Ne náhodou se výraz pro nefrit používá v čínštině v různých úslovích jakožto superlativum, podobně jako u nás třeba „zlaté ručičky“. Je zajímavé, že zřejmě nezávisle na starých Číňanech nefrit a jadeit uctívali a používali ke stejným účelům i Aztékové a Olmékové ve Střední Americe nebo Maorové na Novém Zélandu.

Kokony bource morušového na hedvábném šátku, ČínaKokony bource morušového na hedvábném šátku, Čína

Ujgurový prodavač zeleniny, ČínaUjgurový prodavač zeleniny, Čína

Ujgurská mešita, ČínaUjgurská mešita, Čína

Ujgurská města potravou čínských bagrů

Současná oáza Chotan je asi stotisícové zaprášené město ležící ve stínu pohoří Kchun-lun. Jeho existenci odpradávna podmiňují výše zmíněné řeky stékající z hor. Za vidění zde stojí například ruiny starého města Jotkan, výroba typických koberců, ujgurské bazary nebo továrna na zpracování hedvábí. Kdysi tradiční ujgurské město má dnes moderní čínské centrum s vysokými budovami obloženými povětšinou fádními dlaždičkami a obrovské komunistické náměstí, kterému dominuje socha (ne)omylného Mao Ce-tunga a parčík plastových kaktusů. Původní ujgurská zástavba se rozkládá už jen na periferii.

Někdejší centrum postihl stejný osud jako jiná stará města celého Sin-ťiangu (Ujgurska) včetně legendárního města Kašgar: bylo zbouráno, vybagrováno, modernizováno a osídleno příchozími Číňany. Co by u nás bylo chráněno Unescem, to je v Číně jen zoufalý přežitek. Přitom právě v ujgurských čtvrtích mezi hliněnými zdmi nacházíme kouzlo malých obchůdků, řemeslnických dílen, bazarů a zdobných mešit. Ulice brázdí oslí povozy, griluje se jehněčí šašlik, pečou se kulaté chlebové placky, muži se neobejdou bez saka a tradiční muslimské čepičky a ženy nosí dlouhé barevné šaty a na hlavě šátek. Jak z hlediska způsobu života, tak geografie připomíná domovina Ujgurů klasickou Střední Asii.

Ujguři, kteří představují turkicko-mongolský národ vyznávající islám, přišli do zdejší oblasti v 9. století. Už tehdy byli nositeli vyspělé kultury, kterou částečně adoptovali od Sogdů. Číňané pevně ovládli Tarimskou pánev teprve v 18. století. Provincii pak pojmenovali Sin-ťiang, což znamená „Nové pohraničí“. Zhruba od poloviny 20. století komunistická vláda intenzivně podporuje kolonizaci Sin-ťiangu etnickými Číňany čili Chany. Přicházejí sem do správních funkcí, těžit nerostné bohatství, získat různé výhody nebo jako přesídlenci (například z oblastí zatopených novými přehradami). Donedávna sem však byli posíláni za trest. Nově vznikající pracovní příležitosti prý mají šanci získat jen čínští přistěhovalci; na domorodé Ujgury lepší práce nezbývá, takže se věnují hlavně tradičnímu závlahovému zemědělství a obchodu. Zatím naštěstí Ujguři netrpí takovým kulturním útiskem, jako třeba původní obyvatelé v provincii Tibet. V Sin-ťiangu v podstatě existují dva paralelní světy – ujgurský a čínský, které spolu nekomunikují více, než je nutné. Přesto občas Ujguři povstanou proti čínské nadvládě.

Ujgurové na bazaru v Chotanu, ČínaUjgurové na bazaru v Chotanu, Čína

Jak se vyrábí hedvábí

Vyjíždíme z centra na okraj Chotanu do normální čtvrtě, kde můžeme sledovat svébytný život dnešních Ujgurů. Mezi nízkými cihlovými domky obehnanými vysokými zdmi se tyčí řady topolů – typický znak zdejších lidských sídel. Vystupujeme u továrny na zpracování hedvábí, abychom srovnali zdejší velkovýrobu s malou manufakturou, kterou jsme navštívili dříve v Uzbekistánu. Hedvábnictví má v Sin-ťiangu dlouhou tradici sahající zhruba do 4. století a stále představuje důležité odvětví zdejšího hospodářství.

Vrátný nám volá čínskou průvodkyni. Ta bohužel umí říct anglicky jen „ten jüan“ a „OK“ (vybírá totiž vstupné 10 jüanů). Naštěstí mám o výrobě hedvábí leccos načteno, protože z jejího výkladu v čínštině pochytím občas jen nějakou číslovku nebo slovo „s‘-er“ (čín. hedvábí). Ujgurské pracovnice napřed ručně třídí podle velikosti a kvality kokony bource morušového jedoucí na pásech. Pak se kokony namáčejí v horké vodě v dlouhém žlabu. Jejich vlákna se tím rozvolňují. Ženy zde upevňují počátky vláken vždy z několika kokonů najednou na točící se cívky. Ví se, že každý kokon poskytne neuvěřitelné 1 až 2 kilometry vlákna. Spředené nitě se pak barví a látky z nich se tkají na hlučných automatických stavech, které obsluhují krásné ujgurské slečny.

Zemi poznáš na bazaru!

Hned naproti továrně se k naší radosti nachází krásný velký ujgurský bazar. Číňana tu nepotkáte. Naopak zde můžeme sledovat, jak běží současný život Ujgurů blízký jejich tradičnímu. Všechna taková zdánlivě obyčejná tržiště vždy představují klíč k poznání daného regionu.

Skrz velkou bránu proudí spousta nákupůchtivých domorodců i oslí povozy, vozíky či motorové valníčky zavážející zbožím dřevěné stánky stíněné barevnými slunečníky. Na kraji bazaru prodávají zahalené staré Ujgurky z košů zelené hrozny. Dál se prohýbají korby pod haldami vodních melounů. Pouštíme se do sladkých krajíců jednoho již naporcovaného vyzrálého melounu. Paní prodavačka nám pak podává toaleťák připravený na utírání ulepených brad. Naši návštěvu sleduje její malinký chlapeček sedící mezi melouny na pultě. Je tak strašně upatlaný, že na něj by nestačila ani celá rolička papíru. Mamince to však evidentně nevadí a dál pytlíkem uvázaným na klacku neúnavně odhání mouchy z dalších krajíců.

Hlouběji v bazaru se prodává zelenina, rýže a mouka. Opodál se houfují chlapi okukující osly na prodej – jak klusají, jaké mají zuby apod. My kupujeme u veselých kluků s domácími potřebami za pět jüanů malou kalkulačku, která se nám v pravé Číně brzy stane neocenitelným pomocníkem při smlouvání – ukazováním cen na displeji. Přímo na bazaru také funguje „kadeřnický salón“: plešatý holič se tu nahýbá nad svým zákazníkem usazeným na dřevěné židličce. Kyblík s vodou na holení má pověšen na sloupku svého přístřešku, náčiní po kapsách.

To už nám ale pěkně vyhládlo, a tak míříme po čichu k jídelničkám. Pohrdáme plovem, šiškebabem i plněnými „knedlíky“, protože nás zaujaly smažené ryby. Ukazujeme na pěkného kapra v kádi, prodavač ho zručně zabíjí, bleskově kuchá a předává smažičovi. Za chvíli máme celou rybu naservírovanou na starých novinách před sebou. A kousek chleba by nebyl? Všichni sice jedí ryby bez chleba, ale nám obsluhující chlapeček na požádání pro dvě kulaté placky klidně skočí do pekařského stánku.

Lidé na bazaru evidentně nejsou otráveni mým fotografováním, protože cizinců sem rozhodně moc nezavítá. Jsme rádi, že jsme mohli zdokumentovat tento mizející ujgurský svět. Kdo ví, jak dlouho ještě vydrží.

Více o historii, současném životě i cestování na Hedvábné stezce se můžete dočíst v knize Lukáše Synka Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan (vydal Cestář).

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí