HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Bisrám, kamarád v Rádžasthánu

Bisrám, kamarád v Rádžasthánu

„Bisrám je rošťák a pohodovej chlap”, napsal jsem si jednou do deníku. Napodoboval houkání hulmanů, když lezl pro bobule na strom, a umí dělat píšťalky z bambusu…

Není už to tak úplně pravda, utekly čtyři roky. Nemám o něm moc zpráv, asi má pořád tři děti.

Seznámil jsem se s ním tak, že mi jednou odpoledne u Bhómija nabídnul pálenku. Opice v tom vedru spaly a tak jsem jako obvykle posedával ve stínu. Jindy jsem pospával na chladivých kamenných deskách v opuštěném chrámu. Pořád stejná místa, ale ani jsem se nenudil. Předtím jsem si ho nevšimnul, ale on o mně už pár dní musel vědět, dělal púdžarího u Bhómija a u Ganéše. Púdžarí je obřadník – pomáhá lidem při obětování, stará se o oheň a zametá, něco jako kostelník nebo ministrant, prostě „údržbář”. „Bisk” znamená něco jako whisky, u slova „kopra” rozuměli, že myslím kokos. Měl jsem u sebe suchý kokosák a tak jsem ho rozlámal, aby bylo co k té pálence zakousnout. Pálenku púdžarí fasuje stejně jako jiný parsád (spisovně prasád), který se předtím u božstva posvětí. Bývají to hlavně sladkosti. Většinou si je lidi berou domů, aby dostali i členové rodiny, co zrovna nešli ke chrámkům. Často trochu rozdají okolostojícím. Ptáci a opice dostávají třeba odpadní zrní. Opice, zvlášť makaci, ale pořád zkouší ukořistit i sladkosti.

Dóst je slovo, o jehož významu nebylo pochyb. Když jsme odcházeli do vesnice, podával mi ruku s otázkou, jestli dóst. Tak jsme si teda plácli, že jsme kamarádi. Naučil jsem se od něj hodně dalších slov. Jen psát jsem se musel naučit sám, to on neuměl, jen odříkat abecedu. Do školy prý nějaký čas chodil, ale v novinách si nepřečte nic. Mohl jsem se s ním domluvit, i když jsem neznal skoro žádná slova. Dovedl výborně vycítit, co chci říct a já jsem většinou pochopil smysl toho, co říká, i když jsem půlku slov neznal.

Bisrámova rodina

Bydlel na druhém konci vesnice v domečku, co měl jen dvě místnosti, do kterých šlo světlo dírami pro dveře. V jedné pícka (čulha), v druhé kufr s lepšími hadry a pár papírů. Dvě chatrné postele. Na elektriku zatím nedosáhli. Nebylo to moc komfortní, ale někdy jsem se tam rád uchýlil, když jsem nechtěl být „doma”, abych nepřidělával problémy. (Ne všichni mě totiž „doma” chtěli.) Člověk vevnitř stejně moc času nestráví, zvlášť když je horko, jen při vaření a při večeři.

Čtvrť Jogi není výstavná, většinou mají málo peněz. Málokdo má krávu, buvola výjimečně. Ale stejně se občas na něco našetří, třeba na motorku nebo na přistavění další místnosti. V ruce otočí každou rupii, než večer jdou koupit chilli a k tomu trochu brambor nebo cibule. Často ale dost peněz padne na bídí. Na mlíko a čaj nezbyde. Všichni mladší bratři odešli do Džajpuru, kde si něco vydělají. Doma by se stejně nevešli. Nejmladší Kamal roste jako dříví v lese, není mu ani patnáct, ale rodiče už umřeli. Do Džajpuru se časem odstěhoval i on. Dělají, co se dá. Docela dobrá práce je leštění soch, není to tak těžké a člověka to uživí. Bisrám sochy leští hlavně v zimě, když chodí obětovat málo lidí. Na přelomu července a srpna (měsíc sávan) často poutní místa zaplaví davy lidí a to pak púdžarí vydělá i víc než stovku a ještě se i s rodinou dobře nají.

Bylo by dobré, aby uměli číst. Domluvil jsem, že dvě starší děti začnou chodit do školy, že zaplatím výdaje. Nechodily tam dlouho. Muselo by se na to pořád dohlížet. Spíš chtěli peníze dostat na ruku, „aby měli na oblečení”. Kluk už je trochu starší a tak klade odpor. Je pohodlnější, aby šel místo táty k obětišti a sbíral tam drobné. Mohly by chodit do státní školy, nic se za ní neplatí a jako nízká kasta by ještě dostávali příspěvek na šaty a jídlo. Nechodí. Šance, že by člověk mohl nějak výrazně zlepšit situaci rodiny, je mizivá. Někdy se utratí za flašku, no a co. Východiskem by snad byla bezstarostnost.

Můj život s púdžarí

Přijel děda z matčiny strany (nanadží). Asi to nebyl přímo jeho děda. Byl tam ještě ostatními uznávaný vousatý baba, ale nebyl to sádhú, protože pil a jedl maso. Přišli jsme si sednout do sousedního domu. Pokuřovalo se z vodní dýmky. Byl tam ještě zbytek vařeného kozlího masa a tak jsme okousali pár kostí. Pár mladších chlapů, co jsem ani neznal, na mně po chvíli začalo mámit nějaké peníze, aby ještě mohli koupit pálenku. Neuspěli, asi jsem u sebe stejně nic neměl. Jeden z hřebů večera bylo pití z hrnku, kam nanadží dával mince. Podal mi hrnek s trochou pálenky, kam hodil rupii. Když jsem jí vyndal z pusy, měl jsem si jí nechat. Nezjistil jsem, co to přesně znamená, ale u mě to znamenalo, že mě částečně považují za jednoho z nich.

Bisrám někdy pomáhá s vařením, zvlášť dělání omáčky s vejcema je jeho specialita. Je jedno, jestli se tomu řekne sabdží nebo čatní. Placky rótí (čapátí) dělá žena. Kdyby bylo na maso, vařil by maso. To se vezme hrst nebo dvě suchých červených chilli paprik a rozetře se na kameni s trochou vody, přidá se sůl a pak i česnek. Rozmačká se cibule. V hrnci se rozpálí olej a do něj se hodí sběračka cibule a česneku. Žhavý olej vybouchne pod puklicí. Pak už se přidá chilli. (Když se tam chilli dá moc brzo, pěkně to štípe ve vzduchu.) Nádoby se vypláchnou vodou a když tak se tam ještě nějaká přidá. Nakonec se rozkvedlají dvě vejce a za stálého míchání se tam nalejou. Spolu s plackami jako kola od vozu poměrně výživná pochoutka, zpestření. Já jsem ale měl radši omáčky, kde byl větší podíl jiné zeleniny než chilli.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: