Někdo obdivuje exotiku tropických oblastí, výpravy na plachetnicích, jinému učaruje krása polárních pustin a výpravy na ledoborcích.
(* 13. 12. 1927 Praha) – český novinář
„Jdeme. Poslední procházka po šestém světadílu. Chvíle, na které niky nezapomenu.
S tichým šelestem proudí kolem našich nohou prachový sníh, hnaný slábnoucím větrem. Celý povrch bariéry se pohybuje jako zčeřená hladina nesmírně bílé řeky a teče k zapadajícímu slunci. Bělosněžné pláně oslepivě jiskří a blyští v dokonale průzračném vzduchu. Obklopují ze všech stran do nedohledna stanici i loď, kotvící tři kilometry odtud.„
Cesta na ledový světadíl
Osobní poznání šestého světadílu jen podtrhlo obdiv redaktora Mladé fronty Stanislava Bártla k ledovým končinám, obklopujícím oba póly. O Antarktidě napsal knihu Bílá pevnina (1958), ta mu, spolu s řadou článků o polárních krajích, přinesla pozvání k účasti na plavbě páté sovětské polární expedice. Koncem listopadu 1958 nastoupil v Kaliningradu na ledoborec Ob a s početnou sovětskou výpravou se vydal na jižní polokouli. V prvních dnech roku 1959 se pak Ob probíjel ledem Davisova moře k antarktické stanici Mirnyj.
Ještě na palubě ledoborce se. Bártl setkal s čs. polárníkem A. Mrkosem, který se po delším pobytu na polární stanici vracel domů. Společnosti krajana dal přednost před rychlejším návratem a pokračoval raději na Obu, který pokračoval podél pobřeží k australské základně Mawson a k Pobřeží královny Astrid. Jedním z úkolů páté sovětské výpravy bylo vyhledání vhodného místa pro novou polární stanici, nesoucí jméno ruského badatele Lazareva.
Načas ohrozil činnost polárníků uragán (14. 2. 1959): „Tuny droboučkého sněhu, sebraného vichrem kdesi na ledovcích, letí nad našimi hlavami. Vyloďování, sotva začalo, muselo být přerušeno. Vyložené stroje a další věci zůstaly na mořském ledu. Kolem lodi se vylidnilo. Jakmile opustíš závětří po pravém boku, vichřice tě vzteklými nápory div nesrazí. Musíš si v předklonu doslova ‚lehnout na vítr‘“
V ledu pod nohama to začíná podezřele skřípat. Objevuje se dlouhá, sotva viditelná prasklina. Je čas nechat všeho a vrátit se na jediné útočiště, na loď.“
Přes obtíže, jimiž jakoby se Antarktida bránila novým dobyvatelům, se podařilo 10. 3. 1959 zahájit provoz na nové stanici. Zbývala cesta zpět – od antarktického pobřeží plul Ob přes Kapské Město (22. 3.) a rovník podél západní Evropy k severnímu polárnímu kruhu (17. 4.), do oblasti Arktidy. Loď doplula přes Barentsovo moře 20. 4. 1959 do Murmanska, když celkově urazila trasu 44 000 km,.
Polární kraje v knihách
Polární kraje zůstávaly trvale v popředí Bártlova zájmu. Sledoval historii jejich objevování v knihách Arktida stopami průkopníků (1986). Psal o historii atomových ponorek a polárních plaveb v knihách Atomová Arktída (1965), Stíny mořských hlubin (1971, 1989). Zabýval se tajuplnou historií lodí, které zmizely v ledových mořích – Zkáza černé eskadry (1968), Záhada konvoje PQ 17 (1971) – i letců, kteří se stali obětí polárních krajin – Let Josephiny Fordové (1980) a bojů o polární končiny v letech druhé světové války – Křídla nad oceánem (1991), o nichž chystá další monografii.
Výprava do Severního ledového oceánu
V létě roku 1963 se vydal na ledoborci Leningrad k otevření severní námořní cesty ledovým oceánem. Vypluli o půlnoci 30. 6. z Murmanska a zamířili do mrazivých vod Karského moře, kde se vytvářely neprostupné ledové bariéry:
„Prudký náraz zakymácel lodí. Ocelové pláty trupu zazvučely jako ohromný zvon. Úder potom zvolna odeznívá táhlým hukotem, syčením a šuměním, až se všechen ten hluk ztratí kdesi vzadu. … Nový náraz – a ohlušivý hukot, sykot, drhnutí a šum. Tak nějak to asi zní, když loď narazí na skálu a proraženým bokem vtrhne dovnitř voda. Lidé kolem mne však zůstávají naprosto klidní a věnují tomu všemu pramalou pozornost. Jenom se trochu rozkročí, zabalancují v kolenou nebo se něčeho přidrží.„
Uvolnili ústí Jeniseje a v mlhách dopluli k přístavu Dikson na stejnojmenném ostrově. Český novinář zde přestoupil na atomový ledoborec Lenin a s ním pokračoval podél Tajmyrského poloostrova k mysu Čeljuskin, kam dospěli 7. 8. V moři Laptěvů očekával karavanu ledoborců nekonečný, silný led. Pobyt Stanislava Bártla na atomovém ledoborci skončil po čtrnácti dnech. Severní cesta byla otevřena a nákladní parník Levaněvskij mohl českého novináře dopravit k pobřeží do přístavu Tiksi, kam se v roce 1975 opět vrátil.
V roce 1986 si Bártl splnil jedno z dalších přání. Finská letecká společnost tehdy provozovala leteckou linku HelsinkyTokio přes severní pól a Bártl si nenechal ujít příležitost, aby přeletěl severní točnu ve výši 10 km nad ledovým příkrovem polárního oceánu.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
