Barmská mačeta, pomocník, bez kterého se neobejdete

Mačeta je zbraň i pomocník

Asie je známá lecčím. Mimo jiné i krutostí. Odsekáváním končetin se ve 20. století nechutně proslavili hlavně Afričané během konfliktu Tutsiové kontra Hutuové, ale Kambodžané, Barmánci, Vietnamci, Laosané či Japonci s tím mají také bohaté zkušenosti. Není divu, výroba mačet je levná, rychlá, nenáročná, údržba minimální a kdyby byl manuál k ovládání, obsahoval by pouze jeden sotva z poloviny popsaný list. Uchopit a mávnout. A neustále brousit.

Krátké nástroje o délce 20 – 30 cm, něco mezi velkým nožem a malou mačetou, mají bohatou paletu využití. Od porcování ryb a loupání ovoce, přes odvětvování a štípání dřeva až po zabíjení zvířat a jak historie ukázala, tak i lidí. Zcela náhodou jsem se na okraji barmského, tedy správně myanmarského, městečka Tangoo dostal do kovářsko-nožířské dílny. A nestačil se divit v jak primitivních podmínkách vznikají „sekáčky na celý život“. Vyrábějí tady ostré nástroje různých velikosti pro běžné  denní použití. Barma je země chudá, průměrný hrubý domácí produkt byl v roce 2013 pouhých1700 dolarů na osobu, zatímco u nás to bylo 26 300 dolarů na osobu (zdroj americká CIA). Takže pokud si Barmánec něco koupí, chce, aby mu to nějaký čas vydrželo.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Výrobní postup

Obyčejná zahrádka, jakých jsou na okrajích barmských měst miliony, mě zaujala nebývalou koncentrací ocelových polotovarů „mačetového“ tvaru. A opravdu jednoduchou kovářskou výhní. Představte si ji jako zhruba zhruba metrový komín, kterým je ucpávkou tlačen vzduch dolů do žhnoucího ohniště, kde jsou plameny živeny dřevěným uhlím. Místní se bezesporu poučili (pokud se o něm doslechli) z neúspěšného čínského sociálního pokusu, v němž „velký učitel“ Mao nařídil, aby si každá vesnice vyráběla vlastní železo.

Aby bylo možné splnit normu, postavily se tavící pece, roztavily lopaty i rýče ze kterých se „vytavilo“ požadované množství železa. To samozřejmě nestálo za nic, protože domácí „vysoké pece“ nebyly dostatečně funkční a zemědělcům, kteří se přes noc stali oceláři, chyběly zkušenosti. Tady v Tangoo se základní ocelový výkovek dodává z osvědčených zdrojů. Nejde o žádnou frajeřinku v níž by se hrálo na design a modní trendy, naopak jak je vidět z historických fotografií a maleb, tvary jsou stejné po staletí. Prostě se osvědčily a není důvod je měnit. Základní výkovek se rozžhaví tak, aby budoucí břit byl rudý a následně se v chladné vodě rychle zchladí.

Břit kalením získává na tvrdosti, což znamená, že se hůř brousí, ale ostrost mnohem déle vydrží. Zároveň je ale křehčí. Proto se kalí břit a ne celá budoucí mačeta. Kdyby byla vykalená v trnu, tedy prudce se zužujícím místě, jímž bude nasazena na dřevěnou rukojeť, mohla by se při prudkém zatížení, například sekání bambusu nebo čtvrcení masa včetně přetnutí kostí, zlomit. Kovář musí být machr, pohledem pozná, zdali je nutno kalit znova. Poslední fází je dlouhé broušení. Nechtěl bych to dělat. Sedět na bobku a hodiny brousit. Ovšem výsledek je ohromující.

Ostré jak břitva

„Můžu si to zkusit?“ ptám se žen sklízejících cukrovou třtinu. Jedním máchnutím „sejmou“ tlustý stvol a nezdá se, že by do toho dávaly nějakou sílu. Naopak jejich pohyby vypadají velmi rutinně. Dostanu do ruky mačetu, zvědavě palcem přejedu ostří… a strnu. Je ostré jako břitva. Teď se nesnažím použít nějaké klišé nebo nadsázku. Opravdu je ostré tak, že by se s ním dalo holit. A to s ním už nějakou dobu sekají. Znamená to, že ostří setsakra dobře drží.

Jasný důkaz kvalitního zakalení. Okamžitě mi dochází, že držím v ruce zbraň. Tedy kdyby bylo potřeba, tak tohle zemědělské náčiní se ve zbraň změní jen tím, že ho do ruky vezme někdo jiný, než „holka od třtiny“. Setnu pár stvolů a dojde mi, že grif vězí ve správném úhlu pod kterým je sek veden. Pak to jde skutečně samo. Zkrátka klasika – když to znáš, tak je to brnkačka. Ať už jde o správné kalení, broušení, sekání… nebo cokoliv jiného.

Hotová mačeta stojí kolem pěti dolarů, je nevzhledná, opravdu hrubě opracovaná, což se týká střenky i rukojeti. Ale je plně funkční a to je to, o co tady jde. Vesničané je nemají na frajeření typu „podívejte se, jakým jsem zálesák“, ale na každodenní použití. Na něco takového v Barmě totiž moc prostoru není.