HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Arménie – země ve stínu Kavkazu

Arménie – země ve stínu Kavkazu

Musím přiznat, že jeden z důvodů, proč nakonec padla volba jet právě do Arménie, je skutečnost, že o ní existuje na internetu i v knihách relativně málo informací. Lákalo nás jet na místo, které není pečlivě popsáno v mnoha cestopisech, a to, že má Arménie své kouzlo, jsme se nakonec přesvědčili jak při důkladnějším průzkumu, tak i při cestě samotné. Arménie láká nejen svojí rozmanitou přírodou a nedotčeností, ale hlavně pohostinností místních obyvatel, kteří jsou připraveni vás kdykoli pozvat přes svůj práh.

Arménie

Musím přiznat, že jeden z důvodů, proč nakonec padla volba jet právě do Arménie, je skutečnost, že o ní existuje na internetu i v knihách relativně málo informací. Lákalo nás jet na místo, které není pečlivě popsáno v mnoha cestopisech, a to, že má Arménie své kouzlo, jsme se nakonec přesvědčili jak při důkladnějším průzkumu, tak i při cestě samotné. Arménie láká nejen svojí rozmanitou přírodou a nedotčeností, ale hlavně pohostinností místních obyvatel, kteří jsou připraveni vás kdykoli pozvat přes svůj práh.

HISTORIE A SOUVISLOSTI

Málokdo ví, že Arménie je první zemí na světě, která přijala křesťanství za státní náboženství již v roce 301 n. l. Z období raného a vrcholného křesťanství pochází většina arménských architektonických památek, které představují arménské „rodinné stříbro“. Arménie je doslova poseta kostely, monastýry a dalšími křesťanskými památkami, které jsou navzdory svému stáří až zázračně zachovalé. Kostely a klášterní komplexy vás překvapí uprostřed hustých lesů i na vrcholcích skalních útesů, jejich okolí lemují „chačakary“, kamenné kříže, které jsou pro arménskou kulturu charakteristické. Kláštery a kostely si žijí svým vlastním životem a spíše než zahraničními turisty jsou navštěvovány rozvětvenými arménskými rodinami a emigranty. Arménie je země s pohnutou historií, která nejednou doplatila na své postavení – na kraji kontinentu, v sevření mezi islámskými velikány a v zorném poli ruské velmoci. Až donedávna žil arménský národ střídavě v područí Římanů, Peršanů, Arabů, Mongolů, Turků a Rusů. Nejtragičtějším mezníkem v historii Arménie je konec 19. a počátek 20. století, kdy se z podnětu nejvyšších tureckých politiků odehrálo systematické vyvražďování a odsuny tisíců až milionu Arménů. Tento proces bývá běžně nazýván „arménská genocida„, třebaže postoj mezinárodních společenství je k její existenci či neexistenci nejednotný. Konečný počet obětí prvního obrovského masakru v dějinách 20. století je neznámý, nejčastěji uváděná cifra je 1,5 milionu. Stopy tohoto masakru najedete ve všech rovinách arménské kultury a zřejmě nejucelenější pohled na něj nabízí muzeum arménské genocidy v Jerevanu Tsitsernakapert.

VE SPIRÁLE KOLEM JEREVANU

Naše trasa začala a skončila v Jerevanu a během dvoutýdenního putování jsme navštívili marzy Ararat, Vayots´ Dzor, Syunik, Geghark´Unik´, Tavush, Kotayk a Aragatsotn. Nepodařilo se nám prozkoumat pouze sever u gruzínské hranice a jižní cíp marzu Syunik, který sousedí s Íránem. Každý marz nám odhalil jiný typ krajiny, takže říci, že Arménie je země tisíce tváří není tak úplně klišé. Od vyprahlých kopců na jih od Jerevanu se táhnou skalnaté i oblé hory, kaňony, vysokohorská sedla, neobvyklá není ani krajina „alpského“ typu, specifický ráz má i okolí jezera Sevan a severní regiony, kde se lze i v nejparnějším létě zchladit v dubových lesích.

Po příletu do Jerevanu jsme se rozhodli nechat si hlavní město jako perličku na závěr výletu a začali jsme hledat první místo, kam se vydáme. Protože jsme do Arménie přijeli s vizí prozkoumat nejdříve jih a potom sever, padla volba na nedaleký Khor Virap, významné poutní místo – monastýrek, který se choulí ve stínu dnes již tureckého Araratu. Za svítání jsme procházeli ulicemi Jerevanu ve směru, kde jsme tušili autobusové nádraží Sasuntsi Davit, z nějž vyjíždějí autobusy a maršrutky do Khor Virap. Podařilo se, a o dvě hodiny později nás již rozhrkaný autobus odvážel směrem na jih. Majestátní hora Ararat dodává tomuto místu opravdu zvláštní atmosféru, i když je zahalena v oparu a nedostupná díky uzavřené turecké hranici.

Khor Virap vedly naše kroky skrz pahorkatinu nad ázerbájdžánskou hranicí až do města Areni, kde jsme ochutnali místní přeslazené víno a druhý den ráno vyrazili pěšky ke klášteru Noravank. Cestu nám zpestřil pobyt ve skalní kavárně, která se sice trochu tvářila jako turistická past, ale nakonec nás mile překvapila chladem a domácím meruňkovým sirupem. Noravank, načervenalý klášterní komplex, který se tyčí na skále nad údolím, patří k nejkrásnějším, které můžete v Arménii vidět. Vedro nás neodradilo od dalšího putování – nejdříve zpět na hlavní silnici a poté stopem do města Yeghegnadzor. Zde se nám podařilo vyjednat přespání na zahradě u jedné paní, což byla celkem příjemná zkušenost zpestřená tím, že nám celou noc dělal společnost opelichaný koník.

Yeghegnadzor je nezajímavé městečko, které je významné snad jen tím, že je to základna pro návštěvu Selimského karavanseráje a také proto, že je to křižovatka cest vedoucích do Jerevanu, Gorisu, Jermuku a Sevanu. Protože je celkem obtížné najít místo v maršrutce, která vyjíždí až z Jerevanu, museli jsme na cestu do Sisianu najmout dvě Lady. Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi Ladou vyrobenou v roce 2004 a její o 20 let starší sestrou? Téměř žádný, s horskými průsmyky na této cestě si poradily stejně bravurně. Z rádia burácí ruská pop music a po absolvování povinné zastávky u brány do marzu Syunik (zvané Zangezur) konečně sjíždíme do Sisianu, který je naším výchozím bodem pro výpravu na horu Ughtasar. To je místo relativně neznámé, a o to atraktivnější. Na horu Ughtasar  vede nenáročná, ale dlouhá cesta (20 – 30 kilometrů podle místa nástupu), přespáváme ve výšce zhruba 3200 m.n.m. obklopeni tichem, neolitickými malbami a sněžnými poli. Za celé dva dny, které výstupem a sestupem trávíme, potkáváme jen jeden jeep, jinak po lidech ani stopa. Naštěstí ani po medvědch, před kterými nás posádka jeepu varovala.

Po sestupu míříme do města Goris, které leží na hranici s Náhorním Karabachem a vyznačeje se tím, že je mnohem malebnější než ostatní arménská města (vystavělo se prý pod taktovkou německých stavitelů). V okolí Gorisu najímáme Volhu, která pojme 5 lidí+5 batohů, aprohlížíme si monastýr Tatev (úchvatný), Satanův most (ztráta času) a starobylá skalní sídliště Khndzoresk a Starý Goris. Další den je čas zamířit na sever, a za tím účelem se vydáváme stopovat. Jsme úspěšní a tak se mžikem (za několik hodin) dostáváme přes půl země a odpoledne se již díváme do modrozelených vln jezera Sevan a oddáváme se zaslouženému odpočinku na pláži. Druhý den, když jsme dostatečně vylouhovaní a vyslunění a po pravdě i k smrti unudění, míří naše kroky dále do Dilijanu, kterému s troškou nadsázky místní říkají „arménské Švýcarsko“. Dilijan leží uprostřed dubových lesů a jeho okolí nabízí celou řadu památek, mimo jiné kláštery Goshavank a Haghartsin,které rozhodně stojí za návštěvu.

Když se vzpamatováváme z výletu po okolí, stáčíme směr na jih, kde je naším dalším cílem dobytí nejvyšší hory Arménie – Aragatsu (4090 m.n.m.). Musíme maršrutkou do Jerevanu a odtud dalšími autobusy do města Ashtarak, které leží na úpatí hory. Zde si musíme další dopravu zajistit mezi domorodci. Netrvá však ani půl hodiny a daří se nám sehnat dva žiguly s relativně střízlivými řidiči, kteří jsou navzdory technickému stavu jejich vozidel ochotni nás zavézt výše a blíže. Jako výchozí bod pro tůru na horu Aragats volíme jezero Kari, které představuje ideální místo pro aklimatizaci. Leží v nadmořské výšce 3 250 m.n.m., můžete si u něj postavit stan a pokud chcete, tak i dobře pojíst v nedaleké restauraci (skopový šašlik, ryba z jezera). LP doporučuje dohodnout se na noclehu s pracovníky místní meteorologické stanice, my jsme zde bohužel narazili na poněkud vyděračské chování, a tak jsme oželeli avizované sprchy a ještě rádi se uchýlili na vyvýšeninu nad jezerem, která jako místo k přespání nemá chybu. Pod horou Aragats můžete zvážit, zda zvolíte odlehčenou dvou-tříhodinovou variantu výstupu na jižní vrchol, anebo zda napnete síly a pokusíte se o dobytí západního, a severního vrcholu kráteru. My jsme sice zacílili na severní, ale nakonec jsme naprosto originální cestou došli pouze k výběžkuj jižnímu, kterému dominuje jakési „kružítko“ a pyšně se třepetající íránská vlajka. Cestou dolů jsme se proplétali mezi stády ovcí a kurdskými pastevci…

Spirála naší cesty se zužuje a my opět míříme bizarním stopem (na korbě 4×4 SUV, které řídí osvícený arménský duchovní) do Jerevanu, s neurčitým očekáváním dalších zážitků. Ubytování nacházíme s pomocí LP za chvilku, pronajímáme si od paní Anny byt v poněkud „dobrodružnější“ části města, která se ale nachází relativně blízko centra. Během posledních dvou dnů a nocí nabíráme plnými hrstmi to, co nám Jerevan nabízí – tepající ulice, venkovní kavárny, čilý ruch a neotřelá atmosféra. Šplháme na vršek monstrózní betonové kaskády, která dominuje městu, shlížíme na světla pod námi, procházíme muzeem genocidy a podivujeme se nad tím, že i zástupce České republiky pan Karel Schwarzenberg tu zasadil malý stříbrný smrček, který symbolizuje jednak uznání genocidy, ale také soucit s jejími oběťmi. Samozřejmě ochutnáváme místní koňak a nakonec se trochu smutně vydáváme zpátky na letiště počkat si na brzký ranní let do Prahy.

V PRACHU CEST ANEB NEBOJTE SE MARŠRUTEK

Co se dopravy týče, Arménie je země relativně dostupná a nechystá pro cestovatele žádné větší záludnosti. Větší i menší problémy s dopravou většinou pomůžou překonat ochotní Arméni – rádi vám poskytnou alespoň radu, někdy i odvoz zdarma anebo alespoň pronájem svojí Lady.

Mezi Prahou a Jerevanem existuje přímá a pravidelná letecká linka ČSA. Pro vstup do země jsou sice potřeba víza a před odjezdem cizinci navíc platí odletovou taxu, není však nutné arménské úřady kontaktovat předem. Víza je možné získat po kratším čekání a vyplnění jednoho formuláře přímo na letišti nebo na hranici. Platba je možná jen v dramech, nicméně na letišti v Jerevanu je hned vedle imigračního úřadu non-stop otevřená směnárna a také bankomat. Vstupní a výstupní poplatky byly v červenci 2008 následující: vízum 15 000 AMD, odletová taxa: 10 000 AMD. Z letiště v Jerevanu jezdí pravidelně autobusy, ovšem jen během dne. Lety ČSA byly v červenci 2008 noční, a proto jsme byli nuceni využít taxi služby. Cena do centra byla trochu přemrštěných 5000 AMD za vůz, cesta z centra zpátky na letiště vycházela na regulérních „taxametrových“ 1500 – 2000 AMD.

Doprava po Arménii je zajištěna jednak hustou sítí autobusů a maršrutek (bílé minibusy s názvy měst – v arménštině, případně označené číslem), v omezené míře vlaky a velmi rozšířenými a levnými taxíky. Důležité je znát místo, odkud spoj odjíždí a alespoň přibližný čas (stanice a nádraží dobře popisuje Lonely Planet, na čas je nejlepší se doptat). Na autobus a maršrutku se vyplatí přijít dříve (o půl hodiny i více), abyste měli jistotu, že seženete místo pro sebe i pro svůj batoh. Pokud jede bus/maršrutka delší úsek, stává se, že nelze kvůli kapacitě v mezistanicích nastoupit. V rámci Jerevanu stojí jedna jízda maršrutkou/busem 100 AMD, za metro zaplatíte 50 AMD (výměnou dostanete prapodivné kolečko, které odhodíte při vstupu do metra do turniketu), taxíky zde stály cca 700-1200 AMD.

Mimo město je to s cenami dopravy složitější, každopádně ale nejsou vysoké (př. maršrutka z Dilijanu do Jerevanu stála 1000 AMD). Za dopravu pronajatým autem se platí různě, například za celodenní výletování ve Volze v okolí Gorisu jsme dali 10 000 AMD, ale určitě jsme ještě něco mohli usmlouvat). Do některých míst veřejná doprava zavedena není, zde je pak nutné stopovat nebo požádat někoho, aby vás za nějaký poplatek do žádaného místa zavezl. S tímto způsobem přepravy problém vůbec není, naopak jsme načerpali spoustu zážitků na korbě Uazu, v jeepech, v íránském kamionu a v celé řadě vozů Volha a Lada.

JAK CHUTNÁ ARMÉNIE

Podobně jako u dopravy, i ceny potravin jsou nižší než v ČR. V každé dědině jsme narazili na dobře vybavený magazín (potraviny, drogerie), na trzích nebo podél silnic je dostupné moře domácí zeleniny a ovoce, a téměř v každé větší vsi se dala najít nějaká restaurace nebo alespoň bistro. Arménská kuchyně je výtečná především proto, že je založená z 90-100% na domácích zdrojích. Po barvivech a „éčkách“ tu pro není ani stopy, snad s výjimkou „globalizovaných“ produktů.  Jídelní lístek většinou na vesnicích nenajdete (my jsme první potkali po týdnu putování), ale vždy je vám nabídnuto něco delikatesního: šašlik, ryba, sýr, saláty a místní chléb připomínající indické placky. U Sevanu nám byla předložena ryba, která brázdí hlubiny tohoto jezera, pod Aragatsem nám zase servírovali šašlík z ovce, která se ještě před chvílí proháněla po tamější stráni. Proslavené jsou zdejší meruňky, broskve i melouny. Pro arménskou kuchyni jsou typická grilovaná masa, zelené bylinky, slaný sýr a pestrá škála cukrovinek a sladkostí. Všudypřítomné jsou minerální vody Jermuk (Noy, Arzeni, Dilijan,…), bizarní limonády, dobré pivo Kilikia, silná arménská káva, v některých regionech sladké víno (Areni) a koňak. Ať tak anebo tak, v Arménii se vaše chuťové buňky budou mít určitě blaze.

PŘÍPRAVA NA CESTU

1/ Lonely Planet Georgia, Armenia & Azerbaijan Travel Guide, 3rd Edition / May 2008

2/ Armeniapedia: The online Armenia Encyclopedia: http://www.armeniapedia.org/

–          bezkonkurenční zdroj informací o kultuře, turistických destinacích, jednotlivých městech i marzech, dobré mapy atd. Nahradí a v mnohém i předčí Lonely Planet

3/  Armenica: http://www.armenica.org/

–          aktuální informace o Arménii, detaily o genocidě, mapy, další odkazy

4/  Werfel, Franz: Čtyřicet dnů

–          románová epopej o odporu arménských obyvatel při masakrech v roce 1915

Zkušenosti čtenářů

jiri

cestovani

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí