528 dní v Pákistánu

„Putovat s nadějí je  lepší, než dorazit k cíli“  (R. L. Stevenson)

Kašmírský Bagh je město velikosti českého okresního města sevřené v údolí zelených třítisícovek na soutoku dvou řek, které bylo téměř zničeno při ničivém zemětřesení v říjnu 2006. Z města kypícího životem, se během chvilky stalo město duchů. Znovu se postupně vzpamatovalo, ale na některé  služby prostě prostředky nejsou. Jednou z takových problematických oblastí bylo i zajištění svozu odpadu a jeho likvidace. Proto se v rámci rozvojové pomoci rozběhl enviromentální projekt, který zahrnoval zpracování a likvidaci komunálního odpadu. V praxi to znamenalo během roku a půl změnit zvyklosti obyvatel a radnice  v Baghu v nakládání odpadem. Měli se naučit vracet vytříděné složky zpět do oběhu, ať už jako kompost nebo prostřednictvím prodeje vytříděného plastu, papíru či skla a také se naučit zásadám bezpečného skládkování.

Cílem projektu také bylo na malém vzorku populace dokázat, že změna je možná a postupně přenést metody do dalších měst a míst, aby „Země čistých“, jak se Pákistán překládá, byla hodna svého jména.

Situace v Baghu, postiženém katastrofou, se nijak nelišila od zbytku Pákistánu. Tradiční zemědělská a pastevecká společnost se se svým odpadem dokázala vyrovnat sama, nástupu „doby obalů“ ale čelit nedokáže. Tak jako dřív stačilo vyhodit zbytky prostě z okna na ulici, kde se o ně postaral dobytek, psi nebo samy shnily, dnes jsou ulice, okolí domů a vlastně všechny volné plochy menšími či většími skládkami plnými igelitů a kartonů. Lidé si své zvyky ponechali, ale kozy se igelit žrát nenaučili. Produkce odpadů přitom stále roste.

Tuto sisyfovskou práci, naučit obyvatele Baghu třídit a likvidovat odpad, dostal na starosti právě Libor Michvocík a ve své knize s vtipem popisuje formou deníkových zápisků radosti a strasti, jak Pákistánci přistupují k třídění odpadu a jak se celý projekt nakonec zdárně a úspěšně podařilo zrealizovat.

ÚRYVKY z knížky

Nangááá Parbááát, hurááá!!!

Přijali jsme Mefúzovu nabídku, stvrdili smlouvu nezbytným čajíkem a už se drápeme džípem, snad v třiceti stupňovém převýšení, po cestě, která je široká akorát na ten jeden Willis a strže pod námi mají čtyřsetmetrovou hloubku. Řidič je profík, povídá si s Mefúzem, u toho samozřejmě gestikuluje a pořád pouští volant. Děláme, že se nebojíme a docela nám to jde – mně víc, protože sedím na straně u skály a nevidím ty šílené srázy. Po hodině adrenalinového zážitku končí „silnice“ a čeká nás stoupání do Fairy Meadows (3 600 m.n.m) hezky po svých. Napsal bych, jaká to byla hrdinská cesta – strmá, nebezpečná, divokou přírodou v rozmarech počasí, ale když si vzpomenu, jak před námi náš průvodce cupká s igelitkou v ruce, vyčvachtaných polobotkách a žvýkaje tabák se znuděným výrazem sleduje naše čím dál častější zastávky, kdy jsme fotili jen proto, abychom nabrali dech, raději  se spokojím s informací, že jsme dosáhli Fairy Meadows v solidním čase čtyř hodin.

A stojí to zato – Fairy Meadows jsou skutečně pohádkové loučky, zelené a nepakistánsky čisté, na kterých stojí roztroušeno asi 20 chatek pro turisty. Přijali nás místní horalé a šerif osobně, ubytovali v prosté, ale luxusně čisté chatce s přímým výhledem na Horu. Sedíme před chatkou, hledíme před sebe na majestátní horu a kouříc jednu od druhé (to kvůlivá aklimatizaci -dá rozum), víme, že jsme si splnili sen. Nepotřebujeme vylézt až na vrchol, my svého vrcholu dosáhli už zde! Když jsme se vzpamatovali z té fascinující nádhery, kterou Petr nepřetržitě tři dny fotil (takže máme fotky Nanga Parbat v pětiminutových intervalech), nechali jsme si uvařit večeři – dahl s čapátím, silný čaj a přijali pozvání do resting room s kamínky, což v těch asi pěti stupních bylo opravdu příjemné.

Opravdu se cítíme jako v jiném světě – čtyři tisíce metrů nad špinavým Pákistánem existuje oáza čistoty, ticha a perfektních služeb, kde domluvené slovo platí a vládne pohoda a klid. Lebedíme si, že jsme tady včas. Až toto pakistánské Švýcarsko bude objeveno cestovními kancelářemi, které destinaci upraví dle představ svých bohatých zákazníků, asi už tu pro nás místo nebude.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

O mouchách a lidech

V Kašmíru nám začíná ožívat  skládka. Mezi obvyklé návštěvníky – kozy, krávy, psy, šakaly  a orly vtrhly mouchy jako černý mrak a během několika dnů  převzaly vládu nad skládkou. Někoho napadlo, že za mouchy  v odpadky posetých ulicích může naše pět kilometrů vzdálená skládka  a protože se zaručená zpráva rychle šíří, začínají mě  navštěvovat místní a upozorňovat, že za to můžu já. Nepřikládám  tomu význam, čekám na chemický postřik, ale v novinách vychází  rozhořčený článek místních občanů, kteří radnici vyhrožují  stávkou, pokud okamžitě něco nepodnikneme. Volá mi starosta  a ptá se, kdy tu chemii přivezou. Vysvětluji, že brzy, ale že mouchy ve městě ze vzdálené skládky asi nebudou problémem.  Ví to, ale zná své spoluobčany lépe. V sobotu probíhá první  demonstrace proti mouše před plechovou boudou radnice. Zastavuji  se tam a nechávám se pozvat nejrozčilenějším hmyzobojovníkem  domů na čaj. Ukazuje mi děti (manželku ne) a líčí, jak budou  na smrt nemocné, pokud mouchy okamžitě nezmizí. Vlastně je zázrak,  že ještě žijí. Poslouchám ho napjatě a snažím se udržet  vážnou tvář. Když vyjdeme konečně před dům, vidím přímo  před oknem hromadu tlejících zbytků a bzučící roj.

„Opravdu si myslíte  pane, že ty mouchy k vám přiletěly od nás ze skládky? Co  je tohle!?“ Kouká na mě jako na zjevení: „Tohle tu včera  ještě nebylo, my jsme čistotná rodina a nikdy tady mouchy nebyly!“, klidně mi lže do očí. Má smůlu – jsem tu druhým rokem, tak vím,  že se nejedná o nic výjímečného a že problém částečně vyřeší až za měsíc monzun. Nakláním se na odpadky, důležitě do nich koukám a přijímám jeho hru: „Tohle nejsou naše mouchy! Ty  já si poznám“ Teď pro změnu čučí jako zjara on. „Jak poznáš?“,  je na něm vidět, že tápe a usilovně přemýšlí, aby se náhodou  neztrapnil. Má smůlu, naštval mě tou lží, tak pokračuji:  „Naše mouchy jsou součástí projektu a proto jsou samozřejmě označené! Navíc jsme změřili jejich dolet a sem prostě nedoletí!“,  snažím se seč můžu nesmát, ale jazyk už mám celý rozkousaný.  Bojím se, že nevydržím, tak radši rychle slibuji, že tyto  mouchy budou zahrnuty do mého plánu konečného řešení taky  a rychle prchám.

1. lekce URDU

Školení obyvatelstva v nakládání s odpadem je třeba naplánovat. V potaz je třeba vzít časy jednotlivých modliteb, dostupnost elektriky v jednotlivých čtvrtích a plán demonstrací na týden dopředu. Pak na všechno zapomenout a doufat, že to klapne. Když už dorazíme s naším pojízdným kinem na místo, místní aktivista neví, kde jsou klíče od pronajaté madrásy, netuší, jak tam zapojit elektriku a hlavně neví, jestli někdo přijde. Nevěřícně koukáme na místního výbora a polykáme sprosté nadávky. Do toho se začínají zvolna trousit obyvatelé. S každým se musím zvlášť pozdravit a pronést několik zdvořilostních frází, aby viděli, že si jich vážím.

To ostatně vypadá nějak takhle:

Já:  „Asallam Alaikum“

Domácí: „Alaikum wasalam! Ap ke se hé? Charýa  tik-tak? Týke?“

Já: „Čelo, týke! Bižli, hé?“

Domácí: „Bižli  nýhe…“

/fonetický přepis/

V překladu to pak vypadá takhle:

T: „Pozdrav pánbů“

Domácí: „Tobě taky! Jak to jde? Všechno klape? Jsi v pohodě?“

Já: „Jasně, v poho! Elektrika fachčí?“

Domácí: „ Nefachčí…“

Jedná se o klasickou zdvořilostní komunikaci –  tzv. otvírák. Vzhledem k energetické krizi země je britské  otázání se na počasí nahrazeno dotazem na elektriku. Také  zde není očekávána odpověď, protože je nasnadě…

Knihu „528 dní v Pakistánu“ lze objednat emailem na adrese libor.ts(@)seznam.cz