Mt. Wilhelm – Zem mi zhořkla pod nohama (2.díl)

Převýšení a přenížení

Přesun na další elevaci byl velmi zajímavý. Prvně jsme sestoupili z 1000 m do 500 m k řece, překonali ji po mostě a jali se škrábat do 1700 m. Už ráno jsme nabrali pět hodin zpoždění kvůli dohadům o tom, kdo je majitelem pozemků. Za poledního hicu jsme přeci jen vyrazili na pochod, neb agresivita žen vůči debatujícím chlapům stoupala spolu se stoupající teplotou. Už při sestupu dolů jsem zjistila, že tentokrát svou krosnu nezvládnu kvůli ukrutné bolesti v mých šponujících se šroubech. Bohužel i můj nosič na hlavní cestě odmítl její nesení, ukecala jsem ho, a tak jsme se o váhu rozdělili a nahoru vynesli každý polovinu. Popravdě vůbec nechápu, jak mohla minulá patrola sehnat 25 nosičů, když my máme pokaždé problém sehnat těch devět až deset.

Cestou nahoru jsme to vzali zkratkou přímo kolmo na vrstevnice a po čtyřech hodinách vzájemného podporování jsem to spolu s Filipem zvládla bez další bolesti zlomeniny – pouze s ukrutnou únavou svalů. Nahoře jsem koupila obrovský hrozen banánů a do deště a večera nám zbyla přesně půlhodina. Většina nosičů dorazila až za hluboké tmy a deště. Semuel a Martin asi kolem deváté večer, dva nosiči se kvůli dešti vrátili raději dolů a bagáž donesli až ráno. Tu noc jsem sice cítila doposud netušené svaly, ale byla mi jako prvnímu příchozímu a ženě nabídnuta nejlepší postel v Aloisově domě. Kvůli nepříznivé situaci ohledně počtu bisketů jsem ráno vyrazila s Filipem na trh a nakoupila domluvené množství sladkých brambor. Večer jsem zjistila, že úplně zbytečně – komunikační most mezi mnou a mužskýma opravdu nefunguje.

Válka bratrů

Práci jsme začali hned další den (opět to máme z kempu na elevaci 160 metrů výškových a hodinu chůze). Po vymapování transektu a postavení sítí mi večer bylo oznámeno, že práci v téhle elevaci skončíme, neb na další ploše se nedaří vyřešit problém způsobený broukařskou skupinou. Popravdě, jsem s tím byla docela smířena kvůli svému celkovému vyčerpání. Ještě se mi povedlo zatrhnout nesmyslný přesun našeho jídla z Brahminu nahoru a přesvědčila kluky, že s dosavadním jídlem tuhle elevaci v pohodě dokončíme (přestože jejich obžerství nabralo obrátek, tak to ujíst stejně nestihli).

Tu noc se toho událo ještě ale mnohem víc. Alois po telefonu rozhodl, kdo je vlastníkem půdy a kdo dostane kolik peněz. V tu chvíli se spustila hrozná bitka několika chlapů z vesnice, za chvíli došlo na mačety a já byla jedním asistentem odvedena do bezpečí. Ještě nad ránem došlo k uklidnění situace, asi hodina spánku a v pět hodin ráno další rána. Veškeré naše jídlo schované v Brahmin monastery někdo ukradl. Já měla přesto dovoleno jít pracovat a tak jsem pro jistotu vyslala Semuela samostatně na point count. Ten den se navíc Martin pokoušel napnout anténu k satelitnímu telefonu na jakýsi klacek a mačetou si při tom sesekl maso z jednoho prstu, přesekal si na něm šlachy a nasekl kost. Přesvědčovala jsem ho, že končíme a jdeme někam do nemocnice, ale dole v nemocnici v Bundi mu řekli, že šlachy stejně nikdo v dosahu neumí sešít, useknutý kus masa si s sebou nepřinesl, a tak to ošetřili jen základně a on se rozhodl zůstat.

V noci ale jeden z chlapů přišel s mačetou na Martina, vyhrožoval mu a chtěl všechny peníze pro sebe. Okamžitě jsem byla probuzena, vyrazili jsme do lesa stáhnout sítě (které jsme nestihli sklidit kvůli dešti večer), asistenti strhli tábor (na protest ho vypálili, s čímž jsem zásadně nesouhlasila, ale můj názor tu opravdu neměl žádnou váhu) a přesunuli jsme se na neutrální půdu do Bundi station, kde nám páter nabídl jednu zamykatelnou místnost. Já měla za úkol jít s mým ochráncem na trh a shánět nějaké ovoce a sem tam prohodit slovo o tom, co se v noci stalo. Semuel s dalším asistentem zůstali mezi tím schováni v lese a dokončili předposlední nahrávky a point-count. Já zůstala po zbytek dne zamčena v monasterství, nesměla sama ani na záchod či do kuchyně. Páter mi naštěstí přinesl čitelnou knihu a zbytek dne jsem vyhodnocovala nahrávky z ranních point countů, na které jsem nesměla.

Nejširší nabídku průvodců a map Papuy Nové Guineje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Předstírané čekání na Aloise, který se měl večer vrátit a situaci rozsoudit, nám umožnilo vstát další den ve tři v noci, ujít dvě a půl hodiny cesty na plochu, dodělat poslední point-count a nepozorovaně se vrátit zadem do monasterství. Odpoledne jsem strávila ve společnosti pátera a spousty další lidí, kteří se mi postupně přišli omlouvat za chování svých nezvedených dětí. Vyslechla jsem si toho spoustu o zkaženosti dnešní generace a spolu s naším kuchařem (to on zinscenoval dokončení point countů) jsme navečer naplánovali menší hostinu pro všechny tyhle lidi. Sehnali jsme kus prasete a čekali na Aloise, který zajisté přijde, situaci rozřeší a my to oslavíme. Jenže s večerem přišla zpráva, že si Alois vymknul kotník, nemůže přijít a máme se sami pokusit svolat starší a uspořádat diskuzi.

Necítila jsem se příliš bezpečně, ale Martin rozhodl, že se musím jít podívat, že diskuze bude v pohodě a alespoň si prý opravím mínění o místních lidech. Nic z toho se nekonalo. Místo diskuze bylo zvoleno uprostřed vesnice, hlavní troublemaker se vůbec nedostavil, jen z povzdálí pokřikoval nadávky svým bratrům. Nejstarší z rodiny, stařičký pán, který vážil cestu s berlemi, ho několikrát přesvědčoval o tom, že ještě žije a žádné dědění se tudíž ještě nekonalo. Asi po deseti minutách vběhl trouble maker se svými kumpány s mačetami do našeho davu a naštěstí rozsekali jen nějaké kolemstojící věci. Dál nevím neb jsem byla okamžitě odvedena dvěma chlapy zpět do monasterství. Přes to všechno jsme večer zpívali a bavili se a před rozbřeskem opustili Bundi.

Já se dvěma nosiči a se svou krosnou dlouhou cestou po „hlavní silnici“ přeryté třemi desítkami sesuvů půdy. Tolikrát jako za tuhle cestu jsem snad na zemi nikdy neležela. Některé ladslidy bylo těžké přejít i bez bagáže, kterou mi kluci přenášeli. Kolem druhé odpoledne jsem dohonila zbytek skupiny a nosičů, kteří šli zkratkou, kterou jsem já původně lezla nahoru, a kterou bych dolů určitě nezvládla.  Moje boty se v proudech vody valících se cestou proměnily v jakési soukromé koupaliště a já asi v polovině cesty popravé ucítila jakousi bolest nehtů palců. Myslela jsem si otlak, a šla dál.

S pozdním odpolednem jsme došli k poslednímu sesuvu, kde nás měl Alios vyzvednout autem. Jen jsem vydechla a zjistila, že moje nehty a rozmáčené nohy nevypadají vůbec dobře, tak se ozval telefon se zprávou, že řeku, kterou jsme třetí den expedice přemostili kamením nelze přejet a že to budem muset dojít celé – tedy dalších pět až šest hodin se tmou a deštěm na krku. Navíc dva z našich dosavadních nosičů odmítli pokračovat a i přes slibovaný příplatek nás opustili. Dvě krosny navíc a vidina toho, že mi někdo pomůže s mojí opět nikde. Ani nevím, jak se Filipovi povedlo postavit mě na nohy a dát mi krosnu na záda. Už jsem fakt nemohla a při chůzi měla pocit, že chvílemi ztrácím vědomí.

Asi po dvou hodinách jsme uslyšeli auto a Alois nás s několika chlapi přijel „zachránit“. V noci jsem měla strašnou zimnici a dostala urputný průjem. Ani nevím kdo, ale někdo stál celou noc před mým pokojem a vždycky mě doprovodil. Ráno v šest, kdy jsme měli vyrazit na cestu, mi moje nohy vypověděly službu, kyčle bolely tak, že jsem nakonec musela rukama hodit nohy dolů a nějak se na ně postavit. Při tom pohybu jsem si všimla i velké sedřené plochy kůže pod mým bederákem, který byl od posledního deště kompletně mokrý.

Poušť v deštném pralese?

Všechna voda byla po deštích ukrutně špinavá, my měli od minulého odpoledne žízeň a tak se klukům povedlo sehnat alespoň coca-colu. Poprvé v životě jsme jí vypila téměř půl litru s hroznou chutí a do deseti minut ji bohužel vyzvracela. Cesta k poslednímu spadlému mostu byla asi jen tři hodiny chůze  – zato s bahnem po kolena. Gumáky nízké, sandály v tom taky jaksi nefungovaly a tak jsme se se Semuelem (kterého postihly podobné obtíže) pomalu ploužili bosky po štěrkové cestě a nahmatávali v bahně schůdná místa. Moje nehty na prstech při tom dostaly asi poslední dardu.

Za posledním spadlým mostem jsme se svalila do svého spacáku a v jakési zimnici asi i usnula. Pouze několikrát jsem slyšela Semuela, který ležel vedle a snažil se lidem v autě vysvětlit, že opravdu potřebujeme pitnou vodu. V posledním tažení nás po poledním přijeli vyzvednout lidi ze stanice a s četným záchodovými zastávkami jsme dojeli domů.

Nadopována mnohými pastilkami řešícími mé zažívání a po téměř dvoudenním spánku se teď cítím mnohem líp, teplota ustoupila, dokážu už pít a nohy jakžtakž poslouchají. Jen o nehty na palcích jsem očividně přišla. Jeden se mi povedlo z poloviny strhnout bez toho, že by po něm zbyla otevřená rána a druhý je komplet černý ale neodchlypuje se – lůžka se ale zdají být v pořádku a tak snad dorostou. Martinovo šlachy jsou tedy největší ztrátou expedice. Semuel se cítí pořád špatně, ale jeho stav se taky zlepšuje, tak uvidíme jak dál.  V rámci smyslupnosti sběru dat se budem snažit o odjezd na další plochy v polovině příštího týdne. Každopádně, v pondělí jedu se Semuelem do města koupit kytaru, protože dokud se zpívá … a Papuánci jsou úplně kouzelní, když se pokoušejí zpívat česky se mnou.