Tak se to konečně podařilo. Po dvaceti létech jsem konečně na Kubu přiletěla bez zpáteční letenky. První půl rok je za námi a obavy, které jsem měla posledních pár let se z větší části rozplynuly. Ne vše však bylo podle očekávání a v některých situacích jsme se dost dobře vykoupali. Ale popořadě.
Před dvaceti léty jsem se stěhovala do Španělska a v letadle přišlo doslova vnuknutí, že chci na Kubu. Trvalo to „pouhých“ 11 let, kdy jsem se na týden na ostrov podívala. A tehdy jsem pochopila, že jsem tady doma.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Dalších 6 let jsem si v Česku brečela do polštáře, že se chci na Kubu přestěhovat. Jenže byly za tím i obavy. Logicky se mi ten sen nesplnil. Sama jsem si v tom vnitřně bránila. Až před dvěma léty jsme se s Yoandrim rozhodli, tak trochu na pankáče, odletět na tři týdny za jeho rodinou. Abyste chápali, mezi tím mi vklouznul do života jeden takový Kubáneček, se kterým se nám tak nějak ta cesta propletla až do dnes.
On se na Kubu vracet nechtěl, ale po pár dnech „doma“ sám uznal, že přeci jen domov je domov. Já Kubu milovala vždycky a stejně tak jsem orodovala za to, abychom se zde usadili, jenže ten hlodavý pocit „Co když mě po čase ostrov omrzí, nedám ten jiný život, kulturu, unaví mě jazyk…“ jednoduše miliony ALE. Nebyla to však intuice, spíš strach z opuštění komfortní zóny, krok do jakéhosi neznáma. Asi mě někdo nahoře hlídal a tak mi dál pobyt na Kubě tak nějak dávkovaně, možná abych si ten život osahala z různých úhlů – v rodině a v běžných denních „kubánských“ situacích, pracovně, turisticky…
A pak přišla konečně ona příležitost, kdy jsme v září 2025 sbalili 2+1 do pár kufrů a ocitli se v realitě Karibiku. Musím uznat, že stěhování do Španělska v devatenácti bylo naprosto odlišné, alespoň v mé hlavě. Přestěhovat se před čtyřicítkou do země, kterou někdy i cestovatelé po dvou týdnech horko těžko zvládají, je mnohdy oříšek. Najednou si uvědomíte, že ve své zemi nemáte už žádné zázemí a že jste se odstěhovali jaksi natvrdo. Hlava se v tomhle věku tak nějak jinak plaší a to můžete mít jak chcete velkého pankáče v sobě.
Těch kotrmelců, zvláště během prvních tří měsíců, jsme si prožili víc než dost. A to i Yoandri, který by měl umět plavat ve svých vodách. A když už se konečně vše začalo stabilizovat, nastartoval se turismus ve velkých obrátkách, nastal po měsíci konec.
Ať chcete nebo ne, na tomhle krásném ostrově, je potřeba být nejdravější tygr v kleci, mít oči jako ostříž více než orel a z opatrnosti si postavit zeď větší než ta berlínská. A když to dokážete, naučíte se v tomhle ringu žít klidně, s láskou a v pohodě. Zní to trochu jako akční biják, ale když pochopíte princip Kuby, odvděčí se vám tisíckrát.
Kuba totiž žije svým rytmem, má své divnosti, které nás Evropany minimálně překvapí, ale taky nabízí lehkost. U nás máte reklamu, billboardy a uvědomování si potřeb na každém kroku. Až tady mi došlo, jak málo toho k životu opravdu potřebuju. Nový telefon každý rok, milióny kousků oblečení, botičky, kabelčičky, ptákovinčičky… tady jdete na nákup a s jednou taškou odcházíte. Tak doopravdy není potřeba mít výběr z milionu pečiva, dvou tisíc druhů šunek, sýrů, rajčat. Jasně, občas si zastesknu po tradiční dušené šunce, kterou na Kubě někde asi seženu nebo kyselém zelí, smažáku, řízku či mléčné čokoládě, ale není to tak, že si trhám žíly, když není. A to je to kouzlo ostrova – „Uvaříme si xy jídlo“ – „Hele neměli xy surovinu“ – „Aha, neměli tak neměli. Uvaříme něco jiného.“
V kostce řečeno – pokud se naučíte hrát s kartami, které máte v ruce, nepotřebujete luxus, výběr z tisíců produktů, přecpané obchoďáky, přizpůsobíte rytmus ostrovu“, budete žít šťastněji a mentálně svobodněji. A alespoň za nás: „Tohle je prostě k nezaplacení.“
