HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Příroda

Hřbitovy jsou temná místa. Ale co takové pohřebiště lodí? Rezivějící vrahy pomalu okusuje čas, ale také místní obyvatelé, kteří se z nich snaží získat, co to jde. Jedno z míst posledního odpočinku pro vraky leží i poblíž mauretánského přístavu Nuadhibú.

Ještě před pár lety to bylo jedno z největších vrakovišť lodí na světě. Stovky rozpadajících se vraků lemovaly pobřeží poloostrova Ras Nouadhibou (jazykem Berberů: Ighef Nwadibu). Za drobný peníz (no vlastně úplatek) si je tu mohl uložit kdokoliv. Mauretánská vláda chtěla lodě původně využít pro své námořní účely, ale vzhledem k jejich žalostnému stavu, od tohoto nápadu brzy opustila. Plavidla se tak po desetiletí rozkládala, nebo byla rozebírána, na pobřeží jen kousek od přírodní rezervace Cap Blanc (Réserve Satellite du Cap Blanc).

První lodí, jež zde nadobro zakotvila, byl cruiser francouzského námořnictva jménem Chasseloup-Laubat. To se událo v dvacátých letech 20. století, od té doby vraků přibývalo. Největší množství plavidel bylo na pobřeží dopraveno v osmdesátých letech. Jejich rozebrání a recyklace je velice drahou záležitostí a pro firmy je tak lepší, nechat je někde shnít. Na ekologii se tehdy příliš nemyslelo a to, že díky znečištění trpí pláže i ekosystém oceánu, nikoho netrápilo. Obyvatelé okolních vesnic a předměstí se okamžitě chytli příležitosti a začali lodě rozebírat. Prakticky vždy na nich totiž zůstalo něco, co se hodí a železo se dá prodat vždy. Není to práce bezpečná ani příliš čistá, ale místní chudoba mnoha lidem jinou možnost nedává.

Obrat přišel v roce 2016, kdy do chudé africké země zamířily peníze z Číny. Tamní investoři se zajímají především o mauretánský rybolov a čisté vody jsou pro ně ekonomicky výhodné. S Čínským kapitálem tak přichází i jakási snaha o vyčištění pobřeží. Lodní vraky tak pomalu mizí.

Klamání internetem

Když si zadáte do googlu slova „ship graveyard Nouadhibou“ (hřbitov lodí Nouadhibú), tak na vás vypadnou stovky článků popisujících obrovský hřbitov plný lodí. Některé z nich nejsou příliš staré, třeba i jen pár měsíců. Ve všech najdete informaci, že na pobřeží leží 300 lodí. To je lež.

Převážnou část těchto textů napsali novináři „od stolu“, kdy citovali staré informace. Je pravdou, že ještě před deseti lety byly pláže plné, a stovky plavidel různých velikostí a typů zde v poklidu tlely. Nyní je realita hodně odlišná. Necelá desítka vraků je vše, co zbylo z flotily mrtvých lodí a je otázkou, jak dlouho tu vydrží.

Po kotníky v oleji

Dělníci totiž každý den neúnavně pracují na rozebrání toho, co zbylo z kdysi mocných korábů brázdících světové oceány. Z vody tahají obrovské kusy trupů, které posléze rozřezávají a prodávají. Přestože vraky pomalu mizí, pláže jsou stále stejně zaneřáděné. Muži, jejž zde pracují, se každý den brodí rzí a olejem. Pohled to není hezký a bude trvat ještě léta, než se místní ekosystém vzpamatuje z této lokální katastrofy.

Pláže mezitím zaplavují plechovky, kanystry i další odpad vyhazovaný námořníky z lodí. Občas je tu možné najít i pivo nebo jiný alkohol, který pašeráci hodily přes palubu, když se bály kontroly. Na několika stovkách metrů nádherné pláže se válejí tuny odpadu. Plasty, mrtvá zvířata, kov i další odpadky tak vytvářejí směsici plnou zmaru.

Všude platí, že něco špatného je i pro něco dobré. Kovové trupy potopených plavidel jsou živnou půdou pro některé ryby a pomáhají jim přežít. Ptáci se usídlili na některých pobřežních člunech a v několika případech převzali vraky (zvláště ty pod vodou) úplně místní ekosystémy. Příroda si vždy poradí, ale tady to bude pořádná fuška.

Jirka Kalát se za posledních několik let podíval po všelijakých místech světa, externě pracoval pro různé noviny i časopisy a přednášel na nejednom místě. Jeho boty stály na půdě Spojených států amerických (zvláště dlouho pak na Aljašce), Guatemaly, Mexika, Turecka, Íránu, Laosu, Gruzie i Nového Zélandu. Několik měsíců se mu poštěstilo žít v Estonsku a rok ve Svaté zemi. V každém státě či městě se vždy zajímá o obyčejné lidi, jejich zvyky a životy. Jeho prvním úkolem je vždy poznat zemi, kudy prochází a pochopit lidi, které potkává. Je také ředitelem cestovatelského festivalu Na@Na.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: