HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Z Dillí do Dharamsaly

Z Dillí do Dharamsaly

nádoba

Čtvrtek 20. 9.

Na nádraží ve Frankfurtu jsem vystoupila z vlaku, koupila pár housek a frčela periferní zástavbou k letišti. Oddechla jsem si při pohledu na spící kuličku. Kalda si koupil nový batoh, do nějž se však nevešlo všechno, takže z jedné strany viselo oranžové tropiko stanu a z druhé karimatka, zatímco kolíky se choulily ve vnější kapse. Posnídali jsme a nastoupili do letadla. Po dvou hodinách jsme se ocitli ještě o něco více na západ, na londýnském Heathrow. Tady nás čekalo několik kilometrů chodeb, Indů v turbanech přibývalo. Letadlo vzlétlo. Seděli jsme u okénka a mohli tak pozorovat zasněžený hřeben Kavkazu, z něhož se jako bájná hora Méru nebo biblický Ararat tyčil Elbrus. Nad pákistánským Lahore jsme už dostihli tmu, kterou čas od času probleskla himalájská bouře, a před půlnocí přistáli v Dillí. Teplota se ještě stále držela na 36 stupních. Karimatka i kolíky bohužel z batohu zmizely a my se zcela marně pokoušeli sepsat nějaký protokol.

Vylezli jsme konečně z letištní haly. Taxíků tu stálo spousty, přesto se však o nás řidiči neprali. Museli jsme tedy vzít za vděk navrženou cenou. Uháněli jsme šílenou rychlostí bez jakýchkoli pravidel do centra. To se však od slumového předměstí lišilo jen málo. Na špinavých ulicích čtrnácti milionové metropole bez pouličního osvětlení leželi nazí muži vedle svých stánků, místy nebyli k rozeznání od bezdomovců. Ulice Nového Dillí s hotelovou čtvrtí se zavírají po půlnoci. Taxikáři nás zavezli do turistických informací. Tam by nám bývali sehnali hotel za 600 rupií, my však trochu nerozvážně a tvrdohlavě trvali na ceně nižší. Všechny hostely však byly plné či zavřené nebo prostě nebyly v té tmě vidět. Nebylo dost dobře možné v tomto městě čekat na ulici několik hodin do rozednění, a proto jsme nakonec museli přijmout strašně drahý pokoj s kulatou postelí a dvěma terasami.

Pátek 21. 9.

Ráno jsme se probudili docela pozdě a sotva stihli snídani. Ta byla v ceně pobytu, pokud si člověk nechtěl přidat. Majitel nás ještě potěšil taxíkem, který nás měl odvézt, kam si budeme přát. My potřebovali kousek od kulaťáku Connaught Place, abychom se tam ve vládních turistických informacích zeptali na cestu do Dharamsaly. Město vypadalo po ránu mnohem příjemněji než včera v noci. Stopli jsme si rikšu, který nás hustým provozem dovezl na nádraží v Novém Dillí. Promotali jsme se stovkami troubících rikšů a odmítli nespočet nabídek k svezení. Vstoupili jsme konečně do nádražní haly. Museli jsme přeskákat množství čekajících cestujících a po z části stržených betonových schodech vystoupat do prvního patra. Tady se totiž nachází klimatizovaná pokladna s informacemi pro turisty. Myslím, že se toto místo může stát dobrým útočištěm některým vyděšeným evropským cestovatelům. Vyplnili jsme formulář a s velmi příjemným úředníkem jsem vyřídila lehátkovou místenku do vlaku. Bylo to až překvapivě jednoduché. Potom jsme zanechali batohy v úschovně. Ty velké si vyzvedneme večer, zatímco malý batůžek plný čokolád i instantních dobrot připravených na cestu Nepálem tu bude muset strávit skoro tři týdny. Koupili jsme zámeček, což je vůbec věc v Indii velmi potřebná. Proti krysám, kterých tu běhaly desítky, však nepomůže.

Rozhodli jsme se vrátit na Connaught Place pěšky. Velmi rychle jsme se však stali obětí samozvaného pomocníka. Náš „kamarád“ nás zatáhl do jakési provizní prodejny, ale protože Kalda potřeboval karimatku, a nikoli perský koberec, rychle jsme odtamtud zmizeli a konečně se dostali na kulaťák. Obvod Connaught Place tvoří kolonáda, za níž se nacházejí obchody a kanceláře. Fasády jsou však v dost sešlém stavu, takže celá tato britská koloniální nádhera připomíná spíše skutečnost, že se Indie už dávno vydala vlastní cestou. Chvíli jsme si poseděli v zeleném parčíku prostřed kruhu. Čekala nás cesta podél Sansad Marg k budovám parlamentu. Ve stromech létali zelení papoušci a honily se opičky.

antar Mantar je jednou z pěti astronomických observatoří vybudovaných v 18. století džajpúrským vládcem. Kalendář, sluneční hodiny i zjišťování postavení nebeských těles zajišťovaly rozměrné, červeně omítnuté zděné konstrukce neobvyklých tvarů, a to prostřednictvím svých stínů. Dovnitř jsme nešli, ale prohlédli si celý komplex zvenčí přes park, v němž sedělo, jedlo i spalo asi dvě stě chudších Indů a Indek v nejrůznobarevnějších sárí. Parlament, neboli Sansad Bhavan, už je odsud jen kousek. Byl postaven ve třicátých letech na základě projektu Edwina Lutyense, jehož jméno je spojeno s téměř veškerou koloniální výstavbou v Dillí. Kruhovou budovu obepínají vysoké žluté sloupy, za nimiž se zvedá další patro zakončené kopulí. Dnes se parlament skládá ze sněmovny lidu a rady států, v níž je poměrně zastoupeno všech sedmnáct indických zemí. Celý komplex hlídaly ozbrojené jednotky a jemně nám naznačily, ať odtud zmizíme. Situace je v zemi stále napjatá kvůli sporům o území Kašmíru.

Obešli jsme blok a pokračovali k Prezidentskému paláci. Ten se tyčí na vršku, a přirozeně tak zakončuje široký bulvár Rádžpáth vedoucí sem od brány Indie. Původní sídlo místokrále mělo vyjadřovat britské pojetí koloniálního panství. Pojí se zde evropské pojetí hmoty s prvky antické architektury, mughalskými kopulemi nebo indickou výzdobou. Zvláštní růžové zbarvení paláce i postranních křídel sekretariátů ještě dotvářelo večerní osvětlení. Město totiž leželo pod pokličkou smogu kombinovaného s mrakem a slunce o ně lámalo své paprsky. Byli jsme tu úplně sami, což byl neuvěřitelný kontrast proto vnitřnímu městu. Stopli jsme si rikšu a vrátili se do indické reality. Na Connaught Place jsme zapadli do hospůdky, protože kromě krav a rikšů se už ulicemi hnaly i kroupy s blesky. Dali jsme si afgánské kuře s pulavem. Netušili jsme ještě, jak obtížné bude sehnat maso v horách. Vlak do Pathankotu  přijel s drobným zpožděním, my do něj vlezli a našli svá lehátka. Po půl hodině křiků a hádek mezi Indy a Sikhy jsme se dokonce odvážili na ně lehnout a usnout.

Sobota 22.9.

Ráno jsem se probudila brzy, šla se umýt a sedla si k zamřížovanému okénku. Vlak nabral přes noc asi hodinové zpoždění, takže cesta zatím ubíhala mírně zvlněnou rovinou s rýžovými políčky. Poprosila jsem modrookou Indku, aby nám řekla před zastávkou Chakki Bank, a četla si. Himachal Pradesh vznikl jako svazový indický stát až roku 1948. Předtím se jednalo o množství malých království, které spolupracovaly, aby se vyvarovaly silnějších nájezdníků. K hrozbě Mughalů se v 19. století přidala expanze Sikhů. Ti ovládli téměř celé území, byli však brzy vytlačeni nepálskými Gurkhy a ti zase Brity, kteří připojili území ke koloniální Indii a za hlavní město oblasti určili Shimlu, významné letovisko britských úředníků. Himachal Pradesh dnes tvoří politicky jednotný stát, ale kultura jednotlivých oblastí se výrazně liší. Je to způsobeno především nedostupností horských území a jejich vlastními tradicemi. Kromě většinových  hinduistů tu žije mnoho křesťanů, muslimů a sikhů. Oblast Lahaul, Spiti a Kinnaur jsou potom už od 10. století domovem tibetského buddhismu.

Chakki Bank. Vzbudila jsem Kaldu a vystoupili jsme. Bylo nádherně, Indové si čistili zuby ve všudy přítomných umyvadlech. Odmítli jsme džíp do Dharamsaly a nasedli raději do krásně pomalovaného, asi padesát let starého autobusu. Kalda hodil batohy na střechu, já si ještě netroufala. Cesta sice trvala přibližně pět hodin, ale vedla krajinou s mnoha rozervanými kaňony a divokými řekami celkem bezpečně, většinou dokonce po asfaltu. Na každém z patníků seděla nějaká opička, nejvíce se jich hrabalo u popelnic. Vjeli jsme do roviny, která se prudce zvedla až v Dharamsale. Mc Leod Ganj je bývalá britská vojenská základna, která se po čínské invazi změnila v tibetský uprchlický tábor. Od té doby tu vzniklo množství chrámů, meditačních škol či rozsáhlá knihovna tibetských dějin a náboženství. Exilové sídlo tu má od roku 1960 také dalajláma, který však tou dobou pobýval ve Španělsku. Vysypali jsme se z autobusu přímo do náruče Luisy, Honzíka a jejich tří kamarádů Jara, Lenky a Komára. Ti přicestovali po souši z Turecka přes Írán a Pákistán.

Pršelo, skalnaté pohoří Dhauladhar se halilo do mlhy a mraku. Zavezli jsme batohy do Dharamkótu, vesničky, kde byli naši kamarádi ubytováni. Potom jsme společně vyrazili na procházku k malému bahnitému jezírku Dal. V září se zde má konat šivaistický festival. Teď však bylo místo téměř opuštěné, jen několik bohatších indických rodinek tu trávilo volný čas. Největší atrakcí však pro ně byla blondýnka Luisa, která se musela vyfotit snad se všemi dětmi. Má jim to přinést štěstí. Za jezírkem stojí malá hinduistická modlitebnička, kluky však zaujal hlavně stánek s bramborovými dobrotami. Ty jsou podávány na miskách spletených z listů. Vraceli jsme se přes tibetskou dětskou vesnici, což je škola pro uprchlíky sirotky. Učí se zde kromě jiného tibetštinu a tradiční tibetská řemesla. Pršelo čím dál, tím víc. Mc Leod není zrovna roztomilá horská vesnice. Vypadá spíše jako velmi splácané sídlo bohatších vrstev s mnoha hotely a obchody. Prodávají tu dokonce karimatky, ale bohužel si Kalda pořád nemohl vybrat. Jedna připomínala vzhledem podobné evropské výrobky, ale bohužel vážila několik kilo. Nakonec jsme zvolili jakési polystyrenové destičky přetažené šusťákem. Váha byla zanedbatelná, velikost však rovněž. Sedli jsme si do stánku s dobrotami, jakých je tu nespočet (například natvrdo uvařené vajíčko následně osmahnuté v koření), a dali si další jídlo a dopřáli si i jedno uvítací pivo. Jeho cena není v Indii zrovna nejnižší.

Navštívili jsme sídlo dalajlámy, před jehož soukromým nádvořím stojí hlavní tibetsko-buddhistický chrám Cuglakhang. Celý komplex připomíná spíše tělocvičnu, ale samotný chrám je vybaven mnoha soškami, obětinami, modlitebními mlýnky i obrazy, a všemu vévodí sochy historického Buddhy Šákjamuniho, Padmasambhavy, který přinesl buddhismus do Tibetu, a Avalokitešvary, bódhisattvy soucitu. Působivější atmosférou oplývá údolní klášter Tsechokling, který tu byl postaven přesně podle původní – Číňany zničené – viháry v Tibetu. Po mnoha schodech jsme sem sestoupili jen s Kaldou, ale nelitovali. Mniši se na nás usmívali, přestože jsme jim vlezli přímo do večeře, a nechali nás vstoupit do hlavní modlitebny. Tisíce Buddhových očí tu shlíží se všech stěn, jejichž barvy působí posvátnou radost. Zítra máme přijít na ranní púdžu, budou rozbíjet mandalu. Rádi bychom, ale tou dobou budeme stoupat vzhůru. Už se stmívalo. Čekali jsme na náměstíčku, či spíše největší křižovatce, na Luisu a Honzíka. Měli tady dobrou rybku, Kalda neodolal. Sešli jsme se všichni a společně vyrazili do kopce k Dharamkótu. Ze tmy jsme tušili číhat opičky, naštěstí si na nás netroufly. Ubytovali jsme se, umyli a šli posedět nahoru do čajovničky. Honza hrál na kytaru a zpíval, my spíše jen poslouchali a popíjeli pivo. Přišla také Dita a dvě Zuzky, které se vracely ze stavby tibetské školy v Kangsaru. Dita půjde kus cesty s námi.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: