HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Yogyakarta: centrum javánských tradic

Yogyakarta: centrum javánských tradic

Každý, kdo přijede na Jávu, musí do Jogyakarty. Toto město ve střední části ostrova blízko pobřeží divokého Indického oceánu je centrem tradiční javánské kultury. Dodnes tu žije sultán Hamengkubuwono X., jehož rod se sice dávno vzdal politické moci ve prospěch jakartské vlády, nicméně zůstává autoritou v kulturní oblasti a v otázkách regionálního rozvoje.

Vánoce v Yogye

Jogya leží v místě se silným duchovním nábojem, kde kdysi vzkvétala starobylá říše Mataram a za vlády dynastie Sailendrovců v 8. až 9. století vznikly jedinečné náboženské stavby – buddhistický chrám Borobudur a komplex hinduistických svatyní Prambanan. No není to úžasné místo na strávení vánočních svátků?

Zašlá sláva kratonu

První den jsme si šli prohlédnout sultánský palác – kraton. Prodraly jsme se k němu dlouhou hlavní ulicí přeplněnou stánky s turistickými suvenýry a hlavně levným batikovaným oblečením. V tzv. „Větším Kratonu“ dodnes žije přes dvacet tisíc lidí, je to vlastně takové město ve městě. Sultánovi mužští sloužící nosí jednotné batikované sarongy, tmavěmodré košile a tradiční batikované čepečky a dohlížejí na dění ve veřejně přístupných částech komplexu.

V zastřešených ceremoniálních prostorách hrál orchestr gamelan a několik vystrojených žen staršího věku pělo tradiční písně. Gamelan se skládá z různých bicích nástrojů, z nichž většina vypadá jako ty kovové mističky starých domovních zvonků, co visívaly nad dveřmi, vyskládané na vyřezávané dřevěné lavičce. Spolu s různě velkými gongy tvoří souzvuk, který většinou vyzní evropskému uchu zcela nesladěně a chaoticky, asi jako když malé děti začnou třískat do poklic.

Většina kratonu je zasvěcena životu a dílu zesnulého sultána Hamengkubuwona IX. – ve vitrínách nás čekala klasika jako pomačkané slavnostní uniformy, tisíce vybledlých fotografií, masivní pracovní stůl, jež se téměř nelišil od pracovního stolu Edvarda Beneše vystaveného na zámku v Náměšti nad Oslavou, kam jsem v dětství pravidelně zavítala v rámci školních exkurzí. Je zajímavé, že Edvard i Hamengkubuwono měli na stole podobně naaranžovanou řadu slovníků, psací soupravu a medaile. Nebo že by to byla globalizovaná představa kurátorů o tom, jak má stůl velikána vypadat?

Taman Sarí bez vody

Nedaleko kratonu se nacházívaly sultánovy vodní zahrady Taman Sarí, z nichž dnes už zbyly jenom ruiny. Když jsme vylezly na pozůstatek kamenné zdi, za níž si stranou pohledu podřízených kdysi sultán užíval se svým harémem, otevřel se nám pohled na skrumáž malých špinavých domků a chlívků, které si podnikaví Indonésané postavili na místě historické památky, jejíž zdi za tím účelem hbitě rozebrali. Přesto se z výšky ještě dá jakž takž díky několika zbytkům věží a brán rozeznat, jak rozlehlé zahrady rozkoší byly.

Jedna jejich část je nyní v rekonstrukci. Obnovené bazénky s fontánkami a chladnými zděnými přístřešky pro odpočinek dávají tušit, že odpoledne tam strávené se sultánem nemuselo být vůbec špatné. Bohužel i dva zrestaurované bazény, k nimž samozřejmě samozvaný dveřník nezapomene vybrat vstupné, vykazují typicky indonéský přístup. Od slavnostní chvíle, kdy do nich po dlouhých staletích byla opět napuštěna voda, je zřejmě nikdo nečistil, takže na dně leží zelenohnědý sliz a na hladině plavou občasné papírky od oplatků odhozené tam indonéskými turisty. Stejně tak patro vyhlídkové věže působí spíš jako skládka než jako místo pro potěchu oka a rozjímání.

Na schodišti nás odchytil mluvný stařík a dovedl nás do zastrčených částí zahrad, kde údajně Hamengkubuwono VIII. meditoval a líhal při odpočinku se svými šesti manželkami. Taky nám ukázal zázračnou studnu, jejíž voda je tak bohatá na minerály, že kdo si jí třikrát opláchne obličej, omládne. To jsme v prudkém vedru s Marinou nadšeně udělaly a nyní čekáme na výsledek.

Batika kreslirka

Yogyakartská tradiční batika

V okolí Taman Sari se nachází spousty galerií s obrazy vytvořenými technikou batiky. I když mnohé z nich nenabízí víc než masově vyráběné kýče, přeci jen jsme dovnitř nahlédly. K vidění jsou tu tradiční motivy Rámajány a indonéské přírody, ale taky spousta moderních obrazů, u nichž by člověk ani nevěřil, že jsou BATIKOVANÉ! Škoda, že jsou tak příšerně drahé, protože některé z nich bych si dokázala představit na stěně svého pokoje…

Místní batikoví umělci dokážou flexibilně reagovat na potřeby trhu. Byl vánoční čas, a tak jsem v jedné galerii spatřila batikovanou Poslední večeři. Můj šok usměvavý majitel galerie vysvětlil s pokrčením ramen: „To víte, jsou Vánoce, turisti tyhle věci chtějí.“ Přesto si domů vezu dva batikované obrázky s čistě tradičními rámajánovými výjevy krále Rámy s  manželkou Šintou a zloducha Rahawany, jenž Šintu unesl.

Dílny ruční batiky

Moje vášeň pro batiku byla v Yogye ukojena návštěvou dvou batikovacích dílen, které měly podobu velkých stodol, kde sladce voněl roztavený vosk, kolem stěn visely schnoucí obarvené plachty a vprostřed na zemi sedělo několik žen, které drbaly, popíjely čaj a voskovým perem zakreslovaly na nedokončené batiky čárečky tam, kde po příštím barvení měl zůstat stávající odstín. Ty ženské mají pohodové zaměstnání. Je to čistá detailní práce, nikdy stejná, a navíc si při tom můžete popíjet čajíček a popovídat.

Vyrobit jeden sarong o třech různých barvách prý trvá tři měsíce. Proto je všechno v obchodech, k nimž batikovací továrny patří, tak drahé. Za hedvábný sarong tady můžete zaplatit klidně i přes milión rupek (tři tisíce korun). Většina cen je tu přeci jen značně nadsazená, protože do batikovacích dílen denně přijíždějí na exkurzi autobusy bohatých holandských turistů. Nicméně ani v malých zastrčených obchodech nejsou ceny o moc příznivější. Proto jsem na všechnu tu krásu jen tiše zírala a domů si nevezu žádný sarong, jen otisk jeho barevné látky v mé paměti. Však po cestě do Bandungu se mi v noci v autobuse zdály batikované sny.

Borobudur

Bonbónkem našeho čtyřdenního pobytu v Yogye měla být samozřejmě návštěva slavného buddhistického kláštera Borodudur. Ačkoli je období monzunu, prší v Yogye obvykle až večer a právě na výpravu na Borobudur nám tak nádherně svítilo sluníčko, že jsem v obličeji utrpěla popáleniny třetího stupně. Byly jsme varovány, že Borobudur bývá zaplaven turisty, a je proto radno dorazit tam co nejdřív ráno. Na východ slunce se nám to sice nepodařilo, ale po sedmé už jsme od autobusového nádraží kráčely směrem k zamlženým zeleným kopcům, odkud se měla majestátní stavba každou chvíli vynořit.

První pohled na ni byl skutečně úchvatný. V ranním slunci nás zdravila vrchní část chrámové pyramidy s prázdnou kamennou stupou, jejíž dutost symbolizuje vnitřní mír a prázdnotu. Z té dálky taky ještě nebyly vidět zástupy ukřičených turistů, kteří již v dané chvíli šplhali nahoru… U kasy zaplatila Marina lokální taxu 7500 rupek (cca 21 Kč), zatímco já vysolila 6USD, a to jen díky tomu, že mi do konce roku platí studentská karta ISIC, jinak by to bylo za deset.

Skolaci na Borobuduru

Pozor na průvodce

Borobudur na mě udělal hluboký dojem už kdysi, kdy jsem viděla poprvé Baraku. Proto jsem se rozhodla, že to není místo, na němž bych měla šetřit peníze, a za dalších 40.000 rupek si najala průvodce. Hnal to s námi hned nahoru, takže jsme ho zastavily a požádaly, ať pěkně obejdeme každé ze šesti čtvercových pater a on nám podá výklad nástěnných reliéfů s výjevy z každodenního života společnosti, ze života Buddhy a s karmickým pojednáním.

Na stěnách jednotlivých pater v pravidelných rozestupech sedí sochy Buddhy, jichž je tu celkem 505, ale většině z nich chybí hlava. Borobudur byl postaven v době, kdy na našem území tančili kolem ohňů velkomoravští šamani. S údivem jsme ve směru hodinových ručiček sledovaly obrazy ze Siddhártova života, k nimž nám průvodce občas podal i nějaký výklad.

Když jsme byli v půlce druhého patra, z našeho drahého průvodce vypadlo, že cena 40.000 je za hodinu a že náš čas právě vypršel. Snažila jsem se ho ujistit, že u pokladny nebylo nikde napsáno, že zlodějská cena je na pouhých 60 minut a že ho jen tak odejít nenechám, ale byl to stejně hňup, tak jsem ho nakonec přeci jen nechala, ať jde svou příšernou angličtinou obšťastnit nějaké další chudáky.

Velkolepá záchrana Borobuduru

Po šesti čtvercových patrech následují nahoře tři patra kulatého půdorysu lemovaná stupami ve tvaru děrovaných zvonů, v nichž opět sedí Buddha. Jich se tu prý nachází 74. Chrám korunuje veliký dutý kamenný zvon, jemuž chybí špička, sražená kdysi bleskem. Borobudur za těch 13 století utrpěl řadu poškození způsobenou zubem času, zemětřesením a ničivým výbuchem nedaleké sopky Merapi i teroristickými útoky.

Když jej v 19. století javánský guvernér sir Raffles objevil, moc z něj nezbývalo. Akce na jeho záchranu však přivedly tuhle unikátní stavbu až na seznam Unesco. První mohutná rekonstrukce proběhla počátkem 20. století pod vedením Holanďanů (v té době ještě indonéské ostrovy úspěšně koloniálně vykořisťovali). Stavba se však kvůli vodní erozi začala hrozivě propadat, a proto byla v roce 1973 spuštěna masivní desetiletá akce, kdy byl více méně celý Borobudur rozebrán na jednotlivé kameny a zase zpět složen (poté, co byl zpevněn kopec, jenž se nachází pod chrámem, a zabudovány drenáže). Ta idea rozložení a složení se mi fakt líbí. Existuje Lego Borobudur?

Povykující indonéští turisté

Co se mi však vůbec nelíbilo, byly stovky hemžících se turistů. Vím, nemůžu si činit nárok být na takovém místě sama. Ale to, co předváděly indonéské rodinky a školní výlety, to by nedokázalo snad ani stádo opic. Z evropské tradice jsem zvyklá, že na duchovních místech, jako jsou kostely, hřbitovy, synagogy apod. (a to i bývalé, jež svému dříve duchovnímu účelu již neslouží), se prostě sluší ztlumit hlas a ukázat patřičný respekt k místu. No povídejte o tom Indonésanům!

Na terasách buddhistického chrámu bylo křiku a veselí jako na pouti. Děti pobíhaly a výskaly po jednotlivých patrech, teenageři pili coca colu a lezli po stupách, které se Unesku s takovou námahou podařilo zachránit, rodiny a školní výlety se za typicky indonéského zmatku fotily, přičemž se jim vždycky nějak pomíchaly foťáky a byl z toho ještě větší chaos.

Ačkoli na Borobuduru bylo v daný den přítomno více bělochů, právě mě si většina lokálních turistů vybrala za kýžený suvenýr z výletu, takže jsme s Marinou byly neustále bombardovány tisíci žádostmi, abych se s někým vyfotila. Na snímek mě ale nechtěli jen puberťáci (u nichž by se to dalo ještě pochopit), ale i ctěné ošátkované rodiny, jejichž důstojný patriarcha ke mně připoklonkoval, představil mi osobně všech dvacet přítomných členů příbuzenstva a pak mě s nimi s obrovským nadšením vyfotografoval. Marina se nejdříve smála, že jsem celebrita Borobuduru, ale když jsme se takhle fotily už asi posté, humor ji přešel a už taky jenom nadávala. Nejlepší na tom je, že samy jsme s sebou foťák neměly, takže nemáme jedinou vlastní fotku. Hlavně že se budeme vyjímat ve stovkách rodinných alb.

Z Borobuduru jsme tedy s Marinou odjížděly poněkud zaraženy. Tato dechberoucí stavba přestála boj s časem, sopkou i teroristy. Její kouzlo nerozťal ani blesk, který kdysi srazil špičku hlavní horní stupy. O všechnu tu povznášející magii ji připravily až desetitisíce indonéských turistů, co tu dennodenně pleskají o majestátní schodiště svými pantoflemi.

Prambanan

Prambanan

Prambanan je rozsáhlý komplex hinduistických chrámů, který se nachází dnes již téměř na předměstí Yogyakarty. Autoři městského územního plánu přímo kolem hlavní skupiny chrámů prohnali dálnici Yogyakarta – Solo, takže tu kýženou magii, kterou na Borobuduru zahnali turisté svým křikem, tady zahání zběsilý svistot a troubení tisíců aut. Při vstupu mě nepříjemně překvapilo, že už i tady nasadila vláda vyděračské vstupné pro zahraniční turisty ve výši 10/6 USD. Hned se ke mně hnal zas nějaký vykutálený průvodce „Miss, I´ll be your guide“, tak jsem ho dost podrážděně upozornila, že už jsem jednoho takovýho měla včera na Borobuduru a to mi stačilo.

Celý původní Prambanan tak, jak byl vybudován asi 50 let po Borobuduru, se skládal z neuvěřitelných 244 chrámů. V hlavní části, kam se nyní platí ono šílené vstupné, se jich dnes nachází osm hlavních a stejný početmenších. Jednotlivé chrámy však bývaly dříve obklopeny dalšími několika stovkami „strážných“ svatyní, z nichž dnes již zbyly většinou jen dokonale geometricky uspořádané ruiny. Není se co divit, když ze stavebních kamenů Prambananu má dnes postaveny své domy většina obyvatel okolní vesnice…

Šiva se zlobí

Hinduistické stavby jsou roztroušeny po rozlehlých lukách se spoustou stromů a keřů. Ačkoli tu po vydlážděných cestách jezdí turistický elektrovláček, přeci jen zde panuje komornější atmosféra než na Borobuduru. Kdyby zrovna celé odpoledne nelilo jako z konve, člověk by mohl uvažovat i o nějakém tom rozjímání ve stínu košatého stromu s výhledem na špičky Candi Shiva Mahadeva. Takhle jsme se ale v neustávajícím monzunu krčily pod pronajatými deštníky.

Na jednu stranu jsme však chápaly, že se bohové zlobí a snaží se deštěm vyhnat od svých svatyní všechny ty ukřičené turisty a všudypřítomné prodejce neúnavně pískající na iritující píšťalky napodobující hlas jakýchsi ptáků – zřejmě hit letošní sezóny.

Součástí komplexu je i divadlo, kde se hraje tradiční Rámajána. V období sucha se příběh odehrává přímo pod širým nebem, takže se za postavami herců tyčí v zapadajícím slunci špičky hinduistických svatyní. Při monzunech, což je právě teď, je představení přesunuto pod střechu, do budovy, takže magický výhled je ztracen. Ono tedy při nízkých mračnech plných deště ani moc slunce není vidět. Smířily jsme se s tím, že spatříme jenom „vnitřní“ Rámajánu, ale pak jsme dokonce zjistily, že právě v den naší návštěvy je divadlo zcela zavřeno a nehraje se nic. Prambanan se k nám zachoval vskutku nepřátelsky.

Nejvýznamnější javánskou hinduistickou památkuznám z fotografií především v červené záři zapadajícího slunce. Osobně se nám však Prambanan představil zamračený, šedivý, unavený. Naše fantazie jej však dokázala vidět v horkém slunečním dni, plný květů, vonných tyčinek a úryvků modliteb, kdy se sochy bohů ve svatyních usmívají.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí