HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

STOPOVÁNÍ

POSLEDNÍ DISKUSE

S Kateřinou Mandulovou stopem až k Tichému oceánu

S Kateřinou Mandulovou stopem až k Tichému oceánu

V hlavě se mi líhne nápad odjet někam stopem, co nejdál, kam to jen půjde. Podle mapy světa je to nejdál do Vladivostoku. Odkráčím na výpadovku a začnu stopovat. Naskočím na první káru za Třebíčí a tradá na východ.



Přes Polsko je stopování hračka. V Pobaltí, když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu. Že se blížím, prozrazují zlaté báně pravoslavných kostelů. Z hranic jsem si vymodlila kamion přímo do Moskvy.


Řidič na ostrově OlchonŘidič na ostrově Olchon

Tento sympaťák mě vezli do KazanuTento sympaťák mě vezli do Kazanu

Kamarádi ze stopu do NovosibiřskuKamarádi ze stopu do Novosibiřsku

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Veze mě sympatický řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzínka. Cesta je lemovaná značkami „pozor hlavní silnice“, to abychom nezůstali na pochybách, že jsme nezbloudili.

Policejní hlídky

Za Moskvou mi staví Tatar, jede přímo do Kazaně. Jenže hrozně se šineme a na mě je vidět, že nevím, jak to urychlit. „Upokoj se děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš,“ zpraží mě řidič.

Druhý den po poledni vysedám v průmyslové zóně stolice Tatarstánu a prohlídnu si historické centrum Kazaně. Příliš se však nezdržuji. Na výpadovce mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického freightlinera. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškorkistán.

Jergaki, Sibiř, Rusko

Staví nás často policejní hlídky. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a povzdychne „já už děngi prigatovil“ a podává policajtům přes okýnko úplatek. Na odbočce z hlavního tahu na Čeljabinsk stopnu Kamaz do Jekatěrinburku. Kdosi mi to město vychválil, tak mi to nedá a pustím se cestou necestou tím směrem.

Lákání na Altaj

Natřásám se celý den v kabině, postupně mi na hlavu popadalo řidičovo nádobí, toaleťák, pak i cukr. To město by muselo být celé ze zlata, aby to trmácení stálo za to. K večeru už stojím na hlavním tahu vedle vojenské rakety a mávám na auta. Tady za Uralem začíná konečně Sibiř.

Stopuju non-stop. Předjíždíme náklad zbrusu nových automobilů Volha. Je to tak trochu retro, neboť již 30 let se vyrábí stále stejný model. V noci někde před Tjumenem tvrdnu na silnici, naštěstí letní noci jsou krátké.

Za svítání mě nabere rodák z Omsku. Pohodlně se usadím, neboť mě čeká s tímhle kamionem dlouhá cesta. Až před Novosibirskem vysedám a po tmě lovím auto dál na východ. Zastaví mi Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaúlu. Jsou ze mě dost vykulení a údivem volají „Japonský boh!“ Cestou se pochlubí, jak Siberiaci přeprali Němce za druhé světové, poradí mi, jak se loví medvěd beze zbraně, a lákají mě na Altaj. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí šťastlivé puti.

V noci u cesty

A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Po krátké exkursi mažu na autobus, který mě vyveze na okraj města, a zase stopuji.

Za zahrádkářskou kolonií obtížně hledám auto, které by jelo správným směrem a chtělo by zastavit. Přeci jen mě nabere jakýsi pán a já ze zdvořilosti přemáhám spánek a udržuji konverzaci přikyvováním da, da, da.

V Krasnojarsku si napíšu na ceduli Bajkal a moje největší starost je, jak se tam dostat. Je to dál než z Prahy do Paříže, přitom zčásti po polňačce. Po dnu a noci na cestě v žigulíku a jakési čtyřkolce, vysedám na centrálním rynku v Irkutsku. Při pohledu na mapu Ruska jsem sotva za půlkou a přitom tak nekonečně daleko od Třebíče.

Pustina přede mnou

Žene mě to pořád dál, na dálný východ. Do Ulan Ude mě přivezl sám ministr selského chazajstva burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dáče na Bajkale. Táhne mě to do Tugnujské stepi a dál na východ přes Jabloňový chrebet.

Za Čitou začíná teprve stopařské dobrodružství. Stoupnu si k patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku, asi 2168 km daleko. Je mi mě samotné líto. Dál je jen tajga a pustina, vesnice skoro žádné.

Stop alegorického vozu, Sachalin, Rusko

Nasednu na dlouhatánský náklaďák, který má namířeno do Vladivostoku. Když zmíním, že bych pozítří chtěla být v Chabarovsku, oba řidiči se dají do huronského smíchu. Prý když všechno půjde hladce, za pět dnů jsme tam.

Vlakem? Anebo ne!

Míjíme poslední policejní checkpost, zaplatíme pokutu a jedem. Pohroužím se do svých myšlenek a v rychlosti 20 km v hodině medituji nad každým patníkem. Postupně mě přepadá malomyslnost.

Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit přesvědčená, že pojedu raděj vlakem. Jenže nakonec to dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, tlusťoučký a červeňoučký, a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na téhle cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou kdekdo vozí bambitku, pro případ, že by se potkal s chabarovskými bandity.

Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový Klondike. Rusové sice umí lítat do vesmíru, ale postavit cestu pro lidi, to se ještě nenaučili.

Poslední okamžiky

Vysedám na druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Než se rozloučíme, podělí se se mnou staříci o chleba a kus uzeniny.

Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem, a stopuji dál. Projíždíme močálovitou rovinou amurské oblasti. Líhnou se tu zlí komáři. Okolní lesy jsou náramně divoké, vše je tak obrovské a stěží uchopitelné. Prašná cesta vede přes malé vesničky s romantickými názvy Tygrovoje a Lermontovka, narkomafiánské městečko Bikin a blížím se do přímořského kraje.

V těchto končinách se mi v noci stopovat nechce, proto kempuji na nejobávanějším policejním checkpostu, před kterým se třesou všichni řidiči. Ode mě však policajti úplatek nechtějí, celou noc nade mnou drží stráž. Na poslední štaci mě veze námořník z Vladivostoku, světoběžník Nikolaj. Vysadí mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Vot, i vsjo, dojéchali. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán.

O AUTOROVI:

Když nemůže Kateřina Mandulová jet přímo na Měsíc, tak jede alespoň na čtvrt roku do Asie. Přijde jí totiž škoda být v životě jenom právníkem. Mezi její odvážné počiny patří mino jiné právě jízda stopem z Čech až do Vladivostoku, o níž vydala knihu Vladivostop.


27.05.2014, Kateřina Mandulová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Přehledná medína? Blbost!