S Afrikou kolem východní Evropy

 

Po koupi vysněné Hondy XRV 750-Africa Twin v roce 2004 jsem v zimě, kromě občasného lyžování, plánoval, kam v létě 2005 na dovolenou. Samozřejmě na motorce a s manželkou. Já jsem chtěl najet hóóóódně kilometrů, poznávat cizí země, Iva chtěla ležet u moře. Po různých debatách a nápadech, které jsme postupně zamítali, zvítězil kompromis. Pojedeme do Bulharska! Přes Maďarsko a Rumunsko k Černému moři!

Chtít ale ještě neznamenalo jet. Co jsem měl, byla motorka, vybavení a chuť cestovat. Co mi chybělo, byly zkušenosti. Řešením bylo spojit se s někým, kdo se vyzná a jet s ním. Pomohl internet – web motorkáři.cz. Jediný, kdo se na mou výzvu ozval, byl van Berrock. To jméno jsem už přece někde četl! Jasně, van Berrock, motorkář v rozumném věku, který už něco projel a zažil, to je pravý člověk pro nás! Zkušený cestovatel, majitel dobré motorky, znalec poměrů v zemích, které chceme navštívit, vybaven hodnou a tolerantní ženou a dvěma krabicemi medikamentů. To bude ono!

Po první schůzce a prvních rozhovorech se zdálo, že by to mohlo klapnout. Berrock postupně přicházel s novými návrhy, co vše se dá za plánovaných 14 dnů stihnout, a já na vše kýval jak nemocný osel, vědom si toho, že není co zkazit. A tak Berrock vymýšlel, já kýval a den odjezdu se blížil.

Na cestu!

Stalo se. Hulín – 6. 8. 2005. Počasí dobré, nálada výborná, vyrážíme. Směr Uherský Brod, přes Hrozenkov na Slovensko. Ujíždíme na jih a za pár hodin přes Komárno vjíždíme do Maďarska. Najíždíme na rychlostní silnici, stáčíme na západ směr Budapešť. Město objíždíme, stáčíme opět k jihu, projíždíme městem Szeged. Pár kilometrů za ním je Mako, kde Berrock s jistotou nachází pro něj již známý privátní kemp se sympatickou paní domácí.

Po 575 km s radostí smáčíme těla v "bazénku" a jdeme na večeři. V kempu potkáváme motorkáře ze Skotska. Je učitel a v létě  na své Africe Twin (jak jinak, že 🙂 ) cestuje po světě. Jdeme s ním na večeři, Berrock si s ním povídá, my ostatní večeříme a občas i něco málo rozumíme tomu, o čem se ti dva baví.

Probouzíme se do krásného, slunečného dne. Po snídani a pár kilometrech jsme na rumunských hranicích. To stojí za to. Šílená fronta, ve které mě Berrock učí, jak se chovat (stále kupředu). Příjemně mě překvapuje vstřícnost řidičů, kteří nám dělají místo a někteří se dokonce i usmívají.

Česko – rumunské intermezzo

Jsme v Rumunsku. Měníme peníze. Jejich hodnota se v Rumunsku v poslední době změnila 10 000x! A tak mají staré bankovky s hodnotou 10 000 lei stejnou hodnotu jako nové s hodnotou jeden leu. Docela zmatek. Tankujeme a vyrážíme, jak mi došlo později, k jednomu z největších zážitků na naší cestě. Do Svaté Heleny. Jedeme stále na jih, přes Timisoaru, Resitu a Moldovu Noua na samý jih Rumunska, k Dunaji. Odbočujeme vlevo, najíždíme na polní a kamenitou cestu a  šplháme asi 8 kilometrů do vesnice Svatá Helena. Jsme "v Česku, asi tak 60. letech minulého století.". Alespoň na mě to tak působí.

Je neděle odpoledne, v centru vesnice plno lidí, všichni mluví česky, každý je k nám milý a sdílný. Povídáme s nimi, vyptáváme se a já zažívám poprvé pocit cestovatele. Berrock, který tu samozřejmě není poprvé, se ptá po člověku, u kterého už kdysi nocoval. Ten, jak zjistí, že jsme přijeli, nás okamžitě zve domů a nabízí nocleh. S radostí přijímáme. Motorky jdou na dvůr, ženský do kuchyně a chlapi do hospody. No, do hospody, je to universál – řekl bych dva v jednom. Obchod, se sortimentem supermarketu, pípa, tři stoly a pár židlí.

Dáváme si točené (pěna se nedaří, není tlak) a kecáme o všem možném. Dovídáme se, kde a kdy se tu češi vzali, čím se živí a spoustu dalšího. Pak nakukujeme do kulturáku, kde probíhá taneční zábava. Pár lavic okolo stěn, na podiu hudebníci, na parketu válí polku pár tanečníků. Sálem zní  "Na tý louce zelený…" a zdá se, že jsou všichni spokojení. Pak se loučíme a jdeme spát. Ráno nás čeká snídaně, zase povídání a vzpomínání, společná fotka a odjezd. Loučíme se s lidmi a s českou vesnicí 60. let. Zážitek, na který se nedá zapomenout.

Jedeme podél Dunaje, fotíme a užíváme cesty. Okolo Železných vrat až k  hraničnímu přechodu Calafat -Vidin. Přívozem vjíždíme do Bulharska.

Cíl je jasný – Černé Moře. Jedeme stále na východ – k moři, do města Pomorie. Kdo jiný než Berrock tu má známého, který nám za rozumný peníz zajišťuje ubytování. Motorky jdou na zahrádku pod plachtu a my na pláž pod slunečník. Plníme slib, který jsme dali našim polovičkám a užíváme 4 dny u moře. Jíme, na co je zrovna chuť, ceny jsou příznivé, a tak dieta, střídmost, zdravá strava a podobné nesmysly jdou stranou. Počasí nádherné, nálada výborná.

Sem tam, pomalu, s blížícím se odjezdem nahlížíme do map a plánujeme cestu. Vypadá to na Turecko, Albánii, Černou Horu, Chorvatsko a domů. Všichni jako že jo, ale nakonec se trasa na poslední chvíli mění. Pojedeme na Ukrajinu a cestou to vezmeme přes Moldávii. Ještě na internetu zjišťujeme, co je tam zajímavého k vidění a můžeme vyrazit.

Chudou Moldávií

Neděle ráno a my stáčíme na sever, k hraničnímu přechodu Silistra. Opět se naloďujeme na přívoz a přes Dunaj zpátky do Rumunska. Stále na sever, k Moldavským hranicím. Přijíždíme na hraniční přechod Cahul. Začíná se stmívat. Opouštíme rumunskou celnici, jsme v hraničním pásmu. Ke vstupu do Moldávie je "nádo" vízum. A jak nás informuje docela ochotný celník, to se sice dá vyřídit na hranicích, ale pouze na přechodu asi o 60 km dále, nebo počkat do rána, až přijde úřednice. Jsme trošku zaskočeni, ale celník nám nabízí, že můžeme, pokud máme stan, přespat přímo vedle celních budov. Tak poprvé (a naposledy) stavíme stany. V přilehlé autobusové čekárně večeříme a jdeme spát.

Ráno vyřizujeme víza (30 dolarů na osobu na 2 dny) a hledáme vesničku Holuboie, kde snad ještě žije pár Čechů. To je kousek za hranicemi, asi 35 km. Vesnice nás vítá nekonečným množstvím husí a kačen, (kachny, kachny, kachny 🙂 ), které se volně pasou všude, kam se podíváte. Jak se pak místní dohadují, čí jsou které, kdo kterou zařízne, mi zůstává záhadou. Ale asi každé hejno navečer najde svůj dvorek. A pak už si hospodář zařízne tu svou (husu).

Projíždíme vesnicí, pozorujeme místní život. Zastavíme u obchodu, kupujeme něco k jídlu a kecáme. Přichází k nám načesaná, navoněná a na místní poměry pěkně oblečená paní (soudružka?), a ptá se, co tu děláme. Říkáme, že se zajímáme o Čechy, kteří tu snad kdysi žili. Nabízí nám, ať za ní přijdeme na úřad. Za chvilku jsme tam.

Budova je ponurá, lehce zatuchlá, asi je to místní obecní úřad (nebo národní výbor?). Soudružka nás vítá v kanceláři. Povídá, jak byl život za Sojuzu lepší, lidé že měli přece jen nějakou jistotu obživy. Teď je to těžší a stát pro ně nic nedělá. Tak posloucháme, pokyvujeme hlavou, jako bychom byli oficiální delegace. Za chvilku však sehnala jednoho staršího pána, Čecha, který si s námi dlouho povídá. Pak nás zve k sobě domů.

Ukazuje nám kde bydlí, zve nás do kuchyně, představuje svou ženu a já si zase připadám jako cestovatel. Oba povídají a po chvíli nás vedou vedle, do domu jejich vnučky. Tam nás hostí husou (jak jinak), na stole se objevuje vodka a víno. S otevřenou pusou posloucháme, jak se tu žije a občas pije. Na závěr se fotíme a loučíme. Bezvadní lidé, nezapomenutelné setkání.

Projíždíme Moldávii. Zjevně chudá země. V době, kdy se začínáme zajímat o nocleh, se dostáváme do města Causeni. Tam hledáme hotel, popř. nějakou jinou možnost ubytování. Ptám se místního, asi pětačtyřicetiletého chlapa. Je vstřícný a usměvavý, představuje se jako Voloďa. Je docela zvědavý, zajímá se, odkud jsme, a po chvíli nabízí, že můžeme přespat u něj. Motorky že zamkne do garáže, a tak se o ně nebudeme muset bát. Jedeme k němu.

Má krásný domek a milou ženu. Dcera studuje v Moskvě, a tak jsou doma sami. Ubytovává nás ve dvou pokojích, připravuje koupelnu a Táňa (jeho žena) něco na zub. Večer sedíme v kuchyni, pojídáme, popíjíme Voloďovo víno a vzájemně se vyptáváme na vše, co nás zajímá. Příjemný a poučný večer. Ráno už máme připravenou snídani, Voloďa si nás ještě natáčí na kameru, loučíme se, děkujeme a cestujeme dál.

Ukrajina slunná, deštivá, Zakarpatská

Za chvíli jsme na Ukrajině. Chceme k moři, do nějakého letoviska u Oděssy. Vyptáváme se na cestu a pak už nacházíme kemp. Takový, řekl bych, pravý ruský. Podle všeho jsme jediní zahraniční turisté, kteří se tu hodlají ubytovat. Možností na ubytování je více, vybíráme jednu z nejlepších. Ještě před tím jdu do "směnárno-budky" nakoupit Grivny (1Gr asi 5,- Kč). Tak to je teda zážitek! Dovnitř není vidět, stojím tam jak pikolík a zevnitř zahřmí: "Gavaritě, ja vas vídim!". Na další dotaz "Skol´ko" jsem vsunul požadovaná eura a čekal, co bude. Za chvíli se vysunul papír a pokyn "Padpišítě". Pak zahrkala tiskárna od "kompjůtru" a obdržel jsem požadované. Taky dobrý.

Ubytováváme se. Chatička je zatuchlá, na jednu noc dobrá. Nedaleké sociálky – kapitola sama pro sebe. Přestože jsou postavené docela nedávno, jsou už slušně zdecimované. Slabší povahy prominou, ale pár slov k nim. Pisoáry jsou sice čisté, ale odpadní trubky jsou ukopnuté, takže sic do pisoáru, vlastně na zem. No a "boxy na velkou", s asi metrovou boční zídkou a samozřejmě bez dveří, stojí taky za to. Pro našince nemožné. Hnus.

Naopak příjemně překvapila pláž a moře. Čisté moře, pěkné vlny, rozehřátý písek a docela čisto. Dalo by se vydržet i déle, ale vzhledem k výše popsanému – stačilo. Uleháme, ráno nás ještě asi hodinu zdržela recepční, kterou jsme nemohli najít. Šla si lehnout, byla prý nevyspaná, protože jí v noci přijeli turisté. Jiný kraj,…… . Bez úsměvů a zdvořilostních frází platíme a jedeme dál.

 

Ukrajinou na sever, před Umanem už stáčíme na západ a začínáme se přibližovat k domovu. Nocleh hledáme ve městě Vinica. Nějak se nedaří nic najít, pak se nás ale ujímá jeden místní motorkář a vede nás k hotelu. Cena je slušná, ubytování perfektní, motorky jsou na střeženém dvorku. Procházíme město, večeříme a probíráme čerstvé zážitky.

Ráno nás vítá slunečný den. Směřujeme na západ, přes město Chmelnickyj. Pak poprvé za celou cestu prší a my musíme do nepromoků. Dokonce přišly i kroupy a silný vítr.Tak motorky na chvilku uklízíme do čekárny a my jdeme do "kiosku" na boršč. Občas sice pršet přestává, ale pak z přicházející tmou leje jako z konve. Vjíždíme do města Stryj, šipky nás vedou k hotelu "Zoloto karpat". Sice je trošku dražší, ale co budeme hledat, když prší a je tma. Užíváme přepychu, dáváme večeři a klábosíme. Do oken vytrvale bubnuje děšť.

Ráno je po dešti. Projíždíme nádhernou Zakarpatskou Ukrajinou přes Mukačevo do Užgorodu. Upravená krajina a prvotřídní cesta umocňují nádherný zážitek z dnešní cesty. Na přechodu předjíždíme frontu aut, za chvíli jsme na Slovensku. Všem je jasné, že dovolená dneškem končí. Dáváme si oběd, přes Žilinu a Makov směřujeme k domovu. Ve Valašském Meziříčí se loučíme (i slzička ukápla) a těšíme se domů.

Co napsat na závěr? Upřímně děkuji Berrockovi za to, že nás vedl, Pánubohu za počasí, že nám přál, ženským za trpělivost, že to s námi vydržely, a německým a japonským technikům za motorky, které vyrobili.

Pro milovníky statistik uvádím: najeli jsme asi 4200 km, spotřeba Hondy necelých 5 litrů/100 km. Cena pro nás dva asi 20 000 Kč.