HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

(* 19. 12. 1930 Bílina) – český etnograf a spisovatel, znalec indiánských a oceánských kultur

Ano i ten, koho vyvádějí na cestu do světa ne ahasverské touhy, ale odborný zájem, povinnosti jeho vědeckého oboru,může snít. Přiznávám se tedy. Ano – snil jsem o Tahiti.

A teď tedy nadešel den, kdy se sen splní. Kdy romantická představa bude konfrontována se skutečným obrazem tohoto ostrova; této posedlosti, která má jméno Tahiti.

V prosinci 1997 se etnograf Miloslav Stingl vydával na čtrnáctou cestu kolem světa. Až dosud navštívil 135 států a 20 let přitom prožil mezi Indiány a Polynésany. Třicítka knih, které byly přeloženy do 30 jazyků seznamují čtenáře cestopisů odlehlými krajinami Země a s lidmi, kteří v nich žijí, s jejich zvyky, tradicemi i s jejich historií.

Stinglovy cesty za splněním klukovských snů začaly v roce 1965, kdy poprvé odletěl do Mexika. Dříve než se vypravil Za poklady mayských měst vydal několik knih o historii původních obyvatel Ameriky. V roce 1962 vyšli Indiáni bez tomahawků a po nich následovala díla určená především mladým čtenářům: Angatar (1965), vyprávějící o Eskymácích, Meli Antu (1965) o chilských Indiánech – tuto látku neopustil ani v pozdějších letech. Stal se čestným náčelníkem kmene Kikapú a v roce 1996 pobýval u Indiánů Tlingitů na Aljašce.

V roce 1965, při své první výpravě za Indiány, vyjel z hlavního mexického města nejprve autobusem do Xalapy, která patří k poutním místům badatelů o kultuře Indiánů­Huastéků, nejsevernějších z kmenové rodiny Mayů. Odtud sestoupil k moři a chvíli pobyl ve Veracruzu. Pokračoval pobřežím do Papaloapanu, Coatzacolaosu a překročil Tehuantepeckou šíji. Dospěl do Villahermosy, aby se zde seznámil s památkami La Venty, dávného střediska Jaguářích Indiánů.

Pokračoval do Palenque, kde si na okraji pralesa mohl v troskách někdejšího mayského města připomenout objevitele zdejších chrámů Fredericka Waldecka, který prožil mládí v Praze. Po patnáctihodinové cestě vlakem se zastavil v přístavu Champotón a ve městě Campeche na poloostrově Yucatán. Odtud se mohl vydat k nejslavnějším památníkům říše Mayů v Uxmalu, Kabahu a Chitchen Itzá. Sestoupil do Jeskyně kouzelníků a navštívil místa, odkud vládl legendární Opeřený had, a zahleděl se do kalných vod Studně smrti.

Opustil Chitchen Itzá a pokračoval do Méridy, která se stala vhodným východiskem pro další cesty za památníky mayské kultury. Navštívil Dzibilchaltún, další komplex mayských staveb na Yucatánu. Při cestě malým letadlem do Tulumu pozoroval mayské stavby: „Ale Chitchen Itzá! Teprve z letdla jsem je uviděl celé. Kloužeme nad centrálním ceremoniálním náměstím, nad obrovským stadionem, nad nejstarší částí města s Akab Dzibem a bělostnou Iglesií, nad Trožištěm, Soudním náměstím a parními lázněmi. Zvlášť podivně vypadá z letadla šnek indiánské hvězdárny Caracolu. Fotografuji, pokud mi stačí film, a teprve potom se nad pravidelnými stupni Pyramidy Opeřeného hada otáčíme a pronikáme do míst, kam jsem před krátkým časem nepronikl…

Po přistání v Méridě začalo spisovatelovo loučení s mayskou minulostí. Nekončila však cesta českého etnografa za Indiány žijícími v Mexiku. Stingl překročil středoamerické Kordillery, aby navštívil kmeny Tzeltalů, Zogue a Tzotzil, šlo vlastně o předehru k budoucí velké cestě za potomky původních obyvatel Ameriky.

V roce 1967 začala velká Stinglova cesta kolem světa, při níž navštívil rozsáhlé území Oceánie, tvořené desítkami tisíc větších, ale především drobných ostrůvků. První jeho oceánskou zastávkou bylo souostroví Fidži v Melanésii, nazývané v minulosti Ostrovy lidojedů. Etnografa Stingla zaujaly obřady zdejších obyvatel (např. „yangona“, chůze v ohni) v okolí vodnaté řeky Rewa na ostrově Viti Levu.

Z fidžijského Nandi odletěl na Novou Kaledonii (někdejší francouzskou trestaneckou kolonii nazývanou Ďábelské ostrovy). Pokračoval na ostrov Efate v Nových Hebridách, kde poznal získávání kopry z kokosových ořechů. Druhou světovou válku si připomněl na ostrově Guadalcanal na Šalamounových ostrovech. Dokonale poznal hlavní město Honiaru a vypravil se do vnitrozemí Guadalcanalu, kde navštívil osady Roroni, Visale, Tasimboko a další místa.

Z Guadalcanalu se vdal na ostrov Malaita a odtud pokračoval na ostrůvek Auti v laguně Langa-Langa, kde se vyrábějí z mušlí „mince“, které na Šalamounových ostrovech slouží jako platidlo. Další Stinglova cesta vedla na Novou Georgii a přes Bougainville a Buku do Rabaulu na Bismarckově souostroví. Projel sopečné území Nová Británie a konečně se vydal za svým cílem, na Novou Guineu.

Z Rabaulu se přesunul na ostrov Nové Irsko, Admiralitní ostrovy a z Manusu do přístavu Madangu a do Lae na Nové Guineji. Vypravil se odtud na západ, do hor ve vnitrozemí, do vesnic u řeky Rama, obývaných Horskými Papuánci. Nakonec se dostal až k osadám kmene Bena-Bena. Vystoupil horské hřbety vysoké 3 000 m a v dolině řeky Chimbu se dostal do skutečného srdce Nové Guineje. V povodí řece Baiyer obdivoval rajky, které zde našly skutečný ráj. Z vysočiny sestoupil na pobřeží do hlavního města Port Moresby a navštívil parlament, tehdy ještě australského území Papua-Nová Guinea.

Další cesta Miloslava Stingla se vracela východním směrem. Přeletěl 180. poledník a dostal se na Velikonoční ostrov (Rapa nui), známý záhadnými sochami moai: „První můj pohled ovšem patří tvářím moai. Jejich dlouhým úzkým hlavám. Nejprve jsem si uvědomil, že sochám na Rano Raraku úplně chybí oči. Nadobočí je však velmi výrazné. Také nosu věnovali rapanujští sochaři značnou pozornost. Zveličovali ho, aby tím více vynikl. Nevelká ústa, uzounké rty jsou pevně sevřeny. Brada je skoro rovná. Krk téměř splývá s trupem.

Od prsou, a někdy až od pasu níže stojí rapanuiské sochy v zemi. Nemají nohy. Tělo moai končí vlastně už pod protáhlým skleslým břichem. Život obepíná široký pás. Je to jediný kus oděvu, který sochy nesou. Je to však vůbec oděv? Napadá mi, nemá-li snad tento pás nějaké zvláštní, ceremoniální poslání…

Jako etnograf se stejně jako jiní badatelé zamýšlel nad původem záhadných soch z Velikonočního ostrova. Zajímala ho otázka jejich dopravy a netušil, že za několik let se @ P. Pavel s úspěchem pokusí o řešení této záhady ostrova Rapa nui. Procestoval ostrov doslova křížem krážem a čtenáře seznamoval s osudy ostrovanů, kteří zde v dávných dobách žili a načrtl záhady, které stále čekají na vyřešení.

Na ostrově prožil velikonoce a nechal se dopravit hydroplánem na ostrov Raiateu v Podvětrných ostrovech, která je považována za pravlast někdejších obyvatel Velikonočního ostrova. Navštívil ostrov Bora Bora, nazývaný perlou Podvětrných ostrovů, a navštívil zdejší svatyně polynéských obyvatel. Na člunu přeplaval k ostrovu Tahaa, aby poznal jednu z typických polynéských slavností.

Se splněným snem pak už čekalo souostroví Tahiti. Stinglovo letadlo přistálo v Papeete a etnografa a cestovatele nastala cesta za poznáním ostrova, který nazývají „Posledním rájem“. Sledoval zajímavou historii Tahiti, ověnčenou legendami. Připomněl si kapitána Cooka i vzbouřence z Bounty. Obeplul ostrov a nezapomněl na osady, kde Paul Gauguin znovu objevoval Evropanům Polynésii, a nezapomněl na pobyt @ M. R. Štefánika. Na lodi převážející vanilku se vydal na ostrov Moorea.

Dalším cílem českého etnografa byla Americká Samoa. Jeho letadlo přistála na ostrově Tutuila a Stingl zamířil do hlavního města Pago Pago, odkud vyjížděl za poznáním samojských ostrovů. Motorovým člunem vyplul na ostrov Upolu v Západní Samoi, který při cestách z její metropole Apia velmi dobře poznal.

S králem souostroví Tonga odcestoval do hlavního města Nukualofy. Navštívil nejrůznější místa na hlavním ostrově Tongatabu a letecky se vydal na Nový Zéland, kde přistál v Aucklandu na Severním ostrově. Mezi ostrůvky Bay of Islands si připomněl historii objevování Nového Zélandu a vztahů mezi kolonisty a původními Maory. Vydal se za Arawy, jedním z maorských kmenů. Přes Hamilton projel do Rataruy, kde poznával novozélandskou přírodu a soužití potomků původních obyvatel s ní. Navštívil vesnice s termálními jezírky a gejzíry a obdivoval dřevěné výtvory jejich obyvatel.

Pokračoval k jezeru Taupo a krajinou vulkánů dospěl do Wellingtonu. Odtud se přenesl na Jižní ostrov, do Christchurch. Poznal Novozélandské Alpy s jejich strmými štíty a navštívil města Queenstown (u jezera Wakatipu), Kingston a Dunedin. Obdivoval divoké fjordy (Milford Sound) na jižním pobřeží, blížícím se Antarktidě: „Ve vlnách za lodí si hrají tuleni. Barva mořské vody se mění. Oblaka čas od času propustí slunce, hned zase však sytou modř vystřídá ona dramatická smaragdová zeleň. Hladina fjordu už také není tak klidná, jako na konci Soundu. Člun se blíží k ústí. A moře je v těchto končinách věčně rozbouřené. Protože tady už končí Ostrov nefritové vody, Nový Zéland, svět polynéských Maorů. A za nimi je už jen předsíň k Antarktidě, další tuleni, vlny a vlny, moře a moře, a potom led a vichr opačného pólu země.

Z Honolulu odstartovalo letadlo směřující k některým z tisíců ostrovů a ostrůvků pro Středoevropany takřka Neznámé Mikronésie (1976). Stingl začínal svou cestu na Marshallových ostrovech. Přistál na atolu Majura, kde sídlil parlament.

Cestoval po etapách, z atolu na atol, aby pronikl tam, kam kdysi pronikl Otto von Kotzebue, německý mořeplavec, jenž podobně jako američtí velrybáři, pracoval v ruských službách. Stingl také poznal následky pokusných atomových výbuchů na atolu Bikini, když o nich slyšel na Marshallových ostrovech.

Pokračoval na západ k řetězci Karolinských ostrovů. Navštívil ostrov Ponape, kde se rozkládalo pět malých království. Z nich nejdůležitější neslo jméno Matolenim. Připomněl si jméno Františka Vašuta, možná jediného Čecha, který před ním Ponape navštívil a jenž zdě v roce 1967 zemřel. Poznal téměř opuštěný ostrůvek Pokheso, jehož skála byla opěrným bodem povstání proti německé koloniální správě v roce 1910. Zúčastnil se slavnosti v království Nett a navštívil záhadné opuštěné město Nan Madul.

Z Ponape Stingl odletěl na Trucké ostrovy a zastavil se na hlavním z nich – Moenu. Přepravil se na ostrov Dublon, Eten a Romanom.

Zvláštní provrtané kameny jako platidlo a tajemné obřady obyvatel přitahovaly cestovatele Stingla na ostrovy Yap. Poznal a popsal zvláštnosti na Uapu, Gagilu, Rumungu a hlavním středisku Yapu. Poznal zdejší duchovní centrum Colonia, Golsapar i zemi Rutt, kde se jako platidlo používají kamenné kotouče.

Po Yapu následovala návštěva Palauské souostroví – ostrova Babelthuap. Odtud se Stingl mezi početnými ostrůvky plavil na Malakal, Chalbacheb (Ostrovy květináčů) a Peleliu, teměř zničený těžbou fosfátů. Přesunul se na Arabeksan a Koror, který patří mezi hlavní střediska Mikronésie. V dubnu 1972 zde Stingl byl přítomen jednání parlamentu celé Mikronésie.

Po jeho skončení Stingl pokračoval na Guam. Začal ho poznávat z Umatacu na jihu ostrova, kde roku 1521 přistál Fernando de Magalhaes. Pokračoval dále do hlavního města Agany. Usadil se na Tamuningu a se svým zdejším hostitelem vyjížděl na zajímavá místa Guamu a přitom poznával život Chamorrů.

Do jejich původní vlasti se vypravil na Mariany. Přistál na ostrově Saipan, poznamenaný bojem o Oceánii za druhé světové války. Poznal tu mrtvé město Garapan a navštívil osadu Chalon Kanoa, ale i útes Maipi, odkud se stovky japonských vojáků i civilistů vrhly do vln, když neunesly porážku v boji o Mariany.

Zbýval ostrov Tinian, další z míst poznamenaných světovým válečným požárem. Odtud startovala letadla s jadernými bombami na Hirošimu a Nagasaki. Na Marianách končila Stinglova cesta po Mikronésii. Odtud zamířil na Očarovanou Havaj.

Nepřistál v Honolulu, ale v přístavu Hilo na nejvýchodnějším ostrově Hawaii. Přitahovaly jej činné sopky Mauna Loa (4 168 m), Mauna Kea (4 214 m) a Kilauea.

„Ďáblův chřtán“ Kilauey Stingla okouzlil: „Do krvava rozpálené, rozpuštěné zárodky zítřejších skal vyletovaly do výšky, jakoby to byly dětské balónky a ne metráky a tuny těžkého materiály. Žhavá láva vytvářela dokonce jakési dómy a planoucí rudé kopule, jež připomínaly kopule barokních chrámů. Zdvíhala se do výše v podobě úzkých červených fontán. Znám karlovarské Vřídlo. A tyto fontány Mauna Ulu připomínaly právě Vřídlo světoznámých lázní. Místo vroucí vody však chrlily zpěněný a roztavený budoucí kámen.

Procestoval oblast Puny, kde se láva sopek setkává s vlnami moře. Poznal ale i plantáže orchidejí, jednoho z hlavních vývozních artiklů Havaje.

Na malém ostrově Kuani hledal stopy původních obyvatel Havajského souostroví, trpaslíků Menehune a připomněl historii příchodu Polynésanů z Tahiti. Přepravil se do Honokaa, druhého největšího města na Hawaii, a navštívil údolí Waipio s hrobkami havajských králů a svatyně polynéských božstev u osady Honaunau. V místě slavností Makahiki vzpomněl historii Cookova objevení Havaje (18. 1. 1778). Nakonec se vypravil do provincie Kohala a odtud na ostrov Maui.

Přistál na letišti v Kahalui a přešel do hlavního města Wailuku. Vystoupil k vyhaslému kráteru Haleakela. Dalším místem pobytu českého cestovatele se stala Lahaina. Na malé lodi se vydal za velrybami.

Následoval ostrov Lanai s hotely a golfovými hřišti. Křížem krážem procestoval Molokai a navštívil poloostrov Kalaupapa, středisko malomocných. Znovu se vrátil na Kuani a poznával hluboké kaňony řek na tomto havajském ostrově.

Jen pohledem se dotkl nepřístupného Niiahu, který je soukromým majetkem rodiny Robinsonů, a odletěl na ostrov Oahu s městem Honolulu. Připomněl si havajské panovníky a poslední královnu, která byla nucena podepsat dohodu o podřízení Spojeným státům americkým (1894–98). Zcela samozřejmě Stingl popsal pocity při návštěvě Pearl Harbouru a připomněl datum 7. 12. 1941. Vystoupil na Horu obětí (Puowainu), připomínající válku v Tichomoří.

Ostrovem Oahu Stingl projel z jihu na sever. Přehlédl ho z výšky Nuuanu Palia a projel až k nejsevernějšímu městu na ostrově – Laie, centru zdejších Mormonů. Obdivoval pobřeží ostrova, např. slavnou pláž Waikiki. Popisem slavnostního týdne Aloha Stingl zakončil závěrečnou část cestopisné tetralogie z Oceánie. Na závěr zbývalo loučení s přáním nového shledání: „Aloha oe je valčíkem na rozloučenou Havajských ostrovů. Ale já se – opravdu – chci na Očarovanou Havaj, do Polynésie a také do Melanésie a Mikronésie, do toho tichomořského ráje, vrátit. Ne pro ten ráj, ale pro člověka, který v Oceánii žije. Tak tedy Oceánie, Havajské ostrovy a moji milí přátelé – Havajci ‚Aloha oe‘, sbohem a vlastně na shledanou. Brzy na shledanou.“

Stingl M.: Za poklady mayských měst. Praha 1969; týž: Poslední ráj, Praha, 1974; týž Ostrovy lidojedů. Praha 1970; týž: Neznámou Mikronésií, Praha 1976; týž: Očarovaná Havaj. Praha 1981; týž: Smrt v ráji. Praha 1988

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: