Jméno a příjmení (a přezdívka)
- Milan Jána
Na kolik se cítím
- Jak kdy. Určitě to závisí na vnitřním rozpoložení, celkové pohodě, momentální náladě, … nebo taky na tom, jak dlouhý byl včerejší večírek. Zrovna teď tak na 30.
Oblíbené země
- Turecko – kvůli příjemným a srdečným lidem, Maroko – tam je úžasná atmosféra na trzích a krásné hory, Mexiko – mají tam opravdu skvělou kuchyni, Řecko nebo Kréta – hlavně kvůli pohodové mentalitě tamních lidí, Guatemala – kvůli barevným indiánským trhům a čtyřtisícovým sopkám, Madeira (patří pod Portugalsko) – opět krásné hory a vynikající vína, … určitě by jich ještě víc.
Na kterých místech se mi hodně líbilo
- Těch míst bylo hrozně moc, určitě je nevyjmenuju všechny, ale například: v horách i na pobřeží Korsiky (přijde mi to jako ideální kombinace), v divočině Verchojanských hor, kde nejbližší civilizace byla asi 200 km daleko, v pralesích jižního Mexika u Lacandonských indiánů, v horských vesnicích Albánie, v berberských vesnicích a vůbec při přechodu hor Vysokého Atlasu v Maroku, v odlehlém národním parku Alejandro de Humboldt na Kubě, … všeobecně všude tam, kde byli zajímaví lidé, kultura nebo příroda. Taky se mi moc líbil pohled na svět z koňského hřbetu.
Cesta, které si nejvíce vážím
- Asi expedice do Jakutska – ta byla fyzicky dost náročná a všichni jsme si tam pořádně mákli.
Nejdelší cesta
- Časově nejdelší cestu jsem podnikl v roce 2008 do oblasti střední Ameriky. Bylo to cestování na celkem 8 týdnů, tedy dva měsíce v kuse a projeli jsme tehdy část Mexika, Guatemalu a Honduras.
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
- Cestuji hlavně proto, že mě to fakt baví. Rád poznávám nové věci, navštěvuji nová místa, na cestách se setkávám s místními obyvateli a zajímá mě jejich pohled na svět. V neposlední řadě mě cestování i živí (pracuji jako průvodce na volné noze). Cestování mi vzalo některé iluze, určitě mě dost ochudilo o rodinný život a samozřejmě mě stálo spoustu času i peněz. Těch poslední dvou věcí ale rozhodně nelituju.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel
- Thor Heyerdahl – to kvůli jeho přesvědčení a vytrvalosti dokázat věci, o kterých byli ostatní přesvědčeni, že jsou nemožné. Z našich cestovatelů mě pak zcela jistě ovlivnili pánové Zikmund s Hanzelkou nebo paní Milena Holcová. Jejich knížky jsou opravdu povedené.
Cestovatelské Curriculum Vitae
- Cestovat jsem vlastně začal už v útlém dětství, v podstatě s rodiči. Dodnes si vybavuji svoji první „dobrodružnou“ cestu v mých 6 letech. Vraceli jsme se tehdy s mojí mámou z prohlídky Karlštejna zpátky do Prahy, ujel nám vlak, a tak jsme to vzali stopem. Pamatuju si, že nás tenkrát vzali východní Němci z bývalé NDR v bílém Trabantu. Hrozně mě to tehdy nadchlo. Pak následovala puberta a s ní léta strávená vandrováním po všech možných koutech naší vlasti. Odtud už to byl vlastně jenom skok k našim sousedům na Slovensko, kde jsem si pořádně poprvé přičichl k vysokým horám. Tam jsem se do hor taky asi zamiloval. Po roce 1990 pak následovaly první cesty do Rakouska, Maďarska, Slovinska a postupně i dalších zemí. No, a v tomto trendu pokračuji dodnes …
Navštívené země
- Kromě naší vlasti jsou to: Slovensko, Polsko, Německo, Dánsko, Norsko, Švédsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Andorra, Švýcarsko, Rakousko, Itálie, San Marino, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Albánie, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Turecko, Maroko, Rusko (Jakutská republika), Mexiko (střední a jižní část země), Guatemala, Honduras, Kuba
Cestovatelské sny a plány
- Jéje, plánů a snů mám pochopitelně hodně. Těch velkých i těch menších. Z těch větších bych chtěl určitě víc poznat třeba Jižní Ameriku a Nový Zéland. Taky bych se rád ještě aspoň jednou vrátil na Sibiř, nebo do Ruska obecně. Ale je mi jasný, že i kdybych měl možnost žít do 300 let, tak stejně všechny plány uskutečnit nestihnu.
Zvláštní záliby během cestování
- Určitě fotografování, to mě baví opravdu hodně. Zkoušel jsem to i s kamerou, ale úplně mi to nesedlo. Krom toho pozorování přírody nebo poznávání nových lidí.
Oblíbená historka z cest
Tady mě napadá hned několik historek, které mají všechny společného jmenovatele, a tím je naše česká národnost.
- Historka č. 1: Během stopování po východním Turecku mi zastavil jeden Kurd. Zeptal se, odkud jsem a když uslyšel odpověď, vytáhl z bundy pistoli a začal mi s ní mávat před obličejem. Pak se zasmál a lámanou angličtinou dodal: „Very good, Zbrojovka Brno!“.
- Historka č. 2: Cestou do Verchojanských hor zastavil už pozdě večer náš gruzovik v malé, zapomenuté vesnici ztracené v tajze Východní Sibiře. Jmenovala se Ťjoplyj Ključ. Byla to poslední výspa civilizace před další cestou do hor, kde se dala ještě dotankovat nafta. Přišel k nám jeden starší vesničan, takový typický ruský mužik, který nás vzápětí pozval domů na vodku a nějaké občerstvení. Vylezlo z něj, že je původem Ukrajinec, který tady na Sibiři žije už řadu let. Asi po třetím stakanu vodky se nás konečně zeptal, odkud že to vlastně jsme. Když jsme odpověděli, že z bývalého Československa, rozzářila se mu úsměvem celá tvář a hrdě povídá: „Tam to znám, byl jsem tam s tankama v osmašedesátém, když jsme vás osvobozovali!“.
- Historka č. 3: V červnu roku 2004 jsem jako průvodce vedl poznávací zájezd po Albánii. Podotýkám, že v té době se zrovna hrálo mistrovství Evropy ve fotbale. Projížděli jsme tehdy východní částí země po silnici zvané „Via Egnatia„. Tu cestu původně vybudovali Římané už před více než 2000 lety a některé její úseky dodnes vypadají skoro stejně, jako za jejich éry. Šotolinová cesta s dírami se střídá s trochu lepšími úseky drolícího se asfaltu. Na jednom takovém delším asfaltovém úseku bylo vysázeno stromořadí. Náhle, kde vzali, tu se vzali, se zpoza každé strany silnice vynořil jeden policajt. Skoro jako v pohádce, jenže tohle byla realita. Oba byli nejspíš schovaní za stromy u cesty a tvářili se hodně přísně. Zastavili autobus a vzápětí následovala jeho velmi pečlivá prohlídka. Po chvilce bylo jasné, že se snaží najít sebemenší drobnost, jenom aby nám mohli napařit pokutu a něco na nás vydělat. Přestože si velmi bedlivě prohlídli řidičák, techničák i zelenou kartu, nějak se jim nepodařilo identifikovat, odkud že ti cizinci to vlastně jsou. Ten mladší to po chvíli nevydržel a anglicky se nás na to zeptal. Odpověděli jsme, že jsme z Česka, resp. bývalého Československa. V tu chvíli se jejich obličeje jako mávnutím kouzelného proutku změnily: „Cože, vy jste Češi???? Včera jste to těm Němcům ve fotbale ale parádně nandali. Můžete jet!“. Při odjezdu nám téměř zasalutovali.
Významné expedice a projekty
- Nemyslím si, že by některá z mých cest nebo výprav byla až natolik významná, abych se o ní musel zmiňovat zde. Respektive, ty cesty byly samozřejmě významné všechny, ale v úplně jiném smyslu, hlavně pro mne samotného.
Autor
- V zimním období dělám převážně cestopisné přednášky, občas i výstavy fotografií. Sem tam napíšu nějaký článek buď na web nebo do časopisů zaměřených na cestování. Svými fotkami jsem přispěl do několika knížek a turistických průvodců.
Osobní www stránky
Osobní poznámka
- I cesta může být cíl
