HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Michal Maykl Brůžek

Michal Maykl Brůžek

Bromo

Jméno a příjmení (a přezdívka)
  • Michal Maykl Brůžek
Na kolik se cítím
  • Jak kdy.

Oblíbené země

  • Určitě Indie. Je obrovská, žije v ní svobodně spousta rozdílných, zajímavých lidí, aniž by je vláda přehnaně nutila měnit své životní styly a tradice (narozdíl třeba od Číny) a najdete tu velehory, džungle, pouště i krásné ostrovy.
  • V Jihovýchodní Asii se dobře paří a N. Zéland je mi moc sympatickej mimo jiné taky proto, že je tam úspěšně zredukována jinde ubíjející byrokracie.
  • Latinka se svojí krásnou přírodou a přístupem k životu je hodně podobná Asii.
  • A Čechy, mají tu dobrý pivo a s každým se dá domluvit (teda skoro s každým…)

Na kterých místech se mi hodně líbilo

  • V Himálaji, vlastně všude v horách, ať už to byl Karákoram,  Andy a nebo Jižní Alpy a taky na tropických ostrovech. Ale těch míst je tolik, že se je ani nebudu snažit vyjmenovávat.

Cesta, které si nejvíce vážím

  • No, nejnáročnější bylo určitě stopování přes Tibet. Bez permitů jsme museli všechny „chekpointy“ obcházet přes hory, brodit se přes ledové řeky anebo projíždět schováni pod plachtou na korbách náklaďáků, s pocitem že můžeme být kdykoli odhaleni a zajmuti. Jedli jsme třeba jen jednu čínskou nudlovku denně a když jsme měli štěstí, dostali jsme od Tibeťanů čaj z jačího másla a campu. K tomu nadmořská výška přes 4000m, přes den pálilo slunce a v noci hrozná kosa, občas se přehnala vánice…A stopování. Když se Číňanovi zdálo, že mu za svezení nabízíme málo, prostě zabouch dveře a odjel.  My pak čekali mnohdy celý den na další náklaďák. Ale „kora“ okolo Kailáše všechno to strádání vynahradila!

Nejdelší cesta

  • Bezmála dvouroční putování přes půl zeměkoule z Nového Zélandu napříč Asií zpět do Evropy.
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
  • Cestování mě naučilo jisté pokoře a skromnosti. A také přijímat věci takové, jaké opravdu jsou a nesnažit se je za každou cenu měnit. Člověk si uprostřed obrovských hor snáze uvědomí, jak je vlastně maličký a jeho existence titěrná a že spousta jeho nepřekonatelných problémů jsou jen pouhé malichernosti.
  • A co mi vzalo? Nebudoval jsem kariéru a nehromadil hmotné statky, nemám vilu s bazénem a drahou káru ani ženu jako vystřiženou z časopisu Elle….a ani mi to nevadí.

Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

  • Velmi mě zaujal jeden anglický lord, který se v klubu vsadil, že obejde zeměkouli, bude při tom tlačit kočárek, na hlavě mít brnění a ještě se po cestě ožení! A asi by i sázku vyhrál, nepřijít do toho válka…

Cestovatelské Curriculum Vitae

  • Nejdřív jsem chtěl vidět Čínu, tak jsem odešel z VŠ, začal pracovat (jako letecký konstruktér) a ve dvaceti se vydal s báglem na zádech a 500 USD v kapse prozkoumat Říši středu. No a pak už to šlo, byla tu Indie, Jižní Amerika, Zéland….

Navštívené země (návštěvy kratší než 14 dnů nepovažuji za cesty a proto ani neuvádím)

  • 1995 – Rusko, Kazachstán, Čína
  • 1996 – Francie
  • 1996 – Turecko, Sýrie
  • 1997 – Turecko, Írán, Pákistán, Indie, Nepál
  • 1999 – Chile, Bolívie, Peru, Ekvádor
  • 2000–2001 – Turecko, Írán, Pákistán, Čína, Tibet, Laos, Kambodža, Thajsko
  • 2002 – cyklozájezdy pro CK S.E.N.
  • 2003 – cyklozájezdy pro CK Adventura (Itálie)
  • 2004–2005 – Nový Zéland, Indonésie, Malajsie, Thajsko, Indie, Nepál, Pákistán, Írán, Turecko
  • 2006 – cyklozájezd pro CK Adventura (Litva, Lotyšsko, Estonsko)
Cestovatelské sny a plány
  • Je toho ještě hodně, ale někdy bych se chtěl vrátit do Latinky.
Zvláštní záliby během cestování
  • Sex, Drugs and Rock`n`roll !
  • Hm, to by se asi nehodilo, takže řekněme, že se rád sžívám s domorodým obyvatelstvem…
Oblíbená historka z cest

Při našem putování po Jižní Americe se nám stala nejedna veselá příhoda. Jednou, zbývalo nám tehdy asi posledních sedm dní před vypršením bolívijského víza, jsme se  někde doslechly, že je možné udělat si krásný výlet na nákladní lodi po jednom z mnoha přítoků Amazonky. Přišlo nám to jako perfektní tečka za návštěvou této zajímavé země a tak jsme se vydali do vesnice vzdálené tři dny plavby od městečka Rurenabaki. Vybaveni španělskými výrazy pro „loď, nákladní loď, pronajmout a tak…“ jsme se však po půl hodině vyptávání dozvěděli, že tu žádné nákladní lodě nejezdí a jediná možnost, jak do Rure dojet, je pronajmout si velmi drahou motorovou kánoi i s řidičem. Tohle ale náš plán nebyl a už jsme skoro chtěli zklamáni odjet, když se najednou zjevil domorodec Luis a začal španělsky brebentit o cestě do Rure, balse a maňána. Z jeho řeči a gestikulace jsme vydedukovali, že nás zítra vezme někam, kde staví velké vory a sváží dřevo po řece. Představa plavby na velkém voru se nám docela zamlouvala, cena byla taky velmi příznivá, tak jsme jí ještě trošku usmlouvali a plácli si. Nazítří nás Luis posadil do již zmíněné motorové kánoe a společně jsme dojeli do malé osady asi 30 kilometrů po proudu. Usadil nás v rákosové chatrči, již jsme, dle zajímavé malůvky průřezu ženským pohlavním ústrojím na prkenné desce, odhadly na školu, kde nedávno probírali biologii, vzal si mačetu, řekl něco o „tres horas“ (tři hodiny) a nechal se převézt na druhý břeh. Strávili jsme tam celý den. Po třech hodinách jsme se začaly po Luisovi pídit, ale ten byl stále někde v džungli na druhém břehu, tak jsme začali zjišťovat, jak se dostaneme zpátky. Dozvěděli jsme se, že tu nevede žádná silnice a veškerá doprava je po řece. Chtěli jsme tedy od domorodců koupit kánoi, ale měli na celou vesničku jen dvě a ty prodat nechtěli. Zbývalo tedy vydat se pěšky 30 km zpět džunglí, nebo čekat až někdy pojede proti proudu motorová kánoe a stopnout ji. Před setměním se vrátil Luis a s naprostým klidem nám sdělil „ no problemo, maňana…“ Rezignovali jsme a čekali na ráno.

Ráno nás Luis nechal převést na druhý břeh a to co jsme tam spatřili nám vyrazilo dech. Stál tam narychlo vyrobený vor ze třinácti kmínků, které měly v průměru kolem patnácti čísel, svázaný dvěma provazy. Koukali jsme nevěřícně na tu věc i na Luise a doufali, že je tohle všechno jen nějaký vtip. Na tomhle že se máme plavit tři dny ve čtyřech a ještě se třema velkýma krosnama? Nebyl! Náš úžasný průvodce to myslel zcela vážně. Přehodnocovali jsme pak naší situaci a dospěli k názoru, že nemáme moc na vybranou. Víza nám za chvilku končila, zpátky cesta nevedla a řeka vypadala vcelku klidně a mírně, tak jsme začali vytvářet provizorní nástavbu na naše bágly zavázané v plastikových pytlích na odpadky a já se jal Luisovi vysvětlit, že mu část peněz zaplatíme a vydáme se samy, neb vor nás všechny čtyři neuveze. Tvářil se že všechno chápe, řekl jen „si, no problemo“, skočil na vor, odpíchl nás a už jsme pluli…všichni čtyři. Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní na pospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný, Luis měl na zádi bidlo a my měli jednu karikaturu na pádlo. Za první zátočinou ukázal Luis doprava před sebe a pravil „peligro, kaskada“ (nebezpečí, peřeje) a opravdu, v dálce bylo vidět vodu valící se přes kameny. Začali jsme se tedy střídat v posouvání plavidla doleva, ale úhybný manévr měl rychlost asi tak 1 metr doleva za 200 metrů rovně. Peřej nás úplně rozložila. Museli jsme vyskákat do vody a odtáhnout rozpadající se vor na mělčinu. Tam v rákosí jsme ho znova převazovali a podkládali dalšími klacky, přičemž jsem měl celou dobu neblahé tušení, že z kalné vody vyjede kajman a ukousne mi nohu. Začal to být trošku boj o přežití. Zpátky už nebyla cesta vůbec a před námi tři dny plavby džunglí. Řeka teď již vypadala mnohem divočeji a navíc jsme při tom čekání spořádali většinu nakoupených zásob. Seděli jsme vedle sebe na voru se zadkama ve vodě a odhadovali, jak to všechno skončí. Naštěstí po pár kilometrech Luis přirazil u břehu, kde měl chaloupku jeho kamarád. Ten nám půjčil provazy na zpevnění voru, mačetu, nafouklou duši z náklaďáku jako záchranný kruh a hlavně nám dal 2 trsy banánů a kokosové ořechy. Teď jsme již alespoň věděli, že bídně nezhyneme hladem a žízní.

Jeli jsme dál. Luis střídavě ukazoval doprava a doleva se slovy „peligro, kaskada“ a my pádlovali, abychom peřeje přeskákali s co nejmenší ztrátou. Okolo mezitím ubíhala krásná krajina, z pralesa tu a tam vykoukla kapibara, nebo nad skalnatou soutěskou přelétaly barevní papoušci ara. Když jsem se pak v jedné klidné pasáži vysvlékl do trenek odhodlán skočit do vody a trošku se proplavat, Luis jen ze zadu poznamenal „peligro, kajman, piraňa“  a v gestu si ukazováčkem přejel přes krk. Zase jsem se oblékl a posadil na mokrý vor. To bylo taky asi maximum, co nám náš průvodce sdělil, jinak zásadně na vše odpovídal „si“ a usmíval se. Vlastně jsme si tak i prima pokecali. Vždy jsme se zeptali tak, abychom dostali odpověď jakou chceme a Luis nám to kamarádsky odsouhlasil. Cesta nám pomalu plynula, my seděli na voru a cpali se banány. Jeden den bylo vedro a druhý zas pršelo a když bylo jen pod mrakem okusovaly nás sendflys (maličké mušky co vykousnou do kůže dírku, vstříknou protisrážlivou tekutinu a poté co na vás dohodují, nechají krev z ranky dále vytékat).

Nejsilnější zážitek na mě ale teprve čekal. Bylo to poslední den na poslední peřeji, která byla podle Luise „no peligro“ (tedy zcela bezpečná). Zůstal jsem při průjezdu na přídi s banánem v puse a ležérně přidržoval batohy. Najednou se objevil vodní vír a začal nás vtahovat. Předtím jsem se setkal s vírem tak akorát při vypouštění vany, jenže tahle potvora, to byl  trychtýř o průměru asi 5 metrů, velká díra do vody přes jejíž hranu jsme se začaly naklánět. Přepadl jsem přes okraj i s trsem banánů a zůstal viset na voru jen za ruce. Všechno se začalo točit a já cítil obrovskou sílu, která mě táhla dolů a vysvlékala ze sandálů. Udělal jsem, pevně se držíc nakloněného voru, ve víru několik otáček, které mi v tu chvíli přišli jako věčnost, než jsme se z toho dostali a já se mohl vyškrábat zpátky na palubu. Kluci jen zkoprněle koukali a Luis se smál a prohlásil „Maykl peligro“ doprovozené výmluvným gestem ukazovákem přes krk. Ještě hodnou chvíli jsme se pak točily kolem té díry ve velkých kruzích, než nás nechala odplout dál. Nakonec to všechno dobře dopadlo, vír nám pohltil jen trs banánů a jednu třímetrovou kládu, kterou byl vor vypodložen. Ani jedno z toho už se zpátky na hladině neobjevilo. V Rure jsme Luisovi vyplatili slíbenou odměnu za průvodcování a šli na panáka.

Ač jsme v Latince zažili spoustu legrace i dobrodružství, na tenhle výlet po řece už asi nikdo z nás nezapomene.

Významné expedice a projekty
  • Pro mě  měla význam každá cesta…
Autor
  • Průvodce na cesty Írán (Freytag & Berndt, 2006)
  • Putování napříč Asií, aneb to jsme si zase užili světa! (cestopis připravovaný na rok 2007)
  • Fotočlánky pro různé časopisy (Sirius, Supermoto, Esquire, Redhot, Leo, Inspirace…)
  • Promítání z cest (čas od času…)
Osobní poznámka
  • Jedna dobře míněná rada: Až zase někdy někam pojedete, udělejte si na cestu dostatek času. Mohlo by se vám jinak lehce stát, že se budete jen honit od památky k památce, navštěvovat turistické atrakce a zemi jako takovou vlastně vůbec nepoznáte…
  • Buďte cestovateli, ne turisty!

Zkušenosti čtenářů

Tomas Frank

Ahoj,
…Slovinskym krasem na kole…co bricho ?:-)
TF

Maykl
Michael Hulva

Tvoje fotografie „Malý Budha“ je jedna z nejlepších, co jsem zy posledí léta viděl. Díky za ni. Michael

Michael Hulva

Tvoje fotografie „Malý Budha“ je jedna z nejlepších, co jsem zy poslední léta viděl. Díky za ni. Michael

Olina

Oblíbená historka z cest – to je teda maso. Nevolno se mi dělalo už jen z toho, když jsem to četla 🙂

Olina

Oblíbená historka z cest – to je teda maso. Nevolno se mi dělalo už jen z toho, když jsem to četla 🙂

Olina

Oblíbená historka z cest – to je teda maso. Nevolno se mi dělalo už jen z toho, když jsem to četla 🙂

hannah

Nazdar Michale, řekni, může jen do Iránu sama ,,ona“ , tedy slečna, bež pánské ochranky, nebo je to trochu moc? I kdyby se halila od hlavy k patě a vůbec… ? Nebo je fakt nutný ukecat nějakýho samečka? Deek han

Maykl

Ničeho se neboj a klidně vyraž sama. Peršani jsou velmi milí a vstřícní a nikde nebudeš mít problémy. Holky tam běžně cestujou sami, moje známá z Adventury tam jezdí dokonce i s malým mimčem 🙂
Trochu horší je to v Pakistánu, ale tam se asi nechystáš…
Užij si to M.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: