HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Magalhãesův průliv aneb konečně v něm!

Magalhãesův průliv aneb konečně v něm!

Na jih amerického kontinentu Magalhães doplul na den Svaté Voršily 21. října 1520. Průliv, nesoucí jeho jméno, pojmenoval Průlivem Všech svatých a trvalo mu 38 dní, než 310 mil dlouhou úžinou projel.

My tam dorazili se zpožděním téměř pěti set let – 27. ledna 2002 čekala zakotvená Viktorie u Cabo Virgenes na příznivý vítr. Léto na jižní polokouli vrcholilo. Teploty neklesaly pod 6 °C a ve vodě se proháněly nám dosud neznámé druhy delfínů – plískavice strakaté a plískavice jižní. Za dva dny jejich milé společnosti se vítr umoudřil a my mohli plout dál. Vpravo byly vysoké útesy Patagonie, vlevo nízké břehy Ohňové země.

V této části země má absolutní moc nad všemi loděmi chilské námořnictvo – ArmadadeChile. Každý den, vždy v osm hodin ráno a osm večer, se musí nejbližší stanici vysílačkou hlásit tzv. PIM, neboli Posición e Inteción de Movimiento (pozice a záměr plavby). Záleží na naturelu každého jachtaře, zda tato opatření bere jako zbytečnou buzeraci, nebo rozumnou prevenci pro případ ohrožení.

Po širokém ústí posetém vrtnými plošinami jsme se dostali ke skutečně obtížnému úseku Magalhãesova průlivu – Primeraangostura (První úžina). Velký rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem znamená silné proudy (6 až 8 uzlů). Takovým místem se dá plout jen s příznivým proudem. Čekali jsme na kotvě před úžinou a noc strávili houpáním na dvoumetrových vlnách a opravou chladiče oleje. Proud se hrnul proti nám a spadnout do vody by znamenalo fatální chybu. Ráno jsme se s přílivem pustili mezi šedé útesy úžiny a bez motoru se řítili rychlostí přes 10 uzlů. Ještě jsme se ani nestačili vzpamatovat z té jízdy, a už tu byla Segundaangostura, kterou jsme zvládli stejnou taktikou i rychlostí jako tu první. Plavební dráha průlivu je v těchto místech poměrně dobře značená a za doprovodu plískavic jsme brzy dopluli do Punta Arenas.

Jak na úředníky

Šedivý přístav se pyšní jediným 380 metrů dlouhým molem a kotvištěm, které je častým cílem severozápadních větrů zvaných panteoneros, dosahujících až 12. stupně Beauforta (117 kilometrů za hodinu –  hurikán 1. stupně). Pro Victorii byl Punta Arenas vstupním přístavem na chilské území. ArmadadeChile požaduje od lodí plující v těchto vodách pojištění a předepsané vybavení od světelných raket, přes samonafukovací záchranný vor, po hasicí přístroje včetně platných certifikátů. Pokud to loď nemá, je zadržena až do chvíle, kdy je vše v pořádku. Ať se kapitán a posádka starají, jak umí.

KNIHA IDIOTI NA PLAVBĚ KOLEM SVĚTA

Ten, kdo nerozumí přírodě, jde studovat biologii. Ten, kdo nerozumí sám sobě, jde studovat psychologii. A ten, kdo nerozumí ničemu, jde na moře.“ Těmito slovy charakterizuje pětileté putování plachetnice Victoria světovými moři a konec konců i sám sebe jeden z účastníků tohoto dobrodružství, Ivan Orel. Aby to neměli příliš jednoduché, tak si plachetnici Viktorku i sami postavili.

To vše popisuje kniha Idioti na plavbě kolem světa, která není nablýskaným cestopisem, nýbrž autorským textem, který voní, a také smrdí, člověčinou. Začíná nápadem a stavbou, pokračuje nesčetnými konflikty, strádáními, exotickými zeměmi a kouzelnými oceány, a končí úspěšně dokončenou plavbou kolem světa. Dotisk knihy na www.idiotinaplavbekolemsveta.kvalitne.cz.

Už když Jindra šel na úřady, tušil, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Spolu s ním šel i kapitán nablýskané anglické plachetnice kotvící kousek od Viktorky. On, dokonalý gentleman, s koženým kufříkem na dokumenty. Jindra, lehce zpustlý a zarostlý španělský grand s očima opuchlýma od nevyspání, rukama zčernalýma naftou a olejem a záděry na prstech. Angličan vytahoval všechny papíry, pojištění a certifikáty na křídovém hlavičkovém papíru a úředník jen spokojeně mručel. Pak přišla na řadu Viktorka a její jediný dokument, zalaminovaná kartička. Úředník tázavě zdvihl obočí. Jindra se plaše usmál. A oheň byl na střeše. Neměli jsme pojištění a bez něj nás prostě dál nepustí. A co horšího! Nejenže nás nepustí dál, ale ani zpět! To už nebyla patová situace, to byl mat!

Viktorka se svým 500 let starým designem není zrovna typickou plachetnicí a při její stavbě jsme spíše než na nejrůznější povolení mysleli na vlastní bezpečnost. A najednou nějakému úředníku nestačilo, že třikrát přeplula Atlantik! Byrokrat byl neoblomný, situace se zdála beznadějná.

Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele, a my jich poznali hned celou pirátskou bandu. Měli jsme kontakt na prastarou organizaci s krásným názvem Hernandad de la Costa, Pobřežní bratrstvo. Dříve to bylo sdružení regulérních pirátů, dnes lidí milujících moře. Rybáři, námořníci, potápěči, důstojníci válečného námořnictva. Společnými silami zatlačili na ty správné páky a Viktorka dostala permisoespecial, povolení k plavbě Magalhãesovým průlivem a patagonskými kanály. Hurá!

Nechodné poryvové větry

Bratrstvu jsme poděkovali mohutnou oslavou a vypluli. Okolní scenérie se začala měnit. Plochá pustina se zvlnila a zalesnila, asi jako naše Vysočina. Skvělá podívaná, přímo panorámata! Denní etapy byly naplánovány tak, abychom za denního světla upluli co nejvíce a večer bezpečně zakotvili. Třeba v Puerto del Hambre, Hladovém přístavu. Roku 1584 tu Španěl Pedro Sarmiento de Gamboa založil osadu Rey Don Filipe, ale pouhé tři roky na to tam anglický bukanýr Thomas Cavendish krom zbytků těl a osídlení nalezl jediného posledního přeživšího osadníka. Proto Hladový přístav. Zátoka je mělká na západní straně, což jsme poznali na vlastní kýl, když jsme za ranní mlhy najeli na mělčinu. Všichni slyšeli drhnutí kýlu o písek a vyběhli na palubu. Sedíme! Běháním celé posádky z jedné strany na druhou jsme šedesátitunovou Viktorku rozhoupali a na zpátečku vycouvali. Magalhãesův průliv nám připomněl, jak zrádným místem může být.

Nezapomenutelné bylo kotviště v Bahia Bougainville, nazvané po veliteli první francouzské expedice kolem světa v letech 1786 – 1789. Zátoku užívají hlavně rybáři a lovci lachtanů. Poprvé jsme měli možnost vyzkoušet si na vlastních kůžích teorii kotvení v malých a hlubokých zátokách. Teorie je jednoduchá. Loď se otočí zádí ke břehu a spustí se kotva. V připraveném člunu se lano vyveze na břeh a tam uváže za kmeny stromů nebo za balvany. Zatímco se na přídi popouští kotevní řetěz, na zádi se dobírá lano, až je ve vodě dostatečná délka řetězu, aby loď nebyla vržena na břeh. Pak se podle podmínek vyvezou další lana a výjimkou nebylo ani pět lan, kdy Viktorka připomínala pavouka ve své pavučině.

V praxi ovšem do hry vstupovala spousta jiných vlivů, které měnily nudnou teorii v komedii plnou nervů, ječení, klení a nadávek. Poryvové větry přicházely zpravidla v tom nejnevhodnějším okamžiku a nabíraly z hladiny takové množství vody, že pršelo vodorovně. Kotva se často zamotávala do řas a nedržela. Průtrže mračen začínaly pět minut před zahájením manévru a končily pět minut po něm. Posádka výsadkového člunu klouzala po vlhkých kamenech do vody a pravidelně zůstávala uvězněna v hustém podrostu, kde se snažila uvázat lano. Vrcholem byl námořníkův zlý sen – zamotané stometrové lano. Ještě dnes znějí v patagonských pralesích ozvěny českých vulgarismů.

Viktorčino nejjižnější místo

Jen co byla loď bezpečně vyvázána, vyhrnuli jsme se všichni na břeh jako výletníci ve stylu Homolků. Michal uvařil fazole, Aleš rozdělal oheň a upekl vyhublé puentaarenské kuře, spíš jakousi jeho reinkarnaci. Piknik jak má být. V bledém odpoledním slunci jsme nahřívali klouby dobře schované pod několik vrstev oblečení a pochvalovali si, jaké je to patagonské plachtění pohodlné.

Až dosud nám počasí více či méně přálo, než se před přídí objevil Cabo Froward, nejjižnější bod amerického kontinentu. Je výzvou všem plachetnicím plujícím na západ a představuje výraznou, prakticky hmatatelnou změnu v meteorologii a orografii. Zalesněná krajina ustupuje ledovcům a vysokým horám s celoročně zasněženými vrcholky. Počasí je charakteristické téměř nepřetržitou sérií tlakových níží, častými dešti a bouřemi, mlhami a nízkou oblačností. Při obeplouvání mysu Mišu pohotově vklouzl do navigační kabiny a do lodního deníku zapsal naši pozici s tím, že je to nejjižnější místo, kam se Viktorka dostala. Netušil, že se trochu unáhlil a ještě kousek na jih se dostaneme.

Slibovaná změna počasí na sebe nedala dlouho čekat a hodinu po minutí Cabo Froward začal vát silný protivítr, který v Paso Froward zvedal dvoumetrové vlny. Schovali jsme se do blízké Caleta Hidden. Až tady, na 53. stupni a 57. minutě jižní šířky, jsme si mohli říct: Viktorčin absolutní jih.

Hygiena v Patagonii

A nebylo to ošklivé místečko. Krátkým výšlapem na severní hřeben ostrova kapitána Araceny lze zjistit podmínky panující v průlivu, protože zatímco tam může vítr svištět rychlostí 80 kiláků za hodinu, v zátoce se na stromech nehne ani lísteček. Z potoka jsme doplnili zásoby čerstvé vody a nastal čas na koupání. Ledová voda Patagonie nelákala zrovna k velkému čvachtání a otázku osobní hygieny řešil každý po svém. Jindra se například rozhodl, že nesmrdí. Klára využívala každého vaření na kamnech a pomocí dek a roztopeného kotle si vyrobila privátní saunu se vstupem povoleným jen Ondrovi. Já co třetí den zatnul zuby a dopřál si koupel kýblem vody přímo ze zálivu. Brrr, tak nějak musí vypadat akupunktura, tisíce jehliček se zabodává do kůže.

Ale většinou, pokud byl potok přímo na pláži, jsme vytáhli obří hrnec, který Sorel našel ve šroťáku v Ústí nad Labem. Chtěla ho na něm místní cikánka, ale Sorel byl tvrďák a nevyměnil ho ani za nabízený sex. Teď jsme mu byli na dálku vděční. Hrnec jsme naplnili vodou a rozdělali pod ním oheň. Velrybářská lázeň byla připravena. Postava nahého Ondry stojícího v hrnci a obklopeného parou se velmi podobala slavnému Botticelliho obrazu Zrození Venuše.

Další etapa nás zavedla do Bahia Fortescue, prostorné a dobře chráněné zátoky, kde jsme potkali místní rybáře. Viktorka byla první plachetnice, kterou ten rok viděli. Přirazili k našemu boku a rádi se s námi na zahřátí napili oblíbené chilské pálenky z cukrové třtiny pisco (jihoamerická obdoba vodky). Aby nás uctili, dali nám několik mořských ježků, které jsme museli před nimi sníst. Takový čerstvě vylovený ježek se rozpůlí nožem, lehce pokape citrónem a zkřehlými prsty se sní vše, co je uvnitř. Není na světě mnoho těžších věcí než s krkem staženým hnusem polykat nazelenalou hmotu a přitom se mile usmívat a chválit, jaká je to lahůdka! Ale upřímně, čtvrtý ježek už nebyl tak špatný. Přídavkem jsme dostali chobotnici, a tím bylo postaráno o maso na zítřejší guláš.

Viktorčino jméno na stromu

Teploty v noci neklesaly pod 5 °C a přes den se držely na příjemných deseti stupních. Magalhãesův průliv se začal úžit a klikatit. Počasí bylo obzvlášť nestabilní, prudké poryvy větru byly doplňované hustým deštěm, mlhou i sněžením. Dva dny jsme strávili ukrytí v zátoce Borja, na jejímž břehu stojí mohutný strom pobitý cedulemi se jmény lodí, které tu kotvily. Zhruba dvacítku jmen, z nichž nejstarší byla z roku 1957, doplnilo i jméno Viktorky. V Pasu Largo se sníh střídal s kroupami v rychlém sledu za sebou. Ostré štíty vystupovaly přímo z černé vody a pobřeží připomínalo Vysoké Tatry. Bylo to jako plout po Popradském plese.

V této části Magalhãesova průlivu není žádné bezpečné kotviště, plavební příručky se zmiňují o několika nouzových. Jedním z nich je i Caleta Sylvia, kde jsme se do detailu seznámili se spádovými větry španělsky zvanými rachas a anglicky williwaws. Za relativně dobrých podmínek se rychleji než blesk z čistého nebe přižene větrná smršť, pět minut řádí a nastává chvilka klidu, aby se další poryv zdál ještě ostřejší a divočejší. Už v noci jsme museli překotvit a snad abychom se nenudili, tak ještě dvakrát ráno. Ani jednou jsme nevystoupili na břeh, noční kotevní hlídky byly ve znamení nervózního přešlapování na palubě s očima vytřeštěnýma do černočerné tmy.

Vjezdem do zátoky byla vidět část Paso Largo, a když se zdálo, že podmínky v průlivu jsou lepší, s chutí jsme kotviště opustili. Ještě jsme stihli nahlédnout do Pasa del Mar, posledního úseku Magalhãesova průlivu, vedoucího přímo do Tichého oceánu. Zatímco náš velký vzor plul přímo vstříc svému osudu v Pacifiku, my jsme u Isly Tamar střihli ostrou zatáčku do kanálu Smyth (opravdu se to píše s ypsilonem) a pustili se do nekonečného labyrintu kanálů západní Patagonie.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí