Mladá rodačka z Havířova plánovala přechod Jižní Ameriky – od Pacifiku k Atlantiku. Velmi náročný přechod přes chilskou poušť Atacama, pětitisícové Andy v Argentině až do Brazílie. Po cestě chtěla podpořit i českou komunitu žijící v argentinském Presidencia Roque Sáenz Peña. Ani ne po měsíci svou pouť ukončila. Proč?
„KONČÍM – Takto fatalisticky by to šlo shrnout, ale myslím, že je spíše vhodné, abych vám dala trochu vhled do situace. Zaslouží si jej totiž každý jeden z vás, kdo ve mě věřil a podporoval mě. Také si jej zaslouží ti, kteří věřili v přesah mého putování a podpořili skrze sbírku českou komunitu v Argentině. No a v neposlední řadě ti, kteří mi investovali nemálo ze svého času či zdrojů při všem tom plánování a realizování.
ČASTO NEJVÍCE BOLÍ TY VĚCI, KTERÉ NEJSOU VIDĚT NA PRVNÍ POHLED…
Minulý rok byl pro mě náročný. Hodně. Tak nějak zahýbal s mými životními prioritami a tím, kdo jsem. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama, ale dno to nebylo. Za svou dlouho plánovanou cestou jsem viděla odrazový můstek. Katapult, co mě dostane na místo, kde je mi nejlépe – v přírodě, obklopená dobrodružstvím, putující s hlubším smyslem v podobě sbírky pro českou komunitu, libující si v samotě, která mí odhalí zase kousek toho ve mně. Věřila jsem, že dělám správně.
A stal se opak. Dokonce tak silný, jaký bych si ani v životě nedokázala představit. Nedošlo k nějakému zaleknutí se, fyzicky, technicky i informačně jsem byla připravená, stalo se něco zcela neočekávaného. Po pár dnech putování jsem ztratila motivaci, důvod, samota se stala plytkou a nesmyslnou. Nakonec jsem přišla i o mentální kapacitu dělat zcela základní úkony – jídlo, spánek, hygiena. Kdo nezažil, nepochopí. Cítila jsem, že jsem někde, kde rozhodně být nemám. A to tak silně, že i když jsem věděla, že ukončení poutě ovlivní mé jméno, mou práci, mou kredibilitu do budoucna a taky všechny, kterým jsem něco slíbila, tak jsem nemohla dál. Moje hlava doslova zakazovala mému tělu udělat ba jen jeden další krok. Nešlo to.
Vím, že dlouhé cesty jsou také o poznání sebe sama, a hlavně o respektování vlastních limitů, jejichž překročení může skončit špatně. Tato hranice u mne nastala. Udělala jsem tedy krok do prázdna – sbalila jsem se a odjela jsem zpět do ČR.
Tohle celé je pro mě cenná životní zkušenost. Možná ne taková, jakou jsem očekávala, ale třeba taková, kterou jsem potřebovala. Možná i větší, než bych si odnesla, když bych přešla napříč Jižní Ameriku. Zároveň toto upřímné sdílení může být ukázkou, že ne vše je v životě sluníčkové a pokud to alespoň jednomu člověku pomůže se v těžké situaci necítit tak úplně sám, mělo svůj smysl.“
Obrovský obdiv,právě proto, že jste se byla schopna rozhodnout správně. Tomu říkám hrdinství. Zdravím Kutajová z Horních Bludovic, trochu starší fanynka 71 let. 😘