Kuba patří mezi nejčastější cestovatelské sny lidí. Jaká byla vaše první cesta do této země?
Katarína Líšková: Myslím, že si ji pamatuji celkem přesně. Bylo to před více než deseti lety. Vystoupila jsem na letišti s kolegyní. Bylo teplo, vlhko a havanské ulice byly mokré po jemném dešti. Lidé posedávali na přídomí, povídali si, poslouchali hudbu, hráli domino, děti si dělaly úkoly do školy. Neumím to popsat slovy, ale ten první dotek se mi natolik zalíbil, že se do Havanu nedokážu přestat vracet.
Z obrázků, filmů i knih má asi každý nějakou představu o Havaně. Většinou je to představa o barevných starých autech, tančících a zpívajících lidech v ulicích, o nabitých barech i o všudypřítomném socialismu. Jak vypadá zbytek Kuby? Čím se tam lidé živí a jak tam plyne život?
Katarína Líšková: Kuba je určitě barevná. Tento stereotyp splňuje na sto procent. I starší auta jezdí ještě dost často. Dokonce mnoho z nich je krásně „načančaná“, aby vozila turisty nebo kohokoliv, kdo jim zaplatí v tzv. tuzexových CUC (kubánské konvertibilní peso). Lidé asi jen tak všude netančí po ulicích, vždy je třeba i pracovat a plnit plány (úsměv). Kuba je zajisté unikátní ostrov. Já bych řekla, že namísto socialismu tam vládne „fidelismus“. Každý se živí, jak umí. Na Kubáncích je fascinující to, že to jsou neskutečně invenční lidé.
O Kubě se v poslední době mluví hlavně v souvislosti se vztahy s USA a jejímu otevírání se západnímu světu. Jak se mění kubánská společnost v posledním období?
Katarína Líšková: Kuba se otevírá světu už od 90. let, poté co v 1989 jim spadnul tzv. domeček z karet v podobě pádu socialismu v Evropě. Jde o postupné a pomalé otevírání se, které za poslední roky nabírá na obrátkách. Je evidentní, že to s psychikou a morálkou společnosti dělá svoje.
Když se někdo rozhodne okusit atmosféru této země, co by si neměl na Kubě nechat ujít?
Katarína Líšková: Určitě večerní procházku po Malecónu. A když koupíte lahev rumu a rozlijete ji domácím přísedícím, hned máte hromadu „kamarádů“ na pokec o kubánském životu. Hemingwayovo daiquiri. Hemingway si užíval život v Havaně plnými doušky a věděl, co je dobré. Já bych se určitě na jeho výběr spolehla i dnes. Kromě Havany se člověk chce určitě zastavit v údolí Vinales, které kromě toho, že patří pod UNESCO, tak se v něm prý pěstuje nejkvalitnější tabák na světě. Trinidad má nejkoloniálnější atmosféru. Camaguey je zase postaveno jako labyrint a Santiago de Cuba má nejkaribštější ráz a nejlepší hudební scénu. Pokud je už člověk na východu, určitě by se měl okoupat na nějaké opuštěné pláži v oblasti Guantanamo. Není tam sice bílý písek, ale je to skutečně autentická Kuba s domácími, kteří vám navaří ty nejlepší dobroty přímo na pláži. A samozřejmě nemůžete vynechat téměř indiánské městečko Baracoa.
Čím je podle vás Kuba výjimečná v porovnání s jinými zeměmi?
Katarína Líšková: Kuba je ostrov. Všechno, co se tam děje, se děje víceméně bez vlivu z vnějšku. Jen tam. A zároveň je Kuba ovlivněná a namíchaná z různých exotických příměsí. Na světě je málo tak unikátních zemí jako Kuba. Opravdu, že ne (úsměv).
Na co si turisté na Kubě musí zvyknout, co je tam překvapí?
Katarína Líšková: Vysoké ceny. Ostrov Svobody má podle mě momentálně nejhorší poměr cena – výkon. Za špatné služby se platí horibilní peníze.
Co jste si vy osobně z těch mnoha návštěv na Kubě užila nejvíce?
Katarína Líšková: Asi tanec. Když Kubánci tančí, je to malý zázrak. Jako představení, které vlastně nikdo nehraje. Vznášejí se, milují, předvádějí… Bude to znít jako klišé, ale nikde jinde na světě jsem neviděla prožívat hudbu jak tady.
Katarína Líšková
je rodačka z Nitry, která vystudovala vysokou školu ve Španělsku. K cestování se dostala s pracovní nabídkou v Indii. Po roce se její cesty odtud rozběhly po světě. Téměř deset let strávila mezi Kubou a Mexikem a dalšími latinskoamerickými zeměmi. Kromě toho cestuje do dalších zemí, nejvíce do Japonska, na Madagaskar, do Singapuru, Thajska nebo JAR.
20. 12. (pondělí)
Start: 20:30 hod.
Místo: Vodičkova 704, Praha
Vstupenky: bit.ly/Kuba20_12
Event: www.fb.com/events/990419075017458
Katarína Líšková
je rodačka z Nitry, která vystudovala vysokou školu ve Španělsku. K cestování se dostala s pracovní nabídkou v Indii. Po roce se její cesty odtud rozběhly po světě. Téměř deset let strávila mezi Kubou a Mexikem a dalšími latinskoamerickými zeměmi. Kromě toho cestuje do dalších zemí, nejvíce do Japonska, na Madagaskar, do Singapuru, Thajska nebo JAR.
